Svět nad planetou (41. díl)

USA versus SSSR

Od konce druhé světové války panovala mezi Spojenými státy a Sovětským svazem výrazná rivalita. Obě velmoci se v průběhu doby dokonce dostaly až na hranu nukleární války a v nejrůznějších konfliktech v regionech Asie a Středního východu docházelo ke konfrontacím vojenské techniky, ale také ke konfrontacím (v mnoha případech skrytě) příslušníků ozbrojených sil obou nepřátelských států. Bylo logické, že soupeření o to, který ze dvou společenských systémů je lepší a životaschopnější, se přelilo i do závodů o vesmír. Na konci padesátých a v průběhu šedesátých let dvacátého století zažil svět nevídanou přehlídku nejrůznějších kosmických prvenství. Závod kulminoval v roce 1969, kdy v tiché soutěži o vyslání prvního člověka na Měsíc Spojené státy zvítězily. Sovětský svaz porážku odmítal přijmout a oficiálně hlásal do světa, že o vyslání člověka na Měsíc nikdy neusiloval. Toto tvrzení se v průběhu času ukázalo jako lživé, faktem však je, že po úspěchu amerického lunárního programu Apollo se cesty obou velmocí rozdělily. Zatímco Amerika se soustředila na vývoj mnohonásobně použitelného kosmického systému, Sovětský svaz se zaměřil na stavbu a provozování orbitálních stanic a nutno říci, že v této oblasti zaznamenali Sověti obrovské úspěchy. A byť se přes veškerou rivalitu a nepřátelské postoje cesty a zájmy obou mocností v oblasti kosmonautiky několikrát protnuly, můžeme si být jisti, že ještě v polovině osmdesátých let si nikdo nedokázal představit, co se za několik roků bude odehrávat vysoko nad hranicí atmosféry…

   

Nepravděpodobná spolupráce

   

Pokusy o spolupráci mezi oběma velmocemi v oboru výzkumu vesmíru probíhaly de facto téměř od počátku kosmické éry. Přesto až do sedmdesátých let nikdy nedošlo na skutečnou smysluplnou kooperaci. Důvodem byla pochopitelně politika. První náznak dohody v éře praktické kosmonautky přišel relativně záhy. Už na podzim 1959 se zástupce administrátora NASA Hugh Dryden sešel soukromě s několika sovětskými vědci a shodli se na tom, že obě země by spolu měly při výzkumu vesmíru spolupracovat. Než však mohlo dojít od slov k činům, Sověti sestřelili nad Uralem americký špionážní letoun U-2 s Gary Powersem na palubě a o jakékoli rozumné dohodě nebo výměně zkušeností nemohlo být ani řeči.

Šedesátá léta pak přinesla několik pokusů převážně z nejvyšších míst. Už ve svém inauguračním projevu americký prezident Kennedy v lednu 1961 prohlásil: „Pojďme spolu dobývat hvězdy!“ O pár měsíců později Kennedy zopakoval svou nabídku v projevu o stavu Unie, když vyzval Sovětský svaz a další národy, aby se přidaly ke Spojeným státům „při vývoji meteorologického programu, programu vývoje nové komunikační družice a v přípravách sond pro výzkum Venuše a Marsu, sond, jež mohou jednoho dne odhalit ta nejhlubší tajemství vesmíru“.

Chruščov a Kennedy v roce 1961

Chruščov a Kennedy v roce 1961
Zdroj: commons.wikimedia.org

V červnu 1961 však jeho snahám učinil přítrž tehdejší generální tajemník ÚV KSSS a nejmocnější muž Sovětského svazu Nikita Chruščov. Ten na Kennedyho nabídky spolupráce reagoval tím, že je to nepraktické, protože jakákoli raketa může mít vojenské využití. O rok později pro změnu vyzval ke spolupráci sám Chruščov, nicméně politická situace vše opět zahrála do autu.

Zřejmě nejzajímavější byl v tomto kontextu návrh Kennedyho, který v roce 1963 při projevu v OSN naznačil „možnost společné expedice na Měsíc“. Jeho slova vyvolala poměrně bouřlivou reakci v americkém Kongresu, který do zákona o rozpočtu pro NASA vložil proviso, podle nějž „žádná část tohoto rozpočtu přiděleného Národní agentuře pro letectví a vesmír nesmí být využita pro financování společného přistání na Měsíci s jakýmkoli jiným státem bez souhlasu Kongresu.“ Stejné větičky obsahovaly rozpočty NASA i v dalších letech až do roku 1966, kdy bylo evidentní, že žádná spolupráce v pokročilé fázi programu Apollo nepřipadá v úvahu.

Do konce šedesátých let se vztahy USA a SSSR ohledně kosmonautiky omezovaly víceméně na setkávání vědců a kosmonautů a astronautů na různých mezinárodních akcích, aerosalonech a „návštěvách dobré vůle“, kdy astronauti a kosmonauti podnikali turné po SSSR, respektive USA jako akt přátelství. Z této doby nicméně vyčnívají dva okamžiky. Prvním z nich je podpis Kosmické smlouvy, jež mimo jiné deklarovala, že kosmonauti jsou považováni za „vyslance lidstva“ a nebeská tělesa včetně Měsíce nelze nárokovat ani využít k vojenským účelům. Smlouva byla podepsána 27. ledna 1967, ve stejný den, kdy požár zahubil tři astronauty v kokpitu Apolla 1. Druhý velmi zajímavý moment nastal v červenci 1969. V předvečer přistání Apolla 11 na měsíčním povrchu se okolo Měsíce pohybovala sovětská sonda Luna 15. Ta byla posledním zoufalým gestem Sovětů o získání prvenství v závodech o Měsíc prostřednictvím návratu vzorku lunární horniny jen několik desítek hodin před Američany. Panovaly obavy, že sonda může ohrozit Apollo 11 rušením radiokomunikace. Velitel Apolla 8 Frank Borman, který se nedávno vrátil z návštěvy SSSR, zapojil své osobní kontakty a spojil se s Mstislavem Keldyšem, prezidentem Akademie věd SSSR. Ten Bormanovi předal údaje o frekvencích používaných Lunou, stejně jako parametry orbitální dráhy sondy, ze kterých vyplynulo, že sovětská sonda v žádném případě americký pokus o přistání na Měsíci ohrozit nemůže.

Program Sojuz-Apollo pohledem výtvarníka

Program Sojuz-Apollo pohledem výtvarníka
Zdroj: nasa.gov

Sedmdesátá léta přinesla oteplování vztahů mezi SSSR a USA v důsledku politiky „détente“, tedy snižování napětí, o které se snažil americký prezident Richard Nixon. V tomto období byla podepsána řada dohod, například SALT I omezující šíření strategických zbraní. Nicméně dohoda, jež zajímá kosmonautické fanoušky asi nejvíce, byla podepsána 24. května 1972 v Moskvě. Jednalo se o dohodu o spolupráci v oblasti vědy a techniky a americký prezident Nixon a sovětský premiér Kosygin se v ní zavázali k uskutečnění projektu Sojuz-Apollo. Výsledkem tohoto paktu bylo setkání sovětských kosmonautů a amerických astronautů na oběžné dráze v červenci 1975.

Na projekt Sojuz-Apollo měly navázat další společné mise, hovořilo se o možném připojení raketoplánu k sovětské stanici Saljut a v roce 1976 se poprvé objevila myšlenka na let sovětského kosmonauta na palubě Shuttlu. Tentýž rok také přinesl neformální jednání o spojení raketoplánu a Sojuzu. V květnu se obě strany dohodly na prodloužení smlouvy z roku 1972 na dalších pět let s tím, že v roce 1981 by mohlo proběhnout výše zmíněné spojení raketoplánu a Saljutu. Ovšem administrativa nového prezidenta Jimmyho Cartera se v souvislosti s naznačenými plány obávala transferu technologií, proto byly v roce 1978 další jednání o společné misi ukončena. Zhoršující se mezinárodní situace, která eskalovala sovětskou invazí do Afghánistánu, znamenala velké ochlazení vzájemných vztahů a po spolupráci na poli pilotovaných letů se na celou dekádu slehla země. Ticho, jež mezi mocnostmi ohledně společných projektů panovalo, narušil v roce 1984 prezident Ronald Reagan výzvou k uskutečnění společné mise se Sověty, která měla simulovat záchrannou operaci. Sověti však zachovávali v tomto ohledu mlčení.

Situace se začala měnit až na prahu devadesátých let. S postupnými odstředivými tendencemi v rámci východního bloku a hospodářskou krizí Sovětského svazu bylo evidentní, že závody mezi východem a západem se chýlí ke konci. A na obou stranách si zainteresovaní uvědomili, že jejich protivník (nyní již bývalý) má něco, co právě jim schází. Sovětům chyběly peníze, Američanům zase zkušenosti s dlouhodobým pobytem ve vesmíru.

Američany navíc děsil narůstající chaos a ekonomická nestabilita SSSR, která měla za následek drasticky snížené financování sovětského kosmického průmyslu. Mnozí se obávali masového exodu špičkových odborníků a tím i velmi citlivého know-how do zemí vysloveně nepřátelských Spojeným státům typu Severní Korea, Írán a podobně. Nejjednodušší způsob, jak tomu zabránit, bylo se Sověty spolupracovat a finančně jejich kosmický průmysl podpořit.

V květnu 1990 americký viceprezident Dan Quayle jednal s Michailem Gorbačovem o spolupráci v oblasti kosmonautiky. Byla to první vlaštovka, jež měla předznamenat budoucí společný projekt. Následující rok 1991 pak přinesl nárůst politických turbulencí, jež vyvrcholily rozpadem Sovětského svazu a odchodem Michaila Gorbačova ze scény. Američané však nehodlali pustit nabízenou šanci a stejně tak to viděli Rusové.

George Bush a Boris Jelcin

George Bush a Boris Jelcin
Zdroj: commons.wikimedia.org

17. června 1992 byl americkým prezidentem Georgem Bushem a ruským prezidentem Borisem Jelcinem podepsán dokument nazvaný „Dohoda mezi Spojenými státy americkými a Ruskou federací ohledně spolupráce na výzkumu a využití kosmického prostoru pro mírové účely“. Součástí této dohody byl mimo jiné například kontrakt s NPO Energija na studii zkoumající možnost využití Sojuzů řady TM coby prozatímních „záchranných člunů“ pro plánovanou stanici Freedom. Co nás ale pro účely tohoto seriálu zajímá o něco více, je jeden z dalších bodů, který se týká společných pilotovaných letů. Dohoda předpokládala let ruského kosmonauta na raketoplánu na misi STS-60, lety Američanů na Mir pomocí Sojuzů (předběžně v roce 1993, což se nakonec ukázalo být příliš optimistickým plánem) a také připojení raketoplánu k Miru v roce 1994 nebo 1995. Tak byly položeny základy programu, který dostal název Shuttle-Mir.

V říjnu téhož roku administrátor NASA Daniel Goldin a geneální ředitel Ruské kosmické agentury Jurij Koptěv podepsali implementační dohodu, v níž byly uvedeny detaily programu Shuttle-Mir. Krom letu ruského kosmonauta na misi STS-60 se v implementační dohodě výslovně uvádělo, že let amerického kosmonauta na Mir bude trvat minimálně 90 dní s tím, že domů jej dopraví americký raketoplán, který rovněž zajistí střídání ruské posádky. V souvislosti s tím měla proběhnout evaluace androgynního dokovacího systému, zajištěného ruskou stranou.

Program Shuttle-Mir se tak na přelomu let 1992-93 začal rozbíhat. Obě strany měly zájem na jeho dalším rozvíjení a když se v dubnu 1993 setkal Boris Jelcin s novým americkým prezidentem Billem Clintonem, jejich jednání iniciovalo rozšíření stávajícího programu. Postupně bylo dohodnuto, že na Miru američtí astronauti vykonají dlouhodobé mise v trvání od tří do šesti měsíců, budou na stanici a domů dopravováni jak raketoplány, tak Sojuzy TM, budou participovat na výstupech do volného prostoru a připravované nové moduly Miru budou obsahovat i americké vybavení.

V prosinci 1993 podepsal premiér Černomyrdin a viceprezident Gore rozšíření dohody z roku 1992, přičemž program Shuttle-Mir dostal kódové označení „Phase I (Fáze 1)“. Phase II a III zahrnovaly spolupráci Rusů s Američany na stavbě a provozování společné orbitální stanice, která měla vzniknout spojením projektů americké stanice Freedom a ruského Miru 2. 16. prosince 1993 podepsali Jurij Koptěv a Daniel Goldin „Kontrakt na kosmické aktivity s lidskou posádkou“. Program tak mohl začít se vší vážností. Za americkou stranu z pozice manažera za program Shuttle-Mir zodpovídal Tommy Holloway (v roce 1995 jej vystřídal astronaut Frank Culbertson), ruskou stranu zastupoval kosmonaut Valerij Rjumin.

Spolupráce sice vypadala hezky na papíře, ale realita zejména Američany zaskočila. Kulturní šok byl obrovský a začal už na letišti. Například bez bankovky se znakem dolaru vložené do pasu občas celníci dočasně selektivně ohluchli a teprve po rychlém „upgradu“ cestovního dokumentu do něj dali příslušné razítko. Rusko poloviny devadesátých let byla skutečná divočina, kde každý hrál jen sám za sebe. Některé procesy, které byly tehdy na západě brány jako samozřejmost, zde prostě neexistovaly nebo nefungovaly. Když například nově zřízená kancelář NASA ve Hvězdném městečku potřebovala finance, příslušná částka byla převedena z JSC v Houstonu do centrály agentury ve Washingtonu D.C., odkud peníze putovaly na Ministerstvo zahraničí. To převedlo peníze na americkou ambasádu v Paříži, pařížská ambasáda zase poslala peníze na ambasádu v Moskvě, teprve poté peníze putovaly do kanceláře NASA ve Hvězdném. Kancelář pak vydávala peníze v hotovosti. Celý proces transferů typicky zabral dva měsíce! Jeden ze symptomatických problémů skomírajícího hospodářství s typicky ruským odstínem byl totiž ten, že nebylo možné použít šeky nebo jiné bankovní produkty. Všude platila pouze hotová měna.

Společný projekt Shuttle-Mir musel tím pádem bojovat s rozdíly v kultuře, povaze a zvyklostech obou národů, o jazykové bariéře nemluvě. Věci se však pomalu dávaly do pohybu. Už od podzimu 1992 v Houstonu trénovali na svůj let raketoplánem dva ruští kosmonauti – Sergej Krikaljov a Vladimir Titov. Krikaljov měl participovat na misi STS-60, jejíž náplní byla hlavně věda v útrobách modulu Spacehab-2, na Titova pak čekala mise STS-63. Zatímco Krikaljov byl jakousi „první vlaštovkou“ a pokud by místo něj na palubě Discovery byl někdo jiný, na misi samotnou by to nemělo velký vliv, Titovova role byla pro misi STS-63 naprosto zásadní. Tento let měl krom jiného provést historicky první rendezvous s Mirem. Byla to jakási generální zkouška před připojením raketoplánu ke stanici. Kvůli koordinaci mezi ruskou posádkou stanice a posádkou raketoplánu bylo dobré mít na palubě někoho, kdo je rodilým mluvčím.

Posádka mise STS-63: (zleva) Voss, Harris, Collins, Wetherbee, Foale, Titov

Posádka mise STS-63: (zleva) Voss, Harris, Collins, Wetherbee, Foale, Titov
Zdroj: commons.wikimedia.org

Během příprav mise vyvstala jedna zásadní otázka: jak blízko se bude moci raketoplán vážící 87 tun přiblížit k Miru, který se toho času pyšnil hmotností 103 tun? Po dlouhých jednáních a debatách se Rusové a Američané dohodli na dodržení desetimetrové vzdálenosti mezi oběma stroji. To umožnilo vyzkoušet téměř celý proces sbližování pro budoucí společné mise – s výjimkou samotného připojení raketoplánu ke stanici. Ovšem jednou z podmínek pro tuto dohodu byla absence jakéhokoli úniku plynu nebo kapaliny z orbiteru. Pokud by takový únik nastal, raketoplán se měl držet nejméně 300 metrů od Miru. Panovaly totiž obavy ze zašpinění solárních panelů, kontaminace důležitých prvků stanice a hlavně z kontaminace Sojuzu, který fungoval nejen jako transportní loď ale i jako záchranný člun. Orbiter používal pro své manévrovací motorky jako palivo monometylhydrazin a jako okysličovadlo N2O4, přičemž obě látky jsou toxické a korozivní a Sojuzu by rozhodně neprospívaly.

Pro let STS-63 byla vybrána posádka ve složení velitel James Wetherbee, pilotka Eileen Collins (historicky první žena na této pozici) a letoví specialisté Bernard Harris, Michael Foale, Janice Voss a náš známý Vladimir Titov. S malými škobrtnutími probíhala příprava ke startu podle plánu a v noci ze 2. na 3. února 1995 zaujali astronauti svá místa na palubě orbiteru Discovery.

Obloha nad kosmodromem KSC na Floridě byla tmavá a klidná, když se rozeřvaly motory SSME na zádi raketoplánu, o šest sekund později následovány motory SRB po stranách startovní sestavy. Tma a klid byly rázem ty tam. Hodiny ukazovaly 00:22:03,996, tedy krátce po půlnoci místního času, když se startovní sestava zvedla k nočnímu nebi. Za osm a půl minuty byl raketoplán na oběžné dráze a astronauti se mohli pustit do práce. Ovšem hned vzápětí se objevil problém, který hrozil zhatit celou naplánovanou choreografii nebeského tance raketoplánu kolem stanice. Phase I projektu Shuttle-Mir nezačala úplně nejlépe…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Cold-war-2-investwithalex.jpg (kredit: Carlos3653)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:John_Kennedy,_Nikita_Khrushchev_1961.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/images/430583main_mccall01_full.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:President_Bush_and_Russian_President_Boris_Yeltsin_sign_the_Start_II_Treaty_at_a_Ceremony_in_Vladimir_Hall,_The…_-_NARA_-_186462.tif
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Sts-63_crew.jpg

Svět nad planetou (41. díl), 5.0 out of 5 based on 19 ratings
Pin It
(Visited 2 344 times, 3 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (19 votes cast)
(Visited 2 344 times, 3 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


23 komentářů ke článku “Svět nad planetou (41. díl)”

  1. Alois napsal:

    Dovolím si několik připomínek k historii kosmonautiky.
    1/ Po přistání Apolla-11 Rusové program letu člověka na Měsíc nezrušili, ale naopak v něm pokračovali. Pokusili se o start dalších tří nosičů N-1, které měly v programu operace u Měsíce pro pilotovaný program, zatím bez posádek. Poslední startovala 23.11.1972, pro srovnání poslední Apollo-17 letělo k Měsíci v prosinci téhož 1972.
    2/ Výsledky prvních stanic typu Saljut byly velice chabé. V době startu Skylabu letěly 3 a měly velice daleko do stálé stanice . Tou se mohl nazývat teprve Saljut-6 v roce 1978, čtyři roky po Skylabu. Rusům teprve tehdy konečně podařilo o několik dní překonat rekord Skylabu v délce pobytu posádky. Z toho plyne, že stálou stanici vyvíjeli minimálně 8 let, srovnatelně s tím jak dlouho Američané připravovali let člověka na Měsíc.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Prosím, nevkládejte mi do úst něco, co jsem nikde nepsal.
      Ad 1) Nikde v článku nepíšu nic o okamžitém ukončení sovětského lunárního programu v roce 1969. Faktem však je, že už po Apollu 8 si byli Sověti vědomi, že závod o Měsíc prohráli a vzhledem k nedostatečnému financování se na povrch dostanou jen stěží. Program pak dobíhal ještě nějakou dobu setrvačností, vojáci a politici, od kterých plynuly peníze, však ztratili zájem.
      Ad 2) Opět jsem nikde v článku nepsal, že úspěchy v oblasti orbitálních stanic Sověti zaznamenali ihned. A pokud za úspěch nepovažujete lety na Saljuty 4, -6, a -7 a následně na Mir, nechápu vaše kritéria.

      • Cateye napsal:

        Pan Lojza vám nic do úst nevkládá Ondřeji. On by to napsal i u článku o životě octomilek na oběžné dráze, jelikož je takový dokazovací typ, který pravidelně potřebuje slyšet ono okřídlené:
        https://youtu.be/GXHs1nPFYEQ?t=126

        Jinak děkuji za parádní díl (už 41? Toto letí…), ostatně jako vždy 🙂

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Předně díky za pochvalu!
          A co se týče Aloise, já vím, jenže nejsem ten typ, který to dokáže stoicky přejít… 🙂

    • maro napsal:

      Pane Alois, tady se nehraje na opičky kdo si dřív slepil jakousi orbitální stanici, ale o zkušenosti s opravdu dlouhodobým pobytem a udržováním orbitální stanice dlouhodobě na oběžné dráze. A to byl ten Saljut 6 a především pak Mir s opravdu super rekordními pobyty kosmonautů.

  2. Radek napsal:

    to Alois: po druhé nehodě N-1 a zničení rampy bylo kosmonautům jasné, že na Měsíc nepoletí – další vývoj už bylo jen potácení a čekání, kdo program zruší, sověti nechtěli být druzí, navíc s riskantním přistáním jediného kosmonauta.
    ad 2 – souhlas, první Saljuty byly slabé – Saljut 1 neúspěch spojení Sojuzu 10 a smrt posádky Sojuzu 11, pak selhalo vypuštění DOS-2 a na orbitě selhal OPS-1 (Almaz), DOS-3 selhal po vypuštění v květnu 1973. 1. úspěšná sov. posádka Sojuzu 14 se vrátila ze Saljutu 3 (Almaz) až v červenci 1974, až po 3. posádce Skylabu. 3. úspěšná sovětská posádka se vrátila v červenci 1975 ze Saljutu 4 po 63 dnech. Rekord Skylabu překonaly až v březnu 1978 na Saljutu 6, který znamenal velký pokrok.

  3. Mr. G napsal:

    Vyborny clanok plny zaujímavých informacii.

  4. Petr napsal:

    Zajímavé, dobře napsané.
    O aféře U-2 jsem nevěděl.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc!
      Sestřelení U-2 nad Sverdlovskem je docela známým incidentem, určitě stojí za to se podívat na net ohledně dalších informací. 😉

  5. Vysoky Japonec napsal:

    Prepáčte, ale súťaž v “životaschopnosti” politických systémov…
    USA vďaka II. sv. v. zbohatlo, nabalilo sa. Naopak, Rusko bolo tvrdo populačne zasiahnuté, vypálené a za americkú spojeneckú pomoc platilo zlatom a platinou.
    USA nikto nezničil a Sojuzu nikto nepomohol.
    Nespočíva náhodou pointa pojmu SÚŤAŽ v rovnakej štartovacej pozícii a rovnakých podmienkach? Ak som nepostrehol, že tu platí newspeak, tak sorry.

    • Spytihněv napsal:

      Prosím vám, tyhle nesmyslné bláboly o II.sv.válce si šiřte na webech k tomu určených a za účelem dezinformací také provozovaných. Tam najdete svou krevní skupinu a tam vám podobní podivíni jako vy i zatleskají.

      • Dušan Majer napsal:

        Pána jsem za jeho OT komentář již napomenul, ale i Vás musím upozornit, že jste použil urážlivý výraz pro jiného diskutujícího. Ačkoliv mám pochopení pro okolnosti toho výrazu, musím kvůli zachování férovosti i Vás upozornit, že u nás nejsme zvyklí na to, že by se diskutující mezi sebou uráželi. Díky za pochopení.

    • Dušan Majer napsal:

      Zabíháte mimo téma, berte to jako varování, že u nás OT diskuse moc rádi nemáme.

  6. Radim Pretsch napsal:

    Teda na to, že je tenhle díl “pouhá” předehra k hlavnímu ději je nabitý informacemi a nebezpečně napínavý. Skoro bych si tipnul, že autor nasával atmosféru pro psaní přímo u zdroje 😉

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Hehe, díky! Tenhle díl jsem ale psal někdy na konci června.
      Nicméně před pár dny jsem opravdu nasával vůni spáleného kerosinu, která šla od ploščadky č. 1. Byl to monumentální zážitek, určitě se o tom tady na blogu něco objeví… 😉

      • Vítek napsal:

        Čili jinými slovy jste byl na startu Sojuzu MS-13? Tak v tom případě se opravdu těším, až se tady na blogu o tom něco objeví 🙂

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Ano, byl. A řekl bych, že ten Sojuz byl jen jedním z mnoha vrcholů toho výletu. Snad pak můj report navnadí i další. 🙂

  7. Peter napsal:

    “Sovětský svaz porážku odmítal přijmout a oficiálně hlásal do světa, že o vyslání člověka na Měsíc nikdy neusiloval. Toto tvrzení se v průběhu času ukázalo jako lživé, faktem však je, že po úspěchu amerického lunárního programu Apollo se cesty obou velmocí rozdělily.” – doteraz som čítal príbehy o Mir-e, už nebudem. USA propaganda dosiahla svoje dno aj tu na tomto perfektnom webe. Sovietsky zväz nemusel nič odmietať, nakoľko sa oficiálnych a ohlásených pretekov o Mesiac nezúčastnil. Jedine kto zvíťazil… boli Američania, sami nad sebou lebo dovtedy bol ich vesmírny výskum biedny, zaostávali takmer vo všetkom.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Já jsem zažil “totáč” coby dítko školou povinné a dosud mám v knihovně například díla pana Codra, kde se o americkém lunárním programu vyjadřuje dosti opovržlivě a přímo říká, že Sověti k Měsíci namířeno nikdy neměli.
      Ale Sovětský svaz se závodů skutečně účastnil. Pokud myslíte, že Vasilij Mišin (nástupce Koroljova v čele OKB-1), Boris Čertok (Koroljovův náměstek), Nikolaj Kamanin (velitel oddílu kosmonautů) a mnozí další, kteří “byli při tom”, ve svých statích a knihách lžou, že sovětský lunární hardware, který se dosud zachoval, je jen optický klam, že v první fázi byl program Saljut jen východiskem z nouze, pak je mi líto, ale asi vás nepřesvědčí vůbec nic…

      • Peter napsal:

        Ja spomínam fakty, Sovietsky zväz nikdy nepriznal a ani nepotvrdil súťaž v pretekoch o Mesiac. Logicky nič neprehral. Aké iniciatívy vyvíjal ( v súkromí) je vec druhoradá. Platí moje tvrdenie, Američania potrebovali RESET ani nie tak pred Sovietmi ale pred vlastnými… Američanmi. Po toľkom zaostávaní, neúspechoch, koľko mal Sovietsky zväz dovtedy úspechov? Nechce sa mi počítať… 7-8 prvenstiev? A oni ani jedno. Potrebovali niečo kde by ukázali – trochu na to máme. MESIAC, tam nikdy nikto nebol okrem robotiky. Vydávať ale niečo v pomere úspech-neúspech 1:7 ako prvenstvo sa mi zdá trochu choré po 50 rokoch. Nie som konšpirátor, verím,že Američania na mesiaci boli, ale vydávať 1 – úspech po toľkých faux-pass sa mi zdá nevhodné a prehnané. Po misiách na Mesiac zase padli do agónie, prvý ( zase faux-pass) z ich strany Shutlle vzlietol v roku 1981, tiež nechápem prečo je v článku uvedené: ” Na projekt Sojuz-Apollo měly navázat další společné mise, hovořilo se o možném připojení raketoplánu k sovětské stanici Saljut a v roce 1976 se poprvé objevila myšlenka na let sovětského kosmonauta na palubě Shuttlu.” – 5 rokov predtým ako vôbec vedeli, že tá tehla poletí?

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Samozřejmě to byl ze strany Kennedyho politický kalkul, o tom žádná. Ale domnívat se, že SSSR se neúčastnil závodu o Měsíc, jen proto, že to nevyhlásili veřejně, je přinejmenším pošetilé. Zkuste se začíst do memoárů některého z výše uvedených a dočtete se, jak se šturmovalo a na kosmodrom se posílala ne zcela prověřená technika, hlavně aby to stihli před Američany.
          Co se týče plánů na společné mise, bylo by dobré nezapomínat, že raketoplán měl původně začít létat už ve druhé polovině sedmdesátých let.
          Snažím se být co nejobjektivnější a jsem ochoten přistoupit na argumenty doložené fakty, ale mám pocit, že u vás je názor naprosto zabetonovaný a ani kdyby Koroljov vstal z mrtvých a řekl by vám to, co já, nepřesvědčilo by vás to…

    • Dušan Majer napsal:

      Nezlobte se, ale buďto máte zkreslené představy o tom, co znamená slovo propaganda, nebo jen trollíte.

Zanechte komentář