Poslední návštěva Hubbleova teleskopu (1/2)

STS-125 Atlantis

Dnes je tomu přesně deset let od přistání raketoplánu Atlantis na Edwardsově letecké základně v Kalifornii. Nad Floridou tehdy už několik dní panovalo nevlídné počasí, během kterého bylo zakázáno s raketoplánem přistávat. Posádka nejprve dva dny čekala na oběžné dráze na vhodné povětrnostní podmínky, ale nakonec byl její návrat přesměrován na Mohavskou poušť, kde se nacházelo záložní místo přistání amerických raketoplánu. Kosmický letoun se přesně podle plánu snesl z nebes a pilotován jistou rukou velitele Scotta Altmana se blížil k letecké základně. 24. května 2009 přesně v 07:39:05 místního času se orbiter zastavil na ranveji 22 a tím byla ukončena mise STS-125 – mise, která se vůbec neměla uskutečnit.

Všechno bude jinak

Pátá servisní mise k Hubbleovu kosmickému teleskopu označovaná jako HST-SM4 byla původně plánována na konec roku 2005. 1. únor 2003 se však ukázal být pro NASA černým dnem. Události toho dne výrazně změnily směr, jakým se měla americká pilotovaná kosmonautika nadále ubírat. Ze své doposud úspěšné mise STS-107 se tehdy vracel raketoplán Columbia se svou sedmičlennou posádkou. Vlivem trhliny v náběžné hraně levého křídla se do útrob raketoplánu dostalo rozžhavené plazma, které narušilo integritu trupu, a stroj se při sestupu atmosférou rozpadl. Nikdo z posádky nepřežil. Všechny mise byly okamžitě do odvolání zrušeny a raketoplán byl na následujícího dva a půl roku uzemněn.

V návaznosti na tyto události prezident Bush v roce 2004 vytyčil NASA novou vizi, ve které se měla pomocí raketoplánů dokončit stavba Mezinárodní kosmické stanice, načež měly být tyto stroje vyřazeny z provozu. O poslední misi k Hubbleovu teleskopu se ale nezmínil. V té době však bylo nemyslitelné, že by se poslední servisní mise neuskutečnila. V prvé řadě bylo nutné postarat se o jeho stažení z oběžné dráhy. Původní plány totiž předpokládaly, že teleskop bude po ukončení provozu dopraven na Zemi raketoplánem. Je totiž tak velký a těžký, že by při nekontrolovaném zániku v atmosféře mohl ohrozit lidské životy či majetek. Hubble postrádá vlastní pohon a tak jej bylo nutné vybavit zařízením, které by se o jeho bezpečný zánik postaralo. Kromě toho už byly ke startu připraveny dva nové astronomické přístroje za 200 milionů dolarů, které měly značnou měrou zvýšit výkonnost teleskopu a přinést další řadu unikátních objevů. Nemluvě o další údržbě, která by významně prodloužila životnost miliardové observatoře. Gyroskopy a baterie se blížily ke konci své životnosti a bez nich by byl Hubble velmi brzy zcela nefunkční.

Hubbleův kosmický teleskop – legendární observatoř s nejasnou budoucností.

Hubbleův kosmický teleskop – legendární observatoř s nejasnou budoucností.
Zdroj: NASA

Týden po projevu George Bushe přišla zdrcující rána. Administrátor NASA Sean O’Keefe zrušil misi HST-SM4 a vyloučil jakoukoliv další misi k Hubbleovu teleskopu. Důvodem měla být bezpečnostní opatření aplikovaná po havárii Columbie. Nato se zvedla obrovská vlna nesouhlasu napříč vědeckou komunitou i představiteli aerokosmického průmyslu. Někteří politici v parlamentu dokonce začali usilovat o přezkum a návrat servisní mise do letového plánu. Ve sboru astronautů pak zavládla absolutní sklíčenost. Nejatraktivnější mise ze všech byla zrušena kvůli obavám o jejich životy, ale přitom se jich nikdo na nic nezeptal. Mnozí z nich chtěli letět i s vidinou rizika. Byl konec. Hubble byl mimo hru.

Zadní vrátka

Vzdát se ale jen tak bez boje unikátního kosmického teleskopu nikdo nehodlal. Čtyři měsíce po zrušení poslední servisní mise si John Grunsfeld, astronaut a vedoucí vědecký pracovník NASA sídlící ve Washingtonu, pozval na schůzku svého kolegu Michaela Massimina. Ten byl specialistou na robotiku a spolu s Grunsfeldem se účastnil čtvrté servisní mise HST-SM3B. Jelikož byl let raketoplánu k teleskopu mimo jakoukoliv debatu, v zákulisí se začaly probírat možnosti robotické servisní mise. „Miku, jednám s Goddardovým střediskem o robotické misi na záchranu Hubblea. Potřebuju někoho, kdo rozumí robotice. Potřebuju někoho, kdo zná Hubblea. Hlavně ale potřebuju někoho, komu můžu věřit. Jsi jediný, kdo vyhovuje těmto kritériím.“ Mike „Mass“ Massimino se tedy stal vedoucím skupiny zjišťující možnosti robotické mise, která měla za cíl vyvinout zařízení a vypracovat postupy pro výměnu baterií, gyroskopů a vědeckých přístrojů.

Robotická mise byla velmi zábavným, déle než rok trvajícím „cvičením“, při kterém se lidé na ní pracující mnohému naučili. Poměrně brzy se však ukázalo, že její provedení je téměř nemožné. Stálo by miliardy dolarů a nakonec by provedená údržba zdaleka nedosahovala kvalit jako při pilotované misi. Jen relativně prostá výměna gyroskopů se ukázala být pro robota až příliš složitým úkolem. Aby se k nim totiž dostal, musel začít jednoduchým otevřením záďových dvířek teleskopu. Už to byl ale nadmíru složitý úkol. Nejdůležitějším poznatkem, který studie robotické mise přinesla, byla nezastupitelnost astronautů. Studie však měla ještě jeden mnohem důležitější efekt. Udržela pohromadě tým věnující se opravě Hubbleova teleskopu navzdory tomu, že mise se už nikdy neměla uskutečnit. Už od začátku tedy lidé tajně doufali, že robotická mise je pouhým intermezzem a zadními vrátky pro přípravu pilotované mise.

13. dubna 2005 byl administrátor NASA Sean O’Keefe nahrazen Michaelem Griffinem. Ten byl na rozdíl od opatrného politika O’Keefeho člověkem skutečně nadšeným pro vesmír. V minulosti byl vedoucím inženýrem NASA a společně s Johnem Grunsfeldem sdílel velkou lásku k Hubbleovu teleskopu. Dlouhodobým cílem Michaela Griffina bylo vrátit NASA zpátky na výslunní a skutečně zkoumat vesmír, ne jen provádět experimenty na stanici. Na nějaký vyšší cíl však pomýšlet nemohl. Funkční období administrátorů NASA se kryjí s volebními období prezidentů a bylo jasné, že Griffin ve funkci nevydrží déle než pár let. Jak ale za sebou zanechat nějaký výrazný odkaz, když ISS byla těsně před dokončením a raketoplány před svým důchodem neměly létat nikam jinam? Pár týdnů po Griffinově nástupu do funkce se u Massimina pracujícího na robotické záchranné misi zastavil starý přítel Grunsfeld. „Mluvil jsem s Griffinem,“ řekl. „Chce Hubblea. Chce, abychom našli způsob, jak tam letět.“

Zpátky na koni

Bylo potřeba nejdříve vyřešit, jak let raketoplánu k teleskopu projde veškerými bezpečnostními požadavky, které vešly v platnost po havárii Columbie. Jedinou velkou překážkou se stala neexistence bezpečného zázemí v případě neopravitelného poškození stroje. U misí raketoplánů k ISS se tímto bezpečným přístavem samozřejmě stala stanice samotná, kde mohla posádka počkat na přílet dalšího raketoplánu nebo klidně létat zpátky domů v Sojuzech po několik následujících měsíců. U letu k teleskopu to však nebylo možné. Hubble se totiž nacházel na oběžné dráze s výrazně jiným sklonem než ISS. Měnit sklon oběžné dráhy je přitom extrémně energeticky náročné. Ve skutečnosti by stačilo méně paliva pro přistání a opětovný start na dráhu s jiným sklonem. Stanice tedy nepřicházela v úvahu a bylo nutné najít jiný způsob záchrany.

Vidět dva raketoplány současně na rampách vedle sebe bylo doposud možné jen jednou - ve filmu Armageddon.

Vidět dva raketoplány současně na rampách vedle sebe bylo doposud možné jen jednou – ve filmu Armageddon.
Zdroj: http://doblu.com/

Řešením se ukázal být druhý raketoplán připravený i s posádkou vyrazit na záchrannou misi. Oba stroje by se na oběžné dráze přiblížily nákladovými prostory k sobě a připojily by se pomocí robotického ramene, podél kterého by následně posádka poškozeného stroje po dvojicích přeručkovala ve skafandrech. To ale nebylo vše. Bylo také nutné zjistit, jak dlouho do příletu druhého stroje bylo možné udržet posádku na živu a raketoplán v provozu. Čím dál více bylo při těchto debatách skloňováno slovo přežití. Nejdůležitější bylo minimalizovat spotřebu vody, jídla, paliva a energie. K řešení problému byli přizváni nutriční specialisté, kteří navrhli stravu, která byla skladná, trvanlivá, dostatečně výživná a hlavně nepotřebovala energeticky náročný ohřev ani vodu. Ohledně paliva a energie se plánovací tým dokonce ohlížel po zkušenostech z Apolla 13. Bylo vypočítáno, že kdyby posádka objevila neopravitelnou závadu první den mise, dokázala by přežít 21 dní. S každým dalším dnem plného provozu se ale životnost posádky zkracovala až na minimálních 11 dní. Pak by jejich jistou smrt zapříčinily nefunkční filtry oxidu uhličitého a posádka by navždy usnula.

Start dvou raketoplánů by samozřejmě znamenal potenciální ohrožení dvou posádek, avšak v tomto případě se spoléhalo čistě na matematickou pravděpodobnost. Jaká je pravděpodobnost zásahu tepelné ochrany uvolněnou izolační pěnou, která byla popravčím pro Columbii? Jaká je pravděpodobnost, že by byl tento zásah katastrofický a zároveň neopravitelný? A jaká je pravděpodobnost, že se to stane dvakrát po sobě? Jakmile byly provedeny potřebné výpočty, bylo zjištěno, že šance na fatální poškození dvou orbiterů sice nejsou nenulové, ale jsou tak malé, že s nimi každý dokázal žít.

Nedlouho poté se v obřím bazénu NBL začaly podnikat nácviky EVA pro vývoj postupů poslední servisní mise. Problémem však bylo, že pro tuto misi doposud neexistovala posádka, přestože tým pracující na návratu k Hubbleu byl poměrně početný. Vedoucí kanceláře astronautů, jehož funkci tehdy zastával Kent Romminger, tradičně určuje složení posádek. Může tak ale učinit teprve tehdy, když je mise schválená, což nebyl tento případ. Ve skutečnosti ještě raketoplány ani nelétaly a celý pilotovaný program byl v nejistotě. O to větší nejistotou byla mise HST-SM4. Přesto na ní všichni zainteresovaní poctivě pracovali, připravovali jí k realizaci a pouze doufali a čekali, kdy dostanou šanci.

Nácvik výměny počítače SI C&DH na maketě teleskopu v bazénu NBL.

Nácvik výměny počítače SI C&DH na maketě teleskopu v bazénu NBL.
Zdroj: https://www.nasa.gov/

Vedením nácviků EVA a vypracováním postupů oprav pověřil Kent Romminger osobu v ten okamžik nejpovolanější – Masse, tedy Michaela Massimina, který už měl u Hubblea dva výstupy a v době, kdy byl poslední let k teleskopu pohřben, nad ním jako jediný astronaut neustále držel ochrannou ruku, snažil se jej zachránit a aktivně na tom „v zákulisí“ pracoval. „Předpokládej, že jsi byl nominován do posádky,“ řekl Romminger Massiminovi. „Koho bys chtěl s sebou?“ Mass si sestavil svůj vlastní EVA tým snů. Sebevědomě sáhl po nováčkovi Andrew Feustelovi, kterého dobře znal z dob, kdy jej před dvěma lety zaučoval pro výstupy do volného kosmu, a kterého obdivoval pro jeho talent a uvolněnou až pohodovou náturu. Druhým nováčkem byl Michael „Bueno“ Good, který byl pravým opakem Feustela – byl striktní, přísný a učebnicově precizní. Dohromady měli tvořit perfektní balanc. Pro práci s robotickým ramenem Mass vybral mladou Megan McArthur, která také ještě neletěla. Pokud někdo považuje astronauty za nadlidi, kteří jsou neuvěřitelně schopní, všestranní a inteligentní, Mass považoval Megan za nadčlověka mezi astronauty. Už třeba jen proto, že se do jejich řad dostala na rozdíl od valné většiny ostatních na první pokus a to už ve 28 letech. Posledním členem týmu se stal mazák, starý přítel a veterán čtyř misí John Grunsfeld, který byl u Hubblea v roce 1999 a 2002, přičemž v druhém případě si s sebou vybral právě Masse, tehdy ještě jako nováčka. Mass mu tak svým způsobem oplácel službu, avšak hlavním důvodem bylo, že Grunsfeld byl odborníkem na slovo vzatým a skutečným znalcem Hubbleova teleskopu.

Zmrtvýchvstání

O více než rok později nahradil Rommingera v křesle vedoucího kanceláře astronautů Steve Lindsey. Ten si krátce po převzetí funkce k sobě zavolal právě Grunsfelda a Massimina, mazáky z poslední servisní mise, aby si s nimi pohovořil o doposud oficiálně stále neexistující misi k Hubbleu. „Chystáme se udělat tiskové prohlášení. Až to vyjde na povrch, bude to v hledáčku všech právě kvůli riziku. Bude to nejnebezpečnější mise v historii programu raketoplánů a tisk si to nenechá ujít a udělá z toho velkou věc. Říkám vám to předem, abyste na to připravili rodiny, protože o tom budou často slýchat z médií.“ Připravit rodiny?! Z médií???  Grunsfeld a Massimino se na sebe nechápavě podívali. „Chlapi, víte snad, že ta mise je vaše, nebo ne?“

Po této schůzce se Grunsfeld na Massimina otočil s úsměvem od ucha k uchu. „Uvědomuješ si, co se teď stalo? On nás právě nominoval na let k Hubbleu.“ Více než rok jejich tým pracoval a připravoval se na misi, která neexistovala. Nyní byli oba nominováni na misi, která ještě ani nebyla oficiálně oznámena. Něco takového bylo zcela mimo běžné postupy a zavedené způsoby NASA. Běžně je nejdříve schválena mise, po nějaké době je zveřejněna a teprve po několika měsících je pro ni vybrána posádka. Nyní bylo všechno vzhůru nohama. Ale konec konců, mise samotná také měla být něčím zcela unikátním a jedinečným. O několik dní později vstala servisní mise HST-SM4 z popela, když byla prezentována u administrátora NASA Michaela Griffina. Ten se prý téměř na nic nezeptal a schválil ji. Už byl dávno rozhodnut. Mise s označením STS-125 měla zelenou.

V ten okamžik se situace obrátila a právě oznámená mise dostala nejvyšší prioritu a podporu všeho a všech. Michael Griffin posádce slíbil, že ať už budou potřebovat cokoliv, zařídí to pro ně. Volat mu měli přímo a nezdržovat se oficiálními pomalými cestami. A skutečně, ať už si posádka cokoliv nadiktovala, dostala to. Je potřeba kamery na přilbu pro nácviky EVA pod vodou? Máte je mít! Hodil by se vám lehčí elektrický šroubovák? Samozřejmě, vyvineme jej pro vás, jen abychom ubrali půl kila váhy. Pro misi STS-125 bylo vyvinuto nesmírné množství nových nástrojů a pomůcek, přičemž jen pro opravu přístroje STIS, která měla být největším oříškem, jich bylo vyvinuto více než 100!

Posádka, která se měla stát celebritami a značně vyčuhovat z dlouhé řady jiných posádek raketoplánů, zůstala ve stejném složení, v jakém doposud pracovala – tedy, pokud jde o letové specialisty, kteří měli vykonávat EVA. Grunsfeld vytvořil dvojici s Feustelem a Good byl přiřazen k Massiminovi. U obsluhy robotického ramene zůstala McArthur. Jejich velitelem se stal Scott „Scooter“ Altman. Ten se na oběžnou dráhu podíval už třikrát, přičemž naposledy velel Grunsfeldovi s Massiminem u předchozí servisní mise HST-SM3B (STS-109). Jako pilot mu byl přidělen nováček Gregory „Ray-J“ Johnson. Skutečná příprava mohla začít.

(článek má pokračování)

Posádka mise STS-125. Zleva: Massimino, Good, Johnson, Altman, McArthur, Grunsfeld, Feustel.

Posádka mise STS-125. Zleva: Massimino, Good, Johnson, Altman, McArthur, Grunsfeld, Feustel.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/

zdroje obrázků:
https://asd.gsfc.nasa.gov/
https://i.imgur.com/
http://doblu.com/
https://www.nasa.gov/
https://upload.wikimedia.org/

Print Friendly, PDF & Email

Kontaktujte autora: hlášení chyb, nepřesností, připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

35 komentářů ke článku “Poslední návštěva Hubbleova teleskopu (1/2)”

  1. tycka napsal:

    Jinak jsem rád, že jste zde uvedli tuto větu:
    „Jediným poznatkem, který studie robotické mise přinesla, byla nezastupitelnost astronautů. “
    Dobrý důkaz všem, kteří činnost astronautu při opravě teleskopu zpochybňovali a to i zde v diskuzích.

  2. HM napsal:

    Skvělý článek.
    Pro mě trochu smutný. Když srovnám to co umožňovaly na oběžné dráze raketoplány se svým impozantním nákladovým prostorem s aktuálními velmi zhruba podobně zaměřenými projekty(Dragon, Starliner), je to bída a návrat o mnoho let zpět. Zasloužily si další vývoj, novou generaci. Škoda, že tomu doba nepřeje.

    Snad bude zajímavé sledovat alespoň Orion, což je přece jen jiná liga… Doufejme, že návrat na Měsíc nevyšumí do ztracena.

  3. Jirka napsal:

    Diky za uzasny clanek,opet jsem se po dlouhe dobe zacetl u obeda.
    Tesim se na 2.dil

  4. Haru napsal:

    Zdravim, davam do pozornosti dokument o tejto misii:

    https://www.csfd.cz/film/268965-hubble-3d-kosmicky-dalekohled/prehled/

    Mal som to stastie vidiet v IMAXe, start raketoplanu bol asi to najintenzivnejsie co som kedy v kine videl.

  5. frank napsal:

    kde že by mě napadlo někdy kolem roku 1980-81 , kdy k nám železnou oponou prosáklo,že se LST už opravdu staví, jak dlouhý projekt to ve skutečnosti bude. Byl jsem ještě mladý a vůbec by mě nenapadlo si představit, že stroj, který za cca 10 let vynese raketoplán bude funkční ještě za další tři dekády. Představa, že jeho “ servisní posádky“ se stanou veterány oprav kteří se budou skoro 20 let starat o jeho funkčnost a udělají to tak dobře, že to bude ještě dalších 12-15 let fungovat , taková představa byl spíš sen..

    Pro mě je zázrak už jen to, že na zemi kolem nás od začátku projektu LST- Hubble prošlo 5-6 generací elektroniky a vystřídali se na něm 2 až 3 generace vědců, techniků a astronautů.

    Ve své podstatě je historie Hubble něco jako let na Měsíc, je to milník jehož význam se nám jen obtížně podaří překonat. Tak to vnímám i když asi znám zdroj informací, tak se těším na další české pokračování této “ ódy na lidstvo“.

    Dík za perfektní páteční čtení.

  6. Robert Gonda napsal:

    Pekný deň,
    výborný článok, teším sa na pokračovanie!

  7. zargos napsal:

    Jsem si říkal,článek delší, přečtu si teď jen začátek a najednou jsem u …má pokračování 🙂 Výborné.

  8. tonda napsal:

    Super článek,děkuji za něj a těším se na další díl!

  9. Jirka Hadač Redakce napsal:

    Moc hezky, jednoduše a čtivě napsané. Jak psal Ondra Šamárek, četlo se to samo. Skvělé.Díky za článek.

  10. Honza N. napsal:

    Moc pěkné čtení, raketoplány jsou moje nejoblíbenější kosmické stroje a také se mi líbí Váš styl psaní. Díky.

  11. Scarab napsal:

    Super, tleskám 🙂
    Díky moc za článek 🙂

  12. Vlastimil Pospíchal napsal:

    Tato zkušenost by měla inspirovat vývojáře satelitů k tomu, aby je dělali jako roboticky opravitelné. Výměna baterií, gyroskopů a dalších přístrojů, doplnění paliva, stažení z oběžné dráhy, …

  13. Jiný Honza napsal:

    „Ve skutečnosti by stačilo méně paliva pro přistání a opětovný start na dráhu s jiným sklonem.“

    To je dost podezřelé tvrzení. Chce se to někomu počítat?

    Jinak díky za článek.

    • pave69 napsal:

      No, mě vychází delta v asi 2,8 km/s, které musíte udělat na oběžné dráze, tj. musíte si na ni všechno to palivo pro tuto delta v přivézt – a na to taky potřebujete palivo. Nemáte žádnou možnost gravitačního praku nebo tak něčeho. Takže z tohoto pohledu je to pravda, Protože na přistání potřebujete jen velmi málo paliva, zabrždění je z 99% aerodynamické, potom znovu odstartujete na správnou dráhu a už si nemusíte vézt to palivo na oběžnou dráhu.

  14. Karlos napsal:

    Super článek, těším se na pokračování. Neplatí to sice v tomto případě, ale informace ze zákulisí jsou často zajímavější než samotná mise 🙂

  15. zvejkal napsal:

    Pekny clanok, o tejto misii citam prvy krat.

  16. Ondřej Šamárek Redakce napsal:

    Paráda, to se čte úplně samo! Smekám virtuální klobouk, pane kolego! 😉

  17. Jakub napsal:

    Mě to vypadá divňe jak se řeší bezpečnost nic proti ale lide usedají do aut a tam se umira taky.Jak se začne létat více do vesiru ta tam umře více lidí.

    • Vojta napsal:

      Těch důvodů je strašně moc. Žádný z nich není úplně kritický, ale všechny dohromady nejde jednoduše ignorovat.
      Můžu začít třeba mezinárodní prestiží. Už teď odpůrci americké kosmonautiky Američanům omlacují o hlavu fakt, že ztratili během misí mnohem víc lidí než Rusové.
      Pak je tu třeba politický tlak. Jak často slyšíte, že pilotované lety jsou zbytečné a vše by mnohem levněji zvládly robotické mise? Po další havárii by tlak na zrušení pilotovaných letů ještě zesílil.
      Z čistě pragmatických hledisek jsou ti lidé cenný náklad, na jejich výcvik bylo vynaloženo obrovské množství prostředků, jsou to ti nejlepší z nejlepších a takové je třeba chránit. Kdyby často umírali, tak by se ti nejlepší navíc přestali hlásit do konkurzů.
      Srovnáváme to s autem, ale při jedné jízdě máte mnohem nižší pravděpodobnost, že zemřete než při nastoupení do kosmického stroje. Kdyby to bylo srovnatelné, auta bude používat jen pár bláznů na uzavřených okruzích a jinde je nikdo nepovolí. Jasně, můžete použít argument leteckých dopravců, že v poměru k nalézané vzdálenosti vzhledem k povrchu Země je to vlastně ten nejbezpečnější způsob dopravy, ale sám jistě uznáte, že to tu nedává moc smysl.
      Pokračovat by se dalo dlouho.

      • tycka napsal:

        Protože velká část jízd se jinak nedá uskutečnit než auty či autobusy – tedy reálně.
        Letadla třeba na cestu na letiště nelétají a též ne na vzdálenost 100 km, kterou někteří ujedou při cestě do práce – jen v jednom směru.

      • tycka napsal:

        Toto srovnání má především tento význam:
        Pokud potřebuji být služebně např. v Paříži – nejbezpečnější je tam letět letadlem a nejméně bezpečné je tam dojet autem.

    • Jakub napsal:

      Tam ide skôr o to že lety do vesmíru sú veľmi nákladné a havária pilotovanej misie by znamenala veľké odklady a zdržania čo si v tej dobre už nemohli dovoliť

    • pave69 napsal:

      On je rozdíl v pravděpodobnosti, což lidský mozek nedokáže intuitivně vyhodnotit. Při letu raketoplánem je (byla) pravděpodobnost smrti řádově 1:100, při cestě autem (v ČR) řádově 1:1 000 000 (spíš ještě menší, záleží co berete jako jednotku, jestli celou cestu nebo hodinu cesty). Čili pokud by se v ČR cestovalo raketoplánem se stejnou intenzitou jako nyní auty, tak by ročně zahynul cca 1 milion lidí.
      Tak oni se jen snažili statisticky dostat na lepší hodnotu….

    • tycka napsal:

      Je to politické zadání – jejich voliči si havárie nepřejí – klidně i za cenu omezení pilotovaného programu.

Napište komentář k zargos

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.