Svět nad planetou (61. díl)

Claudie André-Deshays

V dubnu 1994 byly sestaveny týmy pro let EO-22. Do hlavní posádky byli jmenováni Gennadij Manakov a Sergej Treščov, v záložní posádce se ocitli Sergej Kričevskij a Alexandr Kaleri. Sestavy nevydržely dlouho: na začátku roku 1995 byl stažen Treščov, který vzhledem k nevalným výsledkům při přezkoušení ze znalostí systému řízení Sojuzu TM v rámci všeobecného výcviku musel některé zkoušky opakovat. Na jeho místo byl od 21. února 1995 dosazen Pavel Vinogradov. Tím však změny nekončily. V červnu dostal stopku od lékařů Sergej Kričevskij. Na jeho místě se ocitl Valerij Korzun. Pokud si vážený čtenář toto jméno matně vybavuje, není to náhoda. V březnu 1992 byl Valerij stažen ze záložní posádky EO-12 kvůli překročení limitu výšky vsedě. Tehdy z toho bylo velké pozdvižení, protože fakt, že se na takto zásadní věc přišlo až poté, co Korzun v červenci 1989 absolvoval všeobecný výcvik a navíc byl na jaře 1991 jmenován na neuskutečněnou misi s kazašským kosmonautem (tento let byl nakonec zkombinován s letem rakouského kosmonauta), nedělal příliš dobré renomé lékařům. Nicméně Korzun byl kvalifikovaným členem oddílu, proto se s ním nadále počítalo pro krátkodobé mise v případě nouze. Nakonec se pracovníci továrny Zvezda pochlapili a pro Valerije vyrobili speciální anatomickou vložku, která mu umožňovala zúčastnit se i dlouhodobých letů. K oběma posádkám byli přiřazeni ještě Evropané a Američané – počítalo se s letem francouzského „spationauta“ v rámci smlouvy mezi CNES a ruskou stranou z července 1992. Onen spationaut měl na stanici pobývat zhruba dva týdny během předávky směn mezi EO-21 a EO-22. Od ledna 1995 se začali ve Hvězdném připravovat nám již známá Claudie André-Deshays a Léopold Eyharts. Posádka dlouhodobé expedice EO-22 měla mít ještě amerického člena. Jako hlavní kandidát zde figuroval John Blaha, který již předtím dělal dubléra Shannon Lucid. Jeho záložníkem se pak měl stát Jerry Linenger. Týmy pro nadcházející let, který měl odstartovat v srpnu 1996, tedy vypadaly takto: Manakov/Vinogradov/Deshays/Blaha a Korzun/Kaleri/Eyharts/Linenger. Zdálo by se, že změn bylo hlavně na začátku fungování posádek pro nadcházející misi dost a vše už snad půjde hladce, ovšem problémy jako by neměly konce…

   

Nešťastné EKG a drastická dieta

   

Nová posádka se měla na stanici dostat v létě 1996 na palubě Sojuzu TM-24, který měl být vynesen raketou Sojuz-U. A tady se skrýval olbřímí zádrhel. Až do minulého roku byly nosnými raketami Sojuzy-U2, které využívaly palivo sintin. To bylo energeticky vydatnější než klasický kerosin. Ovšem vzhledem k ekonomické náročnosti používání sintinu (toto palivo bylo zhruba 5-6x dražší než běžný kerosin) bylo od používání raket Sojuz-U2 upuštěno. Sojuz TM-23 s Onufrijenkem a Usačovem už startoval na staré dobré raketě Sojuz-U, která byla pro vynášení pilotovaných lodí používána od roku 1975 do roku 1984 a měla oproti Sojuzu-U2 o několik metráků nižší nosnost. U Sojuzu TM-23 to nebylo až tak závažné, protože posádka byla dvoučlenná. Jenže Sojuz TM-24 byl trojmístný a to Sojuz-U nemohl zvládnout jen tak. O nějakých významných konstrukčních změnách na lodi nemohlo být ani řeči – Sojuz TM-24 byl v době přechodu na staronové nosiče už víceméně hotov.

Bylo třeba vymyslet opatření, která by slabší nosné raketě umožnila odvést svou práci a dostat trojici kosmonautů na správnou dráhu. Prvním logickým krokem bylo snížení dráhy komplexu Mir. Stanice prostřednictvím zážehu motoru nákladního Progressu M-31 skutečně snížila své perigeum o 20 km. Jenže to nestačilo, loď Sojuz TM-24 se svými pasažéry měla stále 275 kg nadváhu. Nabízely se čtyři možnosti.

První možnost předpokládala redukci posádky na pouhé dva kosmonauty, Claudie André-Deshays by tak zůstala na Zemi. To nepřicházelo v úvahu, znamenalo by to porušení kontraktu s CNES a citelnou finanční ztrátu pro Rusy. Posádka tedy bude každopádně trojčlenná. Druhou variantou byla demontáž záložního kompletu systému sbližování a stykovky Kurs. To by znamenalo zvýšenou míru rizika neúspěchu mise. Takové riziko by bylo možné podstoupit, problém však byl v tom, že záložní systém vážil všehovšudy zhruba 35 kilogramů. Ani tato varianta tedy sama o sobě nic neřešila. Třetím návrhem bylo obětování kompletní palivové rezervy na Sojuzu. To by znamenalo, že při sebemenším problému během jakéhokoli manévru při stíhání stanice bude let neúspěšný a posádka se bude muset vrátit s nepořízenou domů. Opět nepřijatelná varianta. Nakonec se vedení letu a odpovědní pracovníci přiklonili ke čtvrté variantě, která v sobě zahrnovala také rysy druhé a třetí varianty.

Podle tohoto konceptu byl Sojuz odlehčen o 250 kg. Snížení hmotnosti bylo dosaženo několika opatřeními. V orbitálním úseku technici odstranili iluminátor a nahradili jej lehkou záslepkou (tím pádem bylo možné z orbitálního úseku vyhlížet ven pouze „blistrem“ s okénkem směřujícím vpřed, ovšem ušetřilo se 6 kg). Byl odstraněn veškerý ruský náklad, se kterým se původně počítalo. Výjimku dostaly pouze vybrané osobní věci posádky (oba kosmonauti si tak mohli ponechat pouze po 0,5 kg osobních věcí, Claudii zůstalo původních 1,5 kg) a náklad určený pro plnění programu francouzské expedice (22,7 kg). Na Zemi zůstaly dva spací pytle (Claudie si svůj spacák mohla ponechat), náhradní rukavice, náhradní komunikační čepička, zařízení pro vysoušení rukavic, teplé obleky pro případ přistání v mrazivých podmínkách. Z orbitálního úseku byly odebrány záložní prostředky pro ruční sblížení se stanicí – fixační přípravek pro laserový dálkoměr (dálkoměr samotný se však kosmonautům podařilo uhájit), záložní komplet ovládání ručního řízení a podobně. Bylo také sníženo množství zásob potravin (pouze na tři dny), vody (na čtyři dny) a vzduchu (5,2 dne). Do nádrží Sojuzu mělo být natankováno o 170 kg méně pohonných látek, což znamenalo, že bude moci proběhnout pouze jediný pokus o spojení se stanicí. Pokud se nepodaří připojit se napoprvé, posádka bude muset letět urychleně domů.

Stranou pozornosti nezůstala ani nosná raketa. I tam se „holil“ každý kilogram hmotnosti. Podařilo se redukovat její hmotnost o 20 kg, měl být použit kerosin nejvyšší jakosti, což zvýšilo nosnost o 10 kg a navíc měl být kerosin podchlazen na -5 °C, což mělo zvýšit nosnost rakety o dalších 25 kg. Z výše zmíněného je evidentní, že přijatá opatření šla až na hranu bezpečnosti a pokud by nastal zejména během závěrečné fáze sbližování jakýkoli problém, mise by byla bývala neúspěšná. Pokud by však všechno šlo dobře, přijaté riziko by se vyplatilo.

Deshays, Manakov a Vingradov zatím ještě v dobré náladě. Za pár hodin bude vše jinak...

Deshays, Manakov a Vingradov zatím ještě v dobré náladě. Za pár hodin bude vše jinak…
Zdroj: news.ru (kredit: RIA Novosti)

Zatímco se v zákulisí odehrávala přetahovaná o každý dekagram ušetřené hmotnosti, posádky se chystaly k odletu na kosmodrom. Jenže přišel pátek 9. srpna, který všechno převrátil naruby. Ten den procházely posádky jedním z posledních lékařských vyšetření ve Středisku přípravy kosmonautů ve Hvězdném městečku. Zatímco Vinogradov, Deshays, Korzun, Kaleri a Eyharts prošli „bez ztráty kytičky“, u sjetiny z Manakovova EKG se lékaři zarazili a nevěřícně kroutili hlavami. Elektrokardiogram velitele hlavní posádky vykazoval známky mikroinfarktu! Manakov trval na opakování vyšetření a odvolával se na fakt, že při posledním vyšetření před třemi týdny bylo vše v pořádku. Opakovaný záznam EKG potvrdil změny v srdeční akci odpovídající mikroinfarktu. Manakov se však nevzdával. Požadoval vyšetření nezávislou skupinou lékařů. Proto byla povolána rychlá lékařská pomoc z Burděnkovy vojenské nemocnice v Moskvě. Záchranáři natočili Manakovovi další EKG a i nyní se mikroinfarkt prokázal. Milý Gennadij tak spolu se záchranáři putoval do Burděnkovy nemocnice, kde strávil víkend na jednotce intenzivní péče a v pondělí byl přeložen na normální lůžkové oddělení. Bylo jasné, že skončilo nejen Manakovovo angažmá v posádce EO-22, ale celá jeho kariéra kosmonauta. V prosinci téhož roku byl oficiálně uvolněn z oddílu kosmonautů ze zdravotních důvodů.

Nyní však, po problémech s hmotností Sojuzu, nastal pro odpovědné hlavy další problém – co s posádkou? Jedna možnost se nabízela: místo Manakova poletí velitel záložní posádky Valerij Korzun. Jenže do startu v té době zbýval zhruba týden a za tu dobu se Korzun nestihne s Vingradovem sehrát. Navíc by to znamenalo, že na misi, jejíž začátek neměl být zdaleka jednoduchý, by letěla trojice s nulovými zkušenostmi. Pak tady byla druhá možnost: povolat některého ze zkušených kosmonautů z rezervy. Jenže při tak šibeniční lhůtě by se nedokázal připravit žádný kosmonaut. Proto nakonec vyhrála třetí varianta: vyměnit hlavní posádku kompletně za záložní. Tady ovšem Rusové narazili na odpor CNES. Francouzská agentura trvala na tom, že poletí Claudie André-Deshays a Léopold Eyharts bude nadále figurovat jako pouhý náhradník. Pro Rusy to nebyl nepřekonatelný požadavek, koneckonců Claudie byla lehčí než Eyharts, což v dané situaci nebylo vůbec na škodu. Ještě během víkendu bylo vše dohodnuto a 12. srpna bylo oficiálně potvrzeno, že na stanici poletí posádka ve složení Valerij Korzun, Alexandr Kaleri a Claudie André-Deshays.

Nová posádka Sojuzu TM-24: Deshays, Korzun, Kaleri

Nová posádka Sojuzu TM-24: Deshays, Korzun, Kaleri
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Výměna posádky ovšem přinesla další problém. Korzun a Kaleri byli dohromady zhruba o 14 kg těžší než Manakov a Vinogradov. Lékaři jim proto během týdne před startem nastavili tvrdý režim: sauna, běh, zvýšená fyzická aktivita a jistá omezení v jídelníčku. Posledních šest dní na Zemi bylo pro velitele a palubního inženýra vskutku ďábelských. Jejich odříkání a obětování se však vyplatilo, během šesti dní Korzun shodil 8 kg a Kaleri 5,5 kg takže své předchůdce stran hmotnosti téměř dohnali.

Pavel Vinogradov mezitím neměl příliš času na spílání osudu. Během několika dní musel s Korzunem a Kalerim probrat plán letu a objasnit některé osobitosti, které do plánu s Manakovem vložili. Mimo to Vinogradov věděl, že jeho čas ještě přijde. A tak se 12. srpna na kosmodrom vydali dvěma letouny jedna kompletní posádka a zbytky druhé posádky. Korzun, Kaleri, Deshays, Blaha, Vinogradov a Eyharts se tradičně ubytovali v hotelu Kosmonaut a nastaly klasické předstartovní dny. Bezprostřední přípravy na start se od předešlých odlišovaly mimo jiné oním zostřeným fyzickým režimem pro Korzuna a Kaleriho, navíc však byla zpřísněna i epidemiologická opatření – u tohoto startu de facto neexistovala záložní posádka.

Velmi zajímavá byla celá anabáze pro Johna Blahu. Ten byl v poměrně nezvyklé pozici. Od momentu, kdy přijel do Hvězdného, počítal s tím, že jeho partnery během půlročního třetího amerického „incrementu“ budou Manakov a Vinogradov. Nyní však ona změna na poslední chvíli znamenala, že Blaha bude půl roku na stanici se dvěma muži, které z pracovního hlediska téměř nezná. A z toho, co měl možnost poznat, Korzun byl typem velitele, jehož vlastnosti je možno shrnout jediným slovem: „mikromanažer“. Korzun měl ve zvyku chovat se zejména k Američanům jako k téměř nesvéprávným dětem. Blaha s ním na počátku roku 1996 prodělal výcvik přežití v zimních podmínkách a jeho soukromé hodnocení Valerije Korzuna nebylo příliš příznivé. S Manakovem a Vingradovem si utvořil velmi přátelský a profesionálně bezproblémový vztah, ohledně Korzuna však měl jisté pochybnosti.

Co bylo poměrně zvláštní, Onufrijenko, Usačov a Lucid se o personálních změnách dozvěděli neoficiální cestou až dva dny po onom Manakovově nešťastném vyšetření. V neděli 11. srpna během telekomunikační seance s rodinami Onufrijenkova žena šokovaným kosmonautům oznámila, že je nepřiletí vystřídat Manakov s Vingradovem, ale Korzun s Kalerim. Usačov si do deníku zapsal: „Pěkná veselohra, týden před startem. A my se, jako vždycky, všechno dozvíme až jako poslední. (…) Při rozhovoru s radioamatéry jsme se dozvěděli, že k výměně posádky došlo už před dvěma dny a my se to dozvídáme až dnes a prakticky náhodou.“ Stávající posádce Miru sdělil letový ředitel Vladimir Solovjov tuto „novinku“ oficiálně až v pondělí 12. srpna.

Kosmonauti si o celé situaci pomysleli své a dál se věnovali své práci. Bylo třeba dokončit částečnou vykládku Progressu M-32 a připravit jej na odpojení plánované na 18. srpna. Pokud by se váženému čtenáři zdálo, že Progress pobyl u stanice podezřele krátce, nemýlí se. Ona anabáze s odklady jeho startů totiž malinko „hodila klacek do špic“ plánovačům. Bylo třeba uvolnit přední stykovací uzel pro přilétající Sojuz, na druhou stranu náklaďák ještě nebyl zcela vyložen a v jeho nádržích bylo ještě mnoho paliva, kterým by bylo škoda mrhat. Nabízelo se však elegantní řešení: Progress se odpojí a odlétne na dočasnou parkovací dráhu. Až komplex opustí Sojuz TM-23, Progress se připojí na jeho místo u zadního stykovacího uzlu.

Sojuz TM-24 se vydává na cestu

Sojuz TM-24 se vydává na cestu
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Nejprve však bylo třeba čekat, zda start Sojuzu TM-24 skutečně proběhne a loď bude navedena na správnou dráhu. 17. srpna v 16:18 moskevského času, po všech peripetiích ohledně redukční diety a změn v personálním složení, Sojuz TM-24 konečně zamířil k obloze. Za osm a půl minuty byla loď na plánované oběžné dráze. Snižování hmotnosti a pečlivé prověrky aerodynamických krytů se vyplatily. Teď už to bylo na Sojuzu samotném.

Loď manévrovala přesně podle plánu, cestou ke stanici proběhlo bez závad všech pět zážehů hlavního motoru, které Sojuz TM-24 přivedly 19. srpna na dohled ke stanici. Operátorům odpovědným za funkci systému Kurs se následně zcela jistě začal zvyšovat tlak a tep – pokud zrovna „jejich“ systém selže, bude po všem a Sojuz může letět domů. Loď v automatickém režimu oblétla komplex a zastavila se ve vzdálenosti 136 metrů od předního stykovacího uzlu. O tři minuty později dal Valerij Korzun stiskem příslušného tlačítka palubnímu počítači povolení k zahájení závěrečné fáze sbližování. O deset minut později bylo hotovo: systém Kurs fungoval bezvadně a Sojuz TM-24 se stal součástí komplexu.

Ze stanice celý proces sledovala stávající posádka, která přes jasné bezpečnostní instrukce nepřešla do přistávacího modulu svého Sojuzu. Onufrijenkovi, Usačovovi a Lucid se dokonce podařilo na kameru zachytit přílet Sojuzu od začátku finální fáze až po samotné spojení.

Necelé dvě hodiny po připojení byly otevřeny příklopy a stanice se rozezvučela hlasitým vítáním a smíchem. Pro každého z obyvatel komplexu toto setkání znamenalo něco jiného. Pro „dva Jurije“, tedy Onufrijenka s Usačovem, byl přílet kolegů definitivním potvrzením, že se za pár dní konečně vracejí domů. Pro Shannon Lucid zase znamenal Sojuz TM-24 další etapu práce, tentokrát s novými kolegy. Pro Claudii André-Deshays začínal zhruba dvoutýdenní sprint, během něhož měla vyvrcholit její příprava, která začala před dlouhými jedenácti lety vstupem do oddílu „spacionautů“ CNES. A pro Valerije Korzuna a Alexandra Kaleriho byl přílet na Mir výstřelem startovní pistole k zahájení půlročního maratonu, během kterého odvedou obrovský kus práce, nicméně na samém jeho konci zažijí něco, co dodnes straší všechny kosmonauty, konstruktéry i operátory v obzvlášť nepěkných nočních můrách…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.astronaut.ru/as_franc/foto/claudie.htm
https://static.news.ru/photo/f20c48cc-e066-11e9-92f8-fa163e074e61_1200.jpg (kredit: RIA Novosti)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-tm-24.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-24_launch.htm (kredit: Spacefacts.de / CNES / Christian BARDOU)

Svět nad planetou (61. díl), 5.0 out of 5 based on 17 ratings
Pin It
(Visited 2 402 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (17 votes cast)
(Visited 2 402 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


14 komentářů ke článku “Svět nad planetou (61. díl)”

  1. Keba napsal:

    Díky za další skvělý díl. Během četby jsem prakticky nevědomky spráskal tři koblihy a ořechový rohlíček. Jaký kontrast na rozdíl od kosmonautů Korzuna a Kaleria, kteří se připravovali na let 🙂

  2. Jakubko napsal:

    Ďalší skvelý diel, len rozmýšľam ktorá udalosť to bude na konci ich posádky

  3. v600 napsal:

    Skvělý díl, jako vždy 🙂
    Přečteno jedním dechem.

  4. Petr Hájek napsal:

    Děkuji za další díl .(ještě tak 50 dílů a snad si na ty sadistický konce zvyknu ) 🙂

  5. Mr. G napsal:

    Velmi zaujimave citanie o vynaliezavosti.
    Paradny diel serialu 🙂

  6. Vláďa napsal:

    Super čtení, jako vždy.

    Jen otázka, co se pak na zemi dělo s těmi “rebely” kteří neuposlechli rozkaz a nepřemístili se do Soyuzu během stykování? Řešilo se to nějak nebo se nad tím mávlo rukou? Díky

Zanechte komentář

You must be logged in to post a comment.