Když v pátek 9. srpna 1996 zazvonil v domě Johna Blahy v Houstonu telefon, John neměl důvod myslet si, že jde o něco neobvyklého. Ovšem zpráva, kterou ze sluchátka uslyšel, mu vyrazila dech. Velitel jeho posádky, Gennadij Manakov, byl z letu ze zdravotních důvodů stažen a s ním se „svezl“ i palubní inženýr Pavel Vinogradov. Jejich místa zaujali Valerij Korzun a Alexandr Kaleri ze záložní posádky a Blaha se nyní dozvídal, že svůj čtyřměsíční let na palubě ruské stanice Mir absolvuje právě s těmito dvěma kosmonauty. To nebylo dobré. Blaha s Manakovem a Vinogradovem během mnohaměsíčního výcviku vytvořil přátelský vztah a oba Rusy považoval za velmi příjemné, profesionální a schopné jedince, se kterými svou misi zvládne odlétat naprosto bez problémů. Nyní však bylo jako mávnutím kouzelného proutku vše jinak a pro Blahu to byla rozhodně změna k horšímu. Blaha s Korzunem během výcviku přicházel do styku jen letmo a během těchto kratičkých setkání na něj ruský velitel působil dojmem příjemného a společenského člověka s dobrým smyslem pro humor. Jediný případ, kdy měl Blaha s Korzunem více co do činění byly dva dny na počátku roku, kdy spolu trénovali přežití v zimních podmínkách. Tehdy se s Valerijem udála až zarážející proměna a z příjemného a uvolněného člověka se stal mikromanažer, který dokolečka vysvětloval věci, které byly zcela zjevné a nad vším chtěl mít osobní kontrolu. Blaha si s těžkým srdcem balil několik nezbytností pro let na východ. V pondělí měly odlétat posádky ke startu na Bajkonur a on měl být coby člen expedice EO-22 přítomen. Během tří dnů bude mít možnost strávit se svou novou posádkou několik hodin. Během nich se budou obě strany muset pokusit o navázání přátelských vztahů. Příště se uvidí až na oběžné dráze na počátku Blahova pobytu na Miru…