Návrat k poslovi bohů – 7. díl

Merkur

Jakožto první planeta Sluneční soustavy, která je Slunci nejblíže, hraje Merkur důležitou roli při ověřování teorií o dynamice vzniku terestrických planet a o jejich vývoji. Společně s Venuší, Zemí a Marsem tvoří rodinu kamenných planet, ve které je každý jedinec držitelem unikátních informací, které jsou nezbytné pro rekonstrukci historie celé skupiny. Znalost původu a vývoje těchto planet je jedním z klíčů k pochopení magické kombinace podmínek potřebných pro vznik života nejen v našem planetárním sousedství, ale také na předalekých světech u cizích hvězd. Toto pátrání po vědění je o to důležitější, že nemáme a ještě dlouho mít nebudeme možnost zblízka tyto vzdálené exoplanety studovat. Naše Sluneční soustava tak zůstává jediným prostředím, ve kterém je možné zkoumat a ověřovat naše teorie a vývojové modely, které jsou obecně aplikovatelné i jinde. Výzkum Merkuru má tedy zásadní význam při hledání odpovědí nejen na otázky astrofyzikálního charakteru, ale také na otázky filozofické.

Planeta plná tajemství a extrémů

Byť je Merkur nejmenší planetou, je už znám od dávných časů, jelikož je možné jej při dobrých podmínkách vidět i „neozbrojeným“ okem. Babyloňané jej nazývali Babo, posel bohů. To reflektovalo blízkost planety Slunci – středobodu božstva, a její vysokou oběžnou rychlost. Starodávné civilizace zanikaly, nové se rodily, ale Merkur byl stále stejný. Staří Řekové mu dali jména Hermés a Apollo. S pozdějším zjištěním, že planeta na večerní a ranní obloze je jedna a tatáž, zůstal pouze Hermés. Římští astronomové pak planetu nazývali Mercurius, což byl bůh obchodu, zlodějů a štěstěny. A toto jméno si planeta v naší civilizaci nese do dnešních dní.

Abychom lépe pochopili fascinaci vědců Merkurem, vydáme se nejdříve na opačnou stranu Sluneční soustavy. Uran byl první planetou objevenou v novověku. Merkur, Venuše, Mars, Jupiter i Saturn jsou totiž na noční obloze vidět i pouhým okem a jsou lidstvu známy už po tisíciletí. K objevení Uranu však bylo potřeba dalekohledu. Jeho šťastným objevitelem se v roce 1781 stal nadějný muzikant William Herschel. Tento německý mladík nebyl jen talentovaným skladatelem, ale také zručným konstruktérem astronomických teleskopů, které využíval pro pozorování noční oblohy nad Velkou Británií, kam se ze své domoviny přestěhoval. Dlouhodobá pozorování Uranu odhalila podivné nepravidelnosti jeho oběžné dráhy, které nebylo možné vysvětlit pomocí Keplerových zákonů. Uran proto rozdmýchával čím dál větší zájem astronomické obce. Záhadu se podařilo vyřešit až francouzskému matematikovi zabývajícímu se nebeskou mechanikou, Urbainu Le Verrierovi.

Urbain Le Verrier - francouzský matematik, který se snažil vysvětlit stáčení perihelu oběžné dráhy Merkuru pomocí existence doposud neznámé planety Vulkán.

Urbain Le Verrier – francouzský matematik, který se snažil vysvětlit stáčení perihelu oběžné dráhy Merkuru pomocí existence doposud neznámé planety Vulkán.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/

Bylo zapotřebí měsíce výpočtů (v tehdejších časech samozřejmě pouze za použití brilantní mysli) a stohů popsaných papírů, než Le Verrier došel k závěru, že kmitavý pohyb Uranu by mohl být způsoben doposud neznámou sousedící planetou. Své poznatky oznámil Francouzské akademii posledního srpnového dne roku 1846 a zaslal je také Johannu Galleovi z Berlínské observatoře, kterému se hypotetickou planetu podařilo najít v přesně vypočítaném místě. Tímto úžasným objevem si Le Verrier vysloužil přezdívku člověka, který objevil planetu pomocí tužky a papíru. Nová planeta po čase dostala jméno Neptun.

Podnícen svým úspěchem se Le Verrier vydal za řešením další astronomické záhady. Začal se zabývat Merkurem, který stejně jako Uran vykazoval určité nesrovnalosti své oběžné dráhy. Zanedlouho přišel Le Verrier s teorií, že za stáčení perihelu oběžné dráhy Merkuru je zodpovědná doposud neznámá planeta, kterou sám nazval Vulkán. To u astronomů vzbudilo nemalé vzrušení a brzy se skutečně vyskytlo několik jedinců, kteří prohlašovali, že hypotetickou planetu pozorovali. Podrobnější průzkumy však prokázaly, že tato pozorování Vulkánu byly pouhými produkty lidské představivosti a další planeta v Merkurově sousedství nikdy objevena nebyla.

Schématické znázornění stáčení perihelu oběžné dráhy Merkuru, které je 574 obloukových vteřin za století.

Schématické znázornění stáčení perihelu oběžné dráhy Merkuru, které je 574 obloukových vteřin za století.
Zdroj: https://www.aldebaran.cz/

Záhada byla prolomena až v roce 1915, kdy byly anomálie oběžné dráhy Merkuru vysvětleny Albertem Einsteinem a jeho obecnou teorií relativity. To bylo první, avšak zdaleka ne jediné tajemství Merkuru, které se podařilo vysvětlit. Mnoho dalších otázek však stále čeká na své odpovědi. Čím víc se vědci Merkurem zabývají, tím víc je tento malý rozžhavený svět fascinuje. Ke smůle všech hvězdných badatelů však nebylo možné o Merkuru zjistit více ani po 17. století, kdy se k astronomickým pozorováním začaly používat dalekohledy. Příčinou bylo a stále je prudce zářící Slunce v těsné blízkosti Merkuru, které jeho pozorování značně omezuje. Merkur se totiž na pozemské obloze od Slunce nevzdálí více než na 28° a je možné jej pozorovat maximálně dvě hodiny po setmění nebo před rozedněním. Ani vesmírné teleskopy, jako je například Hubble to nemají jednoduché a na Merkur se nedívají vůbec, aby ostré sluneční paprsky nepoškodily jejich přístroje.

Další Merkurova zajímavost byla objevena v roce 1965 americkým radioastronomem Gordonem Pettengillem pomocí obřího radioteleskopu Arecibo v Portoriku. Pettengill odhalil spinorbitální rezonanci planety, která je v poměru 3:2. To znamená, že zatímco Merkur uskuteční dva oběhy kolem Slunce, otočí se kolem své osy třikrát. Takovéto rezonance se v orbitální mechanice běžně vyskytují jako následek slapových sil způsobených velkým tělesem (v našem případě Sluncem) působícího na těleso menší (Merkur). Menší těleso bývá gravitací svého většího souseda deformováno, což v průběhu času vyústí v synchronizaci rotační a oběžné doby.

Přes relativní blízkost Merkuru k Zemi není vůbec jednoduché k němu vyslat automatickou sondu. Blízkost Slunce totiž představuje obrovskou výzvu pro chlazení sondy a jejích přístrojů. Co je ale ještě horší, je značná přitažlivost Slunce, která sondu akceleruje na rychlosti dalece převyšující hodnoty nutné pro vstup na oběžnou dráhu. A právě z tohoto důvodu se první návštěvník Merkuru neusadil na jeho oběžné dráze, ale pouze kolem něj několikrát prolétl. Putování Marineru 10 ze Země k Merkuru trvalo šest měsíců. Jednalo se o první sondu, která využila gravitačního působení planety ke změně parametrů své oběžné dráhy. Stalo se tak při průletu kolem Venuše, která snížila perihel Marineru až k dráze Merkuru, přičemž sonda pak obíhala v rezonanci s cílovou planetou v poměru 1:2. Zatímco tedy Mariner Slunce oběhl jednou, Merkur to stihl za stejný čas dvakrát. Gravitační manévr u Venuše byl inspirován návrhem a výpočty italského vědce Giuseppeho Colomba přezdívaného Bepi. Dalším zajímavým prvenstvím Marineru 10 bylo využití tlaku slunečního záření na solární panely ke stabilizaci jeho orientace v prostoru.

Díky rezonanční oběžné dráze prolétl Mariner 10 kolem první planety Sluneční soustavy hned třikrát v letech 1974 a 1975. Ze stejného důvodu však sonda spatřila vždy stejnou polokouli planety a velká část Merkuru tak zůstala ještě dlouho nepoznaná. Před naší první návštěvou planety se o Merkuru soudilo, že je velice podobný našemu Měsíci. Vědci předpokládali, že má planeta dávno vychladlé jádro, v návaznosti na tom jí chybí magnetické pole, neprobíhají tam žádné geologické procesy a vzhledem k blízkosti Slunce zde nemůže být žádná voda. Jaké bylo překvapení, když bylo zjištěno, že všechny tyto domněnky nejsou pravdivé!

Mariner 10 během svých průletů zmapoval zhruba 45 % povrchu planety a poskytl údaje, které mnoho našich předpokladů o Merkuru vyvrátily. Bylo tedy nad slunce jasné, že příští výprava k Merkuru bude muset nést přístroje, o kterých se dříve neuvažovalo. Na to jsme si ale museli počkat dlouhá tři desetiletí, než se na cestu vydala sonda Messenger, kterou do vesmíru opět vyslala NASA. Ta už se na rozdíl od Marineru usadila na vysoce eliptické oběžné dráze a mohla tak Merkur zkoumat dlouhodobě. Po třech gravitačních manévrech u nejmenší planety naší soustavy v letech 2008 a 2009 Messenger vstoupil na oběžnou dráhu v roce 2011. Pracoval zde až do dubna 2015, kdy provedl sebevražedný brzdící zážeh a dopadl v blízkosti kráteru Janáček. Stal se tak prvním lidským výtvorem, který se Merkuru dotknul. Messenger poskytl mnohé odpovědi na otázky, které přinesl Mariner 10, avšak díky důkladnějšímu průzkumu sám další dlouhou řadu otázek a nejasností formuloval.

Čím více vědci Merkur zkoumají, tím více jsou touto malou a neobvyklou planetou fascinováni. Merkur se ukázal být otevřenou knihou historických záznamů vyprávějících příběh raného vývoje Sluneční soustavy včetně Země. Tento fakt je zapříčiněn absencí atmosféry a deskové tektoniky, které by zerodovaly stopy vzdálené minulosti tak, jako se tomu stalo na naší planetě. Merkur v sobě uchovává stopy dramatických událostí a procesů, které se ve vnitřní Sluneční soustavě odehrávaly před miliardami let. K porozumění historie Země tedy musíme pochopit i historický vývoj Merkuru.

Graf výstředností oběžných drah planet Sluneční soustavy, ve kterém Merkur jasně vyčnívá z průměru.

Graf výstředností oběžných drah planet Sluneční soustavy, ve kterém Merkur jasně vyčnívá z průměru.

O několik odstavců výše jsme krátce nastínili jednu anomálii oběžné dráhy Merkuru, kterou je stáčení jeho perihelu. Těchto zajímavostí týkajících se Merkurovy orbity je ale více. Jakožto nejvnitřnější planeta Sluneční soustavy je Merkur od Slunce vzdálen v průměru pouhých 0,39 au. To vede k velmi krátkému místnímu roku, který má 87,97 pozemského dne. Kromě toho má oběžná dráha největší výstřednost ze všech planet. V nejbližším bodě své dráhy se Merkur ke Slunci přibližuje na 0,31 au. V bodě nejvzdálenějším je to pak 0,47 au. Tyto parametry spolu s velikostí planety a absencí měsíců nejen u Merkuru ale i u Venuše, vedou k domněnce, že by Merkur možná nemusel vzniknout jako samostatná planeta, ale jako oběžnice Venuše.

Mnoho vlastností Merkuru přímo souvisí s blízkostí Slunce a jeho ohromující silou a zářením. V přísluní je přivrácená strana planety pod náporem energetického toku o hodnotě 14 000 W na metr čtvereční, což je desetinásobek toho, co bychom naměřili v horních vrstvách zemské atmosféry. Díky tomu dosahují povrchové teploty extrémních hodnot. V poledne na rovníku atakují 450°C, avšak během noci díky absenci atmosféry spadnou až k -180°C. To z Merkuru dělá těleso s nejvyššími rozdíly denních a nočních teplot v celé Sluneční soustavě. V takto extrémním prostředí by nejspíš nikdo z nás nečekal existenci vody. Avšak radarová měření den hlubokých kráterů v okolí pólů, která se nacházejí v trvalém stínu, naznačují lokální výskyty vodního ledu. Odkud tento led pochází, je další z řady Merkurových tajemství.

Zatímco kolem Slunce Merkur obíhá rychle, při rotaci kolem své osy už je mnohem pomalejší. Jedna otočka mu trvá 58,65 pozemského dne, což jsou přesně dvě třetiny místního roku. Následkem této spinorbitální rezonance se zde vyskytuje zajímavý jev, kdy je na některých místech planety v přísluní vždy den, zatímco na opačné straně Merkuru je v odsluní vždy noc. Výsledkem jsou stálé lokální klimatické zóny, kdy je v některých oblastech průměrná povrchová teplota vyšší než v oblastech jiných.

Vztah hustoty a velikosti terestrických planet a Měsíce.

Vztah hustoty a velikosti terestrických planet a Měsíce.
https://www.dlr.de/

Předpokládáme, že se Merkur vyvinul ze stejného primordiálního disku hmoty jako ostatní terestrické planety naší soustavy. Člověk by tedy logicky očekával podobné složení. Merkur je ale opět tajemnou výjimkou. Na grafu zobrazujícím hustotu v závislosti na velikosti tělesa zůstávají Venuše, Země, Měsíc i Mars v přibližně jedné přímce. Merkur se ovšem tohoto vztahu nedrží. Jeho velikost sice zhruba odpovídá velikosti Měsíce či Marsu, avšak hustota je podobná Zemi. To znamená, že je Merkur na svou velikost až nebývale těžkou planetou. Podle našich teorií je tedy těžké železné jádro planety nezvykle velké na úkor lehčího a převážně křemíkového pláště. Současné modely naznačují, že jádro by mělo dosahovat až 75 % průměru planety.

Navzdory velkému množství železa v jádře ale kůra neobsahuje téměř žádné železo. To je velkým překvapením, pro které doposud nemáme spolehlivé vysvětlení. K vysvětlení tohoto fenoménu existuje několik teorií. První z nich předpokládá, že složení primordiálního disku, ze kterého se rodila Sluneční soustava, nebylo tak homogenní, jak předpokládáme. Druhou možností je, že intenzivní záření mladého Slunce vypařilo velkou část silikátů Merkurova pláště, které byly následně odvanuty slunečním větrem. Třetí teorie předpokládá katastrofickou srážku s velkým tělesem v rané historii planety, která vyvrhla značnou část pláště do okolního vesmíru, zatímco jádro původně mnohem větší planety zůstalo víceméně netknuté. Každá z těchto teorií ve výsledku vede k rozdílnému chemickému složení pláště i kůry. Budoucí výzkum a přesná měření chemického složení tedy určí, která z těchto tří možností má k pravdě nejblíže. Ale kdo ví? Možná vznikne čtvrtý, doposud neznámý model vzniku a vývoje Merkuru.

Při pohledu na povrch Merkuru jsou nejpatrnější jeho nesčetné krátery všech možných velikostí. V období před 4,1 – 3,8 miliardy let zažily terestrické planety takzvané pozdní velké bombardování. V této době dosáhla intenzita i frekvence kolizí s planetkami, kometami a dalším meziplanetárním materiálem svého maxima. Impakty vytvořily krátery na površích planet a při větších srážkách způsobovaly i vulkanické erupce. V takovém případě vytékající magma zaplnilo krátery, čímž vznikaly nové rovinaté pláně. Na konci pozdního velkého bombardování klesla frekvence impaktů tisícinásobně a tato hodnota přetrvává dodnes. Z tohoto důvodu bývají členité oblasti poseté mnoha krátery velmi staré, zatímco regiony s menším množstvím kráterů jsou mladší. A právě proto je Merkur, na jehož povrchu to prastarými krátery jen překypuje, ideálním prostředím pro studium dávné historie Sluneční soustavy.

Krátery na Merkuru sahají od těch nejmenších po mnohačetné a komplexní impaktní pánve s mnoha krátery, které mají v průměru stovky kilometrů. Existují ve všech stádiích degradace, od relativně mladých, až po velmi staré a zchátralé pozůstatky. Krátery na Merkuru se od nám dobře známých měsíčních kráterů liší v množství a rozsahu vyvrženého materiálu, což je způsobeno větší gravitací Merkuru.

Stejně jako ostatní protoplanety byl i Merkur krátce po svém vzniku velice rozžhavený. V průběhu času se nejdříve ochladila a ztuhla planetární kůra a později se ochlazovalo i jádro. Vlivem poklesu teploty se jádro začalo smršťovat a pevná kůra nad ním se začala deformovat. V místech největšího namáhání začala kůra praskat a vytvářet velké pukliny a zlomy o výšce až 3 km a délce i 500 km.

Impaktní pánev Caloris zaujímá značnou část povrchu Merkuru.

Impaktní pánev Caloris zaujímá značnou část povrchu Merkuru.
Zdroj: https://airandspace.si.edu/

Největším povrchovým útvarem Merkuru je impaktní pánev Caloris – pozůstatek katastrofické srážky s větší planetkou. Pánev Caloris má v průměru 1 550 km a dosahuje tak jedné třetiny průměru planety. Jedná se dokonce o největší impaktní pánev v celé Sluneční soustavě. Drtivý dopad vybudil mnoho vulkánů k erupci magmatu, které pánev Caloris znovu zaplnilo a dalo tak vzniknout velkým rovným pláním, které dnes pozorujeme. Kolem celé pánve vznikl systém soustředných terénních valů přesahující výšku dvou kilometrů. Avšak nejzajímavější následek této srážky bychom našli na přesně opačné straně planety, kde se nachází velmi neobvyklý kopcovitý terén známý jako Weird Terrain. Jedná z hypotéz jeho vzniku je, že rázové vlny vytvořené srážkou v pánvi Caloris prošly povrchem celé planety a daly vzniknout tomuto kopcovitému protipólu pánve. Výsledné síly zlámaly kůru a jsou tak příčinou podivuhodnému vzhledu povrchu.

Podle správného očekávání vědců nebyla u Merkuru nalezena žádná atmosféra. Planeta je moc malá a příliš horká na to, aby si nějakou významnější plynnou obálku udržela po delší dobu. Přesto je zde ale exosféra. Pojem exosféra označuje velice řídké plynné prostředí, ve kterém molekula pohybující se vysokou rychlostí od planety může uniknout z jejího gravitačního sevření, jelikož jí nezbrzdí nárazy do jiných molekul. Na rozdíl od husté atmosféry tak z exosféry neustále unikají do okolního kosmu nějaké částice a planeta si tak za sebou táhne jakýsi závoj. K jejímu doplňování pak dochází z povrchu tělesa při drobných kosmických srážkách nebo vlivem sluneční aktivity.

Merkurův sodíkový ohon táhnoucí se do vzdálenosti 2,5 milionů kilometrů od planety. Výřez zobrazuje zdroj unikajícího sodíku na planetě.

Merkurův sodíkový ohon táhnoucí se do vzdálenosti 2,5 milionů kilometrů od planety. Výřez zobrazuje zdroj unikajícího sodíku na planetě.
Zdroj: http://www.abc.net.au/

Země kdysi měla atmosféru bohatou na oxid uhličitý. Venuše takovou atmosféru stále má a Mars, i když je jeho plynný obal mnohem řidší, jí má také. U Merkuru se proto rovněž očekávala exosféra s převážným podílem tohoto plynu. Žádné pozorování ale tyto domněnky nepotvrdilo. Žádný oxid uhličitý v exosféře Merkuru nebyl nalezen. Namísto toho byla odhalena přítomnost vodíku, kyslíku, a helia unikajících z povrchu. S přihlédnutím k procesům doplňujícím exosféru tedy lze říci, že toto řídké prostředí do značné míry odpovídá chemickému složení povrchu. Sluneční vítr neustálé odfukuje část rozptýlené exosféry do meziplanetárního prostoru, jak můžeme pozorovat na obrázku vlevo. Za planetou se táhne enormní sodíkový ohon dosahující do vzdálenosti 2,5 milionů kilometrů. Merkur tedy neustále přichází o materiál a jeho povrch se v průběhu času stává chudším a chudším na některé prvky.

Malá kosmická tělesa jako je i planeta Merkur se obecně považují za geologicky mrtvá, tzn., že na nich neprobíhají žádné aktivní geologické procesy. Jedním z následků tohoto předpokladu bylo, že jsme u Merkuru neočekávali existenci globálního magnetického pole, jelikož to ke své existenci vyžaduje dynamo, které by jej generovalo. A k tomu je zpravidla zapotřebí tekutého železného planetárního jádra, které oproti ostatním vrstvám planety rotuje rozdílnou rychlostí. V očekávání neočekávaného však NASA na palubu Marineru 10 umístila i magnetometr, což se později ukázalo jako dobrý tah. Mariner tedy přinesl jednoznačné důkazy o existenci magnetosféry Merkuru, byť je tato magnetosféra v porovnání s tou zemskou nepoměrně slabší.

Ze všeho výše uvedeného je jasné, že na BepiColombo čeká velká spousta práce v mnoha rozličných oborech. Naštěstí je BepiColombo multioborvou misí, která má navíc hned dvě vědecké družice, které se usadí na rozdílných oběžných drahách. Budeme tak moci zkoumat Merkur jako nikdy dříve. Oproti svým předchůdcům už evropské a japonské týmy vědců a konstruktérů věděly přesně, na jaké konkrétní otázky je potřeba nalézt odpovědi a díky tomu jsou přístroje sondy vybrány v korelaci s přesně definovanými vědeckými cíli, které byly stanoveny především na základě výsledků mise Messenger.

Oblasti výzkumu, ve kterých BepiColombo přímo naváže na poznatky získané Messengerem.

Oblasti výzkumu, ve kterých BepiColombo přímo naváže na poznatky získané Messengerem.
Zdroj: BepiColombo Launch Media Kit

BepiColombo tedy bude studovat původ a vývoj planety, která obíhá velice blízko své mateřské hvězdy. Evropská družice se zaměří na chemické složení povrchu Merkuru, strukturu jeho podpovrchových vrstev, geologii, krátery i ledové polární depozity. Japonský element se bude specializovat na magnetické pole a jeho zdroj a strukturu a dynamiku magnetosféry. Oba hlavní komponenty mise se pak blíže podívají na řídkou exosféru. Kromě planetární vědy ale bude mít BepiColombo jedinečnou příležitost i k jiným oblastem bádání. Jelikož je Merkur daleko od všech silných gravitačních narušitelů, jakými jsou Jupiter, Saturn nebo Hlavní pás planetek, bude se BepiColombo nacházet v ideálním prostředí pro ověřování Einsteinovy obecné teorie relativity. Někteří vědci dokonce nevylučují možnost, že BepiColombo přinese data, která budou vyžadovat doplnění teorie relativity, což by nebylo ničím menším než vědeckou revolucí.  Další z fundamentálních fyzikálních problémů se týká dávné otázky rovnocennosti gravitační a inerciální hmotnosti, u níž neznáme přesnou příčinu. Třetím tématem z této oblasti je testování platnosti principu superpozice neboli nezávislého skládání sil, který formuloval Isaac Newton jako nezávislý doplněk ke svým třem pohybovým zákonům. V neposlední řadě poskytne oběžná dráha Merkuru výhodnou pozici, ze které lze pozorovat Sluneční soustavu z netradiční perspektivy. V této souvislosti budou v hledáčku zejména malá tělesa o velikostech v řádech maximálně stovek metrů, které je ze Země téměř nemožné spatřit. Tato tělesa jsou nazývána Vulkanoidy (podle hypotetické planety Vulkán popsané v úvodních odstavcích) a měla by být tvořena původním materiálem z protoplanetárního disku. Kromě Vulkanoidů si BepiColombo posvítí také na blízkozemní planetky (NEO), které by mohly pro naši planetu znamenat ohrožení.

Jak je vidět, BepiColombo se rozhodně nudit nebude a my určité také ne. Doufáme, že Merkur je teď pro mnoho z vás atraktivnějším tělesem než jen zdánlivě nudnou rozpálenou planetou posetou nespočtem kráterů. Tímto dílem našeho seriálu bychom tedy uzavřeli mírnou odbočku do astronomie a příště se opět vrátíme ke kosmonautice toho nejhrubšího zrna – podrobně si rozebereme BepiColombo při pohledu pod jeho „kůži“.

Zdroje informací:
Grard R., Novara M., Scoon G.; BepiColombo – A Multidisciplinary Mission to a Hot Planet. 2000.
Wurz P.; Mysterious Mercury. Stämpfli Publikationen AG. Bern, 2012.
https://www.space.com/35671-bepicolombo-facts.html

Zdroje obrázků:
European Space Agency (ESA): BepiColombo Launch Media Kit. 2018.
https://www.nasa.gov/
https://upload.wikimedia.org/
https://www.aldebaran.cz/
https://www.dlr.de/
https://airandspace.si.edu/
http://www.abc.net.au/

Návrat k poslovi bohů - 7. díl, 5.0 out of 5 based on 18 ratings
Pin It
(Visited 2 137 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (18 votes cast)
(Visited 2 137 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


10 komentářů ke článku “Návrat k poslovi bohů – 7. díl”

  1. Petr Scheirich napsal:

    Super článek, díky! Ale nebyl bych to já, kdybych si odpustil připomínku :-). Stáčení Merkurova perihelu je 574″/století. Většina této hodnoty se dá vysvětlit newtonovskou fyzikou (vlivy známých planet a zploštění Slunce). Těch 43″ je “zbytek” který vysvětlila až relativistická fyzika.

  2. ventYl napsal:

    Tento clanok je zatial moj jednoznacny favorit v ramci tohto serialu co sa tyka hustoty informacii!

    Dakujem 🙂

  3. Martin Gembec napsal:

    Pro mě jako příznivce spíše astronomie, než kosmonautiky je to jeden z vrcholných článků roku. Musím uznat, že jsem byl mile překvapen hloubkou záběru a informační hodnotou článku. Vážím si i příjemné češtiny bez chyb.

  4. Alois napsal:

    Vulkanoidy a NEO by mohl hledat již cestou při každém obletu Slunce.

    • Samozřejmě. Nikde není uvedeno, že se tak bude dít až po vstupu na oběžnou dráhu Merkuru. Čím blíže BepiColombo bude Slunci, tím lepší bude mít výhled. Proto je v článku uvedeno: “V neposlední řadě poskytne oběžná dráha Merkuru výhodnou pozici…”, protože výhodnější už ta pozice nebude.

  5. Petr Mik napsal:

    Viborne informace objasnilo mi to misi bepi colombo atesim se na dalsi dil tohoto serialu dekuji.

Zanechte komentář