Svět nad planetou (92. díl)

Základní blok stanice Mir

V roce 1976 se začal na rýsovacích prknech projektantů rodit první nástin toho, co se později zhmotnilo v podobě orbitálního komplexu Mir. Základem stanice, která zprvu nesla označení DOS-7 a následně byla s typickou inženýrskou invencí pojmenována jako 27KS, byl trup s výrobním číslem 12701. Právě tento trup, založený na předchozí generaci stanic Saljut, nakonec v roce 1986 posloužil jako základ komplexu Mir. Ovšem v dílnách výrobního závodu Chruničev spolu se základním blokem Miru vznikl i jeho dvojník, trup s výrobním číslem 12801. Pro něj bylo zamýšleno využití coby záložního základního bloku Miru pro případ, že by se jeho bratříčkovi z jakéhokoli důvodu nepodařilo dosáhnout oběžné dráhy. Ještě v roce 1984 se začali konstruktéři Energije zajímat o to, jak bude vypadat nástupce Miru (jehož základní blok mimochodem v té době ještě seděl na Zemi). Éra, o které hovoříme, s sebou přinesla velký rozmach v oblasti plánů na velké orbitální stanice. Spojené státy ohlásily začátek prací na projektu obří víceúčelové stanice Freedom a jejich ruští rivalové nemohli zůstat pozadu. Tak se zrodil velmi ambiciozní projekt s názvem OSEC (орбитальный сборочно-эксплуатационный центр – orbitální montážně-operační středisko). Komplex OSEC měl sloužit pro vývoj velkých orbitálních staveb, obsluhu a opravu družicových systémů a také jako platforma pro industriální výrobu. Prvním stavebním kamenem rozsáhlého komplexu se měla stát stanice 180GK, jež dostala civilní jméno „Mir-2“. A základním prvkem Miru-2 měl být právě zmíněný blok číslo 12801. Asi málokdo tušil, jakými změnami celý projekt projde a že nakonec stroj s číslem 12801 skutečně do vesmíru vzlétne, nicméně jindy a ve zcela jiné roli, než pro něj byla v plánu…

 

Co mohlo být aneb několik životů stroje 12801

 

V prosinci 1986 podepsal zástupce generálního konstruktéra NPO Energija Jurij Semjonov předběžný projekt nové orbitální stanice 180GK, jejímž úhelným kamenem se měl stát stroj 12801. Plán to byl velmi rozmáchlý a dodnes vzbuzuje pochybnosti o tom, zda by Sovětský svaz dokázal takový kolos ufinancovat i v dobách své největší slávy. Není divu, že oficiální posvěcení projektu přišlo až o tři roky později, když 25. 12. 1989 plán schválila Státní komise při Radě ministrů.

Plán počítal s tím, že v srpnu 1993 bude blok 12801 vypuštěn na orbitální dráhu v roli obytného modulu budoucí stanice Mir-2. Jeho dráha měla mít sklon 64,8 ° vůči rovníku, tedy stejný, jako tomu původně mělo být u našeho známého Miru. Výhodou této dráhy bylo pokrytí téměř celého území Sovětského svazu, nikoli jen jeho středních a jižních částí. Neslo to s sebou však také jisté obtíže, ke kterým se dostaneme později.

O dva měsíce později měl být obytný modul doplněn o obří základní modul založený na projektované lodi GTA-S. Cvalík o hmotnosti 90 tun měla na orbitu dopravit superraketa Energija a o potřebný „kopanec“ na závěr se měl postarat upravený urychlovací blok DM. Do června 1994 měl přibýt i energetický modul ve formě příhradové konstrukce s otočnými solárními panely. Tím měla skončit první fáze budování Miru-2. V daný okamžik měl mít komplex hmotnost 123 tun, jeho hermetické prostory měly mít objem 360 m3, energetický modul měl dodávat 100 kW a v plánu byla stálá posádka o počtu 3-6 lidí.

V letech 1994-1997 se počítalo s doplňováním dalších modulů do komplexu. Moduly měly být, stejně jako služební modul, postaveny na bázi velké lodi GTA-S. První modul v této etapě stavby měl být technologický, druhý měl mít na palubě speciální aparaturu (ať už tato formulace znamenala cokoli) a třetí modul měl nést vybavení pro biotechnologické experimenty a produkci. Podél modulů Miru-2 měl pak postupně vyrůst rám z příhradových konstrukcí, jež by nesly krom vědecké aparatury také osm solárních panelů a osm jednotek SGTU.

Zamýšlená podoba "velkého Miru-2"

Zamýšlená podoba “velkého Miru-2”
Zdroj: epizodsspace.airbase.ru

Pod tímto akronymem se skrývají slova „солнечная газотурбинная установка“, tedy solární plynová turbína. SGTU je plynová turbína s uzavřeným cyklem, o jejíž pohon se stará plyn zahřívaný slunečním zářením, které je koncentrováno parabolickým zrcadlem. Zahřátý inertní plyn roztáčí turbínu a následně putuje do tepelného výměníku, kde je ochlazen a může tak znovu proudit k zahřátí Sluncem. Přebytečné teplo je vyzářeno radiátorem na odvrácené straně zrcadla. Dlužno dodat, že SGTU nikdy nedošly do fáze realizace. Byť se jednalo o zajímavý koncept s vysokou účinností (až 30 %), měl také své odvrácené strany. Potenciálními problémy byly hmotnost, složitost, velké nároky na odvod tepla, se kterými by se radiátor nemusel vypořádat, a také předpokládané vibrace celého zařízení, které by neúměrně zatěžovaly nosník. Nicméně v době, kdy byl projektován Mir-2, měli konstruktéři z Keldyšova institutu aplikované matematiky, kde tento koncept vzniknul, za to, že se jim podaří všechny ostré hrany vyhladit.

O zásobování a dopravu posádek Miru-2 se mělo postarat několik různých strojů. O dopravu nákladů se měly postarat vylepšené Progressy M2 vynášené raketami Zenit. Posádky měly putovat tam i zpět na palubě lodí „Zarja“. Zarja vnějším tvarem vzdáleně připomínala lodě Zond, které v šedesátých letech oblétávaly Měsíc a s nimiž se také v rámci projektu L1 počítalo pro oblet Měsíce s posádkou. Ovšem vnějším tvarem veškerá podobnost končila. Zarja byla oproti Zondům nepoměrně větší a na její palubu se mohlo v případě potřeby poskládat 8-12 kosmonautů. Loď neměla mít padáky – v plánu bylo přesné motorické přistání na výklopné nohy. Loď měla být vícenásobně použitelná a na orbitu ji měl vozit nosič Zenit-2. Třetím strojem, který měl na Mir-2 dopravovat jak posádky, tak náklady, byl raketoplán Buran.

Projektovaná loď Zarja

Projektovaná loď Zarja
Zdroj: astronautix.com

Mir-2 podle projektu vyžadoval každoročně tři starty Progressů M2, dva starty Zarji a jeden až dva starty Buranu. Po jistou dobu se uvažovalo o možnosti využívat pro dopravu na Mir-2 i Sojuzy T. Tady však plánovači narazili na ony potíže zmíněné výše. Sojuzy T nedisponovaly potřebnou zásobou rychlosti, aby se dokázaly dostat ke stanici na dráze ve výšce zhruba 400 km se sklonem téměř 65 °. Ani silnější nosič Sojuz-U2, využívající k pohonu syntin, nemohl poskytnout lodi dostatečnou rychlost. Právě pro možnost vypouštět transportní lodě ke stanici na orbitě s těmito parametry vznikla modifikace Sojuz TM, která již potřebnou zásobou rychlosti disponovala. Objevila se také idea vypouštět k Miru-2 Sojuzy na nosičích Zenit-2, ta však na nějakou dobu zapadla.

Sestavení Miru-2 však mělo být pouhým úvodem. V letech 1997-2000 měla začít na bázi stanice konstrukce komplexu OSEC zmíněného v úvodu. K tomu měly posloužit další čtyři moduly na bázi lodi GTA-S – centrální s klíčovými systémy pro provoz komplexu, modul s mobilním transportním aparátem, tankovací modul a také modul technické obsluhy a oprav. OSEC měl mít robotické rameno, měly zde mít základnu orbitální tahače s chemickým, solárním i jaderným pohonem, bylo v plánu zkonstruovat hangár pro opravy družic v bezpečném prostředí, ve značné míře měla být využívána raketová křesla 21KS.

Z výše uvedeného je patrné, že OSEC byl vskutku gargantuánský projekt, jehož rentabilita však byla diskutabilní. Například zamýšlené opravy družic nedávaly příliš smysl, protože v té době byly u všech sovětských družic důležité komponenty umístěny v hermetických boxech a tak mohly být opravovány pouze v továrních podmínkách. I tak začaly v prosinci 1989 projektové práce na přizpůsobení bloku 12801 pro účely Miru-2. V plánu bylo snížit počet radiálních stykovacích uzlů v přechodovém úseku na dva, na místo třetího měl být nainstalován příklop o průměru 1 metr pro výstupy do volného prostoru a místo čtvrtého uzlu měla být nainstalována záslepka. Blok 12801 měl také oproti svému bratříčkovi dostat modernější a výkonnější přístrojové vybavení.

Projekt na konverzi bloku 12801 dostal oficiální razítko z Ministerstva všeobecného strojírenství (což bylo krycí jméno ministerstva, jež mělo na starost kosmický průmysl) v listopadu 1990. Jenže to už se Sovětský svaz a jeho ekonomika definitivně řítily do propasti a jestliže předtím si nějaký bláhovec mohl myslet, že projekt Miru-2 v dané podobě by mohl být realizován, nyní ani ti největší fantastové nebyli až tak naivní. Zmizely finance, do propadliště dějin zmizela také superraketa Energija, bylo čím dál jasnější, že raketoplán Buran po svém jediném orbitálním letu už žádné další lety neuskuteční. Sen o Miru-2 se začal rozplývat.

Blok 12801 tiše ležel v jedné z hal v Chruničevu a jeho budoucnost vypadala bledě. Ještě v roce 1989 se krátce uvažovalo o tom, že by mohl vystřídat svého dvojníka – základní blok Miru, u něhož byla vyčerpána původní životnost, která činila tři roky. Stav základního bloku však byl natolik dobrý, že konstruktéři prodloužili jeho životnost o další dva roky. Nadále ovšem existovala možnost, že stav základního bloku po uplynutí prodloužené garantované životnosti nebude umožňovat další využití a tak začal být rozpracováván projekt Mir-1.5, v jehož rámci měl být starý základní blok 12701 vyměněn právě za svého dvojníka 12801. Potřeba takovéhoto kroku nakonec nikdy nevyvstala, což je skvělým testamentem pro konstruktéry a výrobce. Pro blok 12801 to však znamenalo velmi bídnou perspektivu. A poté, co ze scény tiše zmizel projekt komplexu OSEC, zůstal dvojník základního bloku Miru opět bez využití.

Jeho tvůrci se však nechtěli jen tak lehce vzdát. Jestliže projekt, který dostal přezdívku „velký Mir-2“, neuspěl, co takhle zkusit prosadit variantu „malý Mir-2“? V listopadu 1992 Rada hlavních konstruktérů schválila práce na projektu, který si sice zachoval název svého grandiózního předchůdce – Mir-2 – ovšem který se mnohem více podobal stanici, která v té době už sedmým rokem kroužila okolo Země.

Takto měl vyhlížet "malý Mir-2".

Takto měl vyhlížet “malý Mir-2”.
Zdroj: epizodsspace.airbase.ru

„Malý Mir-2“ měl obíhat Zemi po stejné dráze, jako tomu bylo u jeho velkého předchůdce, tedy se sklonem 64,8 ° vzhledem k rovníku a výšce 350-450 km. Základem měl být náš starý známý blok 12801, na nějž se v projektu měly opět vrátit všechny čtyři radiální porty. K tomuto základnímu bloku měly být postupně vypuštěny tři doplňkové moduly. Nyní se však nemělo jednat o velké moduly na bázi lodi GTA-S (koneckonců nyní už nebylo čím tyto moduly vypustit), ani na bázi lodi TKS, jako tomu bylo u Miru „1“. Ukázalo se, že velké moduly jsou velmi náročné na výrobu a mají dlouhý cyklus stavby a pozemního testování. Místo nich měly k Miru-2 zamířit moduly založené na bázi nákladních lodí Progress. Pokud to váženému čtenáři něco připomíná, není to náhoda. I u starého Miru se počítalo zprvu s malými moduly z Progressu.

S konverzí základu Progressu pro jiné účely měla Energija už zkušenosti. Ještě předtím, než bylo rozhodnuto, že Mir dostane velké moduly, začaly práce na projektu prvního doplňkového modulu na bázi Progressu. Modul měl fungovat jako astrofyzikální observatoř. Když najednou z projektu Miru malé moduly zmizely, tým, který na oné astrofyzikální observatoři pracoval, vývoj svého „dítka“ nepřerušil a změnil projekt tak, aby se z modulu stala autonomní družice. Vzhledem k tomu, že se jednalo o práci na periferii zájmu vlivných osob, trvalo to sice déle, nicméně 11. července 1990 zamířila na špici rakety Sojuz-U2 do vesmíru astrofyzikální observatoř s názvem „Gamma“. Její let trval 597 dní a v únoru 1992 řízeně zanikla nad Pacifikem. Gamma se ukázala být velmi schopným strojem s velkým potenciálem, ovšem hospodářská situace v Rusku neumožnila program dále rozvinout.

Znovu jej oživit mohl projekt malého Miru-2. V jeho rámci měly být k základnímu bloku připojen nejprve služební modul. Ten měl obsahovat přístrojové vybavení nutné k provozu stanice, jako gyrodyny, snímače úhlových rychlostí, akumulátory a podobně. Měl mít také pasivní stykovací uzel, ke kterému se měly připojovat nákladní a transportní lodě. Druhým do party měl být biotechnologický modul, který měl obsahovat aparatury pro výzkum a také pro komerční výrobu biopreparátů. Třetím měl být technologický modul, ve kterém měly být produkovány krystaly a slitiny pro komerční trh.

Tím však stavba malého Miru-2 neměla být zakončena. Zbýval ještě čtvrtý radiální port. K němu měl být připojen stykovací modul. Jak jeho označení napovídá, měl sloužit, stejně jako služební modul, k připojování zásobovacích strojů, navíc měl fungovat jako přechodová komora pro výstupy do volného prostoru.

Pro zajištění nezbytného množství elektrické energie měl malý Mir-2 dostat NEP – tedy „vědecko-energetickou platformu“. Jednalo se o příhradový nosník, který by byl ještě před příletem doplňkových modulů postupně dopraven ke stanici pomocí Progressů a během vycházek do volného prostoru sestaven kosmonauty. Na NEPu měly mít své místo dva panely slunečních baterií a dvě jednotky SGTU. Celkově měl NEP Miru-2 zajistit 38 kW elektrické energie, přičemž pouze 9 kW by obstaraly solární panely, o zbytek se měly postarat SGTU. Na NEPu měly být umístěny také rozkládací radiátory a dva boxy VDU.

Celkově měl malý Mir-2 vážit 90 tun (to je méně než starý Mir), přičemž hmotnost vědecké aparatury měla činit zhruba 15 tun. O zásobování se měly postarat lodě Sojuz TM a Progressy M, obojí mělo být vynášeno nosiči Sojuz. Za zmínku stojí plán na vypouštění Sojuzů a Progressů z kosmodromu Pleseck. Protože tato základna leží výrazně severněji než Bajkonur, bylo třeba vytvořit silnější modifikaci nosiče. Tak začal vývoj rakety Sojuz 2, tehdy pod názvem „Rus“. Do budoucna se předpokládalo, stejně jako u velkého Miru-2, že na zásobování budou participovat lodě Zarja vynášené Zenitem-2.

Projekt počítal s počátkem výstavby v prvním kvartálu roku 1996, kdy měl být vypuštěn základní blok. Následovat měl nosník NEP. Pak měly zhruba s ročním odstupem přibýt tři doplňkové moduly a stykovací modul, čímž by byla v roce 1998 stavba završena. Počítalo se s provozem do roku 2005 s možností dalšího prodloužení certifikace.

Stroj 12801 se nakonec do vesmíru dostal pod jménem Zvezda...

Stroj 12801 se nakonec do vesmíru dostal pod jménem Zvezda…
Zdroj. commons.wikimedia.org

Necelý rok poté, co byl projekt malého Miru-2 rozpracován, přišly opět změny. K základnímu bloku měly být připojeny dva stykovací moduly, z nichž každý měl mít šest stykovacích uzlů, tím pádem opět odpadla potřeba čtyř radiálních uzlů na přechodovém úseku základního bloku a ke slovu opět přišly záslepky na dva z nich. Základnímu bloku naopak přibyl ještě jeden přechodový úsek, jenž měl být umístěn na jeho zadní části. Doplňkové moduly také doznaly změn. Na bázi Progressů měly zůstat biotechnologický modul a technologický modul, které měl doplnit dedikovaný modul pro zkoumání přírodních zdrojů. Úkolu služebního modulu se měl ujmout stroj podobný Kvantu-2. Na platformě NEP měly být umístěny dva malé hermetické úseky, v nichž se měly nacházet gyrodyny a akumulátory.

Kresliči a konstruktéři v Chruničevu mohli začít vypracovávat technickou dokumentaci k základnímu bloku Miru-2. V polovině roku 1994 byla dokumentace hotova a předána do RKK Energija. Jenže na realizaci projektu už nedošlo. V té době už se blok 12801 totiž nenazýval „základní blok orbitální stanice Mir-2“. Jeho název v té době zněl „Služební modul“ a měl být zahrnut do projektu zcela jiné stanice, než se v době jeho vzniku předpokládalo. Stroj s číslem 12801 pojmenovaný „Zvezda“ nakonec 12. července 2000 zamířil do vesmíru, aby se stal modulem Mezinárodní kosmické stanice.

Je podivným paradoxem, že právě stroj, jenž měl „krýt záda“ svému dvojčeti s číslem 12701, se nakonec stal součástí komplexu, který byl použit jako jedna z pák pro to, aby legendární Mir, včetně základního bloku 12701, zmizel z oběžné dráhy…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mir_base_block_drawing.png
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/tm/2004/10/16.jpg
http://www.astronautix.com/graphics/z/zaryagr.jpg
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/tm/2004/10/16.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:View_of_the_bottom_of_Zvezda.jpg

Svět nad planetou (92. díl), 5.0 out of 5 based on 14 ratings
Pin It
(Visited 2 605 times, 43 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (14 votes cast)
(Visited 2 605 times, 43 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


32 komentářů ke článku “Svět nad planetou (92. díl)”

  1. Hawk napsal:

    Trochu prekvapi, ze se Soveti drzeli zuby nechty obezne drahy Zeme a planovali tam megastanici, trochu bych cekal, ze kdyz uz meli funkcni superraketu, tak se pokusi dostat konecne lidi na Mesic.
    Ale takto velka stanice by opravdu pohltila hodne zdroju,ze by na lunarni pilotovany projekt uz kapacity asi nemeli.
    Pritom na Mesici jsou suroviny, hlavne voda, kdezto na stanici se musi defacto vse dovazet(snad krome energie a castecne potravin).

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Podle mého názoru prostě šli logickými kroky. Industrializovat LEO, aby bylo možné se dostat dále udržitelným způsobem.
      Na Měsíci sice voda a suroviny jsou, ale jejich těžba a zpracování nebude úplně jednoduché ani levné.

    • Radim Pretsch napsal:

      Pokud se dívám na návrhy Miru-2, pak mi osobně nápadně připomínají kopie koncepce americké stanice (Dual Keel, Tower). Podle mě tedy opět na prvním místě stála propaganda, praktický smysl a strategie dalšího vývoje prioritami nebyly.

      Měsíc v té době v zájmu (americké) pilotované kosmonautiky nebyl, proto nezajímal ani Rusy.

      Stejně jako u Buranu bylo hlavním úkolem “dohnat a předehnat”. A stejně jako u Buranu šlo o marnou snahu.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Těžko říci, zda je to tak, jak si myslíš, já jsem spíše toho názoru, že ne. V té době to opravdu vypadalo, že industriální využití LEO je na dosah ruky (koneckonců třeba EO-5 měla díky vypěstovaným krystalům skončit finančně minimálně na nule, ne-li s malým ziskem, byť v podmínkách kontrolovaného hospodářství).
        Že projekt připomínal americkou Freedom, o tom není sporu, nicméně jak jinak, než pomocí příhradových konstrukcí smontovat takový kolos? Navíc Sověti měli právě s příhradovými konstrukcemi poměrně bohaté zkušenosti (začali s tím ještě na Saljutech).

        • Radim Pretsch napsal:

          Součástí Miru-2 určitě měla být věda, včetně aplikované. V projektu mohla být i výroba. Ale určitě to nebyly hlavní priority.

          Takový malý detail – ten plánovaný hangár na opravu družic. Měl být i na Dual Keelu. Jak píšeš, ruské družice opravu ve vakuu neumožňovaly. Přijde mi, že důvodem zde bylo “Když oni, tak my taky”. Na prvním místě propaganda, praktičnost a perspektiva až v závěsu (tedy ne že by se pomíjely úplně).

          Je to ruský styl myšlení. Historicky se projevil u raketoplánu, v nedávné době to byla tříčlenná ruská posádka na ISS. Hlavně ať to vypadá dobře zvenku a funkčnost se pak nějak dořeší. Takže nakonec se nějaký výsledek dostaví, ale je to spíš efektní než efektivní.

    • Vojta napsal:

      Na Měsíci je problém s dopravou, která je mnohonásobně dražší než na LEO. Proto se taky v současnosti staví Gateway a lunární základna je zatím ve hvězdách. Taky není úplně příjemná čtrnáctidenní lunární noc, která by pro trvalé osídlení vyžadovala něco jako jaderný reaktor nebo jen několikadenní návštěvy. To vše projekt extrémně prodražuje a i Mir 2 ve své největší verzi by proti tomu byl za hubičku.

      Ohledně surovin: V té době snad ještě nebyla přítomnost vody na Měsíci prokázaná a o ostatních surovinách se ani dnes moc vážně neuvažuje nad rámec hrubých stavebních prací s využitím regolitu. Voda a kyslík nakonec nejsou to nejtěžší, co se na vesmírné stanice dováží, takže ostatní výhody proti tomu snadno získají navrch.

  2. vreckam napsal:

    safra, oni to opravdu neměli špatně vymyšlené. Je opravdu velká škoda, že rozpočty na vesmír jsou tak titěrné, oproti armádním třeba. Ten megaMir2 vypadá opravdu luxusně a tak to mělo dopadnout. Atomové motory ve vesmíru, jak se to krásně čte. Toho se ani nedožiju, přece jen byla tehdy ještě “normální” doba a né ten zelené mozky a úřední šiml.

    Jinak Ondro moc pěkné, opět (y) 🙂

    • Radim Pretsch napsal:

      Těm “zeleným mozkům” moc nerozumím. Ale jinak – sondy rozseté po celé Sluneční soustavě i za jejími hranicemi, odběry vzorků z komet a asteroidů, trvalá přítomnost lidí na LEO, návrat na Měsíc za dveřmi.

      Podle mě zažíváme zlatý věk kosmonautiky, výzkum a využívání vesmíru nikdy nebyly tak intenzivní a s takovou podporou jako dnes.

      • HM napsal:

        Ta “normální doba” byla pravděpodobně myšlena tak, že tehdy bylo skutečně ještě možné uvažovat o ambiciózních projektech bez ustrašené předběžné opatrnosti a stále na mnoha místech – včetně politiky – rozhodovali lidé schopní a ochotní nést zodpovědnost. Kosmonautika to bohužel nevyužila…
        Dnes sice běží měsíční projekt Artemis, sice je dobré, že aspoň něco, ale vidíte to určitě sám. Postrádá “tah na branku” a vše kolem něj se příšerně vleče (s Apollem se to nedá srovnat) – všichni manžeři kolem jsou ustrašení a neustále se nějak jistí.
        Navíc je jeho budoucnost nejistá vzhledem k politické situaci – dnešní DS nemá s Kennedym naprosto nic společného a tím vám i odpovídám na tu zlověstnou zelenou barvu, které tak “nerozumíte…”

        Dnes existuje asi jediný člověk, ochotný riskovat a tlačit věci správným směrem – Musk. Nejsem jeho obdivovatel, ale je to prostě realita. Bohužel i jeho může ta divná doma semlít 🙁

        • Hawk napsal:

          Ja bych nerad kazil nekomu iluze, ale Kennedy ve skutecnosti zadny velky fanda Apolla resp. pristani lidi na mesici nebyl.

          “JFK – prezident, ktorého vesmír „zas až tak nezaujímal“”
          http://kozmonautika.sk/2017/05/29/jfk-prezident-ktoreho-vesmir-zas-az-tak-nezaujimal/

          Nezni to mozna idealisticky, ale kosmonutika jak ji zname , vdeci hodne armade, konecne armada, valka at horka ci studena, soutez , konkurence byly historicky vetsinou tahounem pokroku.
          Staci srovnat co se delo ve svete a hlavne v pilotovane kosmonautice pred skoncenim Studene valky(Apollo, Saljuty,Skylab,Mir,Shuttle,Buran), a co po skonceni Studene valky, defacto nic podobneho, za 30 let pouze jeden velky realizovany projekt – ISS a i ten ma hluboke koreny spadajici do obdobi Studene valky, bez rivality mezi Vychodem a Zapadem, by pravdepodobne ISS nebyla, chybely by potrebne technologie a dopravni infrastruktura(STS).
          Proste kdyz vam nedycha dustojny konkurent “na zada” tak casem zacnete stagnovat, nemate tolik motivace se nekam posouvat.

          • HM napsal:

            Iluze mně nekazíte, toto já přece vím.
            Byl to politik a jako takový měl samozřejmě limitovaný zájem o techniku a přírodní vědy. Ale nebyl ve vleku hloupých ideologií a uvažoval pragmaticky. Tušil, že to jeho zemi pomůže jak politicky tak technologicky a neignoroval poradce, kteří o tom veděli daleko více než on sám. A ono to i přes velká rizika vyšlo. Politicky jasné vítězství a z akcelerace některých technologií těžíme dodnes.
            Ve srovnání s tou dnešní navoněnou bídou vlastně gigant v tom nejlepším slova smyslu. O to smutnější je dnešní pohled na jeho kdysi “mateřskou” stranu.

        • Radim Pretsch napsal:

          Jj, vidím to sám. Ale vidím něco úplně jiného než vy. Pro vás “alespoň něco”, pro mě zlatý věk.

          • vreckam napsal:

            omlouvám se za opožděnou odpověď, ale abych upřesnil HM.
            Jak píše, “normální dobu” jsem měl opravdu na mysli období, kdy se prostě řeklo, tak se udělalo. Teď mi připadá, že se řekne a hledají se výmluvy, proč to neudělat, nebo to co nejvíc zkomplikovat. Když vezmeme v úvahu, že vlastně veškeré know how máme k dispozici – rakety, dlouhodobý pobyt na LEO, jak říkáte, máme sondy po sluneční soustavě, ale proč to nedělat ve větším měřítku? Prostě ten tah na branku – měsíční základna, kolik věcí bychom se naučili?!?! Už to mělo být a vlastně i mohlo být. Nyní radši řešíme soláry a větrné elektrárny (zelené mozky), než abychom tyto peníze dali třeba na výzkum Europy / Titanu, nebo za rohem stojící Venuše.
            Trochu scifi, ale co by dali fyzici za hadronový urychlovač na LEO? 🙂

            Vím, trochu přeháním, je mi jasné, že impulsem k tomuto všemu je právě ta armáda, která byla, je a bude vždy na prvním místě ve financování, ale stejně si myslím, že jako planeta máme na více, než na těchto pár sond po sluneční soustavě, ale muselo by se chtít.

          • Hawk napsal:

            vreckam: tam mozna doslo k nedorozumeni, za mych mladych led byl vyraz “zeleny mozek” invektivou na vojaka z povolani, a vy tim asi myslite ekologisty 😀

          • Hawk napsal:

            Oprava: …za mych mladych let…

          • Radim Pretsch napsal:

            Co já si pamatuju, tak zejména na východ od Vyšného Německého se vždycky, a v těch 90. letech obzvášť, naopak hodně mluvilo a málo dělalo.
            Mi přijde dnešní doba o hodně akčnější nebo lépe dynamičtější.

            Na Měsíc se lidé reálně vracejí, s velkou pravděpodobností dojde i na tu základnu a snad ještě v této dekádě.

            A proč se to neděje ve větším měřítku?
            Určitě je dnes výzkum i využívání vesmíru násobně větší a intenzivnější než v oné, jak píšete “normální” době. Co tehdy zůstávalo na papíře je dnes ve výrobě.

            Samozřejmě že vždycky jde udělat víc. Ale víc je i nás tady na planetě, společnost jako celek je o dost složitější a úměrně s tím jsou složitější problémy, které to sebou nese a které musíme řešit.

            Výzkum vesmíru si udržuje svou proporcionalitu v tom všem, to znamená že roste úměrně tomu, jak roste společnost. Těžko chtít, aby zrovna jeho růst byl dynamičtější než všeho ostatního.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Ohledně normální doby si nejsem úplně jistý… 😀
      Každopádně moc díky za pochvalu. 😉

  3. Jiny Honza napsal:

    Trochu jsem se bál o poslední díly. A úplně zbytečně, je to zajímavější než předtím. I když je to víc o politice a lidské blbosti než o kosmonautice. Každopádně hezky sepsáno, jako vždy. Díky

  4. racek napsal:

    No, pěkné jako vždy. Ale dnes, alespoň pro mě, hodně věcí z historie které jsem dosud nevěděl. Díky.
    Jinak si myslím, že mezinárodní ISS byl dost dobrý nápad.

  5. Q napsal:

    Ač se zpožděním (ke čtění jsem se dostal až dnes) děkuji autorovi za skvělý seriál, jehož finále je opravdu působivé – přesně jak má být!
    Je vidět, že sovětská kosmonautika se v osmdesátých letech nadechovala k nebývalé expanzi. Pokud bychom to měli brát jen z hlediska kosmonautiky, tak je rozpadu Sovětského svazu docela škoda – tolik zajímavých projektů zkrachovalo, nebo zůstalo jen na papíře.
    Například o programech TKS, Eňergia-Buran; projektech MAKS, Zarja/Super Sojuz už člověk něco zaslechl.
    Ale zmínka o lodi GTA-S je pro mne nová.
    O co vlastně šlo, a překročil tento záměr fázi návrhu (dnes by se řeklo “a udělalo se i něco víc, než že o tom Rogozin jen chvíli mluvil?”)?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za chválu, těší mě, že to čtenáře baví.
      Ohledně té expanze – obávám se, že by k ní i v případě zachování SSSR nedošlo. V dané ekonomické situaci na to prostě nebyly peníze, navíc vedení v čele s Gorbačovem kosmonautice moc nefandilo.
      Ten projekt GTA-S, pokud vím, nikdy nepřekročil fázi návrhu, na internetu se k tomu dá dohledat jen velmi málo informací (protože většinu výsledků hledání představuje jedna velmi dementní, bohužel však populární počítačová hra :-D), to samé platí pro literaturu. Problém je také v tom, že pro Mir-2 navrhovala moduly jak NPO Energija, tak kancelář Saljut a je docela těžké rozlišit, který je který.
      Ergo kladívko – dál než na papír se podle mého názoru GTA-S nedostala.

      • Q napsal:

        Díky za odpověď, tak nějak jsem to tušil (s tím gétéáčkem jsem udělal stejnou zkušenost před napsáním dotazu..).
        Každopádně devadesátitunová potvora by už pomalu mohla (po připojení nějakého tahače) snad i létat na Mars.
        S tím rozpadem/přežitím Sajuzu (státu, nikoli lodi:)) jsem to myslel čistě teoreticky. Jednak krom té kosmonautiky na něm nic moc dobrého nebylo a hlavně reálná hospodářská situace jeho přežití prakticky vylučovala. Už jen program Eněrgia (bez Buranu) musel být strašlivou zátěží, přičemž soudruzi si takových koulí na noze (všude, nejen v rámci kosmonautiky) naprosto bez přemýšlení nadělali kvanta.
        Přesto; stačí si jen vzpomenout na to, jak vlastně měly původně vypadat moduly Spektr a Priroda na Miru a člověk si říká, jak by to asi vypadalo kdyby…

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Ty koule na noze byly občas i nechtěné a nepředpokládané – viz třeba Černobyl, který byl podle mnohých tím definitivním hřebíčkem do rakve SSSR.
          Každopádně souhlasím s tím, že je škoda, že kvůli politice a tím pádem i ekonomickým preferencím věci zhusta nedopadnou tak, jak bylo v plánu je uskutečnit…

  6. Libor Lukačovič napsal:

    V prvom rade parádny článok! :):):)

    Dozvedel som sa opäť nové informácie (čo platí pre každý diel) ale tentokrát aj veľa takých o akých som nemal tušenie.
    To boli krásne plány! A plány, ktoré sa dali realizovať. Ale hlavne boli súčasťou vízie, ktorá by posunula ľudstvo dopredu (dôležitý je nie len posun ale aj smer). Toto je moja predstava dobíjania vesmíru.
    Aby som sa držal kozmonautiky, to bol rozdiel oproti súčasnosti (až na výnimky). Takže áno, teraz sa v kozmonautike deje mnoho vecí a je super to sledovať ale takáto vízia chýba (zasa až na výnimky)…

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc, Libore.
      Jen k té vizi – ona tady je (pilotované lety na Mars), ale není tak jasně definovaná a protlačovaná z nejvyšších míst, jako to v roce 1961 dělal Kennedy s Měsícem (byť ke Kennedymu a jeho náhlému fandění kosmonautice mám své výhrady).

      • Libor Lukačovič napsal:

        Čo sa týka toho Marsu, celkom nesúhlasím.
        Áno, relatívne častá je myšlienka letu na Mars. V podstate sú to však len frázy. Ale je už navrhnutá architektúra celého projektu? Koľko % hardwaru už existuje alebo sa stavia? Koľko je na to vyčlenených peňazí?

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Řím nepostavili za den a dnes jsou už úplně jiné okolnosti než v šedesátých letech, kdy se zavelelo a do deseti let tam Američané byli. Mám za to, že se k tomu blížíme sice velmi, velmi pomalu, ale ten směr je očividný, viz Gateway, která nás má naučit spoustu věcí právě pro let na Mars.

          • Libor Lukačovič napsal:

            Viem čo chceš povedať, ale pokračovať v tejto diskusii bude efektívne až pri osobnom stretnutí…
            Ak by som na to náhodou zabudol, tak mi to pripomeň. 🙂

          • Ondřej Šamárek napsal:

            Jasně, těším se. Předpokládám Valmez to jistí, ne? 😉

          • Libor Lukačovič napsal:

            Presne tak! 🙂
            Pokiaľ teda objektívne okolnosti dovolia…

Zanechte komentář

You must be logged in to post a comment.