Svět nad planetou (78. díl)

Mir v roce 1998

Hned zkraje roku 1998 čekala na členy expedice EO-24 pořádná porce práce. Dva výstupy do volného prostoru, které byly původně plánovány na konec minulého roku, byly přesunuty na leden. V rámci první vycházky měli Solovjov s Vinogradovem pečlivě pohlédnout a popřípadě „domluvit“ vnějšímu příklopu přechodové komory, který netěsnil a kosmonauti tak museli jako náhradní přechodovou komoru využívat přístrojově-vědecký úsek Kvantu-2. Je pravdou, že tato část modulu byla pro tyto účely přímo koncipována, nicméně nemožnost využívat normální přechodovou komoru byla velmi nepříjemná a během vycházky znamenala ztrátu času a práci navíc. Po prvním výstupu roku 1998 čistě v ruské režii měl přijít výstup rusko-americký. Spolu s Anatolijem Solovjovem se měl mimo stěny stanice podívat i Dave Wolf. Pak už měly začít bezprostřední přípravy na přílet amerického raketoplánu, na jehož palubě se měl nacházet astronaut, který završí maraton amerických dlouhodobých pobytů na Miru. Pro Solovjova s Vinogradovem to však neměl být úplný konec – tito dva kosmonauti měli být vystřídáni až v únoru a v rámci předávky bylo v plánu realizovat misi francouzského kosmonauta, která byla vinou událostí z června minulého roku odložena o půl roku. Cílová rovinka mise EO-24 tedy rozhodně neměla být periodou oddechu…

 

Rekordman

 

Jak se říká v jednom lidovém rčení – člověk míní… Klacek do špic plánům ohledně výstupů se pokusil hned na začátku roku hodit hlavní počítač stanice. Začínalo to být téměř rutinní událostí – 2. ledna brzy ráno ohlásil stroj havárii a spolu s ním se vypnul také systém orientace stanice v prostoru. Naštěstí se stanice v té době nacházela v příznivé orientaci vůči Slunci a nedošlo ke kompletnímu vybití akumulátorů. Rychlá inspekce odhalila, že selhal blok zajišťující komunikaci procesoru s periferiemi. Podle zástupce letového ředitele Viktora Blagova za poruchu mohlo překročení životnosti tohoto bloku. Jak již bylo řečeno dříve, vinou nedostatku financí byli Rusové nuceni různé komponenty ždímat doslova „na krev“, daleko za hranice garančních termínů. Na palubě stanice se naštěstí nacházel náhradní blok a do večera se podařilo dát počítač zase do provozuschopného stavu. Díky rychlému řešení situace se naštěstí nemusely měnit termíny nadcházejících výstupů.

Přípravy na vycházky probíhaly v poměrně dusné atmosféře. Ne, že by mezi posádkou vznikaly nějaké třenice, ale v období 27. až 30. prosince stanice prakticky nelétala v zemském stínu a tak měl systém termoregulace co dělat. Teplota v základním bloku tak na začátku ledna vystoupala až na 27 °C. Přes nepohodlí se Solovjov, Vinogradov a Wolf činili, aby k osmému lednu bylo vše nachystáno pro první výstup. A nejen to, v rámci příprav zvládla trojice také zmapovat úkony potřebné pro úpravu jednoho z Orlanů pro Dave Wolfa.

8. ledna večer se Solovjov usídlil ve skafandru Orlan-M s číslem 5 a jeho palubní inženýr vplul do obleku s číslem 4. S úderem půlnoci na 9. leden začalo snižování tlaku v přístrojově vědeckém úseku Kvantu-2 a následně kosmonauti otevřeli příklop mezi tímto úsekem a přechodovou komorou. Sejmuli doplňkové svorky z vnějšího příklopu a hned začerstva provedli jeho inspekci. Vinogradov téměř okamžitě přišel na to, že západka jednoho z deseti hlavních zámků není vysunuta do své krajní polohy, nevysunula se zhruba o centimetr. Solovjov také pomocí měrky zjistil, že žádná velká štěrbina mezi příklopem a krajem průlezu není. Následně byla v plánu celková prohlídka příklopu i zvenčí, ovšem stanice se nacházela v zemském stínu a tak vedení letu tento bod přesunulo na konec výstupu.

Vnější příklop byl otevřen krátce po druhé hodině ranní a Vinogradov hned zamířil k základně delší Strely Gst-IV. Solovjov se mezitím zafixoval na její konec a palubní inženýr jej bezpečně dovezl na Dokovací modul. Tam se nacházel cíl jejich cesty – experiment OPM, který zde nainstalovali během své vycházky v dubnu minulého roku Ciblijev s Linengerem. Den před výstupem Solojova a Vinogradova dorazil Vasilij Ciblijev do řídicího střediska, aby mohl kolegům popsat, jak nejlépe krabici OPM odpojit a sejmout z povrchu DM. I díky jeho doporučením byla demontáž OPM poměrně přímočarou záležitostí a následně se experiment i se Solovjovem svezl na Kvant-2 na konci Strely, kterou opět ovládal Vinogradov.

Nyní nastal čas na pečlivou prohlídku netěsnícího příklopu. Ať se kosmonauti snažili, jak chtěli, nedokázali přijít na nic, co by mohlo netěsnost způsobovat, příklop zvenku nejevil sebemenší známky poškození, také těsnění bylo naprosto v pořádku. Dvojice pořídila videodokumentaci, která mohla pomoci pozemnímu týmu vyřešit tuto záhadu.

Spokojení Vinogradov a Solovjov po ukončení vycházky

Spokojení Vinogradov a Solovjov po ukončení vycházky
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Ve čtvrt na šest ráno už byli kosmonauti uvnitř přechodové komory a Vinogradov začal otáčet kolem uzavírajícím příklop. Všimnul si, že onen zámek, který předtím neměl zcela vysunutou západku, nefunguje: „Ani se nehnul!“ Vinogradov zkusil kolo několikrát otočit do polohy „otevřeno“ a „uzavřeno“ a nakonec se zámek zdánlivě umoudřil. Zdálo se, že není polámaný, vypadalo to spíše jako nějaký podivný druh mechanické poruchy nebo jako by se jakási špína dostala tam, kam neměla. Kosmonauti každopádně pečlivě zkontrolovali devět funkčních hlavních zámků a nainstalovali deset svorek. Pak zamířili do přístrojově-vědeckého úseku, který i tentokrát posloužil jako záložní přechodová komora. Mimo stěny stanice kosmonauti strávili 3 hodiny a 6 minut, další hodinu navíc strávili Solovjov s Vinogradovem v podmínkách vakua v interiéru. Plán výstupu byl splněn, netěsnost příklopu však přetrvávala a v přechodové komoře klesal tlak rychlostí 1,3 hPa za hodinu.

Po tomto výstupu začínali mít specialisté ohledně úniku trochu jasněji. V centru podezření se ocitl onen neposlušný zámek, kterého si všimnul Vinogradov. Zatím však nebylo jasné, co přesně zámku brání v jeho normální funkci. Kosmonauti si mezitím trochu odpočinuli a dva dny po výstupu začali s přípravami na další vycházku, během níž měl tentokrát Vinogradova vystřídat Dave Wolf. Ten si pro sebe upravil Orlan-M s číslem 4, který předtím poskytoval útočiště Vinogradovovi.

14. ledna večer se oba muži přichystali v přístrojově-vědeckém úseku Kvantu-2 a vypustili z něj atmosféru. Před jedenáctou hodinou večer byl otevřen příklop vedoucí do přechodové komory. Vnější příklop však kosmonauti zvládli otevřít až dvanáct minut po půlnoci 15. ledna, téměř půl hodiny později oproti plánu. Mohlo za to jednak lehké zaostávání Wolfa během příprav a také příklop samotný, přesněji fixační mechanismy. Nejprve měl Solovjov co dělat, aby uvolnil doplňkové svorky a pak se musel potýkat s neposlušným zámkem, který se během předchozího výstupu nechtěl zajistit. Nyní se pro změnu zase nechtěl odjistit a Solovjov jej musel dlouho přemlouvat.

Zkušený kozák Solovjov a nadšený nováček Wolf před výstupem

Zkušený kozák Solovjov a nadšený nováček Wolf před výstupem
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Hlavním úkolem obou kosmonautů byla analýza povrchu stanice pomocí přístroje SPSR (Space Portable Spectroreflectometer – přenosný kosmický spektroreflektometr). K zaznamenání měření posloužila videokamera Glisser. Tento experiment měl pomoci zjistit, v jakém stavu se nacházejí různé materiály pláště Miru které byly vystaveny dlouhodobým účinkům kosmického prostředí. Hned zkraje však musel být změněn plán výstupu. Původně měla být nasnímána místa na Kvantu-2 a také oblasti kolem ukotvení manipulátorů Strela na základním bloku. Jenže kvůli časovému skluzu vedení letu zrušilo výlet na základní blok a kosmonauti se měli pohybovat pouze na povrchu Kvantu-2.

Velezkušený Solovjov velmi bedlivě sledoval každý Wolfův krok, nicméně si neodpustil občasný žertík. Třeba když se stanice pohybovala nad Afrikou, zavolal na svého parťáka: „Hele, tamhle běhají zebry!“ Ovládání SPSR nebylo úplně jednoduché, zejména omezený výhled z helmy skafandru směrem dolů bránil dvojici s jistotou provádět kalibraci přístroje. V jednu chvíli se jim pak dokonce zdálo, že přístroj vůbec nefunguje: „Snad se aspoň něco zaznamenalo,“ doufal Solovjov.

Wolf si svou premiéru ve volném prostoru náležitě užíval. Jako malý kluk sledoval záběry s Edem Whitem, který jako první Američan provedl EVA v rámci letu Gemini IV a právě v onen moment se rozhodl, že jednou bude astronautem. A profesi astronauta měl také právě proto spojenou s výstupy do volného prostoru. Nyní se mu jeho sen konečně splnil se vším všudy. Wolf s úlevou zjistil, že zhruba po hodině si na nové prostředí a jeho zvláštnosti zvykl a může pracovat naprosto bez problémů. Jeho nadšení bylo až takové, že se mu nechtělo vracet dovnitř: „Nechce se mi zpátky, pojď, uděláme si výlet.“ S těmito žertem míněnými slovy Wolf pokynul Solovjovovi směrem k základnímu bloku. Nakonec přišel neprůstřelný argument od Pavla Vinogradova, který z nitra stanice Wolfa umluvil prohlášením, že na něj uvnitř čekají krevety – Wolfovo zamilované jídlo. Američan pod tíhou tohoto lákadla kapituloval a vydal se zpět k průlezu do přechodové komory. U ní se nechal Solovjovem vyfotografovat, načež prohlásil: „Je to největší okamžik mého života, chtěl bych to zažít znovu.“ Během další kariéry se Daveovi toto přání splnilo měrou vrchovatou a když v roce 2012 opouštěl NASA, na jeho kontě bylo téměř dvaačtyřicet hodin strávených mimo stěny dvou různých stanic…

Výstup Wolfa a Solovjova skončil uzavřením příklopů a natlakováním přístrojově-vědeckého úseku Kvantu-2 po 3 hodinách a 51 minutách pobytu dvojice vně stanice (pokud bychom počítali čas od otevření příklopu mezi přístrojově-vědeckým úsekem a přechodovou komorou, dostali bychom se na hodnotu 6 hodin a 38 minut). Krevetový koktejl toho dne Daveovi chutnal jako nikdy předtím…

16. leden byl na palubě Miru významným dnem. Narozeniny ve vesmíru už jsou vcelku běžnou záležitostí, ale ne vždy se poštěstí, aby velitel stanice oslavil ve stavu beztíže své padesátiny. Jako svérázný dárek k půlstoletí mohl Solovjovovi posloužit i fakt, že se během této expedice stal absolutním rekordmanem nejen co do počtu výstupů do volného prostoru (neuvěřitelných šestnáct, pakliže počítáme i tři vstupy do dehermetizovaného interiéru Spektru), ale také v počtu vycházek v rámci jedné mise (sedm, opět včetně vstupu do Spektru) a člověkem s celkově nejvyšším počtem hodin strávených ve vakuu (82 hodin a 22 minut, což dává celkem 3 dny a 10 hodin!). Do dnešních dní jeho rekordy nikdo nepřekonal, byť v počtu výstupů během jedné mise se na jeho úroveň dotáhnul účastník expedic 60-62 na ISS Andrew Morgan (v době psaní článku se zdá, že do konce stávající Morganovy mise další výstupy již nepřibudou).

Po jednodenním odpočinku provedli Solovjov a Vinogradov podrobnou inspekci příklopu, tentokrát zevnitř. Naštěstí byl únik vzduchu skrze netěsnost relativně pomalý, proto mohli kosmonauti vyrovnat rozdíl tlaků mezi přístrojově-vědeckým úsekem a přechodovou komorou a následně otevřít příklop, který je dělil. Prohlídka příčinu úniku skutečně odhalila: kosmonauti si všimli deformovaného táhla jednoho z hlavních zámků příklopu. Když Solovjov s Vinogradovem vadný zámek demontovali, nalezli pod ním fragment šroubu. Právě toto cizí těleso mohlo za to, že zámek nefungoval tak, jak měl a navíc ohnul táhlo. Příklop tedy bylo možné opravit, ovšem potřebné náčiní se na palubě nenacházelo a tak tento úkol připadl až na následující expedici.

Na Zemi se mezitím chystal raketoplán Endeavour ke startu mise STS-89, která jej měla zavést k Miru. Bylo to poprvé, co byl v rámci programu Shuttle-Mir využit jiný orbiter než Atlantis, a právě kvůli tomu bylo nutné tak spěchat s přenesením solárního panelu MSB z Dokovacího modulu na Kvant. Endeavour měl totiž oproti Atlantisu mírně odlišné umístění přechodové komory a MSB by během spojování obou strojů překážel. Původně měl Endeavour odstartovat 15. ledna, ale kvůli přesunu vycházek do volného prostoru v podání Solovjova, Vinogradova a Wolfa na leden byl nejprve termín jeho vypuštění na začátku prosince změněn na „ne dříve než 20. ledna“ a 8. ledna byl termín definitivně určen na 22. ledna.

Posádka STS-89: (zleva) Wolf, Edwards, Šaripov, Wilcutt, Reilly, Thomas, Dunbar, Anderson

Posádka STS-89: (zleva) Wolf, Edwards, Šaripov, Wilcutt, Reilly, Thomas, Dunbar, Anderson
Zdroj: en.wikipedia.org

Na jeho palubě měl sedět velitel Terrence Wilcutt a jeho posádku měli tvořit pilot Joe Edwards a letoví specialisté Bonnie Dunbar, Michael Anderson, James Reilly, ruský kosmonaut Saližan Šaripov a Andrew Thomas. V této posádce se sešlo několik velmi zajímavých osob. Pozorný čtenář jistě zbystřil při přečtení jména Bonnie Dunbar. Bonnie byla původně dublérkou prvního Američana na Miru Normana Thagarda, jenže zdravotní problémy jí sebraly možnost na stanici dlouhodobě pobývat. Přesto už se na Mir jednou podívala – v rámci mise STS-71 jí připadla hořkosladká úloha vyzvednout Normana Thagarda na konci jeho incrementu. Také postava Andyho Thomase nebyla bez zajímavosti: Andy ještě před rokem netušil, že mu do klína spadne poslední americký increment v rámci programu Shuttle-Mir. Původně trénoval coby dublér Mika Wolfa, který měl být posledním Američanem na Miru. Jenže rošáda po kolizi Progressu se stanicí vyhodila definitivně z kola ven Wendy Lawrence, která vinou svého malého vzrůstu nemohla projít výcvikem ve skafandru Orlan. Její místo zaujal Wolf a na jeho místo se pro změnu posunul Thomas. Dublérem mu byl James Voss, který tutéž roli plnil i pro Mika Foala.

Pozornost budil také muž s neobvyklým jménem – Saližan Šaripov. Tento kosmonaut uzbeckého původu ukončil všeobecný kosmonautický výcvik v roce 1992 a v roce 1997 byl vybrán jako ruský zástupce na palubě mise STS-89. Pozoruhodné je, že Šaripov byl úplným nováčkem, neměl zatím žádnou zkušenost s kosmickými lety (podobně na tom byl i Nikolaj Budarin, který své ostruhy získal v roce 1995 během mise STS-71). Se Šaripovem se počítalo jako s perspektivním kádrem pro budoucí expedice na Mezinárodní kosmickou stanici, proto nyní dostal příležitost ochutnat vesmír z první ruky. V neposlední řadě nelze nezmínit také postavu Michaela Andersona. Bohužel, nikoli pouze v souvislosti s programem Shuttle-Mir, ale také proto, že se stal jednou z obětí katastrofy raketoplánu Columbia v roce 2003

Odpočet ke startu probíhal relativně hladce a 22. ledna ve 21:48 místního času se startovní sestava Endeavouru zvedla z rampy LC-39A k floridskému nočnímu nebi. O dva dny později, 24. ledna, se Endeavour přiblížil k Miru. Na rozdíl od předchozích dostaveníček tentokrát Terry Wilcutt svůj stroj vedl „nosem napřed“, což byla technika, kterou bylo třeba otestovat pro další využití na Mezinárodní kosmické stanici. Závěrečná fáze sbližování se však odehrávala tradičně a pozdě večer, ve 23:14 moskevského času, se uskutečnilo pevné spojení raketoplánu s Mirem – celkově už osmé.

Podle ruských hodinek se psal už 25. leden, když se otevřely příklopy mezi oběma stroji. Předcházely mu mírně nervózní minuty, protože jeden z ventilů v přechodové komoře Shuttlu byl ještě během předstartovních příprav špatně konfigurován. Než se podařilo vyjasnit příčinu, zhruba čtyři kubíky vzduchu ze stanice unikly do okolního vakua. Po otevření příklopů nastalo tradiční všeobecné veselí, ovšem shledání s posádkou Miru mělo pro jednoho člena posádky Endeavouru zvláštní příchuť. Bonnie Dunbar totiž před třemi lety figurovala v záložní posádce Expedice EO-18. Jejím velitelem byl tehdy Anatolij Solovjov, a když Bonnie hrozilo, že bude kvůli zdravotním problémům vyřazena z výcviku, našla velmi hlasité zastání právě v osobě Anatolije. Proto byla nesmírně ráda, že se s ním opět setkává.

Následoval již tradiční přesun všech přítomných do základního bloku, kde proběhla uvítací ceremonie. Solovjov a spol. si pro Američany připravili chléb a sůl, od Wilcuttovy posádky zase Solovjov a Vinogradov obdrželi elektronické diáře, malé čokoládky ve tvaru raketoplánu a hlavně – švýcarské armádní nože. Ty Rusům udělaly obrovskou radost, na palubě stanice bylo třeba každý den provádět desítky úkonů, během nichž se nože uplatní.

Druhý den bylo naplánováno přenesení anatomické vložky Andyho Thomase z Endeavouru do Sojuzu TM-26. Po její instalaci v návratové kabině a otestování funkčnosti skafandru Sokol KV-2 se mohl Thomas stát členem expedice EO-24. Jenže během zkoušky skafandru přišel neočekávaný zádrhel. Andy nedokázal skafandr obléknout. Ať se snažil, jak chtěl, nemohl dostat hlavu pod spodní rám helmy. Skafandr zatvrzele vzdoroval. „Nedokážu ho navléct na ramena. Buďto má špatnou velikost, nebo nemá dostatečnou zásobu délky pro můj přírůstek výšky v beztíži!“

Každý člověk v prostředí mikrogravitace malinko „poroste“. Může za to rozpínání plotének, které nejsou zatěžovány vahou těla, a tím zvětšování rozestupu obratlů. Je to občas docela bolestivý proces a nikdo přesně předem netuší, o kolik daný jedinec povyroste. Výrobce skafandru s tím však musí počítat a vyrobit oblek o chloupek delší. Nyní to však specialisté z továrny Zvezda zřejmě trochu přehnali a nenechali dostatečnou rezervu.

Andy zkusil jedinou možnost, která se momentálně nabízela: navlékl na sebe Wolfův skafandr. Pokud bude třeba stanici opustit, Mike tak učiní na palubě raketoplánu, kde skafandr Sokol nebude potřebovat. Andy se sice do Mikova skafandru vešel, byť jen tak tak, ale objevil se další problém. Ukázalo se, že rukávy jsou příliš dlouhé a po natlakování se natáhly do délky zhruba o 15 cm větší, než byly Andyho ruce.

„Tak kde mám dnes spát? Na Miru, nebo v Shuttlu,“ ptal se rozčarovaný Thomas. Železné pravidlo hovořilo o tom, že posádky musejí spát striktně ve svém stroji, pro případ nutnosti rychlého odpojení. Jedinkrát bylo toto pravidlo porušeno v roce 1995, kdy se nově přiletivší posádka (shodou okolností opět Anatolij Solovjov spolu s Nikolajem Budarinem) natolik zapomněla, že první noc po spojení raketoplánu se stanicí přespala na Miru, za což tehdy obdržela „výplach žaludku“ od letového ředitele Vladimira Solovjova. Nyní, zhruba po hodinové tahanici mezi posádkou a řídicími středisky v Moskvě a v Houstonu, bylo rozhodnuto, že Andy Thomas je definitivně členem posádky Miru. Pokud by nastala nouzová situace, Wolfův skafandr bude stačit.

Solovjov s přešťastným Thomasem po vyřešení problému se skafandrem

Solovjov s přešťastným Thomasem po vyřešení problému se skafandrem
Zdroj: nara.getarchive.net (kredit: NASA)

Další den se epizoda se skafandry vyřešila. Podle instrukcí pracovníků Zvezdy pomohl Solovjov Thomasovi odepnout řemínky v ramenou a rozkroku jeho skafandru. Následná zkouška dopadla na výbornou: „Oblek sedí tak, jak měl sedět od počátku. Jeho majitel je velmi spokojen,“ informoval Zemi Terry Wilcutt. Během tohoto malého incidentu opět vyplavala na povrch tenze vyplývající z rozdílných přístupů ruské a americké strany. Ruské vedení letu se na tyto problémy dívalo s mírně přezíravým pohledem, což podráždilo americké partnery. Zástupce letového ředitele Viktor Blagov se nechal slyšet, že „žádné objektivní problémy se skafandrem nejsou. Astronaut je prostě malinko vrtošivý. (…) Je třeba se k tomu postavit ‚po ruském způsobu‘ a, stejně jako naši kosmonauti, prostě chvilku přetrpět nepohodlí.“ Na to reagoval americký letový ředitel Phil Engelauf poznámkou, že „jestli se člověk nevejde do skafandru, zcela určitě to není jeho vina. Prostě rozměr skafandru na člověka nepasuje.“

Obyvatelé komplexu Mir-Endeavour si však z těchto přestřelek nic nedělali a zabývali se tím, co bylo v letovém plánu. Přesun položek z Miru do raketoplánu a opačně začal ještě během prvního společného večera. Celkově prošlo kosmonautům a astronautům rukama 3,3 tuny vybavení, zásob a výsledků experimentů. Mimo to Wolf instruoval Thomase ohledně života a práce na stanici. Podle jeho slov „Andy všechno pochytává velmi rychle a bude silným hráčem.“

Mimo trable se skafandrem došlo během společného letu ještě k jedné nepříjemnosti. V noci z 25. na 26. ledna znepokojily pracovníky řídicího střediska v Houstonu data, která naznačovala, že dochází k úniku okysličovadla v jednom z orientačních motorků RCS na Endeavouru. Přestože specialisté pojali podezření, že ve skutečnosti se jedná o vadu čidla, požádal Houston své ruské kolegy, aby se do konce společného letu o orientaci soulodí postaral Mir a nikoli raketoplán, jak bývalo předtím zvykem. Jenže Rusové nemohli zaručit to, že stanice tento úkol zvládne. V nádrži „boxu“ VDO na vrcholu nosníku Sofora, který měl mít při orientaci soulodí důležité slovo, v té době zůstávalo pouze přibližně 5 kg pohonných látek, a komplex se tak mohl kdykoli ocitnout v neřízeném stavu. Američané proto nakonec ustoupili a převzali řízení orientace v prostoru opět na sebe.

Mir pohledem z odlétajícího Endeavouru

Mir pohledem z odlétajícího Endeavouru
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Dny při společné práci rychle ubíhaly a 28. ledna byly všechny položky nákladu tam, kde měly být, všechny úkoly byly splněny a nezbývalo než se rozloučit. Pozdě večer se v základním bloku konala závěrečná tisková konference a už 29. ledna kolem půl druhé v noci se obě posádky shromáždily u příklopu v Dokovacím modulu a po bouřlivém rozloučení uzavřely příklopy mezi oběma stroji. Oba stroje zůstaly spojené ještě celý příští den a raketoplán se od stanice odpojil krátce před osmou hodinou večer. Bonnie Dunbar si na poslední chvíli připravila legrácku pro řídicí středisko v Houstonu: předešlý večer těsně před rozloučením zůstala v Dokovacím modulu a nechala se vyfotografovat u zdánlivě uzavřeného příklopu mezi Mirem a Shuttlem – na ruské straně! Když se pak Endeavour odpojil, moskevské středisko se částečně v žertu ujišťovalo, na které straně příklopu se Bonnie momentálně nachází. „Bohužel, jsem na straně Shuttlu,“ odpověděla sice se smíchem, ale s mírně hořkým podtónem Bonnie. Poté, co se stroje od sebe vzdálily na 75 metrů, začal pilot Joe Edwards pomalý oblet stanice. Po jeho vykonání a pořízení videozáznamu a fotografií vnějšího vzhledu stanice raketoplán zamířil definitivně pryč.

V okamžiku, kdy proběhlo odpojení, prolétalo soulodí nad Kazachstánem. Z tamního kosmodromu Bajkonur o pouhých 24 minut dříve odstartoval Sojuz, na jehož palubě se nacházela posádka expedice EO-25. Už to bylo samo o sobě pozoruhodné. Na orbitě se nyní nacházely hned tři pilotované stroje: Mir, Endeavour a Sojuz TM-27. A aby toho nebylo málo, o den později se od zadního stykovacího uzlu stanice odpojil Progress M-37. Toho dne se tím pádem na orbitální dráze pohybovaly hned čtyři objekty spjaté s Mirem.

Endeavour přistál na dráze Kennedyho vesmírného střediska 31. ledna v podvečer po letu trvajícím necelých deset dní. Dave Wolf si ovšem mohl do zápisníku letů připsat 127 dní, 20 hodin, 0 minut a 51 sekund strávených ve vesmíru. „Dave, vítáme tě po 128 dnech na orbitě,“ přivítala Davea CapComka Susan Stills. Wolf se podivil: „Já jsem je nepočítal. To jich bylo tak hodně?“ Přímo u raketoplánu na Davea čekali lékaři, ale také pizza s houbami, kterou pro něj u šéfkuchaře NASA objednal administrátor Dan Goldin.

Andy Thomas se mezitím zabydloval na stanici. Na sžívání se svými ruskými kolegy však příliš času neměl, protože jen pár dní poté, co odletěl Endeavour, se posádka stanice opět rozrostla o nové tváře…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-86-photos/86p-067.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/wolf-photos/wolf-p-017.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/wolf-photos/wolf-p-020.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-89_crew.jpg
https://nara.getarchive.net/media/s89e5236-sts-089-ms-thomas-wears-a-sokol-spacesuit-on-the-mir-space-station-a29488 (kredit: NASA)
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-89-photos/89p-026.htm

Svět nad planetou (78. díl), 5.0 out of 5 based on 10 ratings
Pin It
(Visited 2 253 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (10 votes cast)
(Visited 2 253 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


4 komentáře ke článku “Svět nad planetou (78. díl)”

  1. Radim Pretsch napsal:

    V čase zmatků je úterní ráno příjemnou jistotou. Velmi příjemnou!

Zanechte komentář

You must be logged in to post a comment.