Systém jmenování posádek se na přelomu osmdesátých a devadesátých let ustálil v zaběhnutém rytmu. K dlouhodobé expedici se vždy připravovaly tři posádky – hlavní, záložní a druhá záložní/podpůrná. Hlavní měla vykonat daný let, pro další misi se pak dvě zbývající posádky posunuly o příčku vzhůru, tedy do rolí hlavní a záložní posádky. Občas se stávalo, že bylo třeba provést změny, vesměs v souvislosti se změnou letového řádu nebo ze zdravotních důvodů. Ovšem někdy byly důvody ke změnám, mírně řečeno, velmi neobvyklé. Záložní osádkou EO-11 byla dvojice Anatolij Solovjov a Sergej Avdějev. Podpůrnou posádkou pak byli Valerij Korzun a Alexandr Lavejkin. Solovjov a Avdějev se začali od dubna 1992 připravovat coby hlavní posádka na expedici EO-12 a jejich dubléry s vyhlídkou na další expedici měli být Korzun s Lavejkinem. Ovšem v březnu se udála neslýchaná věc: u Valerije Korzuna lékaři při testech zjistili, že jeho výška vsedě překračuje povolené limity. A to byl velký průšvih. Při pobytu ve vesmíru se prodlužuje páteř, což je zjevné zejména u dlouhodobých expedic. Hrozilo, že by se Korzun nemusel vejít do křesla v návratové kabině Sojuzu. Jak je možné, že se na překročení limitů nepřišlo dříve, to nebyl nikdo schopen vysvětlit. Kuriozní je, že právě výška vsedě je jedním ze základních kritérií při náboru nových členů oddílu kosmonautů. Korzuna tedy odstavili od dlouhodobých letů a byl převeden do programu „záchranářů“, kteří byli cvičeni na sólové ovládání Sojuzu pro případ, že by bylo třeba v případě nouze zachránit kolegy uvězněné na stanici. A aby toho nebylo málo, ve stejné době dostal stopku od lékařů také Alexandr Lavejkin z naprosto neslýchaného důvodu: objem jeho svalové hmoty byl příliš velký pro práci ve skafandru Orlan! Lavejkin byl převeden na krátkodobé lety s podmínkou, že jejich součástí nesmí být výstup do otevřeného prostoru. Vzhledem k tomu, že krátkodobé lety v té době Rusové neprováděli, znamenalo to de facto konec Lavejkinovy kariéry. Alexandr v roce 1994 oddíl kosmonautů opustil…