Štítek ‘Vesmírné osudy’

Vesmírné osudy 86. díl – John Young

Apollo-1

V pátek 27. ledna 1967 byl John Young v kalifornském Downey, kde spolu s Tomem Staffordem a Gene Cernanem trénovali v kabině Apolla s výrobním číslem 014. Přestože Stafford, Cernan a Young byli záložní posádkou pro plánovaný let posádky Jima McDivitta na nové specifikaci Apollo Block II, reálný hardware zatím ještě nebyl hotov, proto museli astronauti vzít zavděk starší specifikací lodi. Jedině tak mohli trénovat činnost posádky v reálné kabině. Ta ovšem nestála ani za zlámanou grešli. Ten den nedokončili Stafford a spol. ani jeden simulovaný odpočet, a když Young zpozoroval na podlaze velitelského modulu kaluž glykolu, Stafford se rozhodl test odpískat. „Na Měsíc, to určitě…“, odfrknul znechuceně Young, „…tenhle kýbl šroubů nedoletí ani na orbit!“ Když pak John odšroubovával vnitřní poklop kabiny, spadl mu tento těžký kus přímo na nohu, čímž si loď, poklop a jeho tvůrci vysloužili výživnou dávku jmen, která nelze ve slušné společnosti opakovat. Jako první z lodi vylezl Tom Stafford a okamžitě se k němu přitočil jeden z techniků s tím, že má jít k telefonu. Volal jeden z astronautů nováčků Al Worden: „Už jsi něco slyšel o požáru na rampě na Mysu?“ Po Staffordově záporné odpovědi mu Worden sdělil šokující zprávy. Stafford zavěsil a počkal, až Young a Cernan ukončí vypínání lodi, vzal si je stranou a pověděl jim, že tři jejich kolegové a blízcí přátelé jsou mrtví. Tiché obavy, které měli všichni ohledně kyslíkové atmosféry na palubách kosmických lodí, se právě proměnily v šerednou realitu…

Vesmírné osudy 85. díl – John Young

Posádka Gemini III během tiskové konference

John Young se svým letem na misi GT-3 stal sedmým americkým astronautem a osmnáctým člověkem ve vesmíru celkově. Na konto si připsal necelých pět hodin ve vesmíru, a tato zkušenost se jemu i veliteli Gusu Grissomovi evidentně velice zamlouvala. „Bylo to skvělé, neuvěřitelné. Angličtina nemá slova, kterými bych mohl popsat tu krásu,“ odpověděl John na otázku ohledně svých pocitů. Většina novinářů na prvních tiskových konferencích si povšimla zajímavé změny v chování obou mužů. Předtím se jevili jako relativně uzavřené analytické a inženýrské osobnosti, nyní z nich však sálalo nadšení a otázky v rozhovorech neodbývali krátkými odpověďmi. John to vysvětlil jednoduše: „Myslím, že 0g udělá extroverta z každého.“ Ve všeobecném nadšení nezůstaly stranou ani rodiny obou astronautů. Manželky Grissoma a Younga i s potomstvem statečně odolávaly náporu novinářů, samozřejmě s vydatnou pomocí manželek ostatních členů astronautického oddílu. Všechny přehlídky, vítání starosty měst a večeře s místní smetánkou však nedokázaly potlačit hlad, který rostl zdánlivě každým dnem. Hlad po nových pohledech na náš domov z oběžné dráhy, hlad po alespoň pár dalších minutách ve stavu beztíže, hlad po další misi. John nemusel na další nominaci čekat příliš dlouho…

Vesmírné osudy 84. díl – John Young

The New Nine

Devět nových členů oddílu astronautů, kteří sami sebe pojmenovali „The New Nine“, očekával nával práce. Během prvního setkání na základně Ellington 16. září 1962 Deke Slayton novopečené astronauty oslovil s tím, že „máme v plánu jedenáct pilotovaných misí Gemini, minimálně čtyři lety Apolla Block I a zatím blíže neurčený počet letů Apolla Block II včetně lunárního přistání. Takže práce budete mít, co hrdlo ráčí.“ O den později byla devítka mužů představena veřejnosti. John Young byl potěšen výběrem, zdálo se, že je v dobré společnosti. Jen z námořnictva tady byl Pete Conrad, legendární postavička (a to doslova – Pete byl postavou pomenší, zato osobnost měl velkou a barvitou…), který přišel z testovacího střediska Pax River. Ze stejné líhně byl i bývalý Youngův nadřízený z období testů Phantomu James Lovell. A do třetice reprezentoval „námořnický odchov“ i tichý a trochu samotářský Neil Armstrong, který ovšem nepřišel přímo z řad US Navy, ale už jako civilista a pilot NASA. Přes klasickou řevnivost mezi námořnictvem a letectvem musel Young uznat, že ani kolegové z USAF nejsou žádná ořezávátka. Za letectvo se ve skupině New Nine objevil například jistý Thomas Stafford. Ten samý Stafford, který s Youngem sdílel dělovou věž a palandu na USS Missouri o třináct let dříve. A nyní se společně měli začít připravovat na závod o Měsíc…

Vesmírné osudy 83. díl – John Young

Pensacola NAS

Námořní základna Pensacola má ve výcviku pilotů dlouhou tradici. Vznikla v roce 1914 a stala se obřím centrem leteckého výcviku a legendární líhní špičkových pilotů. Za prvních čtyřicet let fungování její brány opustilo přes 55 000 novopečených aviatiků a nyní, v červnu 1953, se měl k houfu zelenáčů přidat i John Watts Young. Jenže tady byl malý detail: torpédoborec USS Laws, na kterém se momentálně nacházel, měl do přístavu v San Diegu namířeno až za několik měsíců. Young si ale rychle poradil – přece v Koreji neuvízne teď, když se mu měl splnit dávný sen o létání! Jedním námořním letounem na základnu Cubi Point na Filipínách, druhým vojenským letadlem pak do San Francisca. Odtud už se mohl domů, do Orlanda dostat mnohem snadněji. V Orlandu se po dlouhé době setkal se svým otcem, který byl určitě na svého syna hrdý – koneckonců John kráčel v jeho námořnických šlépějích. Z Orlanda je to do Pensacoly asi 750 kilometrů, a ty bez problémů zvládla stará Fordka Johnova otce. V červnu 1953 konečně prošel John Young branami Naval Air Station Pensacola. Kariéra, která měla trvat 51 let, se právě rozběhla…

Vesmírné osudy 82. díl – John Young

"When thoughts turn inwards"

Štětec malíře klouže po papíru a zachycuje nejen rysy jeho tváře, ale snad i myšlenky, létající kolem jeho hlavy. Pevně semknuté rty a pohled, který chvílemi směřuje do neurčita. Procedury při oblékání skafandru vykonává jakoby bezmyšlenkovitě, přesto jeho pohyby dávají tušit nesčetné hodiny tréningu. Přestože má podle všech měřítek být odpočatý, tohle ráno prozrazují stíny pod jeho očima jistou mentální únavu a nervozitu. Snaží se odhánět nepříjemné myšlenky a soustředit se na procedury v případě přerušeného startu. Je si dobře vědom toho, že některé z nich v případě, že je bude muset využít, povedou k téměř jisté smrti jeho samého i jeho parťáka, nedovolí však své mysli, aby u takových myšlenek setrvávala příliš dlouho. Raději přemýšlet v rámci akronymů a suchých čísel, ta mu odjakživa poskytovala útěchu, když to potřeboval. RTLS… TAL… AOA… ATO… vystřelovací sedadla… spaliny motorů budu mít 2700°C… katapultáž určitě nepřežijí… Ksakru, už zase myslí na to, co by měl co nejvíce vytěsnit! A štětec dál a dál vykresluje jeho tvář a jeho skryté obavy. Je ráno 12. dubna 1981 a v místnosti OCB na Cape Canaveral se vše připravuje na nejodvážnější zkušební let v dějinách. John Young dokončuje oblékání svého skafandru a spolu s kolegou Bobem Crippenem vstává a odchází ke dveřím. Po cestě míjí malíře Henry Casselliho, který právě zaznamenal pro historii tvář velitele prvního kosmického letu raketoplánu…

Vesmírné osudy 81. díl – Alexej Leonov

Leonov v 70. letech 20. století

Rok 1975 měl být přelomovým v sovětském kosmickém programu. Poprvé se na počátku léta podívali Američané na Bajkonur (před nimi měl tu čest z představitelů západních států pouze Charles DeGaulle a jeho následník Georges Pompidou), poprvé byla jména posádky představena předem a poprvé měla start v přímém přenosu přenášet sovětská televize. Alexej Leonov věnoval přípravě vše, co mohl. Trávil nekonečné hodiny na učebnách, simulátorech a sám sobě naordinoval tvrdý režim, zahrnující velké dávky fyzického cvičení a sportu a naprostou abstinenci. Tedy, téměř naprostou. Během posledních čtyř měsíců před startem se ani nedotknul alkoholu, s výjimkou posledního týdne před startem, kdy si dopřál jedinou sklenku gruzínského vína. Práce s americkými protějšky jej těšila a nemohl se dočkat, až se s astronauty setká na orbitu. Start Sojuzu-19, který měl Leonova s Kubasovem dopravit na orbit, byl stanoven s dvouletým předstihem na 15. července 1975. Během oněch dvou let se však vyskytly dvě významné události, z nichž jedna mohla přímo ohrozit společný projekt ASTP/EPAS…

Vesmírné osudy 80. díl – Alexej Leonov

Leonov a Běljajev

Pavel Běljajev se už nějakou dobu necítil dobře. Žaludek měl jako na vodě a neustálé bolesti jej upomínaly, že by bylo záhodno navštívit lékaře. Jenže – jestliže se vydá na milost a nemilost osobám v bílých pláštích, bude to s velkou pravděpodobností znamenat vyřazení z letového stavu. Na konci prosince 1969 však už nemohl své problémy skrývat, bolesti byly příliš silné. Lékaři okamžitě nařídili hospitalizaci, Běljajev má krvácející žaludeční vřed. Na 30. prosinec byla naplánována operace a během ní Pašovi odebrali dvě třetiny žaludku, část dvanáctníku a apendix. Po operaci však nastaly komplikace, rozvinul se rozsáhlý zánět pobřišnice, ještě zhoršený zápalem plic. 4. ledna 1970 museli lékaři přistoupit k další operaci. Přes přechodné zlepšení stavu nakonec 10. ledna 1970 v 00:20 moskevského času zemřel. Alexej Leonov v průběhu necelých dvou let přišel o druhého blízkého přítele, se kterým jej navíc poutaly okamžiky, kdy šlo během letu Voschodu-2 o život. Stejně jako Gagarin, Běljajev byl pro Leonova jako bratr. Alexej si k žádnému z kolegů už nikdy nevytvořil podobně blízký vztah. Temná léta nemínila jen tak odejít…

Vesmírné osudy 79. díl – Alexej Leonov

Leonov a Bljajev po návratu z mise

Trvalo tři dny, než byla posádka Voschodu-2 vysvobozena ze zasněžené pustiny a dopravena zpět na Bajkonur. Tam kosmonauty čekaly bouřlivé oslavy a následovaly cesty do různých koutů Sovětského svazu. Mimo jiné Běljajev a Leonov navštívili i Kalugu, kde bylo v té době dokončováno muzeum Konstantina Ciolkovského. Poté začalo velké turné po celém světě. Historický úspěch Leonovova výstupu do volného prostoru dokázali Američané v rámci mise Gemini IV zopakovat až v červnu toho roku. To bylo také nadlouho naposledy, kdy Sověti přeskočili Američany. Kosmický program SSSR už nějakou dobu přešlapoval na místě bez jasně dané koncepce. Neustálé zásahy Politbyra a požadavky na nové a nové kosmické spektákly vyčerpávaly Koroljova a jeho spolupracovníky a bránily systematické práci. O neustálém boji o finanční prostředky ani nemluvě. Práce na nové lodi 7K, později známé jako Sojuz, se protahovaly a tím se vzdaloval i cíl, o který SSSR i USA usilovaly: Měsíc. Alexej Leonov tento neblahý vývoj viděl zblízka a rozhodně se mu nezamlouval. Na popud generála Kamanina, velitele oddílu kosmonautů, se spolu s Gagarinem a dalšími pokusil v říjnu 1965 o přitáhnutí pozornosti politických špiček…

Vesmírné osudy 78. díl – Alexej Leonov

Voschod s přechodovou komorou Volga

V první polovině šedesátých let probíhal skrytý závod propagandy USA a SSSR o jednotlivá kosmická prvenství. Sověti si zatím dokázali připsat vítězství ohledně první družice, prvního živého tvora, prvních družic u Měsíce, prvního muže ve vesmíru, první ženy ve vesmíru a let Voschodu-1 přinesl i první kosmickou posádku v dějinách. Málokdo tušil, že Voschod je jen nouzovým řešením a že sovětský program začíná přešlapovat na místě bez jasné koncepce a s vysychajícím tokem financí. Improvizace, kterou se Sověti snažili dohnat výše uvedené nedostatky, je nyní s odstupem zřejmá právě u programu Voschod. Nejen risk v podobě letu posádky bez skafandrů ve Voschodu-1, ale i příprava na výstup do volného prostoru v rámci mise Voschodu-2 se nesla ve znamení horečného překonávání implicitních nedostatků kabiny a použitých technologií. Zřejmě největší překážkou úspěšné EVA byl fakt, že sovětská elektronika neměla žádný prostředek k chlazení ve vakuu. Na rozdíl od amerických lodí Gemini, které začaly úspěšně používat systém „cold plates“, tedy jakýchsi polic s cirkulujícím glykolem, který odebíral odpadní teplo, Sověti spoléhali na chlazení vzduchem. V okamžiku, kdy by kosmonauti otevřeli poklop, a v kabině by se vytvořilo vakuum, chladicí médium by tím zmizelo a elektronika by se velmi rychle „upekla“. Tento fakt dal vzniknout nouzovému řešení, které se stalo všeobecným poznávacím znakem Voschodu-2 a které mělo Alexeji Leonovovi přinést značné problémy.

Vesmírné osudy 77. díl – Alexej Leonov

Kosmonautický piknik

Do Moskvy se v březnu 1960 začali nenápadně sjíždět mladí piloti z různých koutů Sovětského svazu. O jejich novém zařazení vědělo jen několik málo zasvěcených. Dvacet mladíků se mělo připravovat pro vesmír. Hned na začátku se však museli vyrovnat s velkou překážkou: protože se program pilotovaných letů teprve krčil na startovní čáře, nebylo pro ně připraveno ani adekvátní ubytování. Budoucí kosmonauti tedy dostali k dispozici… tělocvičnu na základně Chodynka nedaleko centra Moskvy. V tělocvičně byli ubytováni i se svými rodinami. Například manželé Leonovovi dostali přidělenu polovinu volejbalového kurtu. Přes síť zavěsili kus látky, aby si vytvořili alespoň nějaké zdání soukromí – na druhé polovině kurtu bydlel další adept na kosmonauta se svou ženou. Na ty šťastnější se dostaly malinké pokojíčky vytvořené z provozních místností tělocvičny. Na Chodynce přebýval první oddíl kosmonautů několik týdnů, než byly dokončeny třípokojové byty na ulici Ciolkovského v těsném sousedství letiště Čkalovskoje. Ani tady však na mladé muže a jejich manželky, snoubenky a v několika případech i děti nečekaly nijak závratné podmínky. Zprvu obývaly vždy dvě rodiny jeden byt, až o rok později dostali kosmonauti konečně alespoň trochu důstojné bydlení na nedaleké Leninově ulici. Nabízí se srovnání s astronauty Mercury 7 a jejich domy za hubičku, smlouvami s časopisem Life a novým autem každý rok. Sovětští kosmonauti měli začátky o mnoho spartánštější. Byli však mladí, plní elánu a ideálů…