Návrat k poslovi bohů – 4. díl

start BepiColombo

minulém díle Návratu k poslovi bohů jsme se důkladně podívali na kousek cesty, který už za sebou BepiColombo má, ale také na mnohem větší kus, který teprve leží před ním. Krátce poté jsme živě sledovali noční start rakety Ariane 5 z Kourou, která pracovala bezchybně a poslala svůj náklad do meziplanetárního prostoru. Od tohoto startu uplynul přesně jeden týden, a byť se to možná nezdá, tak za tu dobu se událo hned několik významných událostí. Manažerka operací BepiColombo, Elsa Montagnon, k tomuto dodáva: „Mnoho lidí si myslí, že prostě pošlete sondu určitým směrem a ona sama letí do svého cíle. Ve skutečnosti je ale období po startu nesmírně rušné.“ A právě na aktivitu v posledním týdnu a provedené úkony BepiColombo se podíváme ve čtvrtém díle tohoto seriálu a to včetně rozboru prvních fotografií, které nám sonda poslala.

 

Konec začátku

Sto první start rakety Ariane 5 z kosmodromu Guiana Space Centre v Kourou nastal v sobotu 20. října ve velmi časných ranních hodinách. Nosič pracoval přesně podle plánu a sestava BepiColombo se oddělila od jeho druhého stupně přesně 26 minut a 47 sekund po startu. Krátce poté, po ověření telemetrie společnost Arianspace, která provozuje raketu Ariane 5 a která celý start řídila, prohlásila, že start byl úspěšný a sonda byla uvedena na plánovanou oběžnou dráhu s požadovanými parametry. V ten okamžik od Kourou převzalo řízení mise řídicí středisko ESOC v německém Darmstadtu. Přestože se na kosmodromu slavilo, v ESOCu ještě vládlo napětí. Čekalo se totiž na první „zavolání domů“.

Poté, co senzory BepiColombo zaznamenaly oddělení od rakety, byla zahájena automatická sekvence, která uvedla do provozu základní systémy sestavy. Ze všeho nejdříve se zapnul reaktivní stabilizační systém RCS a sluneční senzory, které zjistily, kterým směrem se nachází nejjasnější objekt v zorném poli, tedy Slunce. BepiColombo se pak zorientoval směrem ke Slunci a uvedl do velmi pomalé autostabilizační rotace. V okamžiku, kdy se zpoza zemského obzoru vynořila australská pozemní sledovací stanice New Norcia evropské sítě ESTRACK, se slavilo i v Darmstadtu. Éterem totiž zazněla známá zkratka „AOS“ neboli Acquisition of Signal (přijetí signálu). BepiColombo přes Austrálii do Evropy odeslal základní telemetrická data potvrzující funkčnost sondy.

V následující hodině byly pomalu rozkládány dva solární panely přeletového modulu MTM o rozpětí 30 metrů, a jeden panel evropské vědecké družice MPO o délce 7,5 metru. Ještě týž den jsme ve večerních hodinách obdrželi první fotografii jedné ze tří kontrolních kamer M-CAM na modulu MTM. Tento černobílý snímek o rozlišení 1024 × 1024 pixelů vizuálně potvrzuje úplné rozevření jednoho ze dvou solárních panelů MTM a kromě toho je na něm v levém dolním rohu vidět jeden ze slunečních senzorů pokrytý vrstvenou ručně přišívanou izolační pokrývkou.

Snímek pořízený kontrolní kamerou M-CAM 1 na přeletovém modulu MTM.

Snímek pořízený kontrolní kamerou M-CAM 1 na přeletovém modulu MTM.
Zdroj: https://www.esa.int/

Stejný večer byla rozložena také střednězisková anténa umístěná na MPO, avšak na její fotografii jsme si museli počkat do neděle. Druhý den po startu se úspěšně rozložila i vysokozisková anténa a byly aktivovány zbývající dvě kontrolní kamery M-CAM 2 a 3. Následující fotografie byla pořízena kamerou M-CAM 2. Vlevo nahoře na ní můžeme vidět doprava směřující trychtýřovitou středněziskovou anténu na jejím správně vyklopeném rameni. V pravém horním rohu snímku spatříme konstrukci přeletového modulu MTM, na němž je umístěna i kamera samotná. Tmavý kuželovitý výstupek směřující dolů je bezpečnostní svorka, která držela složený solární panel MTM ve správné poloze během startu. V tomto odkazu se můžete podívat na předstartovní fotografii, kde je ona svorka držící solární panel velmi dobře vidět. Zářivě bílý přeexponovaný kousek hned vedle je pak kousek družice MPO, konkrétně její bílá izolační pokrývka. Ve spodní části snímku vidíme malou část solárního panelu MTM a vpravo od něj i jeho další bezpečností svorku.

Snímek pořízený kontrolní kamerou M-CAM 2 na přeletovém modulu MTM.

Snímek pořízený kontrolní kamerou M-CAM 2 na přeletovém modulu MTM.
Zdroj: https://www.esa.int/

Třetí a poslední fotografie z kontrolních kamer pochází z M-CAM 3 a je na ní velmi dobře vidět zadní strana rozložené vysokoziskové antény MPO. Ta je připevněna k bílému tělu družice u levého okraje snímku, zpoza nějž decentně vykukuje nízkozisková všesměrová anténa, která zajišťovala komunikaci v prvních hodinách po startu. Mezi bílým tělem MPO a vysokoziskovou anténou je trochu špatně vidět bezpečnostní svorka, která držela solární panel MTM při startu. Dole je pak opět část solárního panelu MTM se svou další bezpečnostní svorkou.

Snímek pořízený kontrolní kamerou M-CAM 3 na přeletovém modulu MTM.

Snímek pořízený kontrolní kamerou M-CAM 3 na přeletovém modulu MTM.
Zdroj: https://www.esa.int/

Svůj hlavní úkol kamery M-CAM splnily – potvrdily telemetrická data o správném rozložení antén a solárních panelů. Jejich čas ale v následujících letech ještě přijde. Jelikož se hlavní kamera družice MPO nachází na straně připojené k přeletovému modulu, nebude moci fotit, dokud nedojde k jejich rozpojení na podzim roku 2025. Do té doby pro tento účel poslouží právě trojice M-CAM. Během mnoha průletů u Země, Venuše i Merkuru tedy lze očekávat přijetí černobílých fotografií čtvercového formátu s nízkým rozlišením.

Nyní se ještě krátce zastavme u infografiky, kterou jste už mohli vidět v předchozím díle seriálu. Jsou na ní znázorněny očekávaná zorná pole kamer M-CAM a jejich obsah. My jsme ji trochu upravili a kresby nahradili skutečnými fotografiemi, abychom mohli porovnat plány se skutečným stavem. Jak si jistě všimnete, jeden čtvereček druhé infografiky je stále prázdný. To proto, že zorné pole obsahuje rameno magnetometru, které v té době ještě nebylo vyklopeno.

Schéma umístění kontrolních kamer M-CAM a jejich zorná pole.

Schéma umístění kontrolních kamer M-CAM a jejich zorná pole.
Zdroj: http://www.esa.int/
Překlad: Michael Voplatka

Schéma umístění kamer M-CAM a jejich první pořízené snímky.

Schéma umístění kamer M-CAM a jejich první pořízené snímky.
Zdroj: http://sci.esa.int/
Překlad a grafická úprava: Michael Voplatka

Ve třetím díle tohoto seriálu jsme si popsali jednotlivé fáze mise BepiColombo přičemž první z nich byla LEOP (Launch and Early Orbit Phase). A právě tato fáze byla v pondělí po 58 hodinách od startu ukončena a to o celý jeden den dříve oproti plánu. Všechny plánované úkony byly vykonány, klíčové systémy sondy byly zkontrolovány a BepiColombo se nachází na přesné dráze a v perfektním stavu. Tento okamžik nastal přesně ve 13:45 našeho času, když řídicí středisko ESOC oficiálně prohlásilo fázi LEOP za ukončenou.

Animace ze snímků kamery M-CAM 2 zachycuje zhruba minutu trvající vyklápění ramene magnetometru.

Animace ze snímků kamery M-CAM 2 zachycuje zhruba minutu trvající vyklápění ramene magnetometru.
Zdroj: http://www.esa.int

Tento „konec začátku“ bude následován dalšími třemi měsíci, kdy bude pozornost soustředěna především na vědecké přístroje a iontový pohon přeletového modulu MTM. Vstupujeme tedy do fáze NEAP (Near Earth Commissioning Phase), ve které již bylo vyklopeno rameno magnetometru, o čemž nás ujistila M-CAM 2 další fotkou. Dále dojde k odjištění řízení směru tahu čtyř iontových motorů a hlavně budou postupně probíhat důkladné kontroly všech vědeckých přístrojů, u kterých to bude vzhledem ke spojené letové konfiguraci možné. Budou také odjištěny zámky, které zajišťovaly japonskou družici MMO během startu a nakonec dojde i ke zkouškám a prvním zážehům iontového pohonu MTM. První dlouhý plánovaný zážeh upravující trajektorii sondy je plánován na polovinu prosince. Řídicí tým tedy ještě čeká spousta práce a nelze říci, že by se teď měli při sedmileté cestě k Merkuru nudit. Naopak, až do konce tohoto roku bude tým BepiColombo v ESOCu pracovat 24 hodin denně sedm dní v týdnu ve dvou 12 hodinových směnách.

To byly aktuální události okolo BepiColombo v uplynulém týdnu. Další podobný souhrn nejspíš na našem webu vyjde až za několik měsíců. Již příští sobotu ale můžete očekávat další díl seriálu Návrat k poslovi bohů, který se zaměří na zrod mise BepiColombo a její čtvrt století dlouhou a trnitou cestu na startovní rampu, která byla plna zvratů, vzestupů i pádů.

Zdroje informací:
http://www.esa.int/
http://sci.esa.int/

Zdroje obrázků:
European Space Agency (ESA): BepiColombo Launch Media Kit. 2018.
https://www.esa.int/
https://www.esa.int/
http://www.esa.int/
http://www.esa.int/

Návrat k poslovi bohů - 4. díl, 5.0 out of 5 based on 13 ratings
Pin It
(Visited 1 892 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (13 votes cast)
(Visited 1 892 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


10 komentářů ke článku “Návrat k poslovi bohů – 4. díl”

  1. Alois napsal:

    Mimo mísu bych si dovolil poznamenat, že Parker je již téměř u dráhy Merkuru a to po 73 dnech letu.
    Dnes ve 4.00 UTC byl 73,6 Rs nebo O,347 AU od Slunce a hasí si to rychlostí 59,2 km/s vůči Slunci.
    Pro srovnání má Země 30 km/s.

    • Tomáš N. napsal:

      Ano, srovnávat přelet kolem tělesa (Merkuru) s usazením na jeho oběžné dráze, je skutečně mimo mísu.

      • Domnívám se, že se pan Alois chtěl pouze podělit o aktuální informace o Parker Solar Probe a nikoli ji porovnávat s BepiColombo. Koneckonců PSP kolem Merkuru ani neletí. Tak jako tak se jeho komentář netýká tématu článku.

  2. Spytihněv napsal:

    Ona ta svorka, co držela panel MTM, vypadá na té odkazované předstartovní fotografii jako jasná přisátá přísavka. Ale předpokládám, že bude dutá a uvnitř nějaké chytadlo přidržovalo čudl na solárním panelu 🙂

    • Taky bych to viděl na nějaké chytadlo přidržovadlo a čudl 🙂 Dokážu si představit, že u mechanismu vzdáleně podobného Canadarm to bude výborně držet ve všech osách a při uvolnění to ten zmiňovaný čudl nějak šikovně “vyplivne” bez šance zaseknutí. Ale nepodařilo se mi nikde najít nějaký detail.

      • Spytihněv napsal:

        No hlavně, že se uvolnění podařilo. Na příští díl se také těším. Ta cesta ke startu byla opravdu trnitá. Když si to porovnáme s Parker Solar Probe, kdy někdy v roce 2010 oznámila NASA přesné datum startu v roce 2018 a ono to nevyšlo jen o 12 dní… Neskutečné. Jen ten přistávací modul Bepi mě pořád žere. Ale to už se opakuji 🙂

        • Přistávacího modulu je škoda, ale vzhledem k tomu, jaké se během vývoje řešily problémy, můžeme smeknout před tím, jaká sestava nakonec odstartovala. Mohlo to dopadnout hůře nebo vůbec. Ale o tom příští sobotu 😉

  3. Alois napsal:

    Vzhledem k podstatnému natažení přípravy letu by bylo dobré vědět, kdy byly jednotlivé přístroje vyrobeny a zda byly během přípravy letu modernizovány či setrvaly v úrovni zahájení projektu, tj. tuším roku 2004.

    • Projekt byl zahájen dříve než v roce 2004. Veškeré přístroje ale byly vybrány později a vyrobeny ještě později, takže jsou “nové”. Vše se dočtete v příštím díle seriálu.

  4. Alois napsal:

    Doplním svůj včerejší příspěvek dobami přeletu mezi Zemí a Venuší a mezi Venuší a Merkurem u jednotlivých sond mířících do oblasti Merkuru. V přehledu jsou pro srovnání první úspěšná sonda k Venuši a sonda s nejdelší přeletovou dráhou k Venuši. V případě nejdelší dráhy u Venuše sonda dostihla planetu až po druhém průletu drahou a v případě Merkuru sonda nejprve provedla oběh kolem Slunce. Případné asistenční průlety nejsou započítány.
    Venuše : Pioneer 12 – 8/78 – 209 dní
    BeCo -10/18 – 128 dní
    Mariner 2 – 8/62 – 109 dní
    Mariner 1O -11/73 – 94 dní
    Messenger 8/04 – 83 dní
    Parker 8/18 – 53 dní

    Merkur : Messenger – 223 dní
    BeCO – 83 dní
    Mariner 10 – 53 dní
    Parker – 29 dní
    Přímý let Země – dráha Merkuru :
    Helios B – 1/76 – 73 dní
    Helios A – 12/74- 60 dní

    Snad to bude někoho zajímat, pokud to redakce bude považovat za spam, nechť to smaže.

Zanechte komentář