Svět nad planetou (66. díl)

Linenger v modulu Priroda

Když Atlantis opustil Mir a Korzun, Kaleri a Linenger osaměli, přišel nejprve na řadu den odpočinku. Každá návštěva je pro stálou posádku poměrně značnou zátěží, protože se výrazně zvyšuje pracovní tempo a plán hlavní expedice se podřizuje plánu návštěvnické mise. Kosmonauti tak často vypomáhali hostům při plnění jejich úkolů a když k tomu připočteme také nutné zlo v podobě tiskových konferencí a nejrůznějších ceremoniálních úkonů, není se co divit, že když se návštěva chýlí ke konci, starousedlíci se už nemohou dočkat okamžiku, kdy na palubě komplexu opět nastane klid a zaběhnuté pracovní tempo. Není ani třeba hovořit také o tom, že návštěva další posádky má vliv i na stanici samotnou a její systémy. Asi nejvíce „zabrat“ dostává environmentální systém. Zvýšené množství osob na palubě produkuje násobné množství odpadní vody, oxidu uhličitého a vyžaduje větší přísun kyslíku. V této fázi letu byl Mir zatěžován skutečně na maximum, na stěnách a v koutech modulů se objevovalo zvýšené množství vlhkosti, o kterou se systém kondenzace vody ze vzduchu nedokázal postarat. Bylo také třeba občas aktivovat jednorázové patrony produkující kyslík. V neposlední řadě měli důvod k bezesným nocím plánovači a vědci, jejichž experimenty vyžadovaly jistou kvalitu mikrogravitace a nízkou úroveň vibrací. Během překládky nákladů z Miru do raketoplánu a obráceně se o klidném prostředí v žádném případě nedalo mluvit. Onen den odpočinku byl tedy nutný nejen pro lidi, ale také pro stanici. Jak se v tomto případě ukázalo, byl to klid před bouří…

 

Dramatická stykovka

 

Na začátku února 1997 Korzun a Kaleri začali připravovat k odletu Progress M-33, který toho času kotvil u zadního stykovacího uzlu stanice. Jeho odlet se však měl nést ve znamení několika zvláštností. Měla během něj proběhnout generální zkouška v podobě simulace oddělení a práce miniaturní družice Inspektor-1. Družice měla být vypuštěna z jednoho z následujících Progressů a měla být schopna manévrovat a tím umožnit inspekci lodě nebo stanice. Následně se měl Progress M-33 vzdálit na parkovací dráhu a tam setrvat do odletu Sojuzu TM-24. Následně bylo v plánu Progress opět přivést k Miru a zde měl proběhnout test jeho připojení s použitím systému TORU. Progress měl u zadního uzlu vydržet až do příletu dalšího náklaďáku. Progress však už neměl mít žádnou další roli a kosmonauti neměli dokonce ani důvod otevírat příklop náklaďáku – jeho náklad byl již dávno vyložen, vnitřní prostory byly zaplněny odpadem a plánovaný objem pohonných látek byl přečerpán do staničních nádrží. Jeho přítomnost na zadním stykovacím uzlu byla vynucena zachováním tepelných poměrů v Kvantu-1, který měl Progress alespoň trochu zastiňovat.

6. února se Progress skutečně od zadního uzlu odpojil a po sérii manévrů simulujících práci s mikrdružicí Inspektor-1 zamířil na parkovací dráhu. O den později posádka zakonzervovala stanici a přestoupila do Sojuzu TM-24, aby jej přepojila od předního k zadnímu stykovacímu uzlu. Tím se mělo uvolnit místo pro Sojuz TM-25, jehož start byl za dveřmi. Za 24 minut bylo hotovo a Sojuz byl přeparkován na záď Miru. Vše bylo připraveno na přílet kosmonautů z další směny. Jejich cesta na stanici však zdaleka nebyla prostá překážek.

Už v prosinci 1994 byla jmenována posádka pro expedici EO-23. V hlavním týmu byli Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin, záložní posádka pak byla jmenována až v březnu 1996 a figurovali v ní Talgat Musabajev a Nikolaj Budarin. Startovat se mělo v Sojuzu TM-25 a předběžný termín byl na konci roku 1994 stanoven na 20. listopad 1996. Už v té době se počítalo s tím, že během této expedice bude na Miru pracovat krom amerického astronauta také další zahraniční výzkumník na krátkodobé misi. Dotyčný se pak vrátí zpátky na Zem na palubě raketoplánu Atlantis, který měl u Miru pobývat v období od 5. do 10. prosince. To vše byly ovšem velmi předběžné úvahy.

Hans Schlegel (vlevo) a Reinhold Ewald na ne zcela vážně míněné fotografii v období výcviku

Hans Schlegel (vlevo) a Reinhold Ewald na ne zcela vážně míněné fotografii v období výcviku
Zdroj: commons.wikimedia.org (kredit: DLR German Aerospace Center)

Nicméně na podzim 1995 se ve Středisku výcviku kosmonautů J. A. Gagarina skutečně začali připravovat dva němečtí kandidáti na třetí křeslo v Sojuzu TM-25 v rámci mise nazvané Mir ´97. Byli jimi Hans Schlegel, veterán letu STS-55 z roku 1993 a Reinhold Ewald. Zajímavým faktem bylo, že ani jeden z nich nebyl profesionálním pilotem, jako tomu bývalo u předchozích německých kandidátů, oba se profesionálně věnovali fyzice. V době, kdy dorazili do Hvězdného, už plánovaný start sklouzl na prosinec 1995 a jeho délka se pohybovala od 25 do 30 dnů. Na začátku dubna 1996 bylo oznámeno, že dalším německým astronautem se stane Reinhold Ewald a Hans Schlegel bude jeho náhradníkem. Ewald měl na stanici strávit 18 dní a oproti původním plánům měl tam i zpět cestovat na palubě Sojuzů. Od léta tedy mohly spolu začít pracovat posádky ve složení Ciblijev / Lazutkin / Ewald a Musabajev / Budarin / Schlegel.

Start Sojuzu TM-25 předcházely problémy, které souvisely s neúspěšným vzletem vojenské družice „Oko“, který se udál 10. ledna na kosmodromu v Plesecku. Start byl přerušen v čase T-3 sekundy v důsledku sníženého tahu motoru jednoho z postranních bloků. Na vině byly trhliny ve svaru potrubí okysličovadla vedoucího do jedné ze spalovacích komor. Starty vojenských raket z rodiny semjorek byly zastaveny do doby, než svou práci ukončí vyšetřovací komise.

Jenže tato situace přímo ohrozila i start Sojuzu TM-25. Každý vzlet z Bajkonuru totiž zajišťovali vojáci a proto bylo jejich „bene“ pro start klíčové. Nakonec na sebe zodpovědnost vzali „civilové“ v podobě meziresortní komise a technické vedení. Ti své rozhodnutí pustit nosič Sojuz-U na start ospravedlnili dvěma důvody. Prvním byl fakt, že verze semjorky zvaná „Molnija“, která selhala v Plesecku, používala mírně odlišnou verzi motoru v dotyčném bloku (tovární označení motoru 8D727) než verze Sojuz-U (tovární označení 11A511). Druhým důvodem byl fakt, že u raket určených pro lidskou posádku byly uplatňovány mnohem přísnější podmínky kontroly kvality než u běžných nosičů. Výrobce, RKC Progress ze Samary, navíc strčil hlavu na špalek a zaručil se za bezvadné fungování motorů pro nadcházející start. 7. února proběhlo dvouapůlhodinové zasedání meziresortní komise, která nakonec doporučila start uskutečnit v plánovaném termínu.

Posádka Sojuzu TM-25: (zleva) Ciblijev, Ewald, Lazutkin

Posádka Sojuzu TM-25: (zleva) Ciblijev, Ewald, Lazutkin
Zdroj: dlr.de (kredit: DLR German Aerospace Center)

10. února se v 17:09:30 moskevského času raketa se Sojuzem TM-25 a Ciblijevem, Lazutkinem a Ewaldem vydala k temnému večernímu nebi. Po navedení na orbitální dráhu se objevila první nepříjemnost. Jedna z antén systému Kurs na zádi Sojuzu se nevyklopila do správné polohy a zůstala od ní odkloněna o 15 °. Nicméně podle operátorů v řídicím středisku se nejednalo o větší problém, stejná anténa se nacházela i na přední části lodi, takže bylo možné vyžívat tu (systém Kurs má na přední i zadní části několik antén s různým posláním, tato konkrétní anténa měla přijímat dálkové povely ze Země). Aby toho nebylo dost, během provádění zážehů, jež měly loď přivést ke stanici, začala stávkovat jedna skupina orientačních motorků a bylo nutné přejít na záložní sadu. Skutečná „chuťovka“ však na posádku teprve čekala.

Dvoudenní stíhání Miru skončilo 12. února večer, když se Sojuz TM-25 objevil na dohled od stanice. Sbližování probíhalo v automatickém režimu. Přesně podle programu se transportní loď zastavila ve vzdálenosti zhruba 150 metrů od komplexu, aby mohly být během krátkého zavisení prověřeny důležité parametry. Pak dal na pokyn ze Země Ciblijev stiskem tlačítka palubnímu počítači povolení k zahájení finální sbližovací sekvence. Motorky DPO na agregátovém úseku Sojuzu několikrát „blikly“ a udělily lodi rychlost 0,8 m/s směrem k přednímu stykovacímu uzlu stanice. Vše probíhalo normálně, stroj šlapal jako hodinky. Tedy až do momentu, kdy ke spojení se stanicí zbývalo 2,5 metru. Tehdy se na ovládacím pultu rozsvítil signál „Havárie sbližování 1106“ a na displeji nápis „spojení“ vystřídal nápis „zavisení v konusu“. Okamžitě zapracovaly motorky DPO a Sojuz ze vzdálenosti pouhých 60 cm začal couvat pryč od Miru. Ciblijev nenechal loď odcouvat příliš daleko a zhruba 12 metrů od Miru přešel se souhlasem střediska na ruční řízení. Jistou rukou dovedl Sojuz TM-25 ke spojení s komplexem a všichni si mohli oddechnout.

Za výpadkem systému Kurs stála kuriózní situace: protože vztahy s Ukrajinou nebyly zrovna nejlepší, měla Energija problém s dodávkou komponentů tohoto systému, který byl vyráběn v Kyjevě. Jedním z komponentů, u nichž dodávky z Ukrajiny zcela vypadly, byla otočná anténa, která měla za úkol skenovat prostor před Sojuzem. Na její místo proto specialisté z Energije nainstalovali statickou anténu, u níž byl rozhled po daném prostoru zajištěn elektronicky. Jenže signály z této antény se na vzdálenosti menší než 400 metrů míchaly se signály antény měřící úhel natočení lodě vůči stanici. Situaci měla řešit úprava softwaru palubního počítače, jenže se tak nestalo. Přestože byl nový software extenzivně testován na trenažérech ve Hvězdném, nedařilo se nasimulovat úspěšnou stykovku se stanicí v automatickém režimu. Vzhledem k tomu, že simulátory se v detailech odlišují od skutečného vybavení, které létá do vesmíru, matematici se zaklínali, že v reálu bude vše fungovat. Navíc počítač v Sojuzu využíval paměť z feritových jader (stejný systém jako u lodí Apollo), takže nový software býval implementován velmi pracně a nákladně a každá další oprava by se obrovsky prodražila. Nezbylo, než se na jejich slova spolehnout.

Když však došlo na věc, opět se objevila interference signálů mezi dvěma zmíněnými anténami a počítač dostal falešný údaj o odklonu lodi od podélné osy o 5 °. To bylo za limitem a počítač dal povel k odletu. Ve skutečnosti odklon činil zcela přípustných 1,5 °, to však v té chvíli elektronický mozek lodi netušil. Naštěstí tady byl Ciblijev, který přivítal příležitost napravit si reputaci po incidentu, kdy téměř přesně před třemi roky během odletu od Miru Sojuz TM-17 vedený jeho rukou narazil do stykovacího uzlu. Navíc za každý mimořádný úkon kosmonauti dostávali peněžní bonusy a tisíc dolarů za ruční navedení lodi ke stanici jistě nebylo k zahození. Pro vyváženost je třeba říci, že chyby nebo nedostatky, které zaznamenalo během letu řídicí středisko, znamenaly pro změnu strhnutí jisté částky z obnosu, který měli podle smlouvy kosmonauti za svůj let po přistání obdržet. Ciblijev s Lazutkinem si měli tohoto opatření během své mise užít skutečně dosytosti…

Nyní však trojici ze Sojuzu TM-25 přivítala posádka Miru. Pro Korzuna, Kaleriho a Linengera to bylo příjemné vyrušení z rutiny, kdy jejich dny byly rámovány prací a člověk viděl stále stejné obličeje, pro posádku Sojuzu TM-25 zase přílet na stanici znamenal různé věci. Pro Ciblijeva a Laztkina začínala hektická etapa přebírky komplexu a nastolení vlastního rytmu a přístupu k práci.

Na Ewalda zase čekal sprint sestávající z 39 experimentů a činností. 20 experimentů se týkalo fyziologie lidského těla v mikrogravitaci, 7 experimentů se zaměřovalo na získávání a sledování vlastností různých materiálů, 8 experimentů mělo technický ráz, 2 experimenty sledovaly prostředí na Miru a dvě položky Ewaldova programu měly posloužit k plánování a přenosu dat na zem. Vědeckovýzkumný program mise Mir ´97 byl rozpočítán zhruba na 80 hodin a bylo jasné, že Ewaldovi budou muset jeho kolegové alespoň trochu pomoci, pokud má být letový plán v daném čase splněn.

Skupinové foto expedice EO-22, EO-23 a Reinholda Ewalda

Skupinové foto expedice EO-22, EO-23 a Reinholda Ewalda
Zdroj: commons.wikimedia.org (kredit: DLR German Aerospace Center)

V první fázi však musela posádka Miru zabrat také za Sašu Lazutkina. Nebohý nováček totiž trpěl velmi silným adaptačním syndromem a téměř dva týdny jej trápily bolesti hlavy a úporné zvracení. Až teprve ke konci předávky se vše pomalu uklidnilo a Lazutkin se začal vracet do normálního stavu. Naštěstí Ciblijev jako zkušený harcovník s jedním dlouhodobým pobytem za pasem vypadal, jako by mezi svými lety nepobyl na Zemi tři roky, ale jen pár hodin. Okamžitě se cítil jako ryba ve vodě. Reinhold Ewald snášel stav beztíže relativně dobře, ale projevovaly se u něj tradiční těžkosti všech nováčků, když nedokázal koordinovat své pohyby a neustále narážel do všeho a do všech. Do své práce se však vrhnul s elánem a nasazením a jeho tvář neustále zdobil úsměv. Jak by také ne, když se jeho pracoviště pohybovalo 400 km nad Zemí rychlostí 27 500 km/h – něco takového si přeje asi každý kluk…

20. února se na palubě Miru slavily dvoje narozeniny. Základní blok se „dožil“ jedenácti let – přesně před tolika lety jej Proton vyvedl na oběžnou dráhu. Na stavu tohoto klíčového komponentu komplexu bylo požehnané stáří znát. Původně bylo v plánu, že základní blok bude fungovat tři roky, maximálně pak pět let. Více než dvojnásobně překročená papírová životnost o sobě dávala vědět stále častějšími úniky z chladicího systému, problémy se zásobováním elektrickou energií a občasnými výpadky hlavního počítače. Také omezená možnost zbavovat se odpadu hrála svoji roli a zejména modul Kvant-1 byl víceméně skladem pro vaky s použitým oblečením, nepoužívanými aparaturami a dalšími pozůstatky činnosti kosmonautů. Nicméně tvůrci základního bloku počítali s jeho dalším využíváním minimálně po dobu několika dalších let.

Tím druhým, který oslavil 20. února narozeniny, byl Vasilij Ciblijev. Právě toho dne mu bylo 43 let. Vasilij mimo jiné obdržel obrázek s kousky jantaru, který na něj na palubě čekal už několik měsíců. Krom toho si mohl oslavenec popovídat s rodinou v rámci mimořádného telemostu. K oslavě patří také vždy něco na zub a byť na programu nebylo žádné speciální menu, cosi se přeci jen našlo. Kapička koňaku, samozřejmě pod dohledem pozemního lékařského týmu, přišla všem vhod.

Krom těchto výjimečných příležitostí plynuly dny na stanici v rychlém pracovním rytmu. Rusové plnili svůj program, předávali si stanici a pomáhali Ewaldovi s jeho experimenty. Ewald se zase ponořil do svých plánovaných činností a ukrajoval ze svého plánu solidním tempem.

Linenger si tak trochu žil vlastním životem. Jeho plán se soustředil na moduly Spektr a Priroda, kde byla rozmístěna většina americké aparatury a kde měl Jerry svůj „hlavní stan“. Na noc se ukládal do Spektru, kde měl svůj spacák a osobní věci. Hlavním cílem jeho letu bylo podle jeho názoru plnění plánu vědeckých experimentů a pozorování, přičemž se občas musel potýkat s podobnými problémy jako jeho předchůdci – Thagard, Lucid a Blaha. Ne všechno bylo americkým pozemním týmem připraveno podle jeho představ. Občas byl denní program nerealistický, občas stávkovala technika, občas se nedařilo najít potřebné vybavení. Aby toho nebylo málo, sem tam zastávkovalo také spojení. Zejména u rozhovorů s rodinou to bylo velmi nepříjemné. Nicméně práce, kterou odváděl, byla podle něj kvalitní.

Neděle 23. února byla pro Reinholda Ewalda výjimečná. Poprvé od příletu na stanici měl den volna. Využil jej k natáčení malého osobního videoprůvodce Mirem. Nejen pro něj byl tento den něčím více než obyčejnou nedělí. V Rusku se slavil Den ozbrojených sil. Vzhledem k tomu, že Ciblijev a Korzun byli vojáky, měl 23. únor v jejich kalendáři speciální místo. Pro tuto příležitost se v základním bloku měla konat slavnostní večeře.

Kolem desáté hodiny večer se u stolu v základním bloku vznášelo všech šest mužů a před nimi byla rozložena skromná hostina ze staničních zásob. Po dobrém jídle se Linenger omluvil a odplul do Spektru, aby připravil nadcházející experiment ohledně kvality spánku. Ostatní ještě viseli u stolu a povídali si. Nikoho ani nenapadlo, že za několik minut budou bojovat o záchranu stanice a o svůj život…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/linenger-photos/linenger-p-010.htm
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Hans_Schlegel_Reinhold_Ewald_Die_deutschen_Wissenschaftskosmonauten.jpg (kredit: DLR German Aerospace Center)
https://www.dlr.de/content/en/images/2017/1/the-crew-of-mir-97_26582.jpeg?__blob=normal&v=9__ifc1920w (kredit: DLR German Aerospace Center)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gruppenbild_der_MIR_Besatzung_97_DLR.jpg (kredit: DLR German Aerospace Center)

Svět nad planetou (66. díl), 5.0 out of 5 based on 13 ratings
Pin It
(Visited 2 601 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (13 votes cast)
(Visited 2 601 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


32 komentářů ke článku “Svět nad planetou (66. díl)”

  1. Jura napsal:

    Celou dobu to vypadá na běžnou rutinu na palubě s drobnými odchylkami a pak opět na konci takový strašák.
    … a Modří již vědí …
    Díky za za další díl.

  2. Radim Pretsch napsal:

    Překvapilo mě, že přeparkování Sojuzu zabralo jen 24 minut. Z videí manévrování kolem stanice jsem měl dojem,že Sojuz se vždy doslova vleče šnečím tempem. O samotné stykovce nemluvě. Mir nebyl žádný drobek a jeho členitost manévrům taky nenahrávala. Tak to klobouk dolů.

    Když čtu, jak se na základním bloku Miru projevovalo stáří, vzpoměl jsem si na Nauku. Jestli to, pokud by se ji Rusům přece jen nakonec podařilo připojit k ISS, nebude spíš bolehlav než plus.

    Bezva čtení, ale ty konce, ty konce! Jak by řekl dr.Rath “novodobá tortura” 😉

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Mir sice drobek nebyl, ale do ISS měl daleko. Takže to u něj trvalo kratší dobu.
      A co se týče stáří – jo, asi to nebude úplně bez problémů, ale třeba trable s úniky chladicího média byly vyvolány dlouhodobým provozem, až tak damatické to v případě Nauky (pokud kdy poletí) asi nebude.
      A díky za pochvalu! 😉

      • Radim Pretsch napsal:

        Nauka bude v případě startu 2x starší než základní blok. Po celou tu dobu nebyla zakonzervovaná, ale intezivně (výcvik posádek) a někdy dost brutálně (zahájení demontáže) využívaná. Ne vždy se dařilo dodržet předepsané podmínky v montážní hale, což způsobilo korozi (jen?) nádrží, atd. Bude to thriller 😉 Tedy pro ty, kteří přežijou ty tvoje konce až do konce ;-D

  3. Jiri Hadac napsal:

    Dnešní díl bych nazval krátký oddech před kapitálními průsery. Ale i v dramatu se dává po nějaké dramatické události oddech, aby si pak další události člověk více vychutnal a dokázal se bát. Čili po smutném se dává veselé, anebo velká krása (jak to říkal Werich).
    Díky Ondro, pořád se to skvěle čte.

  4. Jan Mládek napsal:

    Něco mi říká že příští týden se bude řešit kyslík a možná až ten přespříští se bude řešit taky kyslík, ale trochu jinak 😀
    Já už čekal kdy se na scéně objeví Ciblijev
    Jinak podle mě dřív skončí tento seriál protože start Nauky se mám takový dojem odložil zase na další rok

  5. Ondra napsal:

    Konec mě nažhavil jak kartuši s LiOH … to jsem zvědav co se stane příště 🙂

  6. Mejla z Mordoru napsal:

    Díky moc, za tento parádní seriál.

Zanechte komentář

You must be logged in to post a comment.