Alan LaVern Bean (1932-2018)

Alan LaVern Bean

Existuje mnoho okamžiků, o nichž víme, že jednou nastat musí. Přesto však, když nakonec nadejdou, není lehké se s danou realitou vyrovnat. Přesně takový okamžik přišel tuto sobotu. Fanoušky kosmonautiky zastihla zpráva, že odešel Alan Bean – čtvrtý muž, jenž otisknul své stopy do lunárního prachu a velitel veleúspěšné druhé expedice na americkou orbitální stanici Skylab. Zvěst o jeho skonu byla o to krutější, že den předtím oběhla sociální sítě zpráva o jeho úmrtí, jež se ukázala být hoaxem. Hoax však trval pouhých několik hodin, sobotní odpoledne pak přineslo oznámení z oficiálních míst. Svět přišel nejen o legendárního astronauta a dalšího „moonwalkera“, ale také o nezdolného optimistu a nadaného umělce, který svými malbami přibližoval nám ostatním poetickou tvář lunárních výprav.

Alan LaVern Bean se narodil 15. března 1932 v texaském Wheeleru. Jeho tatínek pracoval ve službách Soil Conservation Service (dnešní Natural Resources Conservation Service), což je vládní organizace, která finančně pomáhá a radí zemědělcům a vlastníkům půdy. Alanova maminka pak vlastnila obchůdek se zmrzlinou. Alan byl odmalička nadaný sportovcem, jeho doménou se nakonec stala gymnastika, ovšem jeho srdce už od útlého mládí zahořelo pro oblohu. „Asi to bylo proto, že to celé vypadalo jako velmi vzrušující věc, vypadalo to, že to dělají odvážní mužové. I já jsem chtěl být odvážný, i když jsem v té době odvážný rozhodně nebyl. Myslel jsem, že takto se můžu odvaze naučit.“

Postupem času sice naivní dětské představy ustoupily do pozadí, touha po létání však zůstávala. Alan se rozhodl pro logický přístup k věci. Když studoval na střední škole Paschal High School ve Forth Worthu, nechal se zapsat do námořnictva coby rezervista. Tím získal přístup k letadlům na nedaleké základně v Dallasu. S tím se ovšem Al nehodlal spokojit. Když se v posledním ročníku střední školy naskytla možnost získat místo v programu NROTC (Navy Reserve Officer Training Corps), Bean ucítil příležitost. NROTC je program, jenž umožňuje potenciálním důstojníkům získat univerzitní vzdělání na náklady námořnictva výměnou za několikaletou vojenskou službu. Tím námořnictvo získává vysoce kvalifikované perspektivní kádry a současně udržuje kádrovou rezervu například pro případ války.

Aby se Al Bean stal součástí NROTC, musel absolvovat velmi náročné kompetitivní testy. O jejich výsledku si nečinil velké iluze, nakonec však, ke svému překvapení, testy zvládl výborně a místo v programu NROTC získal. Námořnictvo mu zaplatilo studium na University of Texas. Bean stále toužil po kariéře pilota, proto zvolil obor letecké inženýrství. V roce 1955 vyšel z bran univerzity s diplomem bakaláře v kapse. Nyní přišel čas na druhou část závazku, k němuž se vstupem do NROTC upsal: před Alanem Beanem stála vidina několikaleté služby v uniformě.

Tato vidina však pro Ala nebyla nijak odpudivá. Námořnictvo usoudilo, že chlapíka s diplomem bakaláře leteckého inženýrství bude nejlepší poslat tam, kde své znalosti o letadlech uplatní nejlépe – do pilotního výcviku. Základna NAS Beeville se tak stala místem, kde se Beanovi splnil jeho dávný sen. Právě tam si vysloužil svá pilotní křidélka a stal se námořním letcem.

Douglas A-4 Skyhawk

Douglas A-4 Skyhawk
Zdroj: commons.wikimedia.org

Na několik dalších let pak Bean zakotvil v Jacksonville v řadách útočné peruti VA-44, která se zaměřovala na ničení pozemních cílů. V roce 1957 byla jednotka na několik týdnů transformována na stíhací, když poskytovala krytí mateřské letadlové lodi USS Wasp. O rok později pak VA-44 zažila další přerod – stala se školící jednotkou pro piloty a personál nového letounu A4D Skyhawk. Ovšem Beano, jak se mu přezdívalo, začínal pošilhávat po nové výzvě. A v roce 1960 se mu podařilo tuto ambici přetavit ve skutečnost: stal se frekventantem kurzu pro zkušební piloty v marylandském Patuxent River.

Pax River, jak je základna Patuxent River nazývána, je Mekkou všech námořních pilotů. Tady se rodí jedni z nejlepších testpilotů na této planetě a tady jsou také testovány zbrusu nové stroje na špici technologického pokroku. Výčet jmen, která prošla kurzem Naval Test Pilot School (NTPS), je vskutku impozantní. Bean se ocitl v prostředí, z něhož vyšly osobnosti jako John Glenn, Alan Shepard nebo Wally Schirra.

Testpiloti jsou v povědomí běžných smrtelníků „odliti ze stejné formy“. Ocelový pohled, testosteron v obřích kvantech, těžká práce následovaná stejně těžkými rány po návratu z barů kolem základny. Ve skutečnosti tomu tak do jisté míry je, protože svět vojenských pilotů přitahuje extrovertní osobnosti se soutěživou povahou. Jenže právě do této šablony Al Bean vůbec nezapadal. Coby notorický abstinent a spíše nenápadný chlapík byl skutečně jiný než ostatní. Ovšem jen do momentu, kdy usednul do kokpitu. Už jen přijetí do NTPS nenechávalo nikoho na pochybách o jeho schopnostech. A aby paradoxů nebylo dost, právě v Pax River se stal jeho instruktorem a posléze jedním z nejlepších přátel malý muž s velkou osobností jako vystřižený podle oné šablony typických testpilotů – jistý Charles „Pete“ Conrad, který bude mít na jeho kariéru nemalý vliv.

Po absolutoriu NTPS zůstal ještě nějakou dobu v Pax River, aby se podílel na testech nových letounů a v roce 1962 zamířil na Floridu, aby v řadách Attack Squadron 172 létal na A-4 Skyhawk. Současně prošel kurzem zaměřeným na bezpečnost letů na University of Southern California. Ovšem mezitím se z leteckého prostředí rekrutovali noví národní hrdinové zvaní astronauti. Beana celá věc velmi zaujala: „Páni! O tom jsem nikdy předtím neuvažoval, ale podle všeho je to pokračování toho, co zrovna teď dělám já. Navíc se zdá, že si při tom člověk užije více zábavy.“ Zkušební pilot námořnictva Alan Bean se rozhodl pro vesmír. Když se objevila zpráva o náboru druhé skupiny astronautů, Bean podal přihlášku. Ta byla bez udání důvodů zamítnuta. Al se však nenechal odradit a jeho přihláška figurovala i ve třetím náboru. Tentokrát se na něj usmálo štěstí a v říjnu 1963 byl spolu s dalšími třinácti kolegy představen světu coby nový astronaut.

Hlavní a záložní posádky Gemini X: (zleva) Young, Collins, Bean, Williams

Hlavní a záložní posádky Gemini X: (zleva) Young, Collins, Bean, Williams
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Po úvodním výcviku byl Bean zařazen do operační a výcvikové skupiny v rámci oddílu astronautů. Jeho specializací se staly systémy a procedury nutné pro návrat na Zem a vyzvednutí lodě po přistání. Bean zůstal věrný své povaze tichého dříče, který nikde hlasitě nevytrubuje o svých kvalitách a doufal, že jeho poctivá práce bez fanfár nezůstane nepovšimnuta. Na počátku roku 1966 měli Beano spolu s kolegou Cliftonem C. Williamsem reálnou šanci na to, aby se stali záložní posádkou pro poslední dva lety Gemini, ovšem nakonec vše změnila náhoda v podobě letecké katastrofy, při níž zahynuli Elliot See a Charlie Bassett. V březnu bylo oznámeno, že se Bean s Williamsem stávají záložní posádkou pro let GTA-10. Při rotaci posádek, kterou udržoval šéfastronaut Deke Slayton, to znamenalo, že mohli pomýšlet na křesla v Gemini XIII. Mělo to však malý háček – lety Gemini končily u čísla dvanáct. Přestože byl prvním ze třetího náboru, kterému se podařilo získat nominaci na velitelské křeslo (byť v záložní posádce), na palubě Gemini mu nebylo dáno vstoupit za brány atmosféry. Když program na podzim 1966 končil, Bean byl přeřazen do programu Apollo Applications jako vedoucí této sekce.

V době, kdy se lunární program začal dostávat do obrátek, byla práce na směsi rozličných projektů, jež měly následovat po měsíčních expedicích, pro astronauty něco jako očistec. Alan si však byl vědom, že se svou povahou a vystupováním neměl oproti testosteronovým žokejům v rámci oddílu příliš šancí na to, aby se na Měsíc podíval, proto zatnul zuby a snažil se odvádět dobrou práci tam, kde zrovna byl. Netušil, že v zákulisí se odehrávají děje, jež vyústí v nečekaný kariérní postup.

Když byla formována záložní posádka Apolla 9, její velitel Pete Conrad měl velké slovo ohledně jejího složení. Když došla řeč na osobu pilota lunárního modulu, první jméno, které Pete Slaytonovi navrhnul, znělo – Al Bean. Conrad Beana velmi dobře znal a stejně tak dobře věděl, co se v jeho příteli skrývá. Slayton však Beanovu nominaci vetoval s tím, že je nepostradatelný pro program Apollo Application. Druhý Conradův návrh pak zněl – C.C. Williams. Přátelský mariňák byl Slaytonem schválen a Al Bean si mohl užít velmi protichůdné pocity. Jeho přítel ze záložní posádky GTA-10 se možná podívá na Měsíc, zatímco on musí nadále pracovat na něčem, co začínalo vypadat jako slepá ulička. Kdyby Bean v té době tušil, že jeho nominaci vetoval Deke Slayton, možná by se coby zapřísáhlý abstinent zpil do bezvědomí. Ovšem člověk míní, osud mění. 5. říjen 1967 přinesl tragickou ztrátu a současně životní šanci Alana Beana.

Ten den C.C. Williams letěl zbrusu novým agenturním tryskáčem T-38 navštívit umírajícího otce do Mobile City v Alabamě. Nedaleko Tallahassee však jeho stroj začal nekontrolovatelně rotovat. Příčinou byla zřejmě porucha ovládání balančních křidélek. Williams se nestihl katapultovat včas a zemřel nedaleko trosek svého letounu. Pro oddíl astronautů to byla další z ran, kterou s sebou přinesl tento příšerný rok. Pro Beana však měla Williamsova tragédie i světlou stránku, jakkoli morbidně to může znít. Deke Slayton opět oslovil Conrada s tím, že má vybrat nového pilota lunárního modulu. A Pete opět vypálil Beanovo jméno. Tentokrát už se Slayton nevzpíral.

"Tým snů": (zleva) Conrad, Gordon, Bean

“Tým snů”: (zleva) Conrad, Gordon, Bean
Zdroj: commons.wikimedia.org

Al měl ovšem velmi dobře na paměti fakt, že své místo v Conradově posádce získal díky kamarádově smrti. Proto když záložní posádka Apolla 9 ve složení Conrad-Bean-Gordon dostala podle očekávání přidělena křesla v Apollu 12, na emblému mise se objevily mimo jiné čtyři hvězdy. Tři z nich symbolizovaly členy posádky, čtvrtá pak připomínala původního pilota lunárního modulu, který svou šanci nikdy nedostal. S nápadem přidat k emblému čtvrtou hvězdu přišel právě Al Bean…

Ať už se Bean ocitl ve společnosti Conrada a Gordona z jakéhokoli důvodu, stála před ním hora práce. Apollo 12 mělo být první misí typu „H“, tedy se zahrnutím dvou vycházek astronautů na měsíční povrch. Nadto ještě přibyl jeden velmi těžký úkol: lunární modul Intrepid měl přistát v oblasti zvané Oceán bouří a jeho cílem byla vysloužilá sonda Surveyor 3, která v této oblasti dosedla v dubnu 1967. Zcela přesné přistání bylo požadavkem zejména ze strany geologů. Podle jejich názoru nemělo smysl zkoumat měsíční povrch in situ, pokud by nebyli astronauti schopni přistát přesně v oblasti, která vědce zajímá.

Posádka Apolla 12 díky svým osobním vazbám táhnoucím se ještě z počátku šedesátých let dokázala vytvořit naprosto dokonalý tým ve všech ohledech. Zatímco členy posádky Apolla 11 velmi trefně pilot velitelské sekce Mike Collins označil za „přátelské cizince“, na mužích z Dvanáctky bylo znát, že si sedí nejen pracovně, ale i lidsky. Pete Conrad vyjednal u tradičního dodavatele automobilů pro astronauty Jima Rathmanna tři zlatočerné Chevrolety Corvette, jež nesly na registračních značkách a vedle dveří označení pozice daného šoféra v posádce. Alan Bean tedy sedlal Corvettu s nápisy „LMP (Lunar Module Pilot)“. Trojice mužů byla doslova nerozlučná. Pokud se jeden z nich rozhodl v polední pauze zajet si do restaurace v Houstonu nebo na Cocoa Beach, vždy jela celá trojice. Conrad, Bean a Gordon si rozuměli bez jakýchkoli řečí a navíc svou práci kořenili úžasným smyslem pro humor. Přestože jim v červenci 1969 místo v učebnicích dějepisu vyfoukla posádka Apolla 11, trojice z Dvanáctky se na svůj výlet na Měsíc připravovala s neutuchajícím nadšením a očekáváním. Jejich velký výlet však mohl skončit dříve, než vlastně pořádně začal.

Když se Saturn V s Apollem 12 vydal 14. listopadu 1969 k obloze, vítaly jej provazy deště a nízké mraky. VIP hosté včetně tehdejšího prezidenta Nixona byli krátce po vzletu mamutí rakety ochuzeni o efektní podívanou na let nejsilnějšího nosiče, jaký kdy lidstvo vytvořilo. Nicméně 36,5 sekund po startu byli svědky neobvyklého úkazu: z mraků sjel do obslužné věže na rampě blesk! Ve stejném okamžiku posádka ve sluchátkách zaslechla hlasité zašumění, zahlédla oslnivý záblesk a přístrojová deska se rozsvítila varovnými signály jako vánoční stromeček. Podle všeho blesk vyřadil elektrický systém Apolla. Naštěstí Saturn pokračoval stále po plánované trajektorii. Druhý zásah bleskem v čase T+52 sekund by posádka ani nezaregistrovala, kdyby se indikátor polohy zvaný 8-ball nezačal potácet a nedával tak najevo, že tento blesk pro změnu vymazal nastavení inerciální platformy.

V houstonském řídicím středisku neměli přítomní možnost sledovat kamery u startovní rampy v reálném čase. U konzole s označením EECOM, což bylo označení kontrolora, jenž měl na starosti environmentální a elektrický systém lodi, seděl John Aaron. K jeho úleku se 36 sekund po startu na obrazovce jeho konzole objevily naprosto nesmyslné údaje. Naštěstí si Aaron vzpomněl na rok starou simulaci, během které se přihodilo něco podobného. John okamžitě pochopil, že problém je v aparatuře, která převádí výstupy ze senzorů na signál telemetrie. K posádce tak skrze CapComa Jerryho Carra letěla instrukce: „Apollo, tady Houston, zkuste SCE na AUX“.

Konsternovaný Conrad nikdy o přepínači s tímto názvem neslyšel. Situaci zachránil Al Bean. Ten se rozpomenul, že přepínač, který se nikdy nepoužíval, je na panelu před ním. Přepnul jej do polohy AUX a k úlevě řídicího střediska se na konzolích opět objevila normální čísla. Bean mohl minutu a třičtvrtě po startu vyhrknout: „Vypadá to… Všechno vypadá dobře!“

Navedení na parkovací dráhu proběhlo bez problémů a posádka dala elektrický systém a inerciální platformu do pořádku v rekordním čase. Ovšem nad hlavami astronautům visel černý mrak: co když výboj blesku odpálil pyrotechniku padáků? V tom případě by při návratu spadli do oceánu jako kámen. Nebylo jak pyrotechniku zkontrolovat a nakonec vedení mise rozhodlo, že nejrozumnější řešení bude Dvanáctku poslat podle plánu k Měsíci. Pokud při návratu zahynou, alespoň si předtím užijí procházku po lunárním povrchu a předají na Zem nějaká data. Apollo 12 tak zamířilo k Měsíci.

Cesta k našemu souputníkovi byla téměř bezproblémová a 19. listopadu nadešla velká chvíle Conrada a Beana. Oddělili lunární modul Intrepid od mateřské lodi Yankee Clipper a vydali se směrem k povrchu. Rádiová komunikace během sestupu dávala tušit, že na lunární povrch přilétá velmi svérázná dvojice. Za obapolného halekání dosedl Intrepid přibližně pouhých pár desítek metrů metrů od středu cílové oblasti a 180 metrů od Surveyoru 3. Pět hodin po přistání se Conrad stal třetím člověkem stanuvším na povrchu Měsíce. A za další půlhodinu, přesně 115 hodin, 51 minut a 50 sekund po startu z Floridy, rozvířil svými botami miliony let starý prach i Alan Bean.

Alan Bean na Měsíci

Alan Bean na Měsíci
Zdroj: commons.wikimedia.org

První vycházka probíhala poblíž Intrepidu. Beanovi se během ní bohužel podařilo nechtěně do Slunce namířit barevnou televizní kameru a diváci na Zemi tak byli ochuzeni o televizní přenos. Nicméně dvojice to vynahrazovala svým zvukovým projevem. V jeden moment se ozývalo z Měsíce překvapené chichotání, přičemž nikdo krom dvojice na měsíčním povrchu a záložní posádky netušil, o co se jedná. Právě záložní posádka totiž do checklistů, jež byly přišity k návlekům lunárních rukavic, propašovala fotky spoře oděných slečen s příslušnými „vědeckými“ pokyny typu: „Prozkoumejte pahorky a úžlabiny.“

První vycházka skončila po necelých čtyřech hodinách. Po neklidném zdřímnutí pak přišel další „den v práci“. Druhá vycházka astronauty zavedla během geologického traverzu až k sondě Surveyor 3, ze které astronauti odebrali vzorky pro zkoumání v pozemských laboratořích. Při té příležitosti chtěl Bean provést malou kulišárnu: před letem koupil časovač spouště pro fotoaparát Hasselblad. Chtěl udělat společnou fotografii s Conradem před Surveyorem, nad níž by si ostatní lámali hlavu, kdože to dvojici vlastně fotil. Jenže časový tlak byl neúprosný a Bean nedokázal časovač ve spěchu najít. Až po návratu k modulu jej našel ve vaku s lunárními vzorky a bezmyšlenkovitě jej zahodil. Až ex post mu došlo, že ani společné foto před lunárním modulem by nebylo k zahození. Na povrchu Bean zanechal mimo jiné také astronautický odznak C.C. Williamse na památku kamaráda, jehož místo zaujal. Do lunárního prachu zahodil také svůj vlastní stříbrný astronautický odznak – nyní, když se dostal do vesmíru, mu stejně k ničemu nebude, protože dostane odznak zlatý. Druhá vycházka skončila opět po necelých čtyřech hodinách, přičemž Bean strávil na povrchu celkem přibližně 6 hodin a 32 minut.

Přibližně 31 hodin po přistání nastal čas na start z Měsíce. Ten proběhl bez problémů a během stíhání Yankee Clipperu projevil Conrad svou velkorysou povahu. Označení „pilot lunárního modulu“ totiž ve skutečnosti neodpovídalo náplni práce LMP. Příhodnější označení by bylo bývalo znělo „palubní inženýr lunárního modulu“. Veškerou pilotáž obstaral velitel. Ovšem Conrad měl na věc trochu jiný názor. Využil toho, že se modul ocitnul za Měsícem a tedy mimo dosah Země a na několik sladkých minut Beanovi pilotování vzletového stupně „půjčil“. Bean se tak stal jediným LMP, který modul skutečně řídil.

Po připojení k Yankee Clipperu se dvojice měsíčňanů opět setkala se svým přítelem Dickem Gordronem, ten ovšem při pohledu na dva umouněnce pokryté lunárním prachem odmítnul nechat je proplout do jeho krásného čisťoučkého velitelského modulu, dokud se Conrad s Beanem nesvléknou donaha. Zážeh, jež měl upravit rovinu orbitální dráhy Apolla tak Conrad a Bean absolvovali pouze v negližé sestávajícím z absorpčních plen.

Po dalším dnu stráveném na lunární orbitě se prostřednictvím zážehu TEI (Trans-Earth Injection) Apollo 12 vydalo domů. Před astronauty stála poslední překážka – přistání na Zemi. Všem na mysli tanula hlavní otázka: bude fungovat pyrotechnika padáků? Naštěstí fungovala a po letu trvajícím 10 dnů, 4 hodiny, 36 minut a 24 sekund návratový modul Apolla šplouchnul do vln Pacifiku. Úder to byl poměrně značný, až natolik, že se ze své objímky uvolnila kamera na pravém okénku kabiny a dopadla přímo na Beanův obličej. Na několik sekund nešťastného Ala zcela knokautovala, naštěstí se nejednalo o nic vážného a šest stehů a slušivá náplast nad pravým okem vše vyřešily.

Ještě během pobytu v karanténě se trojice radila o tom, jak naložit s další kariérou. Conrad oběma svým přátelům radil přejít do programu Apollo Applications (AAP), kde se začínal rodit projekt orbitální stanice Skylab. Bean jeho radu poslechl, nakonec coby zkušený harcovník v řadách sekce Apollo Applications věděl, že se vrátí do známého prostředí. Dick Gordon se ale rozhodl hrát vabank a pokusit se o překonání těch posledních několika desítek kilometrů, jež mu na měsíční povrch zbývaly. Jednu chvíli se zdálo, že uspěje, z historie však víme, že velitelem poslední lunární expedice se nestal on, nýbrž Gene Cernan

Posádka druhé expedice na Skylab: (zleva) Garriott, Lousma, Bean

Posádka druhé expedice na Skylab: (zleva) Garriott, Lousma, Bean
Zdroj: commons.wikimedia.org

Bean tedy opět zamířil do programu Apollo Applications, kde sloužil pod novopečeným vedoucím, jehož znal, vážil si jej a považoval jej za jednoho ze svých nejlepších přátel. Oním šéfem sekce AAP nebyl nikdo jiný než Pete Conrad. Na začátku roku 1971 byl projekt orbitální stanice Skylab v pokročilé fázi a šéfastronaut Deke Slayton se začal zamýšlet nad nominacemi posádek. Ala Beana vybral coby velitele druhé posádky. Oficiálně byla nominace všech tří expedic na Skylab oznámena v lednu 1972. Beana měli při druhém letu doplnit Owen Garriott a Jack Lousma.

Skylab se vydal do vesmíru 14. května 1973, ovšem krátce po startu se vinou nedostatečného pozemního testování komponentů odehrála řada dějů, na jejichž konci byla stanice připravena o protimeteoroidní štít, většinu přísunu elektrické energie a začala se nebezpečně přehřívat. Záchranná mise v podání Pete Conrada a jeho posádky situaci stabilizovala a připravila vše na přílet druhé expedice Ala Beana.

Mise označená jako SL-3 odstartovala 28. července 1973. Po pěti hodinách od startu se však začaly objevovat první potíže. V kvadrantu „B“ orientačního systému transportní lodi Apollo se objevil únik paliva. Kvadrant byl vypnut a posádka se musela spolehnout na zbývající tři kvadranty trysek. Po úspěšném připojení ke Skylabu se posádka mohla pustit do práce. Do cesty se jim však postavil nečekaný nepřítel – kosmická kinetóza, tedy správně řečeno „kosmický adaptační syndrom (SAS)“. Trojice hned od počátku zaostávala za letovým plánem a zpoždění se plně podařilo dohnat až zhruba po třech týdnech.

Pobyt posádce také zkomplikoval další únik z orientačního systému Apolla. Tentokrát šlo o okysličovadlo v kvadrantu „D“. Nějakou dobu se uvažovalo o vyslání záchranné posádky, nakonec však krize pominula, když vyšlo najevo, že zbývající dva kvadranty jsou zdravé a lze s nimi bezpečně manévrovat.

Bývalý gymnasta Bean si užívá hrátek v obřích prostorách Skylabu.

Bývalý gymnasta Bean si užívá hrátek v obřích prostorách Skylabu.
Zdroj: commons.wikimedia.org

Beanova posádka postupem času získala pověst neúnavných „pracantů“, kteří žádají úkoly navíc a iniciativně si vyhledávají práci i sami. Bylo tomu tak hlavně díky citlivému velitelskému vedení Ala Beana, který svým klidným a vstřícným přístupem dokázal Garriotta a Lousmu vybičovat k neuvěřitelnému pracovnímu tempu. K němu napomáhala také rozmanitost experimentů na palubě Skylabu. Mezi ně patřilo například pozorování chování pavouků ve stavu mikrogravitace, „poletování“ na prototypech pomůcek pro autonomní pohyb při EVA nebo pozorování slunečních protuberancí. Zbyl čas i na žerty, jakým byla například nahrávka hlasu Garriottovy ženy, působící dojmem, že dotyčná dovezla na stanici chlapcům trochu „domácí stravy“.

V rámci druhé výpravy na Skylab proběhly i tři výstupy do prostoru, přičemž Bean se zúčastnil toho s číslem tři. O jeho velitelských kvalitách svědčí fakt, že přestože byl mohl vykonat i druhou vycházku 24. srpna, usoudil, že Jack Lousma je v tomto ohledu vycvičen lépe. Beanova chvíle tak přišla až 22. září a na své konto si mohl připsat další 2 hodiny a 41 minut ve vesmírném vakuu.

Expedice SL-3 přistála 25. září 1973 po letu trvajícím 59 dnů, 11 hodin, 9 minut a 4 sekundy. Byl tak ustanoven rekord v době strávené ve vesmíru, nicméně neměl dlouhého trvání – o pár měsíců později Beana a jeho kolegy o rekord připravila třetí expedice na Skylab.

Tím ovšem Beanovo angažmá v oddílu astronautů nekončilo. Už v květnu 1972, tedy dlouho před misí SL-3, začal být sestavován tým astronautů pro společný let se sovětskými protějšky Sojuz-Apollo. Bean byl nominován na pozici velitele záložní posádky. Díky tomu mohl po návratu ze Skylabu skočit rovnýma nohama do dalšího výcviku, tentokrát s přídechem exotiky – několikrát navštívil Moskvu a také legendární Hvězdné městečko. Historickou misi ASTP/EPAS nakonec v červenci 1975 odlétaly hlavní posádky a Al byl nucen vše sledovat ze Země.

Po skončení programu Apollo zažil oddíl astronautů velký exodus. Mnoho Beanových kolegů odešlo za vidinou lepších zítřků v soukromé sféře. Ne tak Al. Z námořnictva sice odešel v říjnu 1975, ovšem nadále pokračoval v NASA coby civilní pracovník. Rozhodl se zůstat a počkat na další šanci v podobě raketoplánu. Dostal na starosti výcvik nových kandidátů a jednu dobu měl naději na velení první misi s modulem Spacelab. Program raketoplánu však nabíral čím dál větší skluz a Al začínal chápat, že v době, kdy se Spacelab skutečně do vesmíru vydá, bude v oddílu příliš mnoho mladých, schopných a kvalifikovaných mužů a žen. V červnu 1981 tak po 19 odsloužených letech, dvou misích o celkovém trvání 69 dní, 15 hodin a 45 minut a v neposlední řadě se 7 145 hodinami nalétanými na 27 typech letounů pověsil povolání astronauta na hřebík a z agentury odešel, aby se mohl věnovat své dlouho potlačované vášni.

Už v mládí Bean podlehl kouzlu malování. Ještě v dobách, kdy v Pax River procházel kurzem zkušebních pilotů, navštěvoval potají večerní kurzy kresby a malby na St. Mary‘s College v marylandském Leonardtownu. Potom celé roky maloval „do šuplíku“. Nyní měl pocit, že malování je jeho novým posláním. Téma většiny jeho maleb bylo nasnadě: „Jako jediný můžu skutečně malovat Měsíc, protože jsem tam byl!“ Jeho technika byla neobvyklá a velmi zajímavá. Plátno nejprve pokryl vrstvou akrylu, do něhož otiskoval geologické kladívko a nádobku na lunární vzorky, které používal na Měsíci. Do podkladu otiskoval také repliku lunární „galoše“ a základ dokončoval poprášením akrylu několika zrnky lunárního prachu, který zůstal na nášivkách z jeho skafandru A7L. Teprve potom začal na podklad malovat.

Jeho obrazy vynikají snahou o zachycení reálných barev a perfektním zpracováním technických detailů. Nejvíce však chytají za srdce samotné výjevy na obrazech: Alan například ztvárnil trojici z Apolla 12 před lunárním modulem, aby tak mohl alespoň imaginárně svému příteli Dicku Gordonovi dopřát pobyt na měsíčním povrchu. Další z jeho obrazů zachycuje pilota lunárního modulu Apolla 15 Jima Irwina v okamžiku, kdy Jim na Měsíci prožil hluboký duchovní přerod. Beanovy výtvory se prodávaly skvěle a byly objekty mnoha výstav. Ikonická fotografie moonwalkera v jeho malířském studiu se štětci v ruce a zástěrou s nášivkou emblému Apolla 12 se stala součástí povědomí nejen fanoušků kosmonautiky.

Čas se však zastavit nedá. V průběhu května tohoto roku byl Bean hospitalizován v houstonském Methodist Hospital. V pátek 25. května pak sociální sítě oběhla smršť zpráv o Alově úmrtí, kterou odstartoval tweet jeho přítele Toma Hankse. Posléze vyšlo najevo, že se jedná o omyl. Bohužel, o 24 hodin později se falešná zpráva stala pravdivou. Alan Bean nastoupil na svůj poslední let v sobotu 26. května, obklopen svými nejbližšími. Odešel tak další z těch, kteří mohli vyprávět o tom, jaké to je na jiném světě. Exkluzivní klub se tak zúžil na pouhé čtyři členy. O to více bude Beanův široký úsměv a radost ze života chybět.

Vysoké nebe a klidný let, Ale!

 

„Since that time I have not complained about the weather one single time. I‘m glad there‘s weather. I‘ve not complained about traffic. I‘m glad there are people around. One of the things I did when I got home; I went down to shopping centers, get an icecream cone or something, and just watch the people go by and think: Boy, we‘re lucky to be here! Why do people complain about the earth? We are living in the Garden of Eden.“

„Od těch dob jsem si ani jedinkrát nepostěžoval na počasí. Jsem rád, že počasí máme. Nestěžuju si na provoz na silnicích. Jsem rád, že jsou kolem lidé. Když jsem se vrátil domů, chodil jsem do nákupních center, dal jsem si zmrzlinu, jen jsem pozoroval lidi chodící okolo mě a myslel si: člověče, máme takové štěstí, že jsme tady! Proč si lidé stěžují na Zem? Vždyť žijeme v rajské zahradě.“

Alan LaVern Bean
astronaut, umělec, člověk (1932-2018)

   
Zdroje informací:

M. Cassut, D. K. Slayton: “Deke! U.S. Manned Space: From Mercury To the Shuttle”
D. M. Harland: “Apollo 12: On the Ocean of Storms”
B. Evans: “Foothold in the Heaven: The Seventies”
D. Hitt, O. K. Garriott, J.P. Kerwin: “Homesteading Space: The Skylab Story”
R. W. Orloff: “Apollo by the Numbers: A Statistical Reference”
www.alanbean.com
www.jsc.nasa.gov
www.collectspace.com
www.astronaut.ru

   
Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bean_Alan_KSC-69PC-0710.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:A-4E_VA-164_1967.JPEG
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini10/html/s66-39762.html
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_12_crew.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo12Visor.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:S73-28714.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Astronaut_Alan_Bean_doing_acrobatics_in_OWS_dome_area.jpg

Alan LaVern Bean (1932-2018), 5.0 out of 5 based on 26 ratings
Pin It
(Visited 2 618 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (26 votes cast)
(Visited 2 618 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


41 komentářů ke článku “Alan LaVern Bean (1932-2018)”

  1. Branislav Pecho napsal:

    Ako som už písal v krátkych správach, R.I.P. Alan Bean.
    Krásny, ak sa to tak vôbec dá nazvať, nekrológ pán Šamárek, od Vás aj tieto nemilé články vyznievajú veľmi ľudsky.
    Hm, poslední štyria Moonwalkeri… Dožije sa niektorý z nich svojho nástupcu?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za kompliment, abych pravdu řekl, odchod Beana mě hodně vzal, pro mě to byl jeden z nejlidštějších astronautů Apolla vůbec.
      Co se týká Aldrina, Scotta, Duka a Schmitta – obávám se, že pánové jsou už hodně v letech a svých nástupců se nedočkají. Mimochodem – máme už dvě lunární Apolla, ze kterých nezbyl vůbec nikdo (12 a 14), z celého projektu Apollo zbývají dvě kompletní posádky (8 a 9, byť Devítka létala na zemské orbitální dráze)…

      • Alois napsal:

        Za pár týdnů to bude padesát let od prvního kroku Američanů v prachu Měsíce. Takovou pauzu určitě aktéři, ani veřejnost nečekala a návrat na Měsíc je v nedohlednu. Místo toho se utratily miliardy za ISS z níž se mělo létat na Měsíc a dokonce i na Mars. Samozřejmě se neletělo nikam, idea, vymyšlená zoufalými Sověty po krachu v Moon Race, byla zcela zcestná.
        V současnosti se chystá obdoba ISS u Měsíce a zase s ideou ” nádraží ” pro lety na Měsíc a na Mars, mám obavy že to bude stejně negativní jako u ISS.
        Z toho plyne, že se aktéři procházek na Měsíci se svých následovníků opravdu nedočkají, ale zřejmě se dočkají ” jen” mezinárodních astronautů, kteří Měsíc obletí. Bude to ovšem za americké penze, jako v případě ISS, pokud to Trump nezatrhne.

        • Pane Alois, mohl byste si, prosím, odpustit vaše komentáře tohoto typu, ve kterých neustále omíláte to samé, alespoň pod tímto článkem, který je o něčem jiném než o ISS a budoucnosti americké kosmonautiky?

        • Alois napsal:

          Pardon, jen jsem chtěl upozornit ba to, že od dob Apolla se stále budují nějaká ” kosmická nádraží” / krom Skylabu /, z nichž žádný vlak na Měsíc nikdy nejel a nepojede a co je zvláště dobré, chystá se další u Měsíce.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Nejsem si jist, zda podobné příspěvky mají místo právě pod tímto článkem. O lecčems by se dalo zajímavě diskutovat, ovšem pod nekrolog bych to já osobně nepsal. Ale to je věc taktu a jistých sociálních dovedností…

  2. Fantasta napsal:

    Krásné a téměř poetické rozloučení s tímto mimořádným mužem. Děkuji moc , pane Šamárek , úžasně poutavé čtení.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, nejsem rád, že jsem článek musel psát, ale snad se mi povedlo Alu Beanovi vystrojit alespoň trochu důstojné virtuální rozloučení…

  3. Ladislav napsal:

    Musím poděkovat za perfektně zpracovaný článek . To se čte úplně samo. Dokonce ranní kávu , kterou jsem si k tomu čtení uvařil nusím vypít studenou.

  4. Evžen111 napsal:

    Připojuji se k předešlým poděkováním za vzpomínku na Alana Beana. Ondro, parádní práce a i když trochu smutné, přesto velmi poutavé čtení. Děkuji moc.
    E111

  5. Spytihněv napsal:

    Ono je to klišé pořád mluvit o legendách, ale všichni, kdo Měsíc alespoň jednou obletěli (abych tedy do toho zahrnul i hrdinnou posádku Apolla 13), si toto označení zaslouží. Teprve zpětným pohledem a s přihlédnutím s současnosti vidíme, že projekt Apollo byl opravdu velmi výjimečný. Svých nástupců na orbitu se asi většina z té stále žijící dvanáctky dočká. Ale jestli někdo z nich bude sledovat dalšího člověka na Měsíci, to asi ne.

    • Souhlasím, ale určitě bych spíše než třináctku (byť to měli neuvěřitelně na hraně) zmínil hlavně posádku osmičky a desítky. Ti šli původně do mnohem většího rizika.

      • Spytihněv napsal:

        To máte pravdu. První lidé, co pod sebou nechali zapálit Saturn 5, jako první dosáhli Měsíce a jako první se vrátili druhou kosmickou do atmosféry (navíc po ne zcela podařené generálce Apolla 6). Pro mě jde o nejriskantnější Apollo. A devítka jako první pilotovaný let LM určitě také stojí za zmínku. Koneckonců všichni se nějak zasloužili o následný několikanásobný úspěch.

        Tu třináctku jsem vypíchl proto, abych zdůraznil, proč píšu o těch, “co Měsíc aspoň jednou obletěli”. Kdyby šlo o klasickou oběžnou dráhu Měsíce, tak bych tím vyřadil Swigerta a Haiseho 🙂

      • Spytihněv napsal:

        Jo pardon, já tam viděl, že píšete o devítce 🙂 No ano, desítka taky a vůbec celé Apollo bylo velmi komplexní a pěkně krok za krokem. Některé společnosti pořád vyhrožují, jak jejich stroje přistanou a nafotí místa, kde stojí přistávací stupně, rovery a všelijaká aparatura kolem… to by se mi moc líbilo.

        • Jirka Hadač napsal:

          PTScientists a startují příští rok na Falconu 9, pokud se nic nezměnilo. Moc se těším. A přistanou v Taurus Littrow. A nafoti Cernanův rover.

        • Spytihněv napsal:

          Pokud se to podaří, bude to skvělé. Sice jsem trochu skeptický po zkušenostech s průběhem GLXP, ale to nic nemění na tom, že tomu velmi fandím a těším se.

      • Jirka Hadač napsal:

        Já souhlasím, 8 proto, že neměla záložní motor, ale to už věděli před startem. A ta desítka hádám kvůli tomu chybně přepnutému přepínači, ale do toho se dostali sami. Takže malý rozdíl bych tam viděl.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Pro mě byli a jsou frajeři všichni chlapi a ženské, kteří si někdy sedli na desítky tun vysoce volatilních látek a nechali si je pod sebou řízeně zapálit. Je ale fakt, že Apollo byla trochu jiná sorta, pánové letěli někam, odkud je to v případě průšvihu domů hodně, hodně daleko…

  6. Věčný odpočinek panu Beanovi a velké díky autorovi za výborný článek!

  7. tonda napsal:

    Musím Vám opět poděkovat za perfektní článek,ale zároveň mám jednu jedinou výtku,a sice toto téma mě rozhodně radost nedělá!Ale to je život a ten vždy a bez rozdílu končí smrtí,ať se nám to líbí nebo ne!Už na délce článku je vidět,že Al. Bean prožil velmi pestrý a bohatý život,a to ještě určitě spoustu věcí není zde vylíčeno.Čest jeho památce!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc! Ohledně výtky – ani já tato témata nemám rád. Když ale je možnost tímto způsobem alespoň virtuálně vzdát dotyčenému hold, je třeba tak učinit…

  8. Jirka Hadač napsal:

    Tak, kdo si chce zavzpomínat na slavnou misi Apolla XII a na Ala Beana, nejlepší co může udělat je pustit si sedmý díl seriálu Ze Země na Měsíc – A to je všechno. Vřele doporučuju, celý díl je natočen jeho pohledem.
    Jen sem si včera zjišťoval, tech spoře oděných obrázků bylo víc. KAždý měl dva různé (tj celkem 4 – na Měsíci). A mě se nejvíc líbil ten, který říkal, je preferováno navázat se s partnerem. 😀
    https://aphelis.net/seen-any-interesting-hills-valley-playmates-on-the-moon-1969/

    • Jirka Hadač napsal:

      Skvělý článek, to bych zapomněl dodat. Pravděpodobně taková ochutnávka na budoucí..:-) díky.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Díky za pochvalu i za odkaz!
        Stran toho budoucího – vím, odkud vítr vane a myslím na to. 😉

  9. Čajka napsal:

    Já taky kreslím Měsíc, ale nemám žádnou speciální techniku

  10. Štěpán napsal:

    Chodil do skautu?

  11. Nemo napsal:

    Ondro, krásné čtení. I když je do povídání, na dobu kdy jej čtu, trochu dlouhé, nešlo než dočíst do konce. Děkuji.

  12. Jiný Honza napsal:

    Díky za pěkný článek.

  13. Roman L. napsal:

    Já taky děkuji za článek, hned jsem si vzpomněl na seriál o Skylabu a co všechno tam posádka Ala Beana dokázala všechno stihnout. Čest památce.

  14. Miloš napsal:

    Fotografia “Tým snů” je jednou z mojich najobľúbenejších fotografií z programu Apollo. Priznám sa, že keď som ju pred mnohými a mnohými rokmi ako malý chlapec prvýkrát videl, tak som na ňu hľadel s otvorenými ústami. Všetci traja astronauti na mňa pôsobili tak majestátne, akoby boli z inej planéty.
    Podľa mňa úchvatná fotografia, ale aj uchvatny, aj keď zároveň smutný článok. Vďaka zaň pán Šamárek.

Zanechte komentář