Dočkáme se pilotovaných startů z Kourou?

Pokud bude Evropa disponovat vlastní pilotovanou kosmickou lodí, bude bezpochyby startovat z Kourou ve Francouzské Guayaně. Tato lokalita ovšem klade před případné pilotované mise nejednu výzvu. Jsou odtud vůbec zvládnutelné – a jsou tedy případné vlastní evropské pilotované lety reálné? O kosmodromu v Kourou (přesně CSG ­ Centre Spatial Guyanais, Guayanské kosmické středisko) se v souvislosti s pilotovanými misemi hovoří už od doby projektu francouzského raketoplánu Hermés, který ve druhé polovině osmdesátých let minulého století vzala pod svá křídla ESA a následně jej několik roků intenzivně připravovala. Když byl projekt „pozastaven“, mohla jej nahradit jednodušší loď CTV (Crew Transfer Vehicle). Ani ta se ovšem nestala realitou, stejně jako pokročilejší verze „kosmického náklaďáku“ ATV, které měly vyvrcholit pilotovanou verzí. Ovšem od okamžiku, kdy se v Kourou objevily ruské rakety Sojuz používané již desítky let pro vynášení stejnojmenných lodí, se možnost pilotovaného startu velmi přiblížila. Teoreticky stačí na raketu posadit loď – a může se letět. Praxe je ale trochu složitější.

Jako první počítal s pilotovanými lety z Kourou raketoplán Hermes.

Jako první počítal s pilotovanými lety z Kourou raketoplán Hermes.
Zdroj: ESA

V prvé řadě je to nutnost certifikace raket Sojuz na pilotované lety. Rakety pro Jižní Ameriku se v mnoha větších či menších detailech liší od standardních ruských. Bylo by potřeba prověřit, zdali tyto konstrukční změny nemají vliv na funkci systémů nezbytných pro pilotované mise – například záchranný systém. Jistě, dají se obrátit oči v sloup, že jde o zbytečné papírování a že vlastně pro start kosmonautů není potřeba. Bohužel, bez tohoto „papírování“ se dnes neobejdeme. Těžko někdo připojí svůj podpis pod souhlas se startem, když nebude „krytý“ certifikací. Jak praví klasik: můžeme s tím souhlasit, můžeme s tím nesouhlasit… Ale toto je „jen“ byrokratické kolečko. Technické otázky jsou důležitější a složitější. Už v letech 2002 a 03 vypracovaly firmy Astrium Space Transportation a Dassault Aviation studii zabývající se technickými a organizačními otázkami startů pilotovaných lodí Sojuz TMA z kosmodromu v Kourou. V ní podrobně řeší veškeré operační aspekty provozu.

Evropská loď CTV nikdy neopustila stádium plánování, nicméně i ona  měla létat z Kourou.

Evropská loď CTV nikdy neopustila stádium plánování, nicméně i ona měla létat z Kourou.
Foto Bristish Aerospace

Loď Sojuz by se vyráběla v Rusku – a její doprava je první otázkou. Musel by se udělat specializovaný kontejner, který by odpovídal trase cesty i podmínkám na ní panujícím. Aktuálně se lodě přesunují na kosmodrom Bajkonur po železnici, nově by se vsadilo na dopravu lodí (ovšem ta by se mohla protáhnout na dlouhé týdny; realizovaly by ji lodě MN Toucan a MN Colibri) nebo leteckou stroji Airbus A300­600ST Beluga či Antonov An­124. Lodní doprava by byla možná zhruba od poloviny dubna do poloviny prosince, kdy není přístav v Sankt ­Petěrburgu zamrzlý.

Přímo na kosmodromu by bylo možné provést většinu operací ve stávajících zařízeních. V hangárech S3B nebo S5 by šlo připravovat loď, záchranný systém SAS a pyrotechniku pak v S2 a/nebo S4. Jen pro závěrečné testování lodi by bylo třeba v Kourou vytvořit novou vakuovou komoru o délce 10 m a průměru cca 5 m. Včetně všech dalších menších testovacích zařízení by vyšla na cca 40 mil. euro. Modernizovat by bylo také komunikační vybavení kosmodromu. Zásadní úpravy by bylo třeba provést v okolí vypouštěcího komplexu: kvůli případnému nouzovému přistání lodi po katapultáži z rampy by bylo nutné vymýtit vzrostlejší vegetaci v okruhu pěti kilometrů.

Rampa ELS (Ensemble de Lancement Soyouz) pro rakety Sojuz v Kourou  byla navržena tak, aby ji bylo možné přestavět i na starty  pilotovaných lodí.

Rampa ELS (Ensemble de Lancement Soyouz) pro rakety Sojuz v Kourou byla navržena tak, aby ji bylo možné přestavět i na starty pilotovaných lodí.
Zdroj: ESA

Vlastní startovací rampa by také musela projít modernizací, protože nemá například obslužné rameno pro přístup posádky. To by ale byl detail, protože už při jejím navrhování se s možností budoucích pilotovaných misí počítalo. Jediným problémem by bylo, že úpravy by trvaly jeden až dva roky a na tuto dobu by byla rampa mimo provoz. Což by mělo negativní dopad na komerční starty. Každopádně ESA na webových stránkách uvádí, že „startovací infrastruktura byla navržena s ohledem na snadné adaptování pro pilotované lety – v případě, že tak bude rozhodnuto“.

Vlastní let lodi na oběžnou dráhu by vedl po trajektorii, kterou nepokrývají sledovací stanice. Bylo by tak nutné umístit nejméně jednu monitorovací loď do Atlantického oceánu. Let lodi Sojuz z Kourou na ISS by vedl přes Azorské ostrovy, pak podél Iberijského pobřeží a následně přímo nad městem Nantes. Pokrývala by jej trojice záchranných letadel. Jedno by bylo umístěné na letišti Cayenne Rochambeau ve Francouzské Guayaně, druhé na námořní základně Lann Bihoué nedaleko Lorientu na Bretaňském poloostrově a třetí na letišti Amílcar Cabral International Airport na ostrově Sal na Kapverských ostrovech. Letouny by v případě problémů shodily k přistavší lodi kontejnery s vybavením a vysadily by parašutisty. Část trajektorie by mohly pokrýt i záchranné helikoptéry z Azor nebo z Guayany, které mohou operovat 600 až 700 km od pobřeží. Ovšem nejpravděpodobnějším místem nouzového přistání je úvodních 1350 km letu, uvádí výše zmíněná studie.

Jenže právě přistání lodi Sojuz na mořskou hladinu je největší překážkou celého programu. Loď se sice udrží na hladině, ale podobné situaci je dobré se vyhnout. Sice se na ni kosmonauti připravují a Sojuz už jednou do vody dosedl (mise Sojuz 23 v říjnu 1976), ale možných problémů je celá řada. Uvědomme si totiž fakt, že by šlo o nouzové přistání po mimořádné situaci. Jsou tu otázky týkající se toho, zdali by loď nebyla poškozena, nebo v jakém stavu bude posádka (zranění, bezvědomí…).

Přistání lodi Sojuz do vody je sice součástí výcviku kosmonautů, ale jinak  je považováno za „nouzi v nouzi“.

Přistání lodi Sojuz do vody je sice součástí výcviku kosmonautů, ale jinak je považováno za „nouzi v nouzi“.
Zdroj: ESA

Nad něčím podobným přitom nejde mávnout rukou, protože historie nám přináší mnoho varování: voda pronikala do lodi Mercury Redstone 2, kosmonaut Gus Grissom se po letu Mercury MR­4 zachránil plaváním (a kabina spočinula na téměř čtyřicet let na mořském dně), průnik vody do kabiny byl zaznamenaný i po přistání nákladní lodi Dragon CRS­3 v květnu 2014. Taky bychom si měli připomenout osud ruského kandidáta na kosmonauta Sergeje Vozovikova (vybraný v květnu 1990), který se v červenci 1993 utopil v Černém moři právě při nácviku přistání Sojuzu na vodní hladinu. Ignorovat podobná varování znamená říkat si o katastrofu. Jak nám historie (nejen) kosmonautiky už mnohokrát ukázala. Samozřejmě, že každá výzva je řešitelná. Nicméně pilotované mise z Kourou dnes opravdu nejsou na pořadu dne. Přestože ruská strana několikrát tvrdila, že je připravena o otázce jednak, v ESA stále platí stanovisko stávajícího ředitele Jeana­Jacquese Dordaina, který v březnu 2006 vysloveně uvedl, že pilotované lety z Kourou „nejsou v plánu“.

Zároveň jedním dechem dodal: „Nikdy ovšem neříkej nikdy.“

Zdroje informací:
Kniha The Soyuz Launch Vehicle
http://en.wikipedia.org/
http://www.russianspaceweb.com/

Zdroje obrázků:
ESA
Bristish Aerospace

Print Friendly, PDF & Email

Kontaktujte autora: hlášení chyb, nepřesností, připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

6 komentářů ke článku “Dočkáme se pilotovaných startů z Kourou?”

  1. Racek napsal:

    No, pro ESA je daleko jednodušší si ten let od rusů prostě koupit a letět z Bajkonuru. Těch několik set kilogramů nosnosti navíc při startu z Kourou je sice cenných, ale není rozhodujících. Takže proč dělat infrastrukturu za x peněz, když už existuje.
    No a možná taky čeká, že dostane dobrou radu od přítele vše s Rusy skončit, neb je třeba chránit mír. Což je sice nelogické, ale vše k tomu směřuje.
    Jinak ESA trpí tak jako jiné agentury naprostou chaotičností v plánování při každé změně vedoucí garnitury. No a to už stálo ohromné množství peněz při vývoji několika v článku zmíněných lodí. Několika, že.
    Jediná zem, kde je určitá koncepce vidět, je Čína. Tedy, zvonku to tak vyzerá, jak se říká. Skutečnost však i zde může být trochu jiná, číňané jsou vždy trochu tajemní.
    No, přesto, výsledky kosmonautiky jsou i tak impozantní. Jako pamětník prvních startů ovšem, no, podle toho co se tenkrát psalo, jsme měli dnes pomalu lítat ke hvězdám :-)) A o kolonizaci měsíce a planet někdy v roce 2010 asi nikdo tenkrát nepochyboval. No jo.

  2. Robert napsal:

    Já jen nechápu proč se všichni snaží vytvářet a později vyrábět raketoplány. Z technického i ekonomického hlediska mi to připadá jako naprostý nesmysl.
    Nač vyrábět složité lodě schopné průletu atmosférou?

    Možná mám zkreslený pohled na věc, ale proč se někdo nesnaží z mého hlediska o daleko efektivnější způsob dopravy posádky a to.

    – cesta skrze atmosféru na orbitální stanici na nízké oběžné dráze. Nejjednodušším a nejbezpečnějším způsobem (ideální je dle mého názoru Sojuz) popřípadě vyvinout loď s větším počtem pasažérů ovšem podobnou Sojuzu – co nejmenší loď co nejbezpečnější jak pro let ke stanici tak pro návrat atmosférou)

    – Pro jakoukoliv činnost člověka ve vesmíru vyslat na nákladní lodi prázdnou část vesmírné lodi popř. ji spojit ze dvou tří kusů u ISS. Tato loď by potřebovala pouze dokovací uzel k ISS a její životnost by mohla být podobná jako orbitální stanice. Mohla by být konstruována pouze pro lety ve vesmíru bez zbytečných a těžkých věcí sloužící pro návrat skrze atmosféru.

    Třeba mi někdo vyvrátí můj názor na tento princip dopravy do vesmíru.
    Díky Robert

  3. Asdf napsal:

    Spíš nechápu, proč vůbec uvažovat o Sojuzu jako jediné možnosti. Nedávno se DLR dohodla s SNC o spolupráci na Dream Chaseru (viz http://www.sncorp.com/AboutUs/NewsDetails/1069) , tak se třeba jednou dočkáme jejího startu na Ariane.

    • TP napsal:

      Správná připomínka! Případné lety raketoplánu z Kourou (ostatně, právě projektem Hermes úvahy o pilotovaných startech odtud začaly) představují samostatnou kapitolu, která závisí na volbě prostředku a jeho záchranných systémech (katapultovací křesla, vystřelovací kabina…).

      Ovšem k Dream Chaseru: osobně „spolupráci“ moc nevěřím, protože dohoda s DLR v podstatě řeší jen výměnu informací. Je to prostě dohoda o spolupráci, nic více a nic méně. DLR má za sebou např. zkušenosti s volným letem prototypu raketoplánu Phoenix (květen 2004) a Německo obecně k raketoplánům dlouho inklinuje (projekty Sänger, Hopper a hromada ještě starších). Takže má co nabídnout. Stejně tak má mnoho dat i SNC.

      Ostatně, dohodu o další spolupráci (nefinancovanou) má SNC i s NASA: http://www.sncorp.com/AboutUs/NewsDetails/941

      Ale toto fakt není to hlavní, co Dream Chaser potřebuje: peníze. SNC od loňského září jen snížila stavy pracovníků do projektu zapojených, což asi není cesta na start.

  4. Niki napsal:

    No připadá mi, že problematická bude spíše závěrečná fáze letu než start, jinými slovy, kam s tím přistát. Když se podívám na mapu Evropy, tak kde není město, tam je alespoň kozí chlívek nebo kurník. Prostě velká odlehlá plocha není. Pokud jde o kolonie (což nás zachraňuje při startu), též to moc nadějně nevidím. Takže zbývá přistání do moře, což s ruským strojem nejde.

    Tady je jediná šance – postavit nový stroj. Buď počítat s přistáním do moře, nebo stavět rovnou raketoplán a pak používat nějaké víceméně běžné letiště. Imho je b) správně, ovšem nesmí se to dělat americkým systémem, kdy se složitě odhazuje nádrž, ale chce to spíše vynášet na raketě s tím, že to nebude takové monstrum. Náklad se už dnes tahá a je to vyřešené. Co je ale tragicky nedořešené, je doprava lidí na iss a případného následníka.

    Těch otázek je mnoho a prostý nákup ruské techniky aktuálně nic nepřinese a nic neřeší, takže rozhodnutí považuji za správné.

  5. Radoslav Packa napsal:

    Ak sa má štartovať ruskou raketou a letieť ruskou loďou, tak sa ESA ani nemusí ostýchať posielať kozmonautov z ruského (kazašského) územia a ušetrí si kopec starostí. Samozrejme politická situácia môže všetko zmeniť, ale to sa môže potom týkať aj techniky. V tomto prípade je rozhodnutie Dordaina správne.
    Možno smer nastolí projekt okolo IXV…?
    Druhá otázka je, kam chce ESA posielať svojich ľudí? Projekty výskumu slnečnej sústavy nepotrebujú prítomnosť človeka (viete si predstaviť náklady a rozmery Rossety ak by sa tam nachádzal aj „človíček“ a aký prínos z toho..), a na výskum vplyvu kozmu na človeka stačí ISS, alebo jej nástupca, ktorý môže krúžiť len v blízkosti, aby „pupočná šnúra“ dosiahla. Ak sa podarí ju prestrihnúť bez toho, aby na druhej strane niekto zomrel, potom môžeme kolonizovať. Vlastne nemôžeme, pretože ak na vlastnej planéte vyrábame tovar ZÁMERNE nekvalitný, len preto aby bol zisk a predal sa ďalší a nielen tým VEDOME likviduje Zem, pričom dostatočným ospravedlnením je ekonomický faktor, tak nemáme právo kolonizovať iné svety.
    Takže podľa môjho skromného názoru, ESA má správne myslenie.

Napište komentář k Radoslav Packa

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.