Když se reklamní kampaň objevila v britském mediálním prostoru, vypadalo to trochu jako nejapný vtip. Rádia, televizní stanice i tisk publikovaly inzeráty, jež byly mnohdy téměř směšné. „Hledá se astronaut. Zkušenosti nejsou potřeba,“ to byla jedna z výzev, které v červenci 1989 zaplavily Británii. Nicméně inzeráty a reklamy byly míněny zcela vážně. Lákaly zájemce na participaci v „Juno“, tedy projektu, jenž si vytyčil za cíl dostat Brita do vesmíru. Jednalo se čistě o záležitost privátního sektoru, konsorcium firem doufalo, že bude schopno celou věc zafinancovat, ať už vlastními prostředky nebo třeba loterií. Dohoda o týdenním letu britského občana na stanici Mir byla podepsána mezi firmou Antequera, Ltd., která byla založena, aby oficiálně zaštítila projekt, a sovětskou stranou 29. června 1989. Sídlo Antequera, Ltd. záhy po vypuknutí kampaně zaplavily přihlášky ze všech koutů Velké Británie. Nakonec jich dorazilo přes 13 000, přičemž věkový rozptyl pretendentů sahal od šestiletého školáka po čtyřiasedmdesátiletou penzistku. Bylo samozřejmě třeba stanovit nějaké limity a požadavky. Do dalšího kola výběru tedy postoupilo 5 000 kandidátů, jejichž věk se pohyboval mezi 21-40 roky. Do třetího kola, jež zahrnovalo i medicínské testy v Londýně, pak postoupilo pouhých 150 osob. Počet se následně začal dále snižovat, ze 150 zbylo 32, z nich pak jen 16 a po návštěvě sovětských specialistů nakonec zůstali poslední čtyři finalisté, tři muži a jedna žena. Vzhledem k tomu, že z oněch tří mužů byli dva vojáci a jeden letecký inženýr, bylo by možné očekávat, že souboj o místo v Sojuzu bude čistě mužskou záležitostí…