Štítek ‘Vesmírné osudy’

Vesmírné osudy 96. díl – Story Musgrave

STS-61 startuje

Bylo, nebylo, za dalekým oceánem se před 79 lety narodil chlapec. Mladík, pocházející z mimořádně problematického prostředí se rozhodne, že pro sebe zajistí lepší život, než jaký poznal během svých dětských let. Ke svému štěstí je obdařen pronikavým intelektem a nekonečnou zvídavostí, která se neomezuje pouze na jeden obor. Náš hrdina uteče ze střední školy, aby se mohl dát na vojnu, posléze se stane pilotem. Za celou svou kariéru nalétá zhruba 17 700 hodin na 160 typech letounů. Skáče také padákem a má za sebou 700 seskoků, přičemž 100 jich má experimentální povahu. To ovšem našemu hrdinovi nestačí, jeho apetit po poznání je nekonečný a postupně získává 6 vysokoškolských titulů – z toho část při zaměstnání! A aby se nenudil, zkouší své štěstí v NASA. Po dlouhém čekání se na něj opět usměje štěstěna a přihraje mu do klína 6 letů v raketoplánu. Hrdina vykoná několik zajímavých a komplikovaných výstupů do volného prostoru, při kterých mimo jiné opravuje i Hubbleův teleskop během legendární první servisní mise a podílí se tak na odvrácení obrovského fiaska a také jeho zásluhou se dnes můžeme obdivovat krásným snímkům hlubokého vesmíru. Ani to však našemu hrdinovi nestačí a tak se krom své práce ještě věnuje na částečný úvazek traumatologické chirurgii. Po odchodu z NASA se zabývá designem v různých formách a obhospodařuje svou palmovou plantáž. A také fotografuje, píše básně, zabývá se počítačovými technologiemi, uměním, literární kritikou, potápěním, plachtařením, stranou nezůstávají ani jeho zamilované toulky přírodou. Ale už dost, vždyť přeci takoví lidé jsou jen v pohádkách! Nebo… ne? Tahle story má opravdu skutečný základ. Nebo spíše – tenhle Story…

Vesmírné osudy 95. díl – Vladimir Džanibekov

Oživování Saljutu 7

9. června 1985 se Džanibekov a Savinych probudili do dalšího dne, který bude stejně těžký, jako ten předchozí. Na palubě mrtvé stanice byl mráz, všechny stěny byly pokryty ledovou vrstvičkou a odevšud trčely různými směry rampouchy. Hrubý odhad teploty, vymyšlený v řídicím středisku, předpokládal, že jeden z kosmonautů plivne na stěnu stanice a bude sledovat, za jak dlouho sliny zmrznou. Džanibekov metodu vyzkoušel a slina zamrzla během tří sekund! Po krátkých propočtech středisko odhadlo vnitřní teplotu ve stanici na -10°C. Přestože byli Viktor i Vladimir navlečeni v teplém oblečení a na hlavách měli ″furašky“, chlad si nacházel cestu až do morku jejich kostí. To ovšem nebylo to nejhorší. Vzhledem k nefunkčnosti větráků se kolem těl obou mužů vytvářela vrstvička vydechovaného oxidu uhličitého, která po chvíli začala způsobovat únavu, omámenost a při delším setrvání na jednom místě hrozila otrava. Bylo proto rozhodnuto, že se kosmonauti budou při práci střídat – jeden bude pracovat v Saljutu, zatímco druhý bude odpočívat v teple transportního Sojuzu a zároveň bude dávat pozor na příznaky otravy oxidem uhličitým u svého kolegy. Celkově lékaři povolili pracovat maximálně 8 hodin denně, s hodinovou přestávkou každé dvě hodiny. Hned na počátku vyšlo najevo, že se začíná odvíjet závod s časem: nefungoval systém ″Rodnik“ pro přechovávání a dávkování pitné vody. Jeho nádrže byly kompletně zamrzlé a z dávkovací hadice čouhal rampouch. Na palubě Sojuzu byly zásoby pitné vody ještě na 5 dní. Jestli voda nerozmrzne do 14. června nebo, pokud budou hodně šetrní, pak do 21. června, budou se muset kosmonauti vydat s nepořízenou domů…

Vesmírné osudy 94. díl – Vladimir Džanibekov

Saljut 7

Schylovalo se k poledni 11. února 1985 a v řídicím středisku ЦУП (Центр Управления Полётом) vše probíhalo docela normálně. Operátoři pečovali o stanici Saljut 7, která zrovna létala v automatickém režimu a čekala na čtvrtou základní posádku, Vladimira Vasjutina a Viktora Savinycha. Ti se měli k Saljutu vydat toho roku na jaře. V říjnu roku předchozího stanici opustili po rekordně dlouhém pobytu kosmonauti Kizim, Solovjov a Aťkov, od té doby se stroj choval způsobně a operátoři už byli možná trochu znudění. Nicméně právě 11. únor měl všechno změnit. Když toho dne během jednoho z oběhů Země stanice vlétla z oblasti mimo dosah sledovacích stanic do rádiového ″okna“, ukázalo se, že na palubě došlo k poruše. Podle všeho palubní sítí proběhl výkyv proudu, tím byl automaticky vypnut hlavní vysílač telemetrie a Saljut přešel automaticky na záložní vysílač. Nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí, jednotka elektroniky S-190, ve které byly oba vysílače umístěny, byla už za hranicí své životnosti. Protože ve středisku zrovna končila směna, upozornili odcházející operátoři své nastupující kolegy, že bude třeba zavolat specialisty, kteří telemetrický a ovládací systém konstruovali. Čerstvá směna ovšem z nepochopitelných důvodů celou záležitost považovala za bagatelní a pokusila se dálkovým povelem opět zapnout stávkující hlavní vysílač. Bylo 13 hodin, 20 minut a 51 sekund moskevského času, když byl rádiový povel vyslán na stanici. Aniž to kdo mohl tušit, v útrobách stanice vyvolal onen povel elektrickou bouři a záplavu zkratů. Na dalším orbitu čekali operátoři, že se Saljut ozve prostřednictvím znovuzapojeného hlavního vysílače. Místo toho zavládlo ticho. Stanice se zcela odmlčela. Operátorům nad hlavami prolétala mrtvá masa, o jejímž stavu se bylo možno pouze dohadovat. Saljut 7 upadl do kómatu a zdálo se, že dny jeho služby jsou sečteny…

Vesmírné osudy 93. díl – Vladimir Džanibekov

Džanibekov, Chretien a Ivančenko

Kulturní rozdíly mezi národy bývalého východního bloku a národy západní Evropy byly a jsou jistě v některých oblastech dosti podstatné. Jestliže se však začnou míchat do tak vážného a riskantního podniku, jako jsou lety do vesmíru, je to na pováženou. V prostředí, kde na bleskové reakci závisí úspěch astronomicky nákladné mise, či dokonce zdraví a život posádky, není čas na dohady. Proto jsou posádky sestavovány s dostatečným předstihem, aby si dokázaly vytvořit kolektivní stereotyp řešení nenadálých situací. Jenže co v případě, kdy na sebe narazí dvě osobnosti, které jsou – kulantně řečeno – nekompatibilní? Občas se taková situace přihodí a pak přicházejí na řadu různé scénáře. Buď se přítomní dohodnou na rozumném kompromisu, nebo se v průběhu letu vyskytnou vážné problémy a konflikty. Tím nejoptimálnějším scénářem je rozpoznání problému před letem a případné změny ve složení posádky. V roce 1981 se jeden souboj osobností odehrával v rámci posádky jisté ostře sledované mise a Vladimir Džanibekov měl v celém dění sehrát významnou roli…

Vesmírné osudy 92. díl – Vladimir Džanibekov

Džanibekov v době EPAS

Květen 1970 znamenal pro rodinu Vladimira Džanibekova velké změny. Spolu s ostatními osmi rodinami kosmonautů-posluchačů se stěhovali do nového. Přestože byt byl maličký a pouze dvoupokojový, jeho adresa byla velmi prestižní: Hvězdné městečko. Lilija se stala učitelkou hudby v místní umělecké škole, ale svého manžela nijak často nevídala. Hned od počátku byli nováčci zapřáhnuti v něčem, čemu se říká ″všeobecná kosmická příprava“. Dva roky trvající řehole, v jejímž průběhu si mohli posluchači zapsat stovky hodin výuky, přípravy na simulátorech, výcvik pro přežití v různých podmínkách od pouštního prostředí přes nácvik přistání na vodu až po bivakování v uprostřed zasněžené tajgy. Součástí výcviku byl i roční kurz v Moskevském leteckém institutu a letový výcvik na nových typech letounů. Vladimir si do svého zápisníku mohl připsat MiG-21 a L-29 Delfin (posléze, ve druhé polovině sedmdesátých let, do jeho kolekce přibyl i L-39 Albatros). Dva roky tvrdé práce se však vyplatily a 15. června 1972 mohl Vladimir odhodit ze své funkce přílepek ″posluchač“ a konečně se dostat k zajímavé práci. Stal se příslušníkem 1. oddílu 1. oddělení v rámci kosmonautického oddílu, jeho náplní prací tedy bylo vypracovávání orbitálních procedur. A hned v červenci toho roku dostal velmi zajímavý úkol: podílet se na konstrukci raketoplánu Spiral. Tento stroj se nakonec dočkal osmi pilotovaných atmosférických testů a posléze byl roku 1978 v tichosti zrušen. Džanibekov se ale u Spiralu zdržel pouze půl roku. Doba oteplování vztahů mezi SSSR a USA přinášela nepředpokládané příležitosti. I pro Vladimira Džanibekova…

Vesmírné osudy 91. díl – Vladimir Džanibekov

Vladimir Alexandrovič Džanibekov

Stanici spatřili hned poté, co vylétla ze zemského stínu. Zpočátku se jevila jako jasná hvězda a postupně rostla. Na počátku výrazně jasná, nyní už zářila tak, že nemohlo být sporu o tom, co prostřednictvím periskopu VP-1 oba muži pozorují. Vladimir se zhluboka nadechnul: teď půjde do tuhého. To, k čemu se chystali, zatím za celou dobu pilotovaných letů do vesmíru nikdo nedokázal. Jestliže se vše zdaří, bude jeho expedice zapsána v análech sovětské kosmonautiky jako nejodvážnější a nejobtížnější let všech dob. A najednou pocítil obrovskou vděčnost za fakt, že vedle sebe má právě Viktora. ″Lidská kalkulačka“, jak se mu mezi kolegy přezdívalo, začal právě rozehrávat svůj koncert, během kterého navede svého velitele až k cíli jejich cesty. Vladimir přinutil své myšlenky, aby se vrátily zpět k práci, která před nimi stála. Tedy spíše letěla… Začal komentovat dění kolem: „…je desetkrát jasnější než Jupiter. Teď nám odlétává do strany, vzdálenost 7,2 km, rychlost 12,8 m/s… Vzdálenost 4,4 km, rychlost 7,8 m/s… Rozestup 1,5 km…“ Operátoři na zemi jen tiše naslouchali, co se děje vysoko nad hranicemi atmosféry – přesně tak, jak se s kosmonauty dohodli, aby je nerušili při práci. Nyní přešel Vladimir na základní sadu páček řízení a začal oblétávat stanici. Na obrazovkách řídicího střediska se objevily záběry jedné z kamer na trupu Sojuzu. Stanice na nich vypadala jako chromý pták – panely slunečních baterií byly otočeny nazdařbůh a náhle bylo operátorům jasné, že celá záležitost bude mnohem složitější, než si původně představovali. Za odmlčením stanice nestála pouze chyba spojení, Saljut-7 byl zřejmě mrtvý. Ale jestli jej někdo může zachránit, je to Voloďa ″Džan“ Džanibekov, který se s Viktorem Savinychem právě blíží ke spojovacímu uzlu, aby se poprvé v historii spojili s naprosto inertním tělesem…

Vesmírné osudy 90. díl – John Young

John Young v první polovině 80. let

Program orbitálních testů Shuttlu se rozběhl a John Young se mohl opět ujmout své pozice šéfa oddílu astronautů, na které jej během výcviku k STS-1 zastupoval Alan Bean. Young tak mohl pracovat na sestavování posádek od STS-3 výše. Svá doporučení pro složení posádek posílal vždy Georgi Abbeymu, který měl poslední slovo. Podle Youngových vzpomínek se ale málokdy stalo, že by vzájemně s výběrem nesouhlasili. Samozřejmě také zůstával aktivním členem oddílu astronautů a pokračoval ve výcviku. Vesmír byl jako droga, když jste se podívali na Zemi z ptačí perspektivy, chtěli jste další dávku. 30. dubna 1982 byly oznámeny nominace na lety STS-7, -8 a -9. Každá z těchto misí měla mít své dílčí prvenství. Poslední jmenovaný let měl být prvním čistě ve prospěch vědy, přičemž v nákladovém prostoru se měl nacházet evropský vědecký modul Spacelab. A při vědomí důležitosti mise Young nominoval do velitelského křesla sám sebe. Tento let přinesl krom Spacelabu ještě několik dalších prvenství, ačkoli o ně žádný člen posádky nestál a některá se astronautům odhalila až v průběhu letu…

Vesmírné osudy 89. díl – John Young

Young na začátku 80. let

Téměř okamžitě po skončení lunárních misí byl Young jmenován šéfem odboru pro Space Shuttle v rámci kanceláře astronautů. Ze své pozice měl zajišťovat koordinaci mezi vývojáři a astronauty a prezentovat oběma stranám problémy a závěry, na které jedna nebo druhá strana narazila. O jeden stupínek pod ním stál TK Mattingly, coby šéf podpory kanceláře astronautů pro Space Shuttle. Youngovým nadřízeným byl šéf kanceláře astronautů Al Shepard. Ovšem Al už byl víceméně na odchodu, ve svém věku ani na okamžik nepochyboval, že už nikdy nepoletí. Když pak v prosinci 1973 Al oznámil, že v létě příštího roku odejde z NASA, nastalo hledání nového šéfa oddílu astronautů. V lednu 1974 pak padlo jméno vybraného kandidáta: John Watts Young. Ujal se své funkce nejdříve dočasně a na konci dubna byl jmenován definitivně. Tím začalo dlouhých 12 let, během kterých měl Young na starosti všechny důležité záležitosti, které se týkaly jeho kolegů: od rozhodování, kdo stráví „týden v sudu“, tedy kdo bude daný týden k dispozici médiím, přes organizaci výcviku a nábor nových členů až po jmenování posádek. Hned na začátku byl hozen do hluboké vody jménem ASTP/EPAS, mezinárodní mise, jejíž příprava už byla v plném běhu. Po ukončení letů Apolla se pak mohl plně věnovat testování zcela nového dopravního prostředku pro astronauty – raketoplánu Space Shuttle. Stejně jako ostatní s ním prožije chvíle triumfu i smutku…

Vesmírné osudy 88. díl – John Young

Pohled z okénka Orionu těsně po přistání

John Young se rozhlížel po fantaskní krajině za okénkem. Balvany a kameny všech tvarů vystupovaly ze zářivého povrchu vrchoviny Descartes. Kdesi za jeho zády slunce pomalu stoupalo nad obzor, tak pomalu, že jeden den tady trvá čtrnáct dnů pozemských. Teď jsou konečně tady a John mohl zapomenout na všechny problémy, které je sužovaly po cestě sem. Od problémů s tlakováním S-IVB před TLI, přes falešný poplach zablokování inerciální plošiny během letu k Měsíci, trable s anténou Orionu, až po ten příšerný okamžik, když se zdálo, že vinou ovládacího systému trysky Casperu budou muset celou misi odpískat. Zvládli to, nakonec jsou v cíli své cesty, problémy můžou hodit za hlavu. Jenže ne tak úplně shodný názor měli specialisté na Zemi. Protože měl Orion v okamžiku přistání zpoždění přibližně 6 hodin, bude třeba zahýbat letovým plánem. Původně měli Young a Duke provést první EVA hned po přistání, jenže to by znamenalo, že se všemi nutnými procedurami by byli na nohou dohromady asi devětadvacet hodin. Šestihodinové zpoždění se také zakouslo do zásob energie v bateriích, proto bylo rozumné šetřit elektřinou pokud možno co nejvíce. A tak místo výstupu na měsíční povrch John a Charlie svlékli skafandry, vypnuli všechno, co se vypnout dalo, a odebrali se na kutě. Věda může počkat do zítřka.

Vesmírné osudy 87. díl – John Young

Řídicí středisko během krize Apolla 13

Apollo 13 bylo – tedy spíše mělo být – velmi zajímavou misí. Přistání v pahorkatině Fra Mauro mělo přinést vědcům více poznatků než u předchozích letů, k tomu bylo třeba přizpůsobit i trajektorii během letu k Měsíci. Místo dráhy volného návratu, která zajišťovala jistý stupeň bezpečí, měla Třináctka využít hybridní trajektorii. Velitelem byl Jim Lovell, první člověk, který se měl vydat počtvrté do vesmíru. Apollo 13 však bylo zvláštní ještě v jedné okolnosti: všude samé třináctky. Apollo 13 mělo odstartovat ve 13:13 houstonského času, do sféry měsíční přitažlivosti se mělo dostat 13. dubna. Žeby příliš mnoho třináctek najednou? Těsně před letem se začalo zdát, že všichni škarohlídi možná mají pravdu. Kvůli možné infekci spalničkami musel být vyměněn pilot velitelského modulu Ken Mattingly a jeho místo zaujal Jack Swigert, pilot záložní posádky, kterou vedl John Young. O něco později, v úterý 13. dubna, si mohli pověrčiví lidé na celém světě tiše mnout ruce se slovy: „Já jsem to říkal!“ Apollo 13 se změnilo z odvážné expedice ve prospěch lidstva a vědy v boj o život. John jako velitel záložní posádky měl v boji o záchranu Lovella a jeho mužů významný podíl. Přibližně 90 hodin, které uběhly mezi výbuchem kyslíkové nádrže číslo 2 v servisním modulu Apolla a úspěšným přistáním v Pacifiku, strávil s Charliem Dukem v simulátoru LM, kde do nekonečna zkoušel, vymýšlel, cizeloval a definoval postupy pro různé fáze letu. Když Lovell, Haise a Swigert stanuli na palubě záchranné lodi USS Iwo Jima, celý svět si hlasitě oddechnul. John Young nebyl výjimkou. A jen doufal, že celý lunární program touto dramatickou epizodou neskončí…