Sedm dní s Johnem Glennem – den třetí

Je prostá – a přitom krásná. Řeč je o poštovní známce, kterou americká pošta nachystala k vydání na den startu prvního Američana na oběžnou dráhu. Příprava známky přitom představovala skutečné dobrodružství… United States Post Office Department (od roku 1971 přejmenovaný na U.S. Postal Service) se chystal připomenout historickou událost – let prvního občana USA na oběžnou dráhu – vydáním poštovní známky. Byl ale mezi mlýnskými kameny. Na kdy vydání nachystat, aby reagovalo na aktuální vývoj věcí? Jak bylo možné dočíst se ve včerejším díle našeho seriálu, start Johna Glenna byl odkládaný, odkládaný, odkládaný…

Druhý problém pak představovala otázka, jak celý let dopadne. Nikde nebylo do kamene vytesáno, že mise skončí úspěšně a astronaut se vrátí živý a zdravý. V případě fiaska by asi vydání poštovní známky nebylo nejšťastnějším krokem.

John Glenn s archem známek vydaných při příležitosti jeho úspěšného letu

John Glenn s archem známek vydaných při příležitosti jeho úspěšného letu
Foto NASA

Poštovní úřad se proto rozhodl ke kroku, který nemá v historii tohoto oboru obdoby. Rozhodl se, že vydá neoznámenou pamětní známku společně s událostí, kterou připomíná. Stalo se tak poprvé v historii – a zatím i naposledy. Platí to přitom nejen pro americkou poštu, ale celosvětově, protože takovýto husarský kousek se už nikdy nikomu nepodařilo zopakovat.

Příprava, tisk a následně i distribuce více než miliónu známek proběhly v přísném utajení. Grafik Charles Chickering vytvořil návrh doma: oficiálně byl na dovolené. Nikdo nesměl vidět, na čem pracuje. Rytec tvořící tiskové podklady si práci domů vzít nemohl, takže pracoval po nocích. Druhý rytec zasvěcený do tajemství a připravující písmo na známku zase pracoval o víkendech.

Výrobu známek zajistil úřad Bureau of Engraving and Printing na nové vícebarevné tiskárně. Ta byla po dobu tisku přísně střežena: nepovolaným zaměstnancům řekli, že probíhá zkušební tisk nových vícebarevných bankovek. Archy známek pak byly vloženy do více než 300 balíčků, zapečetěny a odeslány na poštovní úřady po celých Spojených státech. Ne ovšem – jak je to v jiných případech běžné – s informací, k jakému datu nebo události mají být otevřené. To by pochopitelně vše prozradilo (byť by balíčky zůstaly neotevřené). Putovaly proto jako zásilky pro poštovní inspektory. Ti věděli jen tolik, že pytle mohou být otevřené až na výslovný příkaz z Washingtonu.

Návrh poštovní známky, který nakonec nebyl vybrán k realizaci

Návrh poštovní známky, který nakonec nebyl vybrán k realizaci
Foto U.S. Postal Service

Celkem bylo do akce zapojeno asi 400 osob. Ale třeba inspektoři věděli jen tolik, že balíčky nesmí otevírat. Takže skutečný počet těch, kdo znali celé tajemství, byl jen pár desítek. Někde přesto došlo k úniku informací, když floridský filatelistický časopis „First Days“ společnosti AFDCS (American First Day Cover Society) na podzim 1961 přinesl zprávu o chystané utajované známce. Ta prý měla vyjít k původnímu termínu letu v prosinci 1961. Na přímý dotaz se ovšem americký poštovní úřad z odpovědi vykroutil, a tak informace zapadla. Přitom balíčky už na poštách byly před 21. prosincem 1961, což byl původní termín startu.

John Glenn nakonec letěl 20. února 1962. Když bezpečně přistál (14:43 h východoamerického času) a informace byla ověřena, rozběhla se druhá fáze dobrodružství. V 15:30 h východoamerického času vydala americká pošta všem 305 úřadům se zapečetěnými balíčky příkaz k jejich otevření a zahájení prodeje obsahu. Týkalo se to i poštovního úřadu na mysu Canaveral: byť tu žádný nebyl, tak v den startu jej zde pošta na jeden den zřídila. Měl podobu nákladního vozu zapůjčeného letectvem, pracovat začal přesně v 15:30 h a formálně šlo o pobočku poštovního úřadu v Cocoa Beach. (Jen pro úplnost: kdyby let nedopadl dobře, pošta by známky nevydala.) Filatelisté v celých Spojených státech každopádně rozjeli závod s časem (navíc si uvědomme, že to bylo dávno před moderními komunikačními prostředky, takže se vše dalo řešit maximálně přes pevné telefonní linky). Ti na východním pobřeží měli jen pár desítek minut na to, aby se zprávu dozvěděli, vydali na poštu, známky zakoupili a nechali si je znehodnotit razítkem s „legendárním datem“ (typická zavírací doba poštovních úřadů tehdy byla v 17:00 h). Teoreticky nejlépe na tom byli filatelisté v Honolulu na Havaji, kde díky časovému posunu začali s prodejem dopoledne místního času.

Obálka razítkovaná 20. února 1962 na dočasném poštovním úřadu Cape Canaveral – dodatečně pak doplněná o přítisk

Obálka razítkovaná 20. února 1962 na dočasném poštovním úřadu Cape Canaveral – dodatečně pak doplněná o přítisk
Foto: Sbírka autora

Let Johna Glenna tak má dokumentovat 305 razítek z různých poštovních úřadů USA, ale není tomu tak. Razítka z dvaceti úřadů se sběratelům nikdy nepodařilo získat: je dost dobře možné, že na nich z nějakého důvodu vůbec nedošlo k otevření zapečetěných balíčků (nebo se tak stalo až s nějakou prodlevou). Na druhé straně jsou známa razítka ze zhruba 90 míst, která vůbec nebyla mezi 305 oficiálními úřady. To proto, že mnoho filatelistů nakoupilo známky a odvezlo je k orazítkování do jiných měst, čímž získali raritu vysoké hodnoty. K těmto devadesáti „neoficiálním“ místům později přibývala další a další: ovšem ve většině případů šlo o padělky, kdy se falzifikátoři snažili přiživit na velkém zájmu o tyto rarity.

Americká pošta vydala 20. února 1962 jen známku, nikoliv příležitostnou obálku. Filatelisté tak rychle vyráběli obálky s přítiskem (opět musíme hluboce smeknout, neb se tak dělo v době neexistence osobních tiskáren) připomínajícím událost. Často ale nechávali orazítkovat jen obálky se známkou (a maximálně adresou) – a přítisk na ně byl doplněný dodatečně. Což je i případ nejznámější obálky onoho historického dne: razítkovaná na mysu Canaveral a následně doplněná o přítisk vytvořený grafikem Paulem Callem.

Existuje přitom jedna zvláštnost (které si v mé sbírce všiml spoluautor tohoto seriálu Ondřej „Mněnicneunikne“ Šamárek). Zatímco většina příležitostných obálek z mysu Canaveral obsahuje přítisk s raketou Atlas, existuje i přítisk s nosičem Redstone (ovšem nesprávně popsaným jako Atlas). Proč vznikla i tato varianta (navíc s chybným popiskem), se mi při nejlepší vůli nepodařilo zjistit. Ale třeba někdo z kolegů filatelistů bude vědět – a podělí se s námi v diskusi pod článkem.

Přítisk s raketou Redstone, navíc špatně popsanou

Přítisk s raketou Redstone, navíc špatně popsanou
Zdroj: Sbírka autora

Print Friendly, PDF & Email

Kontaktujte autora: hlášení chyb, nepřesností, připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

9 komentářů ke článku “Sedm dní s Johnem Glennem – den třetí”

  1. Spytihněv napsal:

    Ne že bych byl přímo filatelista, ale trochu shromažďuji známky s náměty především měsíčních a meziplanetárních sond včetně Apolla. A téměř každá sonda má někde svou vlastní známku nebo ji má společnou s nějakou další. O Apollu to samozřejmě platí zcela a to i o jedničce (u ní je ovšem to zobrazení někdy dost děsivé….)

  2. Rudolf Šíma napsal:

    Čekal jsem v pokračování seriálu nějakou „střílečku“ z bojů nad Koreou, ale toto bylo také slušné dobrodružství. Díky. 🙂

    • TP napsal:

      No, tento článek jsme v rozpisu původně vůbec neměli. Měl jsem to napsat jen jako desetiřádkovou perličku k jinému textu. Ale nějak s nám těch deset řádků vymklo kontrole…

      Na druhou stranu si myslím, že toto jsou málo známé a zpracované kapitoly, které k počátkům kosmonautiky neodmyslitelně patří.

      • Rudolf Šíma napsal:

        Neprotestuji proti netradičním pohledům na události, nepochybně mám po přečtení článku rozšířený obzor i do oblasti s kosmonautikou zdánlivě nesouvisející. Už teď mám seriál za skvělé připomenutí osobnosti Johna Glenna. Ještě jednou díky za odvedenou práci.

      • TP napsal:

        Jasně, já to taky nebral jako obranu před nějakým útokem. Spíš naopak jako drobný pohled do zákulisí toho, jak podobné projekty vznikají a žijí si vlastním životem bez ohledu na autory…

  3. Spytihněv napsal:

    Pokud by let dopadl špatně a přišel pokyn k vrácení balíčků, tak by to určitě kdekomu došlo a jsem přesvědčen, že všech 305 by zpět do centrály rozhodně nedoputovalo 🙂

    • TP napsal:

      Nejsem si jistý. Tyto „balíčky“ se pohybují ve stejném režimu jako poštovní ceniny nebo třeba pytle s hotovostí. Ty se jen tak běžně neztrácejí…

      • Spytihněv napsal:

        Ale pokušení pro filatelisty by to určitě bylo. Na druhou stranu to obvykle nejsou žádní protřelí gangsteři a když by tyto zásilky podléhaly popsanému režimu a „výslovnému příkazu z Washingtonu“, zřejmě by si na přepadení kurýra netroufli 🙂

      • TP napsal:

        Pokušení by to bylo, to rozhodně. Ale jen na základě hodně vágní spekulace: uvědomte si, že nikdo nevěděl o těch ostatních balíčcích. Na každé poště byl jeden, který se v trezoru válel déle než dva měsíce. No, a pak by po několika dnech či týdnech přišel příkaz k návratu balíčku. Takových balíčků se tam válí, takových příkazů chodí…

        Jak se říká: nejlepší způsob, jak se zbavit pokušení, je mu podlehnout. Což ale nemusí být tak jednoduché, když kurýra v tomto případě představuje po zuby ozbrojená patrola…

Napište komentář k Spytihněv

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.