V říjnu 1977 se odehrála v rámci sovětského pilotovaného programu jedna událost, která měla dlouhé roky vliv na složení posádek kosmických lodí. Dvoučlenná posádka Sojuzu-25 měla na stanici Saljut 6 strávit tři měsíce a ustavit tak rekord v délce pobytu ve vesmíru. Posádku tehdy tvořili Vladimir Kovaljonok a Valerij Rjumin, oba nováčci. Jenže přes veškeré úsilí se jim nepodařilo Sojuz se stanicí spojit. Důvodů bylo více, od ne zcela dostačujícího výcviku přes některé chyby v činnosti posádky, každopádně Sojuz-25 musel po pouhých dvou dnech ve vesmíru s nepořízenou zamířit domů. Jedním z výstupů následných rozborů bylo pravidlo, že u všech následujících letů bude na palubě kosmické lodi alespoň jeden veterán. Sojuz-25 tak byl na půl druhé dekády poslední lodí s posádkou složenou výlučně z nováčků. Ani Sojuz TM-19, jenž měl na Mir dopravit posádku pro expedici EO-16, neměl být výjimkou. V polovině roku 1993 byla zformována posádka ve složení Jurij Malenčenko a Talgat Musabajev. Protože ani jeden z nich neměl ještě „zářez na pažbě“, doplnil je velezkušený Gennadij Strekalov, který s nimi měl letět k Miru a vrátit se spolu s Afanasjevem a Usačovem po dvoutýdenním pobytu na palubě stanice. Ještě na počátku roku 1994, tedy zhruba šest měsíců před startem, figuroval tento tým v plánech pro daný rok. Jenže zakrátko bylo vše jinak. Vzápětí po startu Sojuzu TM-18 se začalo hovořit o tom, že pokud by Sojuz TM-19 byl dvoumístný a na místě třetího křesla by vezl náklad, mohl by se tím ušetřit jeden nákladní Progress. Navíc Strekalov se pomalu začal připravovat na extrémně důležitou mezinárodní expedici, která měla proběhnout v roce 1995 a „vyrušení“ v podobě přípravy a krátkého letu v létě 1994 by jej zbytečně zdržovalo od výcviku pro onen mezinárodní let. Strekalov byl tedy ještě v lednu z posádky Sojuzu TM-19 potichu stažen. Vypadalo to, že pravidlo o nováčcích se na začátku roku 1994 nenápadně vytratilo…