Kilopower – klíč k další úrovni průzkumu vesmíru

Kilopower

Dokud nám hojnosti elektrické energie není odepřeno vlivem bouří nebo různých výpadků, dodávka elektrického proudu je tak běžná, že ji považujeme za samozřejmou. Stačí se jen připojit k jakékoliv zástrčce. Solární systémy hojně používané ve vesmíru na druhou stranu neposkytují takto jednoduchý přístup k elektrické energii. V současnosti je u vesmírných sond a družic energie obvykle generována solárními panely, které přeměňují sluneční energii na elektrickou, nebo také radioizotopovými generátory, které na elektřinu převádějí teplo z přirozeného rozpadu plutonia 238. Solární i radioizotopové systémy ale mohou být pro budoucí mise nepraktické a to zejména tam, kde je sluneční záření slabé nebo nedostupné, a také tam, kde je potřeba více energie než jen několik stovek wattů. NASA proto v současnosti testuje klíčový zdroj elektrické energie, který by zajistil její dostatečnou dodávku během pilotované výpravy na Mars. A nejen to.

Tím klíčovým zdrojem má být štěpný reaktor, který známe z běžných jaderných elektráren. Takový reaktor však váží i několik stovek tun a je nesmírně komplikovaný. Odborníci z NASA a dalších výzkumných ústavů a soukromých firem v USA tedy mají za úkol reaktor zjednodušit a zmenšit do takové podoby, aby byl jednoduše použitelný u řady vesmírných aplikací.  Štěpná energie z jaderných reaktorů by mohla poskytnout dostatek elektřiny kdekoliv, kam by se mohli vydat lidé nebo robotické sondy, a kde není dostatek kontinuálního přísunu slunečního záření, jako jsou například trvale zastíněné krátery na Měsíci nebo vzdálené končiny Sluneční soustavy.

Koncept využití systému Kilopower na povrchu Marsu.

Koncept využití systému Kilopower na povrchu Marsu.
Zdroj: https://www.nasa.gov/

Při štěpení, které je rozdělením atomárního jádra, je uvolněno značné množství tepelné energie – půl kilogramu uranu dokáže vyprodukovat přibližně stejné množství energie jako 14 tun uhlí. S uvedeným energetickým potenciálem představuje štěpná reakce ideální řešení projektu Kilopower. A právě tento projekt má pod svými křídly Glennovo výzkumné středisko, které se snaží demonstrovat provozuschopnost této technologie za extrémních podmínek v místech s limitovaným nebo úplně chybějícím slunečním svitem. Na základě předchozí práce NASA je hlavním cílem navržení, sestavení a otestování experimentálního prototypu reaktoru.

Od počátku 70. let se NASA v řadě výzkumných programů pokoušela vyvinout spolehlivý jaderný reaktor pro vesmírnou aplikaci. Výsledky byly vždy neuspokojivé a jediný americký reaktor, který se dočkal výpravy za hranice zemské atmosféry, byl SNAP-10A v roce 1965. Obecně lze říci, že veškerá řešení byla příliš komplikovaná a drahá nebo závislá na nových a neozkoušených materiálech a postupech. V roce 2010 byla uskutečněna technologická studie za účelem zjištění schopnosti štěpných reaktorů poskytnout alternativu k radioizotopovým termoelektrickým generátorům. V roce 2012 pak Glennovo výzkumné středisko NASA spolu s Národní laboratoří v Los Alamos demonstrovalo schopnost malého a inovativního štěpného reaktoru poskytnout elektrickou energii s využitím principu Stirlingovy přeměny energie. Experiment, při kterém bylo generováno 24 W elektrické energie, trval méně než 6 měsíců a stál méně než 1 milion amerických dolarů. Důkaz funkčnosti poskytnutý tímto experimentem posloužil jako základní pilíř projektu Kilopower, jehož účelem je demonstrace připravenosti monolitického energetického systému pro budoucí průzkumné mise NASA.

Projekt Kilopower probíhá od roku 2015 pod záštitou programu Game Changing Development a spolupracuje na něm NASA spolu s Národním úřadem pro nukleární bezpečnost NNSA. Cílem je během tří let navrhnout, postavit a otestovat prototyp štěpného reaktoru při horní hranici rozpočtu stanovené na 20 milionů dolarů. Návrh a stavba reaktoru jsou tedy za námi a projekt se posunul do poslední fáze – testování. To započalo v listopadu minulého roku a bude probíhat ještě v první polovině roku letošního. „Testovací program Kilopower nám poskytne důvěru v připravenost této technologie na vývoj letového exempláře,“ uvedl Lee Mason, vedoucí technolog pro výrobu a skladování elektrické energie v NASA.

Stirlingovy konvertory systému Kilopower.

Stirlingovy konvertory systému Kilopower.
Zdroj: https://www.nasa.gov/

Jaderný reaktor o výkonu 1 kW elektrické energie byl navržen a sestaven za pomocí technologií relevantních pro systémy do 10 kW. Reaktor se skládá z jádra vysoce obohaceného uranu 235 sestaveného NNSA, tepelných trubic firmy Advanced Cooling Technologies a Stirlingových generátorů od firmy Sunpower. Jádro je monolitickým blokem uranové slitiny, kolem něhož jsou ovinuty pasivní sodíkové tepelné trubice, které odvádí teplo do Stirlingových generátorů, kde se přeměňuje na elektrickou energii. Stirlingův generátor používá teplo k vytvoření tlaku na píst, který je propojen s alternátorem, jenž vyrábí elektrický proud. Jedná se o vůbec první použití tepelných trubic k extrakci tepla ze štěpného reaktoru, a stejně tak o první použití Stirlingova generátoru pro výrobu elektrické energie, kdy je zdroj tepla zajištěn štěpným reaktorem. Jelikož je Kilopower mnohem menší než běžné jaderné reaktory, lze jej testovat v existujících zařízeních v Nevadě.

Projekt Kilopower byl spuštěn z důvodu plánů NASA uskutečnit mise za oběžnou dráhu Jupiteru a na povrchu Měsíce a Marsu, kde je získávání energie ze Slunce obtížné a pro energii z radioizotopových termoelektrických generátorů není k dispozici dostatek paliva. Předběžné koncepty NASA předpokládají, že pro prvotní obyvatelné základny v hlubokém vesmíru bude potřeba sestava několika 10 kW systémů Kilopower, které poskytnou po dobu minimálně 10 let nejméně 40 kW energie nutné pro základní operace s tím, že celý systém bude možné rozšiřovat při budoucím růstu základen. Bezpilotní sondy na druhou stranu vystačí s jednou jednotkou Kilopower o výkonu 1 kW, která poskytne dostatek stabilní energie pro vědecký výzkum a komunikaci.

Vlastnosti štěpného reaktoru, které jsou příznivé pro základnu na Marsu či robotické operace v hlubokém vesmíru kladně ovlivňují také možnosti realizace dalších vesmírných projektů. Systémy štěpného reaktoru mohou být využity k napájení nukleárních elektrických pohonů, které zajistí efektivní dopravu těžkého nákladu k Marsu a dál, nebo výrazně zkrátí dobu pilotovaných výprav k Marsu a jiným planetám. Bude jimi možné napájet lidské základny na povrchu Měsíce a Marsu a díky tomu získat dostatek elektrické energie i v době místních nocí. Potenciální lokace pro základny a místa přistání na Marsu by se mohly rozšířit dále od rovníku a dosáhnout polárních oblastí. Budeme moci častěji vysílat vědecké sondy ke vzdáleným a atraktivním objektům Sluneční soustavy jako jsou Europa, Titan, Enceladus, Uran, Neptun nebo Pluto. Bude možné zásobovat energií ponorky na Europě, vzducholodě či drony na Titanu, nebo vzdálené mezihvězdné sondy. Komerční firmy budou mít zajištěnu dodávku energie pro náročnou těžbu na asteroidech nebo samy budou poskytovat služby dodávky energií díky systému Kilopower. A takto bychom mohli pokračovat. Nesmíme zapomenout ani na naši planetu, kde by bylo možné tento zdroj použít například v bezpilotních hlubokomořských výzkumných ponorkách nebo třeba na předsunutých vojenských základnách.

Závěrem jsme pro Vás připravili titulky k videu, které celý projekt ve zkratce poutavě popisuje.

 

 

Zdroje informací:
National Aeronautics and Space Administration, Kilopower Factsheet, Glenn Research Center, Cleveland, 2018.
Kilopower Media Event presentation, National Atomic Testing Museum, Las Vegas, 18. ledna 2018.
https://www.nasa.gov/
https://www.nasa.gov/
https://www.nasa.gov/

Zdroje obrázků:
https://codigooculto.com/
https://www.nasa.gov/
https://www.nasa.gov/

Print Friendly, PDF & Email

Kontaktujte autora: hlášení chyb, nepřesností, připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

47 komentářů ke článku “Kilopower – klíč k další úrovni průzkumu vesmíru”

  1. ptpc Redakce napsal:

    Som rád, že NASA vyvíja energetický zdroj na princípe štiepnej jadrovej reakcie. V tomto prípade sa rozum dokázal presadiť…

  2. Honza napsal:

    Pěkný článek. Je dobře že je to univerzální reaktor, takže se bude asi vyrábět ve vyšším počtu, což sníží cenu. Na budoucích sondách do vnější sluneční soustavy bude jistě velmi cenný, protože bude možné tam používat sondy s iontovými motory. Určitě by se hodil na základnu na Marsu, kde by doplňoval solární panely a zajišťoval chod základny v noci a prachových bouřích. Odpadní teplo by se navíc mohlo využít při rozpouštění ledu na výrobu paliva.

  3. Tomach napsal:

    Hezky a velice zajimavy clanek.
    Jen by to chtelo trosku doplnit. Je jasne ze tady je uplne nova konstrukce a je pravdou ze NASA moc uspechu s reaktory ve vesmiru neslavila – krome jedineho zde v diskusi zmineneho SNAP-10A ktery fungoval necele dva mesice.
    Na druhou stranu soveti meli reaktoru na druzicich nekolik desitek – z hlediska bezpecnosti je jiste zajimava druzice Kosmos-954 a jeji rozpad i s reaktorem nad Kanadou v lednu 1978.
    Proc to v clanku zminit – takhle by clovek neznaly myslel ze tak maly reaktor jeste nikdo nevyrobil a ze kdo vi jestli tak maly a lehky reaktor lze vubec vyrobit. Takze ano lze. Je tam spousta jinych problemu, ale miniaturizace reaktoru byla mozna uz v 70. letech minuleho stoleti 😉

  4. m chyle napsal:

    Další pěkné video k tématu

  5. Karel Frýd napsal:

    Ale reaktory už lítaly na oběžný dráze a fungovalo to, jak USA, tak USSR. Například SNAP-10A https://www.youtube.com/watch?v=YXTOb3o3OVc

  6. yamato napsal:

    pekny clanok. Ohladom technologickych tazkosti, ako je sodik alebo pohyblive suciastky – samozrejme ze v tom je riziko, ale ak pojdeme iba bezrizikovou cestou, tak sa nepohneme nikam. Este donedavna sa rakety konstruovali zasadne s minimalnym poctom motorov, lebo velky pocet motorov je riziko.
    Az to jeden tvrdohlavy riskol a teraz ma najprogresivnejsiu a najvykonnejsiu raketu na svete…

  7. Michal Václavík VIP napsal:

    Není pravda, že USA na oběžnou dráhu nedostaly funkční jaderný reaktor. Stalo se tak sice jednou, ale stalo. V roce 1965 byl vypuštěn fungující reaktor SNAP-10A na družici SNAPSHOT.

    • Michael Voplatka Redakce napsal:

      Děkuji za doplnění. Přiznám se, že SNAPSHOT neznám. A ve všech zdrojích, ze kterých jsem čerpal, se uvádělo, že USA reaktor ve vesmíru nikdy neměly.

      • To je tím, že jste využil pouze zdroje NASA, resp. s vazbou Kilopower. V použitých zdrojích je záměrně použita formulace, že v letech 1970 až 2010 se vývoj amerického kosmického jaderného reaktoru nesetkal s velkým úspěchem a pokrokem, a také nabyl žádný takový reaktor vypuštěn na oběžnou dráhu. A toto tvrzení je samozřejmě pravdivé, a stejně tak jste ho převzal i vy do článku zde na Kosmonautix. Tady je ale třeba vidět snahu autorů o to, aby jejich projekt vypadal unikátněji a jeho potřeba naléhavější. Velmi zjednodušeně řečeno jde o marketingový tah. Skutečnost jak víme, pokud se tedy zaměříme na celou historii kosmických letů, tj. od roku 1957, je jiná a tak pak na nás vykoukne úspěšný projekt reaktoru SNAP-10A. Oba přístupy jsou v zásadě bez závady, já bych přece jenom raději ořezávání historie a její ohýbání dle potřeby viděl co nejméně. A o to více, že Kosmonautix je nezávislý portál a měl by informovat (pokud to je samozřejmě možné) v plné šíří problematiky. Rozhodně to tady neberte jako kritiku autora, spíš návod jak dělat věci o kousíček lépe.

      • Michael Voplatka Redakce napsal:

        Informace o SNAP-10A byla do článku doplněna.

  8. Zdeněk napsal:

    Super článek. Zvlášť ten překlad ve videu je pro nás neangličtináře super. Tato technologie tu už měla být tak dvacet let.

  9. zargos napsal:

    Výborné,jen tak dále a nezapomínat i na meziplanetární pohon,tam budou třeba výkony reaktorů v MW.

    Třeba u VASIMR se uvažuje o reaktoru o výkonu až 10 MW. Je otázkou,jaký výkon byl u motoru NERVA,ale to je už uzavřená kapitola.

  10. Kamil napsal:

    Malé jaderné reaktory se dlouho používají i na lodích a ponorkách. Jak se tyhle reaktory liší od výše popsaného a proč se nejde cestou využití právě těch ponorkových reaktorů ve vesmíru?

    • JP napsal:

      protože se chladí vodou což ve vesmíru je obecně problém

    • Petr Šída Redakce napsal:

      Protože z principu konstrukce nejsou dost malé

      • jregent napsal:

        Existuje idea malých modulárních reaktirů.
        Zkoumají se v mnoha zemích. U nás v Řeži u Prahy.
        https://en.wikipedia.org/wiki/Small_modular_reactor

        Laicky, jistě zjednodušeně, to chápu tak, že pro cca sto tisíc domácností bude někde zakopán dostatečně hluboko. V té hloubce by to bylo bezpečné.
        Přijede na nákladáku.
        Po cca 7 letech se vymění, starý se odveze do továrny k doplnění paliva.

        Takový reaktor by mohly asi dnešní raket (FH) vynést.
        Osobně tomu fandím.
        Jen jak zvládnout případnou hysterii veřejnosti?

      • Samo2 napsal:

        Modulárne reaktory spočívajú v tom že budú to akási malé prefabrikované jednotky do 300 MW namiesto veľkých drahých dnešných GW reaktorov montovaných na mieste ničo na spôsob SpaceX pri výrobe Merlinov nerobia kusovo neefektívne veľké motory robia masovo a efektívne malé motory. Keď sa bude budovať elektráreň nebude dlho vznikať zložitý návrh a konštrukcia rozhodne sa o dajme tomu o štyroch malých jednotkách ktoré sa dajú takmer nakomplet vyrobiť niekde v továrni, postaví potrebné zariadenie na mieste elektrárne a len sa dovezie kamiónom takmer skompletizovaná jednotka ktorá sa usadí a po pripojení a testoch môže bežať.

      • 3,14ranha napsal:

        re: Samo2

        je to složitější, viz můj příspěvek na první dotaz. My tady na západě žijeme v luxusu dostatku elektřiny (jak správně píše autor článku). U nás v Čechách obzvlášť (dědictví dříve hojného těžkého průmyslu – naše energetika je velkoryse dimenzovaná). Proto se naše energetika omezuje na pouhé modernizování, nebo nahrazování zastaralých bloků.

        Ale třeba v Číně vůbec nemají problém se sériovostí gigawattových jaderných a uhelných bloků… ti mají takový hlad po elektřině, že takových bloků staví desítky ročně !

    • 3,14ranha napsal:

      Jsou malé ve srovnání s běžným elektrárenským blokem (nezáleží zda uhelným, jaderným či plynovým). Ty mají běžně elektrický výkon okolo 1 GW (inženýři nejsou hloupí – čím větší, tím méně máte tepelných ztrát a vyplatí se vám také použít kvalitnější materiály a technologie, čímž opět zlepšíte efektivitu). Takové bloky mají jedinou nevýhodu – malou sériovost. Takže u nás na západě, kde většinou máme elektřiny dosatek jde o kusovou záležitost.

      Ale nejsou dost malé pro pohon dnešních vesmírných sond a lodí. Pořád totiž mají hmotnost v desítkách až stovkách tun. Takové se do vesmíru podívají až při případné kolonizaci a i tak nejspíš po částech. (pak je tam otázka chlazení jak naznačili ostatní debatéři)

  11. RvN napsal:

    No co jsem si o tom zjistil dalších pár věcí tak částečně reaktor technologický vychází i z ruského – sovětského reaktoru „Enisey“ neboli Topaz II (rovněž 4,5-5,5kW) – beryliový kontejment, tekutý kov – sodík atd., což je pochopitelné, ušetřilo se na vývoji dost času a slepých cest (už jen tím že jich NASA v 90 letech zakoupila šest kusů tak mohli testovat velmi dlouho), je zajímavá i inovativnost a jednoduchost tohoto reaktoru oproti předchůdcům (jedna regulační tyč, minimálně obohacené palivo), bohužel jsem ale nikde nenarazil na váhu a velikost kilopoweru, což by bylo zajímavé srovnání s předchůdci jelikož výkonově i z hlediska časové prodlevy mezi výměnou palivové tyče (či spíše v tomto případě jádra) proto by mne zajímala váha a velikost kilopoweru, byly by tyto údaje zajímavé už jen proto za by to bylo další srovnání a posouzení kde se to za posledních 25 let posunulo.

    Další otázka co mne na tomto reaktoru zajímá jestli je to na jedno použití (jak dojde „palivo“ tak nejde vyjmout – prostě jak baterie) či jestli je možné z beryliového kontejmentu palivovou tyč (jádro) vyjmout a nahradit jej palivovou tyči novou (což třeba u Topazu II šlo).

  12. Tovy napsal:

    Ano, třeba se konečně dočkáme sondy, která nejen prozkoumá planety při průletu kolem, nebo po navedení na oběžnou dráhu, ale taky vypustí spoustu specializovaných cubesatů pro blízký průzkum Představte si to na Voyagerech…
    Samozřejmě pokud se najdou peníze dokončení vývoje a realizaci. Ani hmotnost by neměla být problém (FH, SLS…)

  13. frank napsal:

    Mimochodem o stirlingu se uvažovalo už v hlubokých 60 tých letech pro elektrifikaci kosmické stanice, ovšem zdrojem tepla měl být pouze kolektor na povrchu…..

  14. Adam Trhoň napsal:

    Takže NASA se chystá vyvinout reaktor o velikosti ledničky, který bude 10 let bez jakékolikv údržby generovat 1 až 10 kW po dobu 10 let? A že „na co do toho vesmíru lítáme“…

    Jediný problém bych viděl v tom, že na rozdíl od reaktorů využívajících termoelektrického jevu obsahuje pohyblivé součástky. Takže vibrace (možná proto je na té sondě na tak dlouhé tyčce) a poruchovost.

    • KarelTv napsal:

      Přesně tak, záleží jak se podaří zvládnout tu složitou mechanickou část z hlediska spolehlivosti. Budou muset dělat důkladné a dlouhodobé testy, než to posadí do nějaké drahé sondy. Myslím že už Stirling jednou uvažovali použít u nějaké sondy byť ne u štěpného reaktoru, ale nakonec to odpískali právě kvůli obavě o dlouhodobou spolehlivost.

      • gg napsal:

        To byl projekt ASRG, který mi svým způsobem přijde ještě zajímavější než Kilopower. Bohužel jeho financování bylo zrušeno.

  15. Fantasta napsal:

    Díky za hezký článek i za dobrou zprávu. Bez energie neobjevíme nic. Velkou obavu mám ale z fanatických “ zelených“ aktivistů. Dostat jaderný reaktor na oběžnou dráhu v současném aktivistickém světě mi připadá jako nadlidský úkol. Možná ještě pokus přes armádu- ta by se moc neptala….

    • Goodman napsal:

      Já jsem třeba zastánce šetření přírodních zdrojů a ochrany přírody. Ochrana přírody má svůj smysl, protože my jsme její nedílnou součástí. Nicméně máte pravdu, že ultrazelení aktivisté se často chovají kontraproduktivně. Ono to taky souvisí s tím, že řada „zelených“ se pouze veřejně přiživuje na ekologických problémech. Pokud máte třeba politické ambice, nebo se chcete nasát na státní rozpočet neziskovkou, tak potřebujete být vidět. A k tomu jádro bohužel slouží dokonale. Čili sdílím vaši obavu, že kolem toho ještě může být řada vzrušených debat. Už to živě vidím: sebezvaný intelektuální a samozřejmě kladný hrdina s dredy a s konopím na tričku vs dábělský vědec s myšlenkou reaktorem ve vesmíru (debata se bude točit okolo možného ozáření Země jaderným reaktor na Marsu).
      P.S.:tohle nemyslím nijak nadneseně. Pokud musel pan Grygar vysvětlovat v rádiu kosnpirátorům, že Země není placatá, tak se nedivím ničemu.

  16. David R. napsal:

    Skvělý článek, díky.

    Myslím ale, že pro některé čtenáře by byl jasnější originální termín „heat pipe“, než překlad „tepelná trubice“. Jde o obdobu toho, co se dnes používá v počítačích, ale médiem má být sodík.

    Co je ale nejzajímavější, je právě použití sodíku jako média. Sodík se vaří při 3x vyšší absolutní teplotě (K) než voda, a díky tomu je pro jeho zpětnou kondenzaci zapotřebí cca 81x menší plocha radiátoru, než pro kondenzaci vody. (Chlazení tepelnou radiací, Stefanův – Boltzmanův zákon). A to je naprosto zásadní věc, protože radiátor by jinak musel být obrovský, a poměr výkonu a hmotnosti by tím velmi utrpěl. Takto se sodíkem se můžeme časem dočkat velmi lehkých elektrických generátorů, a ty mhohou v kombinaci s iontovými motory skutečně posunout vesmírné lety k několikrát vyšším rychlostem. Už aby to bylo!

    • frank napsal:

      „Sodíkovou smyčku“, ovšem pro reaktor poněkud větších rozměrů, jsem viděl už někdy v roce 1980-81?, kdo si to má pamatovat :), v národním podniku Sigma Modřany a pamatuji si, jak bylo zdůrazňováno, že “ sodík je soudruzi taková mrcha, všechno sežere“:D

      Jinak moc pěkný článek.

      • Tovy napsal:

        Přesně tak. Navíc moc hezky reaguje s kyslíkem a vodou 🙂

      • Spytihněv napsal:

        Na základce se nám (mimo jiné, třeba sirné knoty) podařilo šlohnout z chemického kabinetu kousek sodíku asi jako půlka krabičky od sirek. Pochopitelně skončil ve škopku s vodou 🙂 To byly časy….

      • ventYl napsal:

        Sodikove chladenie ma aj rusky reaktor BN800, ktory uz niekolko rokov bezi vo vyskumnom rezime a tot nedavno zacal komercnu prevadzku. Stale sa ale jedna o prototyp u ktoreho sa necaka ze bude financne rentabilny. Ma poskytnut informacie na to aby slo postavit komercne rentabilny reaktor, pravdepodobne v triede vykonu 1200 MW.

      • PepaSFI napsal:

        sodík se taky celkem běžně používá na chlazení ventilů spalovacích motorů, běžných automobilových, tedy aspoň těch výkonnějších. Mám pocit že to měly už kdysi dávno dokonce některé Lady neboli žiguliky. Princip bude podobný, dřík ventilu je dutý, částečně naplněný sodíkem a ten pomáhá odvádět teplo z talíře ventilu.

    • Honza napsal:

      Počkat, ten sodík se má vypařit? Já vždycky ve spojení s jadernými reaktory slyšel jen o jeho ohřevu v tekutém stavu. Přechod na plyn mi zavání trháním trubek.
      Což mě přivedlo na další dotaz. Jak se bude při startu udržovat v tekutém stavu (skoro 100 °C)? Nebo vede teplo dost dobře, aby se mohl nechat roztát až po spuštění reaktoru?

      • ventYl napsal:

        Myslim, ze nie. Sodik sa pouziva v primarnom okruhu chladenia namiesto tazkej vody/pary/CO2/cohokolvek ineho. Vzhladom k tomu, ze tekuta faza sodika nastava pri vyssich teplotach ako faza pary u vody, nie je potrebne (a v podstate ani mozne vhladom k pouzitym materialom) aby sa splynoval. Pouzitie sodiku umoznuje prevadzkovat reaktor pri vyssej pracovnej teplote a zaroven pri nizsom tlaku v chladiacom okruhu. Vyssia pracovna teplota chladiaceho media umoznuje dosiahnut vyssiu ucinnost reaktora (pri vodou a/alebo parou chladenych reaktoroch je ucinnost niekde okolo 20-25%, takze na 1kW elektrickej energie vyprodukuje reaktor cca 4kW tepelnej energie). Navyse sodik nefunguje tak masivne ako moderator neutronov, takze neovplyvnuje regulaciu reaktora. Dalsim bonusom je, ze ako kov bude mat sodik vyrazne vyssiu tepelnu vodivost ako voda, takze sodik (asi) nie je potrebne v chladiacom okruhu pumpovat.

        Takyto zdroj energie bude super, lebo vyriesi existujuce problemy s nestabilitou zdroja, ale specificky pre sondy vo volnom vesmire vznikne novy problem s mechanickymi vibraciami, kedze na rozdiel od RTG a solaru bude mat tento zdroj mechanicke komponenty.

        A dalsim problemom bude bezpecnost, hlavne pri starte. Je potrebne zabezpecit aby pri havarii nosica nedoslo k zavaznej ekologickej havarii. Konstrukcia so sodikovou heatpipe asi umozni, aby sa jadro skompletovalo az po starte. To by mohlo umoznit, aby vo faze startu nebolo nahromade nadkriticke mnozstvo stiepneho materialu a v pripade havarie by bola sanca reaktor vylovit/vyzdvihnut a zneskodnit bez rizika radioaktivneho zamorenia.

      • Samo2 napsal:

        Troška si to prekombinoval až moc s bežnými sodíkovými raktormi a aj tam sú špeciálne pumpy na sodík. Sodíkové tepelné trubice budú fungovať rovnako ako klasické teda vyparovanie/kondenzácia našiel som že takéto sodíkové heatpipe pracujú v rozmedzí 500-1100 °C. A reaktory Kilipower sa nebudú montovať budú plne zmontované a neaktívne pred štartom v strede bude boron karbidová moderačná tyč ktorá keď sa jednorázovo vysunie reaktor sa zapne a stane sa teplotne samoregulačný.

Napište komentář k Michael Voplatka

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.