Gemini – Kosmonautická maturita (17. díl)

Pohled z Gemini XII během druhé SEVA

Desátá pilotovaná mise Gemini byla v několika ohledech tak trochu zvláštní. Především pro ni ještě pár měsíců před startem nebyl připraven ani rámcový letový plán. Ještě na počátku roku 1966 se uvažovalo o společném letu poslední Gemini s prvním Apollem. Nebylo zcela vyloučeno dokonce ani spojení obou lodí, nicméně v průběhu jara tato idea pomalu vyšuměla, především kvůli zpoždění během vývoje a výroby Apolla. Jediným pevným bodem mise Gemini XII tak měla být zkouška manévrovací jednotky AMU, kterou se nepodařilo prověřit Genu Cernanovi při misi GTA-9. Jinak měl být poslední let věnován něčemu, co se dá nazvat jako dočišťování – cokoli zásadního se nezdařilo při předchozích misích, to měla do vínku dostat posádka Gemini XII. Po počátečních nejasnostech začal letový plán nabírat reálnou podobu až na začátku léta. Oproti předchozím čtyřem misím, jež standardně trvaly přibližně tři dny, byl let GTA-12 plánován na čtyři dny. Na program se dostalo další rendez vous s Agenou na druhém obletu (posléze byl typ rendez vous změněn na setkání na třetím obletu), vysoké apogeum a EVA včetně zkoušky křesla AMU. Paradoxně právě ona jednotka AMU byla nakonec bodem, který z letového plánu vypadnul…

   

Konec dobrý – všechno dobré

   

Posádka posledního letu Gemini byla oficiálně představena 27. června 1966. Velitelem byl jmenován spolehlivý veterán Jim Lovell a na křeslo pilota měl usednout nováček Edwin Aldrin. Tento válečný veterán (v Koreji si připsal na své konto dva sestřelené MiGy-15), absolvent West Pointu a MIT byl (a dosud je) podivným konglomerátem neuvěřitelných schopností a velké dávky excentričnosti při současné téměř naprosté absenci sociální inteligence. Jeho disertační práce na MIT měla název „Line-of-sight guidance techniques for manned orbital rendezvous“, neboli volně přeloženo „Naváděcí techniky pro pilotovaná rendez vous za přímé viditelnosti“. Aldrin pak měl jako člen třetího náboru astronautů velký podíl na úspěších při prvních pokusech o setkání Gemini s Agenami. Jenže jeho osobnostní charakteristiky byly – mírně řečeno – ne zcela standardní, proto šéfastronaut Deke Slayton váhal, zda a s kým jej spárovat do posádky. Nakonec Aldrina nabídl Jimu Lovellovi, který nic nenamítal a tak se dvojice stala původně záložní posádkou Gemini X. Ovšem po letecké katastrofě, při níž zahynuli See a Basset, nastala personální rošáda, jež Lovella a Aldrina postavila do ideální pozice pro usednutí na křesla ve Dvanáctce.

Hlavní a záložní posádka Gemini XII: vepředu vpravo Lovell, vedle něj Aldrin, vzadu vpravo Cooper, vedle něj Cernan

Hlavní a záložní posádka Gemini XII: vepředu vpravo Lovell, vedle něj Aldrin, vzadu vpravo Cooper, vedle něj Cernan
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Záložní posádku pak vytvořil Gordo Cooper a Gene Cernan. Cooper, coby jeden z členů legendární Mercury 7 a veterán misí MA-9 a GT-5 se nabídl sám
coby dublér Lovella při vědomí faktu, že v rámci programu Gemini to byla slepá ulička. Cernana k němu přiřadil Deke Slayton proto, že po postupném exodu zkušených tváří do programu Apollo zůstal právě Geno jediným kvalifikovaným člověkem se zkušeností s výstupem do prostoru.

Letový plán doznal ještě před svým definitivním potvrzením několika významných změn. Zřejmě nejzásadnější z nich se týkala AMU. K rozladění USAF, v jehož gesci bylo křeslo vyvíjeno, usoudilo vedení programu pilotovaných letů, že na tak komplexní úkol, jakým bylo poletování s křeslem kolem kabiny, nedozrál čas. 23. září 1966 tak bylo již instalované raketové křeslo AMU sejmuto z adaptéru Gemini XII. V první řadě bylo třeba přijít na kloub tomu, zda a jak se dají ve volném prostoru vykonávat alespoň elementární úkony, aniž by astronaut skončil na hranici totálního vyčerpání. Řešení přitom existovalo, zatím však při kadenci startů Gemini nebyl pořádně čas na jeho využití. Poslední mise programu však měla díky němu konečně porazit strašáka jménem EVA.

Ono řešení je dnes standardní součástí výcviku. Nácviky v bazénu se začaly praktikovat v roce 1964 v rámci experimentálního programu ve středisku v Langley a po debaklu Gene Cernana se začal dostávat do centra pozornosti. Cernanova poletová evaluace totiž ukázala, že vodní prostředí relativně věrně simuluje podmínky během výstupu do volného prostoru. Jak už bylo řečeno v předchozích dílech seriálu, vzhledem ke kadenci startů Gemini nebylo možné zařadit dostatečný objem výcviku v bazénu pro mise GTA-10GTA-11, nicméně i u těchto misí probíhaly poletové evaluace. Se vším všudy měl možnost využít bazén v chlapecké škole McDonogh School u Baltimoru až Aldrin.

Aldrin během nácviku v bazénu

Aldrin během nácviku v bazénu
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Nácviky začaly ještě s křeslem AMU, po jeho vyškrtnutí pak dostal program EVA a tím i Aldrinův výcvik inovovanou podobu. Vycházka měla zahrnovat elementární úkony, prokládané dvouminutovými odpočinkovými pauzami. Aldrin v bazénu provedl pět velkých nácviků, během nichž celý program vycházky duplikoval od začátku do konce a na základě jeho připomínek a poznatků byl program EVA příslušně upraven. Všichni si uvědomovali, že čas daný Kennedyho výzvou běží a tento let bude zřejmě poslední možností, jak přijít práci v otevřeném prostoru na kloub. Pokud by přes veškerou přípravu Aldrin narazil na podobné potíže jako jeho předchůdci, mohlo by to znamenat krach snů o Měsíci do konce dekády.

Mise GTA-12 měla, jak už bylo řečeno výše, zvláštní status v rámci programu Gemini. Pokud pomineme tlak na Aldrina a provedení vzorového výstupu, už samotný fakt, že se jednalo o poslední let programu a současně poslední let až překvapivě spolehlivého Titanu II GLV, dodával celému podniku výjimečný punc. Na druhou stranu z těch samých důvodů nebylo úplně jednoduché zajistit potřebný hardware. Zásoby náhradních dílů se tenčily a bylo stále obtížnější je získávat. Hlavní problém ohledně hardwaru však představovala Agena, respektive její neexistence. Všechny GATV byly použity při předchozích misích (dvě z nich byly ztraceny při haváriích) a na Gemini XII prostě žádná nezbyla.

Řešení bylo naštěstí nasnadě. Na Mysu se nacházel vývojový a testovací exemplář GATV 5001, jenž nebyl z nejrůznějších důvodů letuschopný. Už po havárii Ageny 5002 začala na konci roku 1965 NASA uvažovat o tom, že by 5001 mohla být uvedena do plně funkčního stavu a použita v případě nedostatku cílových těles. Proces to však byl dlouhý a přestože GATV 5001 zamířila do továrny Lockheedu v kalifornském Sunnyvale na přelomu listopadu a prosince 1965, definitivně začaly práce na její přestavbě až v květnu 1966. Plně vybavená a funkční byla tato Agena až v srpnu a 4. září dorazila na kosmodrom. Její označení bylo změněno na 5001R („R“ jako „Refurbished“, tedy renovovaná).

Problém však byl i s nosičem pro Agenu. Atlasy byly vyráběny na zakázku, výrobce Convair neměl žádné kusy v zásobě. I tady se naštěstí řešení našlo. Nejprve zástupci Gemini Program Office vyjednávali s vedením základny Vandenberg AFB, kde se jeden volný Atlas nacházel. Ovšem tento nosič byl prvním z nové série a od typu používaného pro vynášení GATV se lišil v mnoha ohledech. Navíc tento typ ještě nebyl vyzkoušen za letu. Ve stejnou dobu se však také malinko zdržel start jedné ze sond programu Lunar Orbiter. Program používal také Atlasy, které se pro změnu lišily od nosiče GATV pouze minimálně. Program Lunar Orbiter byl řízen střediskem v Langley, proto GPO požádala Langley o převedení jednoho Atlasu pro GATV výměnou za Atlas získaný z Vandenbergu. Zástupci střediska Langley se nechali přesvědčit a převzali nový Atlas ze západního pobřeží, zatímco Atlas původně určený pro Lunar Orbiter nyní čekal start s GATV na špici. Tím byly problémy s hardwarem vyřešeny a Gemini XII tak měla zelenou.

S nastupujícím podzimem se tempo příprav stupňovalo v očekávání startu 9. listopadu. Ovšem bez zádrhelů se to neobešlo. Porouchaný zdroj v záložní jednotce autopilota Titanu si vyžádal odklad o jeden den. Krom zmíněného zdroje byla vyměněna také sekundární soustava gyroskopů na prvním stupni. K nemalému překvapení a frustraci zúčastněných se však při testech ukázalo, že ani nový autopilot nepracuje správně, takže výměna se musela opakovat znovu. Start tak sklouznul o další den na 11. listopadu 1966. Program Gemini se však přes veškerá škobrtnutí blížil ke svému velkému finále.

Výmluvné nápisy na zádech astronautů...

Výmluvné nápisy na zádech astronautů…
Zdroj: nasa.gov

Brzy odpoledne místního času zastavila u startovního komplexu 19 dodávka, z níž vystoupili Lovell a Aldrin ve svých skafandrech. Když se vydali po nástupní rampě k výtahu, přihlížející spatřili na skafandrech něco zvláštního. Astronauti měli na zádech pověšeny papíry, Lovell se slovem „THE“ a Aldrin se slovem „END“. Snímek, jenž tento okamžik zachycuje, dodnes vyvolává hořkosladké pocity.

Vzhledem ke zkušenostem nabraným během předchozích měsíců letových operací vše klapalo jako hodinky. Nejprve se ve 14:07:59 místního času k nebi vydala Agena 5001R. Po několika minutách mohli operátoři hlásit úspěšné navedení na orbit, byť se objevily menší problémy při práci motoru Ageny samotné. V 15:46:33 své cílové těleso následovali Lovell s Aldrinem. Pět a tři čtvrtě minuty poté už se nacházela Gemini na předběžném orbitu. Po oddělení od nosiče Lovell provedl rutinní krátký korekční zážeh, kterým zpřesnil parametry dráhy lodi a pak už se rozjel známý řetěz korekcí a zážehů, jenž měl vyústit v rendez vous na třetím obletu.

Přibližně 1 hodinu a 25 minut po startu radar v nose Gemini zachytil Agenu, v té chvíli vzdálenou 436 kilometrů. Zpočátku vše probíhalo normálně, ale zhruba po hodině náhle radar začal ztrácet kontakt a přestal dodávat údaje do palubního počítače. Rendez vous bylo v té chvíli těsně před TPI, tedy ve fázi, kdy se chystal zážeh, jenž by Gemini z nižšího a rychlejšího orbitu poslal vzhůru směrem k Ageně, v ten moment vzdálené zhruba 120 km. Jedinou možností v ten okamžik bylo provádět optická měření vzájemné polohy obou těles a provádět potřebné výpočty s pomocí manuálního zadávání dat do počítače.

Osud se občas vytasí s obzvláště vypečenou situací: v týmu astronautů zřejmě nebyl v danou dobu nikdo povolanější k podobnému výkonu než muž, jemuž se pro jeho monotematické promluvy k libovolnému posluchačstvu přezdívalo Dr. Rendezvous. A shodou náhod, jež kulminovaly jednoho pošmourného únorového dne hromadou trosek letounu T-38 na parkovišti před halou 101 továrny McDonnell v St. Louis, nyní právě tento muž seděl na pravém sedadle lodi Gemini XII. Velká chvíle Edwina Aldrina právě nastala.

Buzz, jak byl Aldrin přezdíván (a v roce 1988 si tuto přezdívku nechal zaregistrovat jako své oficiální jméno), se pustil do práce. Sextant, tabulky s grafy a klávesnice palubního počítače se v jeho rukou staly nástrojem virtuóza a spolu s Lovellem mohli rozjet koncert pro čtyři oči a čtyři ruce. 3 hodiny, 5 minut a 48 sekund po startu začala fáze TPI zážehem, jenž přidal Gemini rychlost 6,7 m/s a poslal loď směrem k čekající Ageně. Přibližně po dvaadvaceti minutách se radar vzpamatoval a opět začal počítač krmit daty. Mělo to však háček. Porucha byla z druhu těch nebezpečných: zatímco některé údaje se zdály být relativně věrohodné, jiné zase nedávaly smysl ani za mák. Podle pozdějších analýz byla příčinou poruchy zřejmě ztráta hermetičnosti v některém z kritických komponentů, což vyústilo ve zkrat. Buď jak buď, Lovell a Aldrin museli provádět rendez vous s naprosto zmatečnými údaji na přístrojích.

Dokonale vyřešená situace po výpadku radaru: pohled z okénka Gemini těsně před spojením s Agenou

Dokonale vyřešená situace po výpadku radaru: pohled z okénka Gemini těsně před spojením s Agenou
Zdroj: en.wikipedia.org

O jejich sehranosti a mistrovství svědčí fakt, že 3 hodiny a 45 minut po startu se Gemini vznášela nedaleko GATV a vzájemná rychlost obou strojů byla nulová. O další půlhodinu později mohl Lovell ohlásit úspěšné připojení k Ageně. V nádržích systému OAMS měla Gemini ještě 67 % pohonných látek a oba muži na sebe mohli být právem hrdí.
Patnáct minut po připojení Lovell Gemini od Ageny opět odpojil, aby vyzkoušel dokování za orbitální noci. Napoprvé se mu připojení nepodařilo podle představ – v momentu dotyku byla Gemini mírně pootočena, proto v dokovacím prstenci Ageny zachytila čumák Gemini pouze jedna ze tří západek. Navíc při Lovellově pokusu o korekci nechtěla tato západka povolit a zahanbený „Shaky“, jak se Lovellovi přezdívalo, byl nucen svou lodí trochu „zavrtět“. Teprve napodruhé se mu podařilo napravit si reputaci. Po něm si odpojení a následné připojení zkusil i Aldrin, který se s tímto úkolem popasoval bez větších potíží.

Následovat mělo vytažení soulodí na dráhu s vysokým apogeem. O to se měla prostřednictvím svého motoru postarat Agena. Jenže už v průběhu navádění na orbit, přibližně 140 sekund po spuštění motoru Ageny si operátoři všimli fluktuací v práci turbočerpadla a současně dočasného mírného snížení tlaku ve spalovací komoře. Nikdo nechtěl riskovat, že by turbočerpadlo explodovalo během manévru s připojenou Gemini, proto astronauti ke svému velkému zklamání uslyšeli suché pokyny ze Země: „Gemini XII, momentálně je to ‚No-Go‘ ohledně zážehu primárního pohonného systému Ageny. Místo toho uděláme v čase 7 hodin a 5 minut retrográdní zážeh o 16,5 m/s sekundárním pohonným systémem, abychom stihli zatmění.“ Pozorování zatmění Slunce, k němuž mělo dojít 12. listopadu, bylo původně v letovém plánu jen jako okrajový bod pro případ, že by astronauti měli chvilku volného času. Nyní díky nedůvěře v pohonnou jednotku Ageny zatmění poskočilo na seznamu priorit o pár stupínků výše.

Podle pokynů tedy astronauti 7 hodin, 5 minut a 6 sekund po startu provedli pomocí sekundárního pohonného systému Ageny zážeh, který sestavu zpomalil o 13 m/s (mezi prvotní informací a diktováním přesných dat o zážehu provedli specialisté v řídicím středisku korekci velikosti zrychlení, respektive v tomto případě zpomalení). Lovell s Aldrinem se pak mohli konečně najíst a odebrat na kutě.

Začátek druhého letového dne se nesl v tempu kvapíku. V době, kdy oba muži spali, balistici v řídicím středisku propočítali dráhu lodi a zjistili, že bude nutné ještě jedna malá korekce tak, aby se trajektorie Gemini v pravý okamžik protnula pásem totality, tedy oblastí, kde dojde k úplnému zatmění. CapCom na Kanárských ostrovech tak Lovella a Aldrina po probuzení zasypal údaji z přepracovaného letového plánu. Osmnáctisekundové postrčení tryskami sekundárního pohonného systému Ageny poslalo soulodí na dostaveníčko se zatměním. Úplného zákrytu Slunce měsíčním kotoučem se měli astronauti dočkat v letovém čase 16:01:44, přičemž tento jev měli mít Lovell s Aldrinem možnost sledovat 8 sekund. Samozřejmostí byla pečlivá příprava fotoaparátů a kamery.

Úplné zatmění Slunce pohledem z paluby Gemini XII

Úplné zatmění Slunce pohledem z paluby Gemini XII
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Zatmění proběhlo z pohledu Gemini přesně tak, jak experti předpovídali: „Do zatmění jsme vlétli přesně na čas,“ oznamoval krátce po určeném okamžiku Jim Lovell. Bohužel se pro nedostatek času astronautům nepodařilo zachytit stín měsíčního kotouče na zemském povrchu, pro astronauty to přesto byla působivá podívaná. Bylo to poprvé, co bylo možno zatmění pozorovat z vesmíru. Druhá šance se naskytne až téměř přesně za tři roky, kdy bude při návratu od Měsíce své vlastní soukromé zatmění pozorovat posádka Apolla 12.

Teď byl konečně čas pustit se do nejdůležitějšího bodu letového plánu, kterým byly výstupy do otevřeného prostoru. První na řadě byla SEVA, tedy výstup, během něhož měl Aldrin pouze stát na svém křesle. Příklop nad jeho hlavou byl otevřen 19 hodin a 29 minut po startu. Jako první bod vycházky bylo odhození pytle s odpadky, což Aldrin provedl bez jakýchkoli potíží. Následovalo snímání hvězd ultrafialovou kamerou v rámci experimentu S-13, Aldrin také sejmul a podal Lovellovi kolektor mikrometeoroidů S-10 a několik kotoučků s různými materiály. Krom toho ovšem Aldrin také částečně otestoval dynamiku pohybu v prostoru a přesvědčil se, že k pohybu žádoucím směrem bohatě stačí pouze neznatelný odraz a není třeba vynakládat téměř žádné úsilí. Jak Aldrin při poletovém rozboru poznamenal, byl za SEVA vděčný, protože tento výstup „na stojáka“ mu pomohl připravit se na další činnost v otevřeném prostoru. Příklop byl uzavřen po 2 hodinách a 20 minutách. První Aldrinovo setkání s otevřeným prostorem bylo po všech stránkách úspěšné. Neuskutečnilo se sice na dráze s vysokým apogeem, jak bylo původně plánováno, nicméně i tak pohled na Zemi a nebeská tělesa Aldrina ohromil. A navíc jej SEVA mentálně i fyzicky připravila na velkou vycházku, která byla v plánu další den.

Zatímco se Lovell s Aldrinem oddávali zaslouženému odpočinku během druhé spánkové periody, v útrobách lodi se začaly dít podivné věci. CapCom musel oba muže vzbudit, aby provedli neplánovaný průplach palivových článků. Články bylo třeba proplachovat, protože se v nich hromadily plyny a voda a tím se snižovala jejich účinnost. Voda byla jímána do dvou retenčních nádrží označovaných jako A a B, odkud byla odváděna buďto do náústků, z nichž pili astronauti nebo byla vypouštěna mimo loď. Jenže nyní se zdálo že nádrže vodu nestačí zachycovat. Právě v průběhu druhé spánkové periody začala selhávat jedna ze sekcí palivového článku (označená jako B2) a pravděpodobnou příčinou bylo hromadění vody. Posádka byla instruována provádět periodické průplachy zhruba při každém obletu a co nejvíce pít. Podle všeho stál za problémem pomalý únik kyslíku do retenční nádrže B, což postupně zmenšovalo objem pro jímání vody. Následně si dělicí membrána „sedla“ na její dno a tím zkomplikovala vypuzování obsahu ven. Astronauti se tedy změnili na velbloudy a lili do sebe kvanta vody. Bohužel, zdálo se, že to příliš nepomáhalo. Zatím však loď nouzí o elektrickou energii netrpěla a tak třetí letový den mohl proběhnout beze změn.

42 hodin a 48 minut po startu Aldrin podruhé otevřel příklop nad svou hlavou. Nadešla chvíle pravdy – pokud přes veškerou snahu a detailní přípravy nebude tato EVA úspěšná, NASA má velký problém. Aldrin měl však oproti svým předchůdcům několik trumfů v rukávu. Na povrchu Gemini se nacházelo 44 fixačních bodů a chytů (naproti tomu například na Gemini IX jich bylo pouze 9). Aldrin měl také k dispozici dva poutací popruhy, jejichž délku bylo možné nastavit od 45 centimetrů až po 1 metr. Popruhy byly upevněny k Aldrinově pasu a díky nim mohl mít pro manipulaci s různými objekty obě ruce volné. Na zadní stěně adaptéru jej pak čekalo pracovní místo s úchyty na nohy, jimž se přezdívalo „golden slipers (zlaté pantofle)“. Ty byly nainstalovány už na předchozí misi, jak už ovšem víme, Dick Gordon se k jejich použití nikdy nedostal. Aldrin byl nyní tím, na jehož ramenou spočívalo úspěšné zvládnutí jednoho z cílů celého programu – smysluplné práce ve volném prostoru.

Stejně jako u předchozího výstupu, i nyní se Aldrin nejprve postavil na sedadle. Pak se lehce odrazil a zachytil se malého teleskopického zábradlí, jež bylo vztyčeno po délce přední části lodi. Dalším bodem programu byl… odpočinek! Čtyři minuty po začátku výstupu se Aldrin zeptal Lovella: „Máš pro mě teď nějaký úkol?“ „Jo, dvě minuty odpočívej,“ zněla lakonická odpověď velitele. „Řeknu ti, kdy máš zase začít něco dělat.“

Přestože to v ten okamžik Aldrinovi připadalo jako ztráta času, poslechl. Jakmile dvě minuty uběhly, upevnil do úchytu za kokpitem kameru a poté začal po malém zábradlíčku ručkovat k Ageně. Tam se pomocí popruhu fixoval na místě a po krátkém odpočinku bez jakýchkoli problémů spojil Gemini s Agenou poutacím lanem. Posledně tento úkon zcela vyčerpal Dicka Gordona, nyní se Aldrin ani nezpotil. Buzz ještě aktivoval lapač mikrometeoroidů a pak následoval návrat zpět ke kokpitu, kde proběhla výměna kamer. Aldrin se pohyboval pomalu a rozvážně, přesně tak, jak to nacvičil v bazénu v Baltimore. Nácviky pod vodou byly skutečně věrnou simulací práce v prostoru, ovšem s jedinou výjimkou – voda klade odpor a tím brzdí pohyb všech ponořených těles. Ve vakuu vesmíru žádný znatelný odpor neexistuje, proto je svým způsobem práce snazší, pokud má člověk možnost fixovat polohu svého těla. A tuto možnost Buzz měl.

Legendární Aldrinovo "selfie" pořízené během výstupu

Legendární Aldrinovo “selfie” pořízené během výstupu
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Přibližně 40 minut po začátku vycházky se Aldrin začal přesunovat směrem k zadní části adaptéru, kde na něj čekalo pracovní místo. Cesta, jež tak vyčerpala Gene Cernana pouhého půl roku předtím, byla nyní zcela triviální záležitostí. Na zádi adaptéru Buzz vklouznul do „zlatých pantoflí“ a upevnil do držáku kameru, jež měla zachycovat jeho počínání. Zkusil, jak lze pohybovat tělem, když jsou nohy fixovány v pantoflích a pak se pustil do práce. Pracovní místo mělo podobu desky o rozměrech přibližně 76 x 76 cm a byly zde upevněny vzorky potrubí, kabelů, šrouby a podobné vybavení. Aldrinovým úkolem bylo simulovat opravy, utahovat a povolovat šrouby, spojovat a rozpojovat příruby, stříhat kabely a potrubí, odtrhávat a znovu přilepovat pruhy suchého zipu. Na místě měl být přidržován pouze zlatými pantoflemi, pak z nich měl vyklouznout a stejnou sekvenci úkonů provést s použitím poutacích popruhů.

Aldrin vše zvládal bez větších problémů, zdálo se, že se konečně podařilo přijít proklaté EVA na kobylku. Zajímavým postřehem byla preference úchytů pro nohy oproti poutacím popruhům. Aldrin při poletovém rozboru dokonce naznačil, že ještě lepší než nožní úchyty je pouze jeden nožní úchyt. Díky němu je možné otáčet tělem ve svislé ose v mnohem větším rozsahu oproti fixaci dvěma úchyty a současně zachovat stabilitu.

Po půlhodině Buzz opustil své pracovní místo na adaptéru a vydal se opět dopředu ke kabině. Ještě však nebyl čas k návratu, Aldrin měl namířeno opět k Ageně. Tam se připoutal popruhy a na identické pracovní desce provedl podobné úkony jako na konci adaptéru. Mimo jiné ale nyní otestoval i momentový klíč, který byl vyvinut pro použití v programu Apollo. Aldrin zkoušel pracovat s oběma poutacími popruhy, s jedním popruhem a nakonec bez jakékoli fixace.

Když se vycházka chýlila k závěru, Lovell požádal svého kolegu, aby očistil jeho okénko, které bylo pokryto jemným mastným filmem a na několika místech výhled znepříjemňovaly šmouhy. Když se Aldrin vydal od Ageny zpátky ke kokpitu, Lovell přidal ještě vtípek: „Hele, mohl bys mi taky vyměnit olej?“ „Vyměnit olej? Jo, jasně,“ poslechl Aldrin. Zatímco Buzz čistil Lovellovo okénko, velitel jeho práci ocenil poznámkou: „Vím, kde bys mohl sehnat novou práci!“

Předtím než znovu zaplul na své místo v kabině, pozoroval Aldrin ještě krátké zážehy trysek systému OAMS. Předchozí letový den během fotografování zemského povrchu začaly zlobit trysky č. 2 a 4. Aldrin nyní hlásil, že jejich spaliny se liší od spalin ostatních trysek. Nakonec, po 2 hodinách a 9 minutách od otevření příklopu, Aldrin uzavřel příklop a tím tento přelomový výstup skončil. Během něj se podařilo ověřit řešení podstatných problémů a potvrdilo se, že klíč k efektivní práci ve volném prostoru spočívá v pečlivém plánování a výcviku, dostatku kotvicích míst a vyhýbání se metodě hrubé síly. Tam, kde jeho předchůdce zaplavovaly litry potu a docházel jim dech, Aldrin dokázal měnit svou polohu v prostoru lehkými pohyby prstů. Nikdy se nezadýchal, jeho tep dlouhodobě nepřekročil hodnotu 130 úderů za minutu (krátkodobé maximum dosáhlo 160 tepů/min) a systém zajištění životních podmínek tentokrát bohatě stačil na udržení komfortu ve skafandru. Slaměný strašák jménem EVA ztratil 13. listopadu 1966 konečně svou moc.

Agena 5001R na konci lana

Agena 5001R na konci lana
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Den pro Lovella a Aldrina však ještě nekončil. Dalším bodem letového plánu bylo otestování stabilizace soulodí pomocí gravitačního gradientu. Dvě a půl hodiny po uzavření příklopu Lovell odpojil Gemini od Ageny. Po zkušenostech Conrada a Gordona se posádka tentokrát rozhodla nepoužívat k separaci motorky a nechat se pouze odstrčit dokovacím prstencem Ageny. Vše probíhalo hladce, pouze v jednom okamžiku se spojovací dacronové lano zaseklo, když se nechtěl uvolnit suchý zip v jednom z jeho skladů. Motorky OAMS tak přece jen přišly ke slovu, ale po jejich krátkém bliknutí se lano rozvinulo na plnou délku 30 metrů. Zůstávalo však znatelně prověšené a když se jej Lovell pokusil natáhnout, začaly se loď i Agena kolébat a otáčet okolo podélné osy. Lovell se situaci pokoušel uklidnit, ale příliš mu nepomohl fakt, že krom trysek číslo 2 a 4 se nyní začal chovat podivně i motorek číslo 8.
Lano se však jemnými zásahy podařilo napnout a po hodině snažení se formace ustálila a za další hodinu astronauti konstatovali, že se celá sestava pomalu stabilizuje pomocí gravitačního gradientu. Čtyři a půl hodiny po odpojení posádka odstřelila ustřeďovací tyč dokovacího mechanismu, na který bylo připevněné lano a tím definitivně osvobodila Gemini od Ageny. Za další půlhodinu krátký posigrádní zážeh poslal Gemini od Ageny pryč.

Po dalším těžkém dni byl čas na jídlo a spánek. Tentokrát však spánek trval kratší dobu, než stanovil letový plán. Po sedmi a půl hodinách posádku probudilo volání CapComa na sledovací lodi Rose Knot Victor. „To už je ráno?“ otázal se rozespalý Lovell. „No, tak nějak. My tady máme 1:15,“ odvětil CapCom. Třicetiminutové spánkové manko bylo nutné kvůli výše zmíněným problémům s palivovými články. Bylo třeba začít oživovat systémy lodi pomaleji, aby se rozložil nápor na elektrický systém.

Po obligátní údržbě lodi i mužstva Lovell s Aldrinem provedli manévr, jímž zastavili vzdalování se od Ageny. Hlavním bodem denního programu byla třetí vycházka do volného prostoru, tentokrát opět ve formě SEVA, tedy výstupu „na stojáka“. Přípravy na výstup se ovšem nesly v lehce uspěchaném duchu. Řídicí středisko podcenilo časovou náročnost některých úkonů a tak Lovell s Aldrinem těkali od jedné činnosti ke druhé. Nakonec, když nastal čas k výstupu, nebyli astronauti ještě připraveni a proto bylo otevření příklopu odloženo o jeden orbit.

66 hodin a 6 minut po startu Aldrin potřetí otevřel příklop nad sebou a pomalu se postavil na svém sedadle. Nejprve odhodil odpad a nepotřebné vybavení, mezi jiným i hrudní batoh ELSS: „A tady letí ELSS. Ztracen navždy,“ komentoval to Aldrin. Hlavní náplní této SEVA nicméně nebyl úklid, ale hlavně pořizování fotografií oblohy a zemské atmosféry v ultrafialové části spektra. Aldrin si podle plánu dokonce během výstupu i zacvičil. Mezitím měl Lovell drobné obtíže v ovládání lodi související s nesprávným nastavením inerciální platformy. Všechny úkoly se však nakonec Aldrinovi podařilo splnit a 1 hodinu a 11 minut po otevření příklopu jeho třetí EVA během této mise skončila. Před Aldrinem stál v budoucnu už pouze jediný výstup, nicméně právě onen výstup z července 1969 jej katapultuje do historie. Mise Gemini XII však zatím pokračovala dále. A bohužel nikoli hladce.

Druhým velkým úkolem tohoto dne byl experiment se senzory proudu iontů, kdy měla být loď natáčena různými směry. Senzory na dvou ráhnech o délce zhruba 1 metr měly mezitím snímat tok iontů. Celá záležitost měla sloužit k ověření, zda je možno tímto způsobem zjistit polohu lodi v prostoru. Jenže během tohoto experimentu se ovládání lodi velmi zkomplikovalo. Službu definitivně vypověděl motorek číslo 8 a Gemini tak ztratila schopnost náklonu doleva. Po obědě následovalo obligátní fotografování synoptických, geologických a geografických jevů. Tím byl završen další nabitý den na orbitu.

Pohled na palubu Gemini XII během letu

Pohled na palubu Gemini XII během letu
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Ani tentokrát ale nebyl posádce Gemini XII dopřán pokojný spánek. Dvě hodiny po začátku spánkové periody se ozval opět CapCom z lodě Rose Knot Victor, aby dal astronautům instrukce ohledně stoupajícího tlaku v kryogenní nádrži kyslíku. O dalších šest hodin později Lovellovi s Aldrinem do sluchátek opět zaznělo volání z RKV, tentokrát však šlo o trochu horší zprávy. Sekce palivového článku s označením 1C přestávala dodávat proud a astronauti ji byli nuceni vypnout. Několik dalších sekcí nepracovalo ani na 50 % své kapacity. Energetický systém lodi evidentně nebyl v dobrém stavu a situace se pomalu horšila. Dobře na tom nebyl ani orientační a manévrovací systém OAMS, jehož test ukázal, že krom motorků 2, 4 a 8 nyní stávkuje i motorek č. 7. Problémy nastaly také s pitnou vodou – nádrž v adaptéru byla prázdná a zásobník v kabině se odmítal nechat natlakovat. S trochou kutilského umu se jej nakonec podařilo přivést k rozumu, nicméně bylo evidentní, že loď už začínala být skutečně zralá na cestu domů.

Naštěstí před Gemini stálo už jen pár hodin na orbitu a zbývalo dokončit pár posledních experimentů.
Příprava na brzdicí zážeh začala devadesát a půl hodiny po startu. Než astronauti začali nastavovat inerciální platformu, připojili do elektrického systému i dvě baterie, aby sdílely s palivovými články zátěž při oživování systémů. Radostí však asi nebylo dost a tak se po aktivaci návratového řídicího systému RCS v nose Gemini ukázalo, že tlak v okruhu A je vyšší, než by měl normálně být a stále stoupá. Proto při nastavování platformy astronauti použili právě tento okruh, aby spotřebováním části paliva tlak klesnul. To se nakonec podařilo a brzdicí zážeh proběhl přesně a bez potíží.

Průlet atmosférou i tentokrát řídil se vším všudy počítač, astronauti byli pouhými pasažéry. Návrat byl okořeněn neobvyklou příhodou, která se odehrála v době nejvyššího přetížení. Kapsa s dokumentací, filtry na objektivy a jinými drobnostmi se odloupla od svého místa na levé stěně, kde byla přidržována suchým zipem. Dopadla přímo mezi nohy Jima Lovella a posunula se mu do klína. Lovell se tak ocitnul v neveselé situaci. Před zahájením návratového manévru totiž astronauti podle plánu vyjmuli madla katapultu z jejich úložného prostoru v křesle a měli je připravená právě v klíně. Nyní se Lovell obával, že když sáhne po kapse, omylem zatáhne za madlo a tím vystřelí sebe i Aldrina do nehostinného prostředí venku a vstříc jisté smrti. Navíc s tím, jak rostlo přetížení, kapsa se posouvala stále blíže madlu. Lovell tedy jen stiskl nohy k sobě a doufal, že vše dopadne dobře. Naštěstí dopadlo. Jak Lovell podotknul při poletovém rozboru: „Jakmile jsme byli na hlavním padáku, podíval jsem se dolů, jestli je madlo v pořádku.“ Kolega, který vedl rozbor na to suše opáčil: „Kdyby nebylo v pořádku, díval by ses na něj zvenku.“

Zbytek průletu atmosférou už nepřinesl žádné nenadálé příhody. Gemini XII přistála relativně prudce do Atlantiku po letu trvajícím 3 dny, 22 hodin, 34 minut a 31 sekund. Počítač se opět ukázal jako výborný navigátor, když kabinu dovedl k přistání ve vzdálenosti 4,8 km od středu přistávací oblasti a na dohled od čekajících záchranných jednotek. 28 minut po přistání oba muži s širokými úsměvy vystoupili ze záchranné helikoptéry na palubu lodi USS Wasp.

Konec dobrý - všechno dobré...

Konec dobrý – všechno dobré…
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Lovell a Aldrin během svého letu dokázali splnit většinu letového plánu a dovézt zpět data a poznatky u 12 z celkem 15 experimentů. Nejdůležitější však bylo zjištění, že výstup do volného prostoru přestal být překážkou v dalším směřování kosmického programu. Aldrin si mohl připsat rekordních 5 hodin a 38 minut strávených ve vakuu a odškrtnout všechny úkoly, které mu během výstupu ukládal splnit letový plán. Přestože se posléze vynořily hlasy, které Aldrina stavěly na piedestal s tím, že on sám našel odpověď na otázky, které všechny stran EVA trápily, není tomu tak. Šlo o výsostně týmovou práci, na níž se podílely desítky osob, včetně Aldrinových méně úspěšných kolegů Gene Cernana, Mika Collinse a Dicka Gordona. I oni svými poletovými evaluacemi přispěli k vytyčení správné cesty, na kterou navazují astronauti, kosmonauti a taikonauti dodnes.

Jeden úkol se posádce Gemini XII splnit nepodařilo: využít opět Agenu coby posunovací lokomotivu na dráhu s vysokým apogeem. Zrušení této fáze letu však nebylo v žádném případě vinou posádky. Po přistání Gemini opět dostali operátoři možnost trochu si s Agenou 5001R „pohrát“. Byl naplánován dvacetisekundový zážeh, který měl ověřit, zda je turbočerpadlo schopno provozu. Ovšem 2,23 sekundy po signálu k restartu motoru dal řídicí systém stop signál kvůli překročení stanovených otáček turbíny. Následná analýza určila jako jednu z možných příčin nečistoty v palivovém systému. Ty mohly vzniknout v důsledku krátkodobého kontaktu rotujících částí pumpy se statorem během navádění Ageny na orbit, což vysvětlovalo ony fluktuace otáček turbíny. Během pokusu o restart pak tyto nečistoty zablokovaly palivový ventil. Další pokusy o manévry s Agenou už neproběhly.

Přistání Gemini XII znamenalo konec jedné éry. Týmy v různých střediscích NASA se nyní mohly naplno soustředit na nadcházející program Apollo. Termín útoku na Měsíc určený Kennedym se blížil a hodiny neúprosně tikaly. Aniž to kdokoli tušil, odtikávaly také poslední týdny nevinnosti amerického pilotovaného programu. Než se Apollo dostalo na Měsíc, vyžádalo si krvavou daň ve formě tří zmařených lidských životů. Stojí ovšem za zmínku, že právě Apollo nemuselo být jediným prostředkem, který by americké astronauty mohl alespoň teoreticky dovézt k Měsíci. Některé plány hovořily o tom, že by bylo možné vyslat na lunární expedici i jistou bílo-černou loď ve tvaru kužele…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini12/html/s66-63011.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini12/html/s66-46955.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini12/html/s66-54938.html
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/4-ksc-66c-9220b.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:S66-63387_PR.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini12/html/s66-63415.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini12/html/s66-62926.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini12/html/s66-63517.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini12/html/s66-63540.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini12/html/s66-59988.html

Gemini – Kosmonautická maturita (17. díl), 5.0 out of 5 based on 28 ratings
Pin It
(Visited 3 597 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (28 votes cast)
(Visited 3 597 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


39 komentářů ke článku “Gemini – Kosmonautická maturita (17. díl)”

  1. Fantasta napsal:

    Děkuji moc za poutavé ranní počteníčko. 🙂

  2. Alois napsal:

    Zajímalo by mne, zda je někde uvedena hodnota plánovaného ” vysokého apogea”, nebo mělo jít jen o opakování vzdálenosti cca 1.300 km ?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Agena měla Gemini XII vynést na dráhu 343 x 851 km, kde mělo soulodí setrvat zhruba 22 hodin. V této době měla také proběhnout první EVA.

  3. tonda napsal:

    Děkuji za další krásný článek a těším se na červen a setkání v Jihlavě!(pokud ovšem nenastane třetí světová válka či jiné pohromy!)Jestli mohu,vezmu sebou vaše knihy a dovolím se vás požádat o podpis!

  4. Alois napsal:

    Spojení s CM Apolla by bylo velice složité. Gemini neměla dokovací prstenec a instalovat na vrchol CM Apolla dokovací prstenec z Ageny by znamenalo odstranit záchrannou věž. Postavit adaptér, který by nesl Saturn míso LEMu jako v projektu Sojuz-Apollo by bylo časově náročné, nehledě na fakt, že i případné spojení by limitovalo případnou návštěvu posádek jen vnějším prostorem.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Složité ano, ale nikoli neproveditelné. Ovšem jak bylo řečeno v článku, celá věc zůstala pouze ve stádiu úvah.

  5. Jirka Hadač napsal:

    V duchu názvu celého serialu, američanům se povedlo důstojně složit maturitu a připravit se na přistání na Měsíci. Krásný díl, velký výkon Lovella a Aldrina.
    A díky té zmínce o poletových rozborech je zřejmé, proč se z výkonu jednotlivce dokázali poučit všichni. A v málokterém oboru je ta provázanost tak vidět, po každé chybce toho či onoho, ať už astronauta či řídícího střediska se upravují vztahy. Bylo to slyšet I v rozhovoru s Chrisem Hadfieldem, který zmiňoval, že I on se podílel na vývoji letových plánů sojuzu. Prostě to není ustrnulá věc či obor, ale prostě nikdo nekončící process.
    Pane Šamárek, díky vám moc. Krásné, a hlavně ten rozbor EVA byl hodně podrobný, moc se mi to líbilo. Ve všech možných knihách se člověk dozví něco maximálně o Gemini VII či IX, ale takhle podrobně o každé, parade. Vždycky se mi tady vybaví jedna ze závěrečných scén serialu Ze Země na Měsíc. Jak Buzz okukuje trysky, utírá to sklo a pak sedí na lodi Gemini a pluje s ní prostorem….

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Přesně jak píšete, panta rhei, všechno plyne a ani v kosmonautice nic nezůstává do puntíku stejné.
      Díky moc za pochvalu! 😉

  6. Tovy napsal:

    Tento seriál má jen jednu podstatnou chybu – že už pomalu končí…

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc za krásný koment!
      A pokud je to alespoň nějaká útěcha, ještě dva týdny seriál neskončí… 😉

      • Jirka Hadač napsal:

        Mupy mup? 🙂

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Vím, že sobci stále číhají, teď si ale budu potřebovat trochu odfrknout, bylo toho poslední dobou trochu moc (nejen ohledně psaní, ale celkově). Pak se snad pustím i do toho Mupu… 😀

  7. Alois napsal:

    Nejvíce mne překvapila poslední věta, to jsem nikde nezaznamenal a jsem zvědav na technické řešení. Pokud to dobře chápu, tak by to byla obdoba sovětské dvojkolejnosti letu k Měsíci.

  8. Jirka Hadač napsal:

    Ještě otázečka. Já pořád přemýšlím a asi si po práci ještě jednou prečtu díly o Gemini 4 a IX. Proč se na žádné potíže s EVA nepřišlo už při GT-4? Jasné, Ed neměl potíže, jenže proč je neměl? Byla jeho EVA byla naplánovaná tak “šťastně”, a byla tak jednoduchá, že se vyskytnout nemohly? Nejspíš jo. Ale je to dost zajímavé.
    To mi připomíná, desítky a desítky hodin EVA, a pak nemůže S. Musgrave odšroubovat poklop na HST :-), celé středisko a všichni radí jeden postup, Story druhý, a vyhraje on, respective řídící letu se spolehne na jeho názor.

    • Alois napsal:

      Při čtyřce si Ed významně pomáhal plynovými tryskami jimiž byl na rozdíl od svých následovníků vybaven.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        No, popravdě – ta pistole HHMU byla sice fajn, ale zásoba pracovního plynu byla velmi malá. Po pár minutách už ji White neměl k ničemu. Naštěstí jeho EVA byla naplánována pouze jako úplný základ: test HHMU a potom dovádění na laně. I tak se ale docela zadýchal.
        A jeho následovníci měli pistoli HHMU také (GTA-8, -10, -11), ovšem použít ji stačil pouze Collins na Desítce.

  9. Vít Výmola napsal:

    Zrovna minulý týden jsem navštívil Evergreen Aviation & Space Museum v americkém Oregonu. Toto muzeum všem vřele doporučuji. K vidění ja tam mimo jiné věrná replika Gemini, zavěšená od stropu, a pravá kabina Mercury, kterou si můžete prohlédnout zblízka. Teprve v té chvíli člověk pochopí, jaké to mohlo být v takové věci někam letět. Kabina je neuvěřitelně malá, doslova jako termoska velikosti šatní skříně.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Mercury jsem měl možnost naživo vidět také a rozhodně to nebylo nic pro rozložitější postavy a klaustrofobiky. A u Gemini to určitě nebylo o moc lepší…

      • Jiný Honza napsal:

        Tak proti sportovnímu autu nebo malé stíhačce jsou to pořád nadměrné metry, i když prakticky bez oken. Ale strávit několik dní bych tam opravdu nechtěl.

        • Racek napsal:

          No, když jsem tu kabinu před lety na Floridě viděl, shodli jsme se že to byl spíš takový větší skafandr. Dnes nám to připadá opravdu šílené do toho vlézt. A to prý původně měla být Mercury bez oken a řízení. Takže se proti tomu kosmonauti vzbouřili. Tuším to bylo ve filmu Správná posádka o prvních amerických kosmonautech. Jo, to byli fakt opravdoví chlapi.

    • Yarda napsal:

      Ve Kbelích je k vidění návratová kabina Sojuzu co v ní letěl pan Remek. Chápu, že je jen ke koukání. Ale kdyby existoval model 1:1 (třeba z betonu, aby něco vydržel) kam by se dalo třeba za extra vstupné na chvíli vlézt a vyzkoušet si, jak se asi kosmonauti museli cítit, když tam seděli, asi bych si to dopřál.

  10. ptpc napsal:

    Vynikajúci diel. Ďakujem! 🙂

  11. Martin napsal:

    Vynikajúce články ďakujem veľmi pekne 🙂 ….. chcel by som sa opýtať či bude (alebo už je) podobný seriál aj o programe apollo? 🙂 ďakujem

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu!
      Co se týče Apolla, na Kosmonautixu zatím nic uceleného není, ale v budoucnu se k tomu určitě dostaneme. Pokud se Vám nechce čekat, zkuste třeba skvělou knížku pana Vítka “Stopy na Měsíci”.

  12. Jiný Honza napsal:

    Tak mě napadlo, kam až by Agena byla schopná dotlačit Gemini. Ale asi zas tak moc vysoko ne, na oblet Měsíce by byl potřeba jiný kalibr.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Řekl bych, že o moc výše, než tomu bylo u Gemini XI, to nebude, pokud ychom chtěli zachovat i možnost návratu na nižší orbit. A ani jednorázové urychlení by nestačilo na oblet Měsíce.
      Klíč je v kombinaci LH/LOX, příští týden bude více podrobností. 😉

  13. StanDa napsal:

    Tak… vrchol dne, to jest četbu článku na pokračování, mám za sebou :).
    Ty experimenty se spojováním lodi a Ageny lanem mi připadají docela nebezpečné, rád bych se o nich dověděl více. Předpokládám, že se nadále nepraktikovaly.
    (jinak jsem si dal tu práci a zjistil, že na té fotce se soulodí momentálně pohybuje nad poloostrovem Baja California Sur-ovšem vzhůru nohama-proto mi to trvalo trochu déle :o)
    Díky za super čtení a těším se na pokračování!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Neřekl bych, že to bylo extra nebezpečné. Vždycky bylo možné lano odhodit a vzdálit se pomocí motorků OAMS.
      Něco málo o těchto experimentech je v mission reportech, ty jsou normálně dostupné na netu. 😉

  14. frank napsal:

    Buzz Aldrin prokázal, že jeho osobní charakteristiky jsou velmi dobré i tehdy, když téměř knokautoval popírače přistání na měsíci, tuším někdy před patnácti lety 🙂 Takže řekněme kolem 73 let věku, čilý chlapík 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Jo, ta scénka s Bartem Sibrelem je klasika, vyloženě si o to koledoval. Jestli se nepletu, tak třeba Ed Mitchell (Apollo 14) nakopal Sibrela do zadnice (doslova). 🙂

Zanechte komentář