Články autora 'Ondřej Šamárek':

Vesmírné osudy 73. díl – Donald Slayton

Slaytonův čestný astronautický odznak

Pro Deka byla mise Apolla-11 nejen pracovním triumfem, ale i poněkud zvláštním způsobem osobní záležitostí. Krátce po tragédii Apolla-1 zkraje roku 1967 mu manželky členů nešťastné posádky věnovaly dárek, který s sebou zamýšleli Grissom, White a Chaffee vzít do vesmíru. Každý astronaut dostával při vstupu do oddílu astronautický odznak- hvězdu na třech pilířích, prolétající kruhem. Nováčci nosili stříbrný odznak, ti, kteří už za sebou měli let do kosmu, pak získali nárok na zlatý odznak. Grissom a další astronauti cítili, že Deke si zaslouží něco speciálního, proto mu nechali vyrobit zlatý odznak s diamantem, vsazeným do hvězdy. Na palubě Apolla-1 se odznak bohužel do vesmíru nepodíval, Deke jej však střežil jako oko v hlavě. Jediným obdobím, kdy spustil tuto památku na svého blízkého přítele Guse z očí, byl jeden měsíc v létě 1969. Neil Armstrong se Slaytona tehdy zeptal, zda by se dokázal bez svého odznaku na chvíli obejít. Deke souhlasil a 20. července byl odznak spolu s kouskem plátna z prvního letounu bratří Wrightů jednou z položek v Armstrongově PPK (Personal Preference Kit- něco jako osobní balíček) na povrchu Měsíce. Deke ale v koutku duše stále doufal, že získá i obyčejný zlatý odznak za svůj vlastní let do vesmíru. Šance však byly stále menší. Bylo mu 45 let a čas prostě nelze zastavit…

Vesmírné osudy 72. díl – Donald Slayton

Pohřeb Guse Grissoma

Počátek roku 1967 byl temný, jak jen temným může těžké období být. 31. ledna se na dvou místech USA konaly ceremoniály, které definitivně ukončovaly relativně bezstarostné pionýrské období dobývání vesmíru. Na hřbitově v Arlingtonu byla do země uložena těla Guse Grissoma a Rogera Chaffeeho. Ve stejnou dobu na hřbitově vojenské akademie West Point na návrší řeky Hudson spočinuly ostatky Eda Whitea. Dobývání vesmíru si vyžádalo první oběti z řad astronautů. Všechno bylo o to horší, že nezemřeli ve vesmíru, ani během startu, ale při obyčejném testu, kdy jejich raketa ani nebyla natankována palivem. K vesmíru neměli v okamžik své smrti ani o milimetr blíže, než kdokoli jiný. Celý oddíl astronautů pokryla temná deka deprese. Takhle to nemělo být, když má astronaut zemřít, ať je to během mise, ne na zemi… Deke stejně jako ostatní pociťoval palčivý pocit viny. I on na sebe vzal kus odpovědnosti za tragédii Apolla-1. Kdybychom tak nespěchali, kdybychom nedělali kompromisy ohledně bezpečnosti, kdybychom North American Aviation pořádně šlapali na kuří oka, kdyby… Morálka oddílu se povážlivě kolébala a Deke věděl, že musí zasáhnout.

Vesmírné osudy 71. díl – Donald Slayton

Šéfastronaut Deke

Kennedym pronesená výzva k letu na Měsíc byla startovním výstřelem horečné aktivity na všech stupních struktury NASA. V roce 1962 se tak souběžně realizovaly tři programy: program Mercury se pomalu chýlil ke konci, ke své realizaci se blížil nový projekt Gemini a současně byly udělovány konkrétní zakázky kontraktorům v rodícím se programu Apollo, který měl být vyvrcholením snahy dostat člověka na povrch luny. Pro tyto programy ale bylo třeba mnohem více astronautů, než původních sedm mužů Mercury (navíc- Slayton byl z kola venku). Bylo rozhodnuto provést další výběrové řízení, z něhož vzejde druhá skupina astronautů, tím se oddíl rozrostl na šestnáctičlenné stádečko. S tím ale současně vyvstala potřeba vést a kombinovat aktivity oddílu a zastupovat zájmy jeho členů v rychle expandující NASA. Šéf Manned Spacecraft Center Bob Gilruth a jeho náměstek Walt Williams zamýšleli oslovit letectvo, aby vybralo schopného člověka ze svých řad. Údajně už byl dokonce jeden generál vybrán, když vtom dostal Al Shepard zajímavý nápad: proč dávat otěže astronautické komunity do rukou neznámému člověku zvenčí? Vždyť je tady naprosto dokonalý kandidát- člověk, který ze své zkušenosti zná potřeby astronautů a který je schopen bez problémů jejich zájmy prosazovat u vedení NASA! Navíc právě onen muž pomáhal vypracovávat kritéria pro nábor nové skupiny astronautů. 18. září 1962 oznámila NASA ustanovení nové funkce: „Koordinátor aktivit astronautů“. Deke Slayton dostal svou životní roli.

Vesmírné osudy 70. díl – Donald Slayton

Mercury 7

Status celebrity je zajisté velmi příjemný a když připočteme z toho vyplývající hmotné požitky, je to jistě záviděníhodná pozice. Výhodné úvěry na nové domy v Houstonu, pěkně kulatá suma od časopisu Life za přístup do soukromého života, nebo každý rok nový Chevrolet Corvette za směšnou částku- to všechno byly velmi příjemné aspekty života astronautů Mercury 7. Jenže na druhé straně tady byla rizika a nepříjemné okolnosti, které měli tito muži v popisu práce. Už jenom usednout na špici chronicky nespolehlivého nosiče Atlas bylo v očích mnoha na hranici šílenství. K tomu připočtěme neustálé cestování po celých Spojených státech, ze začátku nemožnost usednout za řídicí páku výkonného tryskového letounu (až během výcviku si astronauti prosadili možnost udržovat návyky na strojích T-33 a F-102) a hlavně obrovský příval zcela nových informací, které bylo třeba vstřebat. A stále více se mezi sedm vyvolených začínala vkrádat nenápadná rivalita. V sázce bylo hodně- jeden z nich se měl stát prvním vyslancem lidstva ve vesmíru. A každý z těch sedmi mužů věřil, že právě on je tím nejlepším kandidátem…

Vesmírné osudy 69. díl – Donald Slayton

Logo FTPS

Bohem zapomenutá poušť v místech, kde ještě do čtyřicátých let 20. století stávala osada jménem Muroc, byla v polovině padesátých let stejně nehostinná, jako během předchozích staletí. Omračující horko se mísilo s pouštním prachem, v nose lechtal slaný odér z vyschlých solných jezer, krajině s několika málo stromy se až na obzoru dostávalo orientačních bodů v podobě pohoří San Gabriel na jihu a Tehachapi na východě. Přesto bylo toto místo vysněným cílem jisté sorty šílenců, kteří usilovali o to, aby zde mohli pracovat a eventuálně se nechat zabít. Právě tady totiž sídlilo testovací středisko základny Edwards, kde se včerejší aeronautické sny přetavovaly ve skutečnost. V těchto končinách poprvé člověk nahlédl za bájnou zvukovou bariéru, právě zde také první odvážlivci opatrně nakoukli k branám vesmíru a zde také sídlila škola, která odvážné muže připravovala na dráhu testovacího pilota: U.S. Air Force Experimental Flight Test Pilot School. Začátek léta 1955 byl na Edwardsu sice o něco málo chladnější, než bývá v těchto končinách zvykem, přesto se polední teploty šplhaly ke čtyřicítce. A do této rozpálené výhně přijel v červnu Donald Slayton, aby posílil řady bláznů, sedlajících nové, nevyzkoušené stroje.

Vesmírné osudy 68. díl – Donald Slayton

Deke Slayton

Jaký pocit asi má člověk, jehož duše je rozpolcená? Co si musel myslet muž, který byl jedním z klíčových hráčů nejúžasnější epochy lidských cest, a přesto byl nucen jen přihlížet, jak ony cesty vykonávají jiní? A jaký pocit přinášela oddanost a respekt oněch cestovatelů vůči němu, kapitánovi sedícímu na lavičce? A přitom on měl být uprostřed toho všeho, on měl být tím, který se svými kolegy posune hranice lidstva dále. Jak se musí usínat osobnosti, jejíž sny a tužby postupně plní někdo úplně jiný? A jaká míra mravního odhodlání je třeba k tomu, aby člověk nezatrpknul a do společné práce vložil um, takt, upřímnost a veškeré síly, které v sobě najde? A kolik oné síly musí mít ten, který na svou druhou šanci, kterou mu napoprvé ukradli pár okamžiků před jejím naplněním, čeká dlouhých 16 let? Jeden muž, stojící v pozadí programu Apollo to věděl velmi dobře. Bez něj by cesty k Měsíci vypadaly jinak, a přestože jeho snem bylo osobně nahlédnout zblízka do tváře Luny, byl nucen na tuto cestu vypravovat své kolegy. On byl tím, který míchal koktejl osobností posádek tak, aby pracovaly jako dobře vyladěný hodinářský mechanizmus. Matka kvočna i nelítostný vládce nad životy astronautů, tím vším byl Deke Slayton…

Jak to dělaj’ kosmonauti

Česání ve vesmíru

Během necelých šedesáti let kosmického výzkumu nám automatické sondy přinesly obrovskou záplavu poznatků a ještě větší záplavu dalších a dalších otázek. Nelze pochybovat o efektivitě automatů v mnoha oborech kosmonautiky, ale existuje stejně tak i mnoho případů, kdy je lidská přítomnost nenahraditelná. Od počátků pilotovaného programu, kdy bylo třeba zjistit, nakolik je člověk schopen mimo své přirozené prostředí fungovat, až po dnešní experimenty na palubě ISS, člověk dokazuje, že na některá pozorování, úkony a reakce nestačí ani ten nejlepší automat. Jenže, na rozdíl od strojů, člověk je nádobou křehkou a ke svému dobrému fungování potřebuje i relativně častou a důkladnou údržbu. Její úkony není možné obejít, přesunout nebo ignorovat. A o části této nutné údržby pojednává dnešní článek.

Vesmírné osudy 67. díl – Robert Gilruth

Stav MSC na začátku roku 1962

Nové centrum amerického útoku na tajemství skrývaná Měsícem se mělo rozkládat na tisíciakrovém pozemku, který byl vládou převeden ze stávajícího vlastníka, tedy univerzity Rice, do vlastnictví NASA. Pozemek se rozkládal na jihovýchodním okraji Houstonu u jezera Clear Lake, které bylo výběžkem Galvestonské zátoky v Mexickém zálivu. Okamžitě po ohlášení plánů na vybudování nového centra pilotovaných letů v Houstonu se zvedly hlasy odpůrců, které upozorňovaly na to, že viceprezident Johnson, do jehož kompetence NASA spadala, pochází z Texasu. Na přetřes přišla i podivuhodná ochota, s jakou původní majitelé pozemků věnovali půdu univerzitě, která ji obratem přenechala agentuře- že by se na obzoru rýsovaly lukrativní vládní zakázky? Administrátor NASA James Webb však trval na tom, že lokalita byla vybrána proto, že splňovala zadané podmínky a proces výběru byl transaprentní. Bob Gilruth se ale o politické aspekty výběru příliš nezajímal. Den po oznámení výsledků výběru odletěl do Houstonu, aby se osobně podílel na označení nejvhodnější polohy střediska řízení letů. V říjnu se STG začala stěhovat na nové působiště. Z 1152 pracovníků STG pouhých 84 odmítlo transfer do Texasu. Ze začátku potřebovali novopečení Texasané mapy, aby zjistili, kudy se na jejich nová pracoviště vlastně jede. Když bylo v polovině roku 1962 stěhování u konce, nové středisko bylo provizorně rozmístěno v 11 místních lokalitách kolem Houstonu. Brzy začalo na pláních u Clear Lake, dosud obývaných pouze dobytkem a jedovatými hady, růst nové centrum pilotovaného programu- Manned Spacecraft Center (Středisko pro pilotované kosmické lodě). Jeho ředitel si byl dobře vědom toho, že se ocitá před největší výzvou svého života. Zároveň věděl, že má kolem sebe ten nejlepší tým, a když si bude potřebovat vyčistit hlavu, Galvestonská zátoka je pro jeho jachty stejně dobrá, jako Chesapeake Bay…

Vesmírné osudy 66. díl – Robert Gilruth

"Meatball"- původní logo NASA

Po vypuštění první americké družice zásluhou týmu kolem Werhnera von Brauna odstartovaly skutečné závody o získání prestiže v kosmickém výzkumu. V Sovětském svazu byly karty poměrně jasně rozdány ve prospěch geniálního manažera Sergeje Koroljova, avšak Spojené Státy se ocitly na rozcestí. Zatímco o vynesení první družice na orbit se postaral Werhner von Braun, spadající pod armádu, druhý úspěšný pokus v rámci programu Vanguard mělo na kontě námořnictvo. Ale pokud měly mít závody o vesmír jasnou koncepci, která z těchto dvou složek branné moci bude mít hlavní slovo? Eisenhowerově administrativě se ovšem příliš nezamlouval koncept vojenského střihu. Hlasy vědecké obce a kritiků dobývání vesmíru v režii ozbrojených sil nabíraly na síle a nakonec bylo rozhodnuto, že jádro vesmírného programu zůstane v civilních rukou. Ale jak má vypadat organizace, která by se měla o tak rozsáhlý a komplexní program starat? Jednoduché řešení navrhnul viceprezident Richard Nixon: organizace, která má zkušenosti, personál a zázemí přece už existuje! Stačí ji jen podpořit a uvolnit jí ruce. 29. července 1958 příslušné dokumenty prošly Kongresem, prezident Eisenhower přidal svůj podpis a 1. října oficiálně začala existovat organizace, stojící na základech NACA. Nová agentura dostala do vínku název „NASA“ (National Aeronautics and Space Administration- Národní správa pro letectví a vesmír). A jednou z klíčových postav v hierarchii nově vzniklé organizace se stal vysoký, ale mírně nahrbený a předčasně holohlavý čtyřicátník, mluvící klidným basem. Bob Gilruth se dočkal své hvězdné hodiny. Hodiny, která nakonec trvala téměř patnáct let a byla ověnčena neslýchanými úspěchy…

Kosmonautické kvízy 5. díl – Počátky pilotované kosmonautiky

Milí čtenáři, léto zatím zdárně probíhá a protože je čtvrtek, pokračujeme v prázdninové sérii kosmonautických kvízů, které vám umožňují otestovat své vědomosti z různých odvětví tohoto komplexního a zajímavého oboru. Dnes se zaměříme na počátky pilotované kosmonautiky, konkrétně na období mezi roky 1961 a 1969. Bylo to období, kdy člověk podnikal první nejisté krůčky do nového prostředí a bez nadsázky lze říci, že každá mise v tomto období byla velmi riskantní a svým způsobem průkopnická. Otázky pokrývají jak americkou tak sovětskou stranu závodů o vesmír. Téměř všechny zvládne zodpovědět i mírně poučený laik. Pokud jste pozorně četli naše články, spadající do rubriky “historie”, věřím, že pro vás nebude problém vzpomenout si na většinu správných odpovědí. Pár záludných otázek jsem si však připravil i pro zkušené znalce kosmonautiky. Zkuste “nepodvádět”, kvíz má za úkol ověřit vaše vědomosti a hlavně- je to jen zábava. Po označení vašich odpovědí u všech otázek klikněte na tlačítko „Vyhodnotit kvíz“. Vaše výsledky nebudou nikde zveřejněny. Tak vzhůru do toho a hodně štěstí při odpovídání!