Když trojice kosmonautů patnácté expedice po odletu svých kolegů 14. ledna 1994 na palubě orbitální stanice Mir osaměla, nebylo jisté, co vlastně bude následovat. Pečlivé sledování manometrů prováděné každých patnáct minut ukázalo, že nedošlo k porušení hermetičnosti stanice – tlak se držel na normální úrovni bez jakýchkoli odchylek. Přestože kosmonauti nezaznamenali při střetnutí Sojuzu TM-17 s Mirem žádný úder, podle pozdějších analýz se transportní loď do přechodového uzlu opřela silou kolem 500 kg. Bylo jasné, že k nějakému poškození na přechodovém uzlu dojít nepochybně mohlo, ovšem zda a k jakému, to nikdo nevěděl. Afanasjev, Usačov a Poljakov ten den debatovali dlouho do noci a shodli se na tom, že 14. leden se stal pro posádku Miru druhými narozeninami. Kdyby se Sojuz trefil jinam nebo kdyby se Ciblijevovi nepodařilo na poslední chvíli stočit jeho dráhu mimo solární panely, mohlo všechno dopadnout mnohem hůře a oni by teď byli v lepším případě na Zemi a v horším případě… raději nedomýšlet. Na Zemi se vedení letu horečnatě snažilo celou situaci rozebrat a učinit alespoň nějaké závěry a doporučení. Ještě 16. ledna vedoucí letu Vladimir Solovjov a jeho zástupce Viktor Blagov během komunikační seance s posádkou nevylučovali, že definitivní jasno do situace může vnést narychlo vykonaná „procházka po vnějšku stanice“. Na to, zda se vycházka bude muset uskutečnit, měly odpovědět záběry, které posádka uskuteční během přeparkovávání svého Sojuzu TM-18 ze zadního na přední stykovací uzel. Původní termín byl stanoven na 21. ledna, ovšem po událostech během odletu Ciblijeva a Serebrova bylo přeparkování posunuto na 24. leden, aby specialisté stihli vypracovat postupy a Alexandr Viktorenko je mohl odzkoušet na pozemním simulátoru.