Štítek ‘vesmírný výzkum’

Výzkum Venuše – 9. díl

Akatsuki u Venuše. Zdroj: JAXA

Náš seriál se přehoupl od výzkumu Venuše prováděného v dávné i blízké minulosti až do žhavé současnosti. Program Veněra je už téměř zapomenutou minulostí a bude zajímavé, jestli se tento program ještě v budoucnu vzkřísí. Podíváme se alespoň na úvahy, jakým způsobem by to mohlo proběhnout. Americký výzkum Venuše přinášel vždy významná data, což vyvrcholilo misí Magellanu v letech devadesátých. Jediný průzkumník, který ještě máme čerstvě v paměti, tak je evropský Venus Express, ovšem i ten už zanikl v atmosféře planety. A když už to vypadalo, že s touto misí výzkum Venuše prozatím končí, podařilo se uspět ještě Japoncům. Díky jejich schopnosti zachránit téměř ztracené sondy má nyní naše sesterská planeta další umělou družici a tak nás seriál končíme v době, kdy od planety proudí nová data a snímky. Jak už bylo naznačeno, podíváme se tedy nejen na tuto aktuálně probíhající misi, ale také na výhled do úvah o nápadech na budoucí průzkum Venuše.

Výzkum Venuše – 8. díl

Venus Express zdroj: nasa.gov

Náš seriál se překlopil do období po Magellanu. Povrch byl zmapován s do té doby nepředstavitelnou detailností (kolem 100 až 150 metrů). A v tu chvíli se ukázalo, jak geologicky zajímavý povrch Venuše má. Množství sopek, lávových tunelů a jiných sopečných útvarů se nachází po celé planetě. Co ovšem zásadně chybí, jsou jakékoli stopy deskové tektoniky nebo působení tekuté vody. Povrch je geologicky relativně mladý, přibližně v posledních 500 miliónech let byl celý přetvořen sopečnou činností. Tedy alespoň v něčem je Venuše trochu podobná Zemi. Velkým otazníkem ale zůstalo, zda tato geologická aktivita už skončila, nebo v určité míře pokračuje. Vzhledem k velikosti planety je zřejmé, že vnitřního tepla zde bude ještě dost, ale to nejdůležitější, totiž přímý důkaz sopečné činnosti chybí. A nebo ne? Pokusíme se nahlédnout na tuto hádanku podrobněji i díky jedné z posledních misí, která měla tu čest Venuši prozkoumat.

Výzkum Venuše – 7. díl

Venuše a Magellan

V našem seriálu jsme prošli první čtvrtstoletí výzkumu Venuše kosmickými sondami. Během tohoto období jsme zažili prvenství i neúspěchy. Poznali jsme základní charakteristiku atmosféry a podívali se na povrch planety. Začala vznikat první mapa povrchu včetně detailních záběrů. Výzkum Venuše se však samozřejmě nezastavil. Naopak, k pochopení geologie planety bylo třeba povrch zmapovat mnohem detailněji. NASA kvůli tomu připravila ambiciózní misi Magellan, která je symbolem současného poznání povrchu planety. Sonda startovala poněkud nezvyklým způsobem, totiž na palubě raketoplánu, ale to, jak si ukážeme, bylo v té době celkem běžné. Koneckonců nacházíme se v období vypuštění Hubbleova vesmírného dalekohledu, který byl také vynesen na palubě raketoplánu Discovery. A nejen Magellan se k Venuši vydal tímto způsobem.

Výzkum Venuše – 3. díl

Mariner 5, foto: NASA

V předcházejícím dílu jsme se rozloučili v situaci, kdy se konečně zadařilo také Sovětům, když jejich Veněra 4 přinesla první měření přímo z atmosféry planety. Stalo se tak až sedm let od prvních pokusů o dosažení Venuše. Mezitím nezaháleli ani Američané. Jejich Mariner 2 proměřil planetu již v roce 1962 a také v dalších letech měli úspěch. Namátkou Mariner 3 a 4 byly sesterské sondy k Marsu, přičemž trojka selhala, ale čtyřka jako první přinesla fotografie povrchu Rudé planety. To se psal červenec 1965. V roce 1967 pak přišel Mariner 5 a cílem se stala opět Venuše. Zatímco předchozí lety měly úspěšnost 50 na 50, tentokrát si USA vystačily se sondou jedinou a tak měli v roce 1967 k dispozici další data o atmosféře Venuše. Nezahálel ani SSSR a tak se k Venuši vydaly sondy Veněra 5 a 6. Ty však, i když ani to není málo, jen zopakovaly úspěch Veněry 4. To pravé přistání a měření z povrchu přišlo až v dalším desetiletí.

Výzkum Venuše – 2. díl

Veněra 2, foto: Gunter Dirk Krebs

První díl jsme věnovali úvodnímu seznámení s Venuší jako planetou a nahlédli na první, často nepříliš úspěšné pokusy o dosažení planety. V polovině šedesátých let tedy bylo zřejmé, že s Venuší, jako mírumilovnou, obyvatelnou planetou, je konec. Měření Marineru 2 jasně potvrdila, že povrch je rozžhaven na teplotu stovek stupňů a že planeta je zahalena do husté atmosféry. Zatímco první polovina let šedesátých přinesla první pokusy o průlety, v druhé polovině už jsme se dočkali přímého zásahu planety. Jak bylo patrné z častých sovětských neúspěchů, neváhali jít na průzkum hrubou silou a přes velký počet ztracených sond se jim postupně dařilo dostat se nejprve na dráhu průletovou a posléze i naměřit nějaká data. Ovšem nepoučeni z předchozích nezdarů, řada následovnic první a druhé Veněry byla nakonec odsouzena k roli pokusných králíků a jedna za druhou hynuly pod drtivým tlakem Venušiny atmosféry. Američané na to šli jinak. Kromě selhání nosné rakety u prvního Marineru, hned při druhém pokusu přinesli vědecká data a také další mise byla velice úspěšná. Na rozdíl od Sovětů se ale nepokoušeli o přistání, což jim situaci možná trochu ulehčilo. Pojďme se tedy podívat podrobněji, jaké mise se vydaly k Venuši v druhé polovině let šedesátých a kdy se konečně i Veněrám začalo dařit.

Proleťte se vesmírem s Jiřím Grygarem

Říká se, že najít jehlu v kupce sena je těžké. Proti hledání člověka, který by neznal předního českého astrofyzika Jiřího Grygara je to ale brnkačka. Tento mimořádně známý popularizátor vědy se zapsal do mysli diváků především bezkonkurenčním seriálem Okna vesmíru dokořán, který spoustě lidí ukázal krásy kosmu. Udělejme teď malý skok v čase – Syn pana Grygara, Lukáš, se zaměřuje na zpravodajství z oblasti počítačových her a má svůj vlastní pořad na portálech Stream i YouTube. Myslíte si, že to spolu nesouvisí? Na první pohled to tak možná vypadá, ale stačí jen říct, že Lukáš Grygar pozval svého otce do dvouhodinového živého vysílání, během kterého byla na programu kosmická hra z budoucnosti, která se ale snaží ctít reálný stav vesmíru – Elite: Dangerous. Pokud se chcete dočkat poutavého vyprávění o rozdílech mezi realitou a hrou, ale také o mnoha dalších věcech, třeba kosmických sondách, o kterých Jiří Grygar dokáže tolik poutavě vyprávět, neměli byste tohle video minout.

Občasný seriál novinek z bouřlivého života (nejen) kosmických detektorů

Pojďme se teď na chvilku přesunout do hlubšího vesmíru – na orbitální dráhy kosmických teleskopů, kterými mapujeme nejen současnost, ale především minulost našeho vesmíru. Nikdy v historii jsme se kvůli omezeným pozorovacím podmínkám z hloubi naší atmosféry nemohli podívat tak jasně a detailně na jevy, které se ve vesmíru odehrávají i nyní, ale ponejvíce se udály v dobách, kdy na Zemi ještě nebyl člověk. Nebo dokonce v těch časech, kdy jedinou živou formu na povrchu planety tvořil zapáchající buněčný povlak v místech, kde pradávná moře omývala první prakontinent, a který dnes nazýváme stromatolity. Nebo dokonce v době, kdy naše sluneční soustava neexistovala a místo ní se prostorem po orbitě uvnitř naší Galaxie řítil obrovský oblak prachu a plynu, který teprve za několik stovek milionů let dostal, zřejmě díky silné explozi supernovy někde v dočasném okolí, dostatečně silný impuls, aby se začal gravitačně smršťovat a položil tak základ našeho slunečního systému.