Přej si něco, padá satelit!

Do zemské atmosféry vstupují vysloužilé družice celkem pravidelně. Stroje vypuštěné často před mnoha lety pomalu třou o zbytky atmosféry, tím ztrácí rychlost a klesají do stále hustších vrstev atmosféry – smrtící kolotoč se roztáčí stále vyšší rychlostí a končí zánikem družice ve vysokých vrstvách atmosféry. Právě v těchto hodinách obrací lidstvo opět svůj zrak k nebi. Na ohnivý konec se chystá sovětská vojenská družice Kosmos 1220. Problém je, že nikdo přesně neví, kam několik desítek let nepoužívaný stroj dopadne.

Kosmotýdeník 74. díl (10.2. – 16.2.2014)

Týden se s týdnem sešel a jak už tradice vyžaduje, je tu další vydání nedělního kosmotýdeníku. Tentokrát se podíváme na tři velké zprávy z oblasti kosmonautiky. První se bude zaobírat problémy a nadějemi čínského lunárního vozítka Yutu a jeho landeru Chang’e 3. Další zpráva nás zavede na Mars a rekord a výzvy, které tam překonává vozítko Curiosity. Třetí zpráva se bude týkat úspěšného startu Protonu. I tento kosmotýdeník uzavřeme krátkým přehledem o dalších zprávách, které v kosmonautice přinesl tento týden. Přejeme hezkou neděli a příjemné čtení.

Magnetická síť vyčistí orbitu

Space Junk zdroj:avionics-intelligence.com

O eliminaci kosmického odpadu na nízké oběžné dráze jsme už psali mnohokrát. Většina připravovaných technologií se zaměřuje na stahování vysloužilých družic nebo velkých fragmentů. Do praxe už se prosazuje plánovaná deorbitace funkčních kosmických strojů po skončení jejich mise. Tyto velké objekty jsou ovšem v hledáčku armádních i civilních sledovacích stanic. Díky tomu se jim je možné vyhnout, což je případ Mezinárodní kosmické stanice. Na drobné úlomky, atakující povrchy modulů či panely solárních článků zatím neexistuje adekvátní protizbraň. Několik konceptů se v minulosti vyskytlo, například masivní štít, který by do sebe nechal drobné částečky narážet a po určité době by sestoupil do hustých vrstev atmosféry, kde by shořel. Japonci se nyní pokusili o trochu jiný princip zachycení odpadu, ovšem konec mu přichystali stejný.

Spolehlivý tahoun se vrací

Jen těžko bychom v historii kosmonautiky hledali spolehlivější nosič, než je americká Delta II. Ze 151 startů selhala pouze dvakrát. Přesto se nad ní v minulých letech málem zavřela voda. Jejich hlavní artikl, družice systému GPS přešly na Delty IV a Atlasy V, takže stará dobrá “dvojka” ztratila své hlavní odbytiště. Pokud si k tomu přidáme její postupující věk, dojdeme k tomu, že si důchod zaslouží. Na letošní rok se chystá její zmrtvýchvstání, ale i tentokrát hrozí, že se bude jednat pouze o labutí píseň. Kolikrát tedy ještě uvidíme tento elegantní nosič startovat? O tom bude pojednávat náš dnešní článek, který vychází přesně čtvrt století po prvním startu Delty II.

Poznejte, co se zrovna děje na ISS

Mezinárodní vesmírná stanice ISS

Mezinárodní vesmírná stanice, největší lidmi vybudovaný objekt ve vesmíru bude nad 90% světové populace kroužit minimálně do roku 2024. Fanoušci kosmonautiky jsou pochopitelně zvědaví, co se odehrává na palubě orbitálního komplexu s vnitřním hermetizovaným objemem přes 800 metrů krychlových. V dnešní době internetu už ani takové přání není problém. Dnešní článek si klade za cíl ukázat všem zájemcům snadné možnosti, jak nakouknout na palubu stanice, proniknout do spousty aktuálních údajů a ukrátit si dlouhé čekání třeba na autobus.

Galileo má za sebou klíčovou fázi

Evropský navigační systém Galileo, první světový systém pro určení polohy spravovaný čistě civilním sektorem v minulých měsících prošel složitým procesem kontrol, měření a nastavování. Tato fáze byla nezbytná pro další etapy, které už budou posouvat celý systém do stavu, kdy Galileo začne sloužit veřejnosti. V dnešním článku se zaměříme jak na samotné testování, zmíníme se o tom, jaká je v současnosti přesnost celého systému. Najde se ale místo i na popis samotného systému Galileo.

Vesmírné osudy 41. díl – John Glenn

John Glenn se začal stávat poměrně známým, nebylo to však tím, že by byl oslavován za to, že jako první nadzvukově přeletěl Spojené státy. Jeho sláva a známost se v druhé polovině padesátých let pramenila hlavně z jedné televizní soutěže, která se jmenovala „Name that tune“ (tedy něco jako „uhodni melodii“). Zajímavostí je, že jeho žena, Annie Glennová, je těžkou balbutičkou (tedy trpí koktavostí), přesto dokázala ze svého handicapu udělat přednost a dnes se uděluje prestižní cena Annie Glennové za výjimečné počiny při překonávání komunikačního handicapu. Mezitím se Spojené státy začaly pomalu připravovat na své nakouknutí do vesmíru. Po prohře o první družici a spektakulární explozi pokusu námořnictva dohnat Sputnik a vypustit vlastní družice, se začaly pomalu organizovat kosmické aktivity Spojených států. V roce 1958 vznikla NASA a už v této době se začalo uvažovat o prvním letu člověka. Projekt Mercury se právě narodil.

Číňané zpřesňují plány orbitálních stanic

Jestli je Čína, minimálně v kosmonautice, něčím typická, pak je to poměrně velké tajnůstkářství. Největší země světa se sice pomalu učí informovat o aktuálních úspěších, ale co se týče plánů do budoucna, tam stále trvá neprostupná informační bariéra. I přes ni ale občas proniknou drobné úlomky, které naznačují, jak by se mohla čínská kosmonautika v dalších letech vyvíjet. V minulých dnech se pár takových útržkovitých informací objevilo a díky nim můžeme nahlédnout do plánů, které se týkají čínských orbitálních stanic.

Kosmotýdeník 73. díl (2.2. – 9.2.2014)

K nedělnímu obědu již tradičně patří kosmotýdeník a ani tentokrát tomu nebude jinak. Již sedmdesátý třetí díl kosmotýdeníku vám dnes přinese zprávu o startu Progresu M-22M a o detailech jeho nákladu, který doručil na Mezinárodní kosmickou stanici. Dále se podíváme na průzkum čerstvého kráteru na Marsu, který objevila a zkoumala sonda MRO a na Marsu zůstaneme i se třetí zprávou, kde se podíváme, jak Curiosity překonávalo písečnou dunu. Ani v tomto díle nevynecháme souhrn několika dalších menších zpráv, které se za uplynulý týden objevily a obohatily téma kosmonautiky. Přejeme příjemnou neděli a doufáme, že se vám kosmotýdeník bude líbit.

Kterak první stanice nedostala druhou šanci

Přesně před čtyřiceti lety, 8. února 1974, se vrátila zpět na Zemi třetí stálá posádka stanice Skylab. Před odletem stanici zakonzervovala a připravila na přílet další výpravy: k tomu ale už nikdy nedošlo. Proč se tak stalo – a jak by vlastně ono znovuobydlení vypadalo? Předtím než Skylab opustila poslední posádka, zvýšil velitel Gerald Carr tříminutovým hořením manévrovacích motorků kosmické lodi Apollo oběžnou dráhu stanice o 11 kilometrů. Ta se tak nacházela na dráze s perigeem 433 a apogeem 455 km. Po odletu astronautů provedli kontroloři řídící z Johnsonova kosmického střediska NASA v Houstonu závěrečné testy systémů laboratoře, snížili tlak kyslíku na její palubě, stabilizovali ji (podélná osa směřovala kolmo k Zemi, přičemž přední stykovací uzel směřoval od Země) a vypnuli většinu přístrojů.