Svět nad planetou (30. díl)

Připojování lodi Progress

Spojování těles na orbitální dráze není rozhodně triviální záležitostí. Nebeská mechanika pracuje se zcela odlišnou logikou, než na jakou jsme zvyklí zde na Zemi. V Sovětském svazu se na navádění kosmických lodí pomocí radiotechnických prostředků specializoval institut NII-648, přejmenovaný v roce 1966 na Výzkumný institut přesných přístrojů. V jeho gesci vznikl systém Igla využívaný na Sojuzech prvních generací. V osmdesátých letech byl do provozu uveden nový systém Kurs, který je v různých variantách využíván dodnes. Kurs prostřednictvím radiolotelemetrie zajišťuje přesné navádění transportních lodí ke stanici tak, že lidský prvek nemusí do celého procesu vůbec zasahovat a plní pouze funkci hlídače a kontrolora. Jenže problémy nastanou v okamžiku, kdy Kurs z nějakého důvodu vypoví službu. V kosmonautice je dobrým zvykem všechny klíčové systémy zálohovat. Kurs, stejně jako jeho předchůdce Igla, ale nebyly redundantní. Pokud tento systém selhal na pilotované lodi, mohli se kosmonauti za jistých podmínek pokusit připojit svůj Sojuz ke stanici ručně. U nákladních nepilotovaných lodí to bylo horší. Pokud by u nich Kurs selhal, znamenalo by to konec – Progress by se ke stanici nepřipojil a veškerý jeho náklad by byl ztracen. Jak pozorní čtenáři vědí, už několikrát se v důsledku různých příčin tento scénář téměř naplnil. Celá věc nedávala mnohým spát, a tak se v roce 1985 začalo pracovat na záložním systému, který by umožňoval ruční ovládání Progressu z paluby stanice. O sedm let později, v roce 1992, bylo hotovo a kosmonauti měli k dispozici nový systém, jenž měl být v budoucnosti velkým přínosem, ale několikrát také zdrojem velmi vážných problémů…

   

TORU

   

Systém, jenž měl zachránit situaci v případě výpadku Kursu, dostal název „TORU“, což byla zkratka pro „teleoperační režim řízení (Телеоператорный Режим Управления)“. Tvoří jej několik ovládacích panelů, obrazovka a dvě páčky podobné těm, jež jsou používány k ovládání lodí Sojuz. Prostřednictvím panelů lze konfigurovat systém samotný a také některé komponenty nákladní lodi. Páčkami kosmonauti ovládají polohu lodi v prostoru a její translaci, tedy pohyb po dané ose. Na obrazovku je pak přenášen obraz z kamery umístěné na Progressu, současně jsou zobrazovány důležité informace (vzdálenost, rychlost sbližování, funkce motorků a podobně). Právě díky obrazovce má kosmonaut možnost řídit Progress virtuálně „z první ruky“, což je velmi důležité v okamžiku, kdy je třeba velmi rychle reagovat na nastalou situaci. K obrazu se navíc přidávají zvukové signály, které mohou proces řízení usnadnit. Systém TORU může být využíván ve vzdálenosti maximálně 8 km od cíle, tedy od stanice. A na začátku února 1993 TORU čekal první ostrý test.

Simulátor systému TORU

Simulátor systému TORU
Zdroj: hightechscience.org (kredit: Hightechscience.org)

V pátek 5. února Manakov s Poleščukem sestavili stanoviště TORU na hlavním ovládacím pultu stanice (pro úsporu místa měly být ovládací prvky skládány pouze při operacích s Progressy) a odebrali se nezvykle brzy na kutě v očekávání nelehké práce pro příští den. 6. února operátoři řídicího střediska navedli Progress M-15, který byl od stanice odpojen dva dny předtím, do vzdálenosti 200 metrů od Miru a dál už bylo vše na Manakovovi. Ten převzal řízení a začal s Progressem provádět sérii manévrů a obratů. Během celé sekvence nedovolil Progressu, aby se přiblížil ke staničnímu komplexu na nebezpečně malou vzdálenost. Operátoři v řídicím středisku tak měli možnost včas převzít nad strojem vládu v případě, že by TORU nefungoval tak, jak bylo v plánu. Ukázalo se však, že nový systém plní všechny povely kosmonauta jako hodinky a Manakov měl Progress naprosto pevně v rukou. Na závěr dal nákladní lodi příkaz, aby zahájila odlet od stanice, čímž úloha TORU končila. Zatímco posádka si užívala odpočinku, operátoři navedli loď na prozatímní dráhu a o den později Progress shořel v atmosféře.

Manakov a Poleščuk se po krátkém odpočinku pustili do další práce. Pracovní týden začali ne zcela příjemnou prací s ASU, tedy palubní toaletou. V rámci údržby bylo třeba vyměnit hadice a kosmonauti byli posléze jistě rádi, že tuto ne zcela příjemnou práci mají za sebou. Pak přišla řada i na experimenty, posádka například v rámci experimentu „Echografia“ monitorovala pomocí ultrazvuku stav srdečního svalu a cév. Relativní selanka však skončila 12. února.

Toho dne se kosmonauti věnovali hlavně údržbě experimentálního vybavení a vyměnili také jeden z bloků telemetrie. Po dni naplněném prací se zavrtali do spacích pytlů, aby si užili zasloužený odpočinek, zatímco řídicí středisko nahrávalo do systému ovládání stanice novou sadu dat. Bylo 22:35 moskevského času, když počítač Saljut-5B zahlásil chybu a systém ovládání zkolaboval. Gyrodyny se postupně zastavily. Ráno zastihlo kosmonauty, jak se podle rad ze střediska snaží lokalizovat poruchu. To se nakonec podařilo a Manakov s Poleščukem vyměnili bloky počítače, jejichž selhání mohlo být podle specialistů kamenem úrazu. Nicméně počítač i nadále stávkoval. Další den byl opět zasvěcen hledání chyby v Saljutu-5B, kterou kosmonauti ne a ne nalézt.

Zbývalo jediné řešení – z „důchodu“ povolat starý dobrý Argon-16. Ten fungoval jako rezerva a momentálně se nacházel v „chladném“ režimu, tedy byl kompletně vypnutý. Kosmonauti Argon zapnuli a provedli testy, jež ukázaly, že starý počítač je v dobrém stavu. Problém byl však v tom, že Argon-16 neumožňoval komunikaci skrze retranslační družici. To dělalo velké vrásky na čele vedení letu, protože 18. února měl startovat nákladní Progress M-16, přičemž během jeho sbližování a připojování k Miru operátoři s retranslační družicí počítali. Start náklaďáku byl odložen na 21. února a středisko i kosmonauti doufali, že se do té doby podaří výpočetnímu komplexu domluvit.

To se skutečně stalo a 16. února se podařilo Saljut-5B uvést opět do provozu. 18. února byly opět roztočeny gyrodyny a zdálo se, že vše je v pořádku. Problémy však pokračovaly. O dva dny později byl Mir nechtěně uveden do nevýhodné polohy vůči Slunci a akumulátory na Kvantu-2 se přestaly dobíjet, čímž kleslo napětí v síti tohoto modulu. To vedlo k opětovnému zastavení tří funkčních gyrodynů Kvantu-2. Následně se ukázalo, že vybití akumulátorů bylo takového rázu, že tři z pěti kusů, jež byly na Kvantu-2, se nenabíjejí optimálně. Naštěstí se podařilo alespoň opět roztočit gyrodyny. Byl nejvyšší čas, protože 21. února se z Bajkonuru vydal ke stanici Progress M-16. Potíže však neměly konce.

O dva dny později zbývalo do připojení Progressu jen šest hodin, když se opět postavil na zadní počítač Saljut-5B. Naštěstí byli operátoři řídicího střediska ve střehu a danou situaci očekávali, takže krátce před půlnocí moskevského času se Progress bez problémů připojil k zadnímu stykovacímu uzlu stanice. Pro Manakova a Poleščuka začala tradiční špeditérská práce, která byla alespoň o malinko radostnější proto, že v útrobách Progressu na ně čekaly dva magnetofony. Palubní magnetofon ani video už nějakou dobu nefungovaly a tým psychologické podpory si vydupal, že posádka potřebuje alespoň nějaké rozptýlení. Na videomagnetofon podle vyjádření vedení letu nebyly finanční prostředky…

Mezi vykládkou se Manakov s Poleščukem zabývali generální opravou jednoho ze tří bloků systému pro kondenzaci vlhkosti ze vzduchu. Museli mimo jiné velmi opatrně nakládat s náplní bloku – freonem, který bylo třeba dočasně přelít do speciální nádržky. Všechno se nakonec podařilo a po několika dnech byl blok opět funkční. Stejně tak posádka provedla údržbu jednoho z okruhů chladicího systému a generálkou prošel běhací chodníček.

1. března se v důsledku poruchy magnetických závěsů zastavil jeden z gyrodynů v Kvantu-2 a jeden v Kvantu-1. Večer téhož dne vypadnul systém řízení orientace. Na Miru se začínal velmi výrazně podepisovat jeho věk. Kosmonauti a řídicí středisko si však zatím dokázali se všemi nástrahami poradit. A co se gyrodynů týče, kosmonauti začali připravovat v Kvantu-2 místo pro další dva kousky, jež dovezl Progress M-16. Tentokrát byly pro setrvačníky vyrobeny speciální rámy, jež měly výrazně omezovat vibrace, jež byly průvodním jevem funkce u původních doplňkových gyrodynů. 19. března byly nové gyrodyny osazeny na vybrané místo v interiéru Kvantu-2.

Pro odlet Progressu M-16 byl naplánován druhý ostrý test systému TORU. Kosmonauti několik dní předem systém smontovali a prověřili. 26. března se Progress odpojil od komplexu. Tentokrát se Manakov ujal jeho řízení prostřednictvím TORU ve vzdálenosti 56 metrů. Nejprve zastavil vzdalování náklaďáku a krátce s ním u stanice zavisel. Přibližně 20 minut po jeho odpojení Manakov Progress přivedl opět jemně k zadnímu stykovacímu portu a hladce nákladní loď připojil. Progress M-16 stanici definitivně opustil o den později, 27. března. Veden Manakovem se odpojil a začal se od stanice vzdalovat. Velitel expedice v rámci testů dvakrát změnil rychlost vzdalování lodi a dovedl Progress až do vzdálenosti 7 kilometrů od stanice. Tam si náklaďák převzali operátoři řídicího střediska a navedli jej do hustých vrstev atmosféry. V rámci jednoho z experimentů kosmonauti sledovali a zaznamenávali jeho rozpad. 2. dubna pak u zadního portu zakotvil Progress M-17.

Během příprav na výstup si lze i zatancovat...

Během příprav na výstup si lze i zatancovat…
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Posádka se mezi vykládkou připravovala na nadcházející výstupy do otevřeného prostoru. V jejich rámci mělo dojít k přenesení elektromotorů solárních panelů z modulu Kristall na Kvant-1. 19. dubna pozdě večer se otevřel příklop přechodové komory Kvantu-2. Jako první se ven vydal Poleščuk, následován Manakovem. Palubní inženýr po rameni Strely přeručkoval k její základně. Ovšem už nyní, v začátku výstupu se objevila první nesnáz. Poleščukovu skafandru Orlan DMA s výrobním číslem 14 se začalo „potit“ hledí. Poleščuk zapnul i rezervní ventilátor a pokračoval ve své práci.

Manakov se mezitím připoutal ke konci Strely a jeho parťák jej pomalu zavezl k jednomu z elektromotorů, jež byly už před startem Kristallu umístěny na jeho plášti. Tam Manakov ráhno jeřábu zafixoval, aby po něm mohl Poleščuk doručkovat k němu. Oba se pustili do práce a po připevnění motoru na Strelu se Poleščuk opět vydal zpět k ovládacímu místu jeřábu, aby mohl svého velitele přenést na Kvant. Tam už byly předchozími expedicemi ustaveny rámy, na něž měly být elektromotory uchyceny.

Na určeném místě však čekalo nepříjemné překvapení: fixační body elektromotoru lehce nesouhlasily s protikusy na připraveném rámu. Ke slovu tak přišlo univerzální řešení všech kutilů světa – kladívko. Nakonec se podařilo úchyty upravit tak, aby bylo možné elektromotor přichytit na určené místo. Následovalo propojení kabeláže. Když bylo hotovo, Poleščuk svého velitele opět povozil na Strele, tentokrát zpět k přechodové komoře na Kvantu-2. Když byl Manakov na místě, mohl se Poleščuk vydat za ním, už tradičně pomocí ručkování. Ovšem během přesunu mu začalo být podezřele horko. Ukázalo se, že jeden z ventilátorů chladicího systému vypověděl službu. Naštěstí byl výstup u konce a nebylo třeba předčasně končit práci.

Náhle, když už byl skoro uvnitř přechodové komory, zpozoroval palubní inženýr podivnou věc. Od Miru se plavně vzdaloval jakýsi předmět, který po důkladnějším pohledu oba kosmonauti identifikovali jako kliku, pomocí níž byl ovládán pohyb Strely v „náměru“! Evidentně se sám odšrouboval fixační šroub. Závěr výstupu trvajícího 5 hodin a 25 minut se tak nesl ve skleslém duchu. Bez možnosti ovládat Strelu nepřicházely v úvahu další výstupy plánované na 23. a 27. duben. Během nich totiž měli kosmonauti mimo jiné přenést z Kristallu druhý elektromotor, k čemuž měla být opět použita nyní nefunkční Strela. Nezbylo než kliku přibalit do nákladového prostoru dalšího Progressu. Ten však měl vzlétnout až ve druhé polovině května, takže bylo nutné změnit plány.

V den, kdy měl proběhnout druhý výstup, se tak posádka věnovala instalaci vědeckého vybavení v Kvantu-2, které před první vycházkou musela odmontovat. Druhou část pracovního dne vyplnilo testování výpočetního komplexu, který po kolapsu z února ještě nebyl v dokonalé kondici. Mir neustále pronásledovaly problémy s orientačním systémem, na zadní se stavěly gyrodyny (v jeden moment bylo v provozu pouze sedm kusů, což bylo o jeden méně, než bylo zapotřebí k udržení plánované spotřeby paliva 3-4 kg/den), na náladě posádce nepřidal ani objev při pokračující vykládce Progressu M-17. Manakov z jednoho zákoutí náklaďáku vytáhnul balení mýdla. „Zřejmě má někdo pocit, že máme čas na sprchování. Příště raději pošlete více vlhkých ubrousků na vlasy a tělo a taky krém na holení,“ kysele situaci okomentoval nálezce.

Náladu malinko zvedl 1. květen. Jednak si v rámci prvomájových oslav mohli pomocí telemostu oba kosmonauti popovídat s rodinami, co však bylo možná stejně dobré – poprvé v historii sovětské kosmonautiky dostala posádka oficiální povolení oslavit První máj trochou alkoholu z palubní lékárničky. Alkohol se na palubách sovětských a ruských stanic vyskytoval jak legálně (miniaturní lahvičky koňaku nebo brandy byly součástí lékárničky a podle lékařů mohly pomoci po zvláště vypjatých situacích uvolnit napětí) tak nelegálně (způsoby pašování alkoholu byly občas velmi vynalézavé), nicméně nikdy předtím vedení letu nepovolilo alkohol využít v rámci oslav.

Další dny přinesly práci v rámci experimentů i opravy a údržbu. Manakov s Poleščukem například demontovali pícku Zona-02, ve které popraskaly keramické tyčinky, na nichž byla navinuta žhavicí vlákna. Kuriózní situace nastala, když řídicí středisko v jeden okamžik požádalo posádku, aby našla německou aparaturu, která byla vyžita při letu Klause-Dietricha Fladeho v předešlém roce. Ani po několikadenním hledání a poté, co „rozebrali polovinu modulu Kristall“, se kosmonautům onu aparaturu nepodařilo najít.

Celkově to začínalo vypadat, že stanice se začíná dostávat do stádia, kdy na její údržbu bude třeba více času než na produktivní práci. Prověrky systému Kurs dopadly dobře až napočtvrté. Problémy dělal systém zabezpečení životních podmínek, výpočetní komplex stále ještě nebyl zcela spolehlivý, často vynechávaly gyrodyny, Mir začínal trpět značnou přeplněností nevyužitým materiálem a vybavením. Přestože celková kondice komplexu ještě nebyla nejhorší, výše zmíněné okolnosti posádce i pozemním specialistům značně komplikovaly život.

Nebylo divu, že v takovéto situaci bylo vedení mise nuceno provádět časté změny v letovém plánu. Asi nejvíce Manakova a Poleščuka zamrzelo, když jim bylo sděleno, že jejich další dva plánované výstupy do otevřeného prostoru byly převedeny až do programu následující expedice. Kosmonauti se ozvali s tím, že by rádi dodělali svou práci a přenesli i druhý motor solárního panelu z Kristallu na Kvant-1. Argumentovali získanými zkušenostmi během prvního výstupu.

Nakonec bylo jejich přání osobně schváleno šéfem RKK Energija Jurijem Semjonovem. Ale ještě než se kosmonauti budou moci vydat ven, bude třeba ke stanici dostat nákladní Progress M-18, na jehož palubě byla uložena klika jeřábu Strela, bez níž nebylo možné výstup uskutečnit. Na první pohled a ve světle dosavadních zkušeností by se nemělo jednat o nijak obtížný úkon (samozřejmě při vší úctě k lidem, kteří Progressy vyráběli, připravovali a dohlíželi na jejich start). Ovšem Progress M-18 měl mít před sebou relativně trnitou cestu, tedy minimálně ještě na Zemi…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Progress_M-13M_docking.jpg
http://www.hightechscience.org/Toru_Trainer_1.jpg (kredit: Hightechscience.org)
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-16_dancer_2.htm (kredit: Spacefacts.de)

Svět nad planetou (30. díl), 5.0 out of 5 based on 17 ratings
Pin It
(Visited 3 189 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (17 votes cast)
(Visited 3 189 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


33 komentářů ke článku “Svět nad planetou (30. díl)”

  1. Radoslav Karásek napsal:

    Na videomagnetofón peniaze nie sú, ale poslať prázdny progress do vesmíru len pre test jedného systému je teda hodne zvláštne 🙂 Díky za ďalší diel

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Možná to z článku nevyplynulo dost jasně, ale Progressy nikdy nestartovaly prázdné. Ten test byl “přidanou hodnotou”.

  2. tonda napsal:

    Děkuji za další skvělý díl!Ve světle těch poruch a selhání je s podivem,že se nestalo něco horšího,tragického.A divím se Rusům,že chtěli stanici provozovat i když už byly ve vesmíru díly ISS!

    • Alois napsal:

      Ruské stanice typu Saljut měly zpravodajské využití jako jeden z hlavních úkolů, u Miru tomu bylo zřejmě stejně a proto mohl být tlak na to aby sloužil co nejdéle.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky!
      Ono těch poruch a selhání zatím nebylo tak moc, respektive většinou nebyly nebezpečné, ale spíše obtěžující.
      Co se týče toho pozdějšího udržování “na kapačkách”, nemyslím, že v tom hrálo hlavní roli zpravodajské využití (tady bych trochu tipnul, že pan Alois míchá dohromady stanice DOS a OPS), ale spíše ekonomika, zaměstnanost a národní hrdost…

  3. Alois napsal:

    Série těchto článků je velice zajímavé čtení. Ruští kosmonauti se rozhodně při svých letech nenudili. Zajímalo by mne, kolik času jim připadlo na obsluhu a údržbu stanice a kolik na vědeckou činnost v % a jak je tomu v případě ISS. Děkuji.
    Dovolil bych si připomenout, že se nezadržitelně blíží 50 let od přistání Američanů na Měsíci, příkladně již 18.května bude výročí předposledního kroku v A-10.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Přesná čísla bohužel narychlo po ruce nemám, nicméně v průběhu času se měnila s tím, jak Mir stárnul. Průměr na čistě vědeckou práci byl v polovině devadesátých let zhruba 7 člověkohodin denně, činnost typicky velmi komplikovalo sestavování a úklid přístrojů a vyhledávání komponentů (přestože Mir disponoval inventarizačním systémem, evidentně měl velké mouchy a kosmonauti byli občas “bordeláři”).
      Ohledně Apolla samozřejmě víme, možná by bylo dobré tyto OT poznámky ventilovat na fóru v příslušném vlákně. 😉

      • Alois napsal:

        O.K. Poznámka o výročí Apolla nebyla směřována k redakci, ale k návštěvníkům s úmyslem podpořit zájem o historii. Poučné je zejména jak to našim dědečkům v Americe šlo ” jako když hrom bije “.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Rozumím, ale myslím, že OT zapeveluje diskusi pod daným článkem.
          Mimoto nedávno jsme začali důležitá výročí přidávat do krátkých zpráv. 😉

          • Alois napsal:

            Omlouvám se a beru Vaši výtku v potaz. Doufal jsem ve Vaši toleranci, když se jedná o epochální událost, která nemá v historii obdoby. Pod článek o Miru věru nepatří, ještě jednou se omlouvám.

          • Dušan Majer napsal:

            Nejde o významnost dané událsoti. Ta v tom nehraje roli. Musíme být konzistentní a OT co nejvíce omezovat.

  4. Yarda napsal:

    …kolik času jim připadlo na obsluhu a údržbu stanice a kolik na vědeckou činnost v % a jak je tomu v případě ISS…

    IMHO i tohle je důležité vyzkoušet a vyhodnotit. Až se poletí na Mars, tak v případě nějaké poruchy nebude možnost náhradní součástku přibalit do příštího “náklaďáku”.

  5. Jarfa napsal:

    Nevim jak to autor myslel, ale z clanku jasne vyplyva, ze pro test telematickeho rizeni byl vyslan jednorazove prazdny Progress.

    • jirka44 napsal:

      Nic takového z článku nevyplývá. Prostě nejdřív pozemní operátoři odpojili Progres od stanice a navedli jej 200m daleko od stanice, potom si řízení převzali kosmonauti.

      • Radoslav Karásek napsal:

        Tiež som to tak pochopil, viz prvý príspevok v diskusii. Možno by bolo fajn doplniť označenie progresu, nech je to jasno jasné.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Už chápu, odkud vítr vane. Doporučuji přečíst konec minulého dílu! 😉
      V dnešním článku to každopádně trochu upravím, aby to nebylo zmatečné…

  6. frank napsal:

    s klikou teda kliku neměli, trošku mi to připomnělo jednu scénku z knihy o válečné kariéře poručíka se služebním číslem 131313

    Snažili jsme se všema způsobama pohnout tím kolem, ale bez kliky se nehne.“

    „Tak musíme najít tu kliku.“

    🙂

  7. tycka napsal:

    “značnou přeplněností nevyužitým materiálem a vybavením”
    Do Progressu se vešlo tak málo, že ho tam nebylo možné dát? Či byl problém ho odmontovat a naložit či prostě ho nechtěli ještě zlikvidovat ?
    Pomohl v odvozu nepotřebného vybavení později raketoplán, jak jsem někde četl?

    • maro napsal:

      Řekl bych, že se toho nechtěli zbavovat. Prostě pro strýčka příhodu. Vyhazovat to přece mohli úplně stejně jako se to dneska dělá na ISS. Prostě tím mrštíte pod určitým úhlem dozadu a ono si to už najde cestu na Zem.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Prostory v Progressu jsou poměrně omezené a navíc je nutné brát v úvahu centráž a podobně. Takže mnohé položky do něj naložit nešlo.
      Američané s raketoplány skutečně velmi pomohli v “debordelizaci”, ale vinou jen zpola funkčního inventárního systému to asi nebylo efektivní tak, jak by mohlo být. Sami Rusové přiznávali, že zhruba od roku 1989 bitvu s inventarizací a hromaděním nepořádku prohráli. Svou roli v tom podle mého názoru hrály i internacionální posádky, pro které na stanici putovaly stovky kilogramů aparatur a vybavení, které pak zhusta nebylo po odletu internacionála používáno.
      Vyhazování odpadu během EVA nebylo možné provádět do té míry, aby to mělo efekt. Občas šel přes palubu starý skafandr, občas (když to podmínky dovolily) se něco málo odhodilo skrze přechodovou komůrku v základním bloku. Ale celkově to není řešení.

  8. ptpc napsal:

    Výborný diel! 🙂
    Mal by som jednu otázku – prečo sa uvažovalo s presunom výstupov do vesmíru na nasledujúcu posádku keď čakanie na Progress bolo cca mesiac?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      To je spíš otázka na vedení letu. Asi nechtěli, aby byl letový plán v dané období přeplněn. Nakonec to však díky Semjnovovi klaplo…
      A díky za pochvalu! 😉

  9. Racek napsal:

    No, myslím že toho je už na slušnou tlustou knihu, fakt román. Přitom ho tvořil život. A jak je vidět, rusové jsou fakt mistři improvizace. Mir byl opravdu vyvrcholení úctyhodného sovětského vesmírného programu a bohužel, ten se už poté nikdy nenadechl. A že byly poruchy? Kdo je neměl, že. Ale zvládli to, nakonec.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Souhlasím. Mir byl opravdu velkolepá kapitola pilotovaných letů. Poruchy byly nevyhnutelné, koneckonců Mir (respektive základní blok) několikrát přesáhl původně plánovanu dobu životnosti…

    • Radim Pretsch napsal:

      Pro mě je příkladem brilantní improvizace a technického umu let Apolla 13. Došlo k nehodě a bylo třeba se poprat s následky.

      V připadě Miru mi to přijde z velké části pouze jako flikování šlendriánu, které vedlo jen k dalšímu flikování. Žádná nehoda, jen nefungovalo tohle, pak zase tohle…
      Vzpomínám si na debaty v závěru 90. let, kdy Američané tlačili na Rusy ať Mir opusti. V podstatě už neměl žádný přínos, byl jen symbolem, jehož údržba zabrala 90% času, a odsával nemalé peníze z chudého rozpočtu ruské kosmonautiky.
      Ruští kosmonauti ukázali, že svému řemeslu rozumějí, ale mi to přijde spíš jako z nouze ctnost.

  10. Radek napsal:

    Připomínka: když Koroljov prosazoval svůj návrh nové kosmické lodi, ze které vznikl Sojuz, byl jednou z výhod, ale také hlavním bodem kritiky návrh rozdělení obytného prostoru na BO a SA. Kritizováno bylo, že posádka v SA nebude moci pilotovat svou kabinu pro setkání a spojení jako američané, protože nebude mít dostatečný výhled – Koroljov pro své řešení musel nechat vyvinout systém automatického setkání a spojení (Kontakt pro Měsíc a Igla pro LEO), takže nezbylo na instalaci vybavení, které by posádce umožnilo efektivně uskutečnit ruční spojení. Na jednu stranu zrychlil vývoj snazší konstrukcí menšího SA a dal posádce víc prostoru v BO. Na druhou stranu tím zhatil mnoho misí Sojuzu (do poloviny 70. let cca 40% a několik i později), protože Igla selhala a posádka bez potřebného vybavení a výhledu nebyla většinou schopná Sojuz ručně připojit. Zpočátku se na tom podílel i nedostatečný výcvik posádek (absence simulátorů atd.). Trvalo 10 let, než se spolehlivost Igly dostala na slušnou úroveň, a teprve vypuštěním Saljutu 6 v roce 1977 vznikla reálná nutnost mít automatický systém pro připojení Progressů.

    • Jarda napsal:

      Nema Sojuz pro tenhle ucel nahodou periskop?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Řekl bych, že to bylo malinko jinak.
      Sojuzy všech verzí měly vždy možnost jak automatického, tak ručního připojování (proto například ten periskop, jak píše Jarda), problémem byla spíše filosofie pocházející právě z dob Koroljova, která velela vyvíjet všechny systémy pro automatický mód a ruční systémy spíše jen jako zálohu. To se odrazilo i na výcviku posdek, které tak nebyly schopné v případě výpadku Igly reagovat (typicky Sojuz-15, Sojuz-23), protože jim výcvik velel až příliš spoléhat na automatiku.
      Ruční sbližování tedy bylo lze uskutečňovat pouze na malou vzdálenost, ale možné principiálně bylo.

Zanechte komentář