Štítek ‘Vesmírné osudy’

Vesmírné osudy 109. díl – Sergej Krikaljov

Orbitální stanice Mir

18. května 1991 ve 12:50:28 UT vzlétl z Bajkonuru nosič Sojuz-U2, pod jehož aerodynamickým krytem se skrývala kosmická loď Sojuz TM-12. Na jeho palubě byli dva muži a jedna žena. Velitel Anatolij Arcebarskij, palubní inženýr Sergej Krikaljov a první britská kosmonautka Helen Sharman měli namířeno k orbitální stanici Mir. 20. května se po dvoudenním stíhání Mir skutečně objevil v dohledu a zdálo se, že vše bude rutinní, jako už mnohokrát předtím. Ovšem jen do okamžiku, kdy si velitel Arcebarskij povšiml údajů sbližovacího systému Kurs. Zdálo se, že povědomí systému o poloze lodi vzhledem ke stanici se liší od reality. Arcebarskij proto převzal ruční řízení a opatrně se přibližoval k Miru. Helen Sharman obsluhovala fotoaparáty na palubě, zatímco Sergej Krikaljov držel hlídku u okének v orbitálním modulu. Arcebarskij byl ve vesmíru nováčkem, svou práci však odvedl na výbornou: ve 14:30 UT zacvakly západky na dokovací sondě Sojuzu do svých protikusů v předním stykovacím uzlu stanice. V okamžiku spojení si Arcebarskij povšimnul, že podle systému Kurs by měl Sojuz být stále ještě vzdálen asi 100 metrů od Miru. Pro Sergeje Krikaljova v ten den začal jeho druhý pobyt na stanici, pobyt, který bude mít zcela jiné vyústění, než jaké si bylo možné představit…

Vesmírné osudy 108. díl – Sergej Krikaljov

Sergej Krikaljov

Člověkem s nejnižším počtem hodin strávených ve vesmíru zůstává v historických tabulkách Jurij Gagarin. Přestože jeho pozici směrem “dolů“ asi sotvakdo překoná, je navždy legendou. K tomu, aby se jí stal, mu stačilo 108 minut. Ovšem na opačném konci tabulky stojí další legenda. Muž s největším počtem hodin, prožitých ve stavu beztíže – mimo naši planetu strávil celkem více než dva roky. Jediný smrtelník, který jednoho dne vzlétl na orbit ze své vlasti, aby se vrátil do země, která vypadala zcela jinak a nesla dokonce jiný název. Hrdina nejednoho internetového blogu a objekt obdivu a romantických snů fanynek kosmonautiky. V současné době jeden z důležitých činitelů ruského kosmického programu. Bývalý ředitel výcvikového centra ruských kosmonautů. Šampion v letecké akrobacii. Profesionál v pravém smyslu slova. Tak trochu tajemný a nepříliš výřečný chlapík. Pan vesmír…

Vesmírné osudy 107. díl – Sally Ride

Anik C2 opouští nákladový prostor Challengeru

Zřejmě žádný pocit běžných smrtelníků se nevyrovná hluku, vibracím a přetížení, jaké zažívají astronauti při cestě na orbit. Stejně tak tomu bylo i při startu STS-7. A přestože krom velitele Boba Crippena byla zbylá čtveřice astronautů nováčky, nebyl čas na zkoumání vlastních pocitů. Sally seděla na flight decku mírně vzadu a mezi sedadly Crippena a pilota Freda Haucka a jejím úkolem bylo během vzletu pomáhat s monitorováním systémů Shuttlu a se sledováním checklistů. Po osmi a půl minutách bylo hotovo – Challenger byl na orbitu. Ani teď však nezbýval čas na to, aby nováčci mohli vstřebat právě nabyté dojmy. Sally a John Fabian se okamžitě po odpoutání z křesel začali připravovat na vypuštění prvního ze dvou satelitů – telekomunikační družice Anik C2. Devět a půl hodiny po startu byly přípravy u konce a satelit se vydal na svou cestu. Sally Ride se stala nejen první Američankou ve vesmíru, ale i první ženou, která vypustila satelit přímo na oběžné dráze. O další čtyři a půl hodiny později následoval satelit Palapa B1 se stejným posláním jako Anik C2. První den ve vesmíru byl skutečně doslova napěchovaný činností a Sally byla uprostřed dění. To ale zdaleka nemělo být všechno…

Vesmírné osudy 106. díl – Sally Ride

Sally Ride během mise STS-7

V roce 1963 šokoval Sovětský svaz celý svět svým novým kosmickým spektáklem. 16. června se za brány atmosféry vydala první žena. SSSR tak chtěl dokázat svou pokrokovost ve věci rovnosti pohlaví a současně i fakt, že do vesmíru se člověk může propracovat i ze skromných poměrů. Dokonce nemusí být ani pilotem! Mise Valentiny Těreškové však byla provázena mnohými problémy a po jejím skončení si prý Sergej Koroljov ulevil zhruba ve smyslu: „S ženskými už nechci mít nic společného!“ O tom, že vše bylo pouze cirkusem, zaměřeným na světové mínění, svědčí i fakt, že další ženou na palubě sovětské lodi byla až po devatenácti letech Světlana Savickaja. Na druhé straně oceánu v roce 1960 podstoupila skupina žen stejné testy jako jejich mužští protějšci, známí coby Mercury 7. Přestože třináct adeptek testy zvládlo s výbornými výsledky, o jejich cestě do vesmíru nemohlo být v té době ani řeči. Amerika si na svou ženu musela ještě nějakou dobu počkat. Až do 18. června 1983, kdy se téměř na den přesně dvacet let po letu první ženy do vesmíru vydala tam nahoru i první Američanka. Otevřela tak cestu svým kolegyním, které v jejích šlépějích kráčejí dodnes…

Vesmírné osudy 105. díl – Harrison Schmitt

Údolí Taurus-Litrow

Čtyři hodiny po dosednutí lunárního modulu se Cernan vykroutil z průlezu Challengeru, sestoupil po žebříku a stanul na měsíční půdě. O pár minut později se na povrch dostal i Jack. Přes svou zdánlivou netečnost byl uvnitř zcela uchvácen neskutečným místem, kde stál: sněhobílá krajina se stěnami pohoří, které svíraly údolí Taurus-Litrow a připomínaly oběma mužům odvahu, s jakou bylo rozhodnuto přistát právě zde. Původní plány počítaly s cílovou oblastí ve tvaru elipsy dlouhé 3 km a široké 2 km. Záhy však vyšlo najevo, že do Taurus-Litrow se tato elipsa nemůže vejít. Jenže právě toto údolí slibovalo velkou geologickou rozmanitost. Po dlouhých debatách se nakonec plánovači a management shodli na cílové oblasti ve tvaru kruhu o průměru 1 km. Rozhodnutí odráželo neustále se vyvíjející techniky navigace a navádění LM a také rostoucí sebevědomí všech zúčastněných. Během přiblížení na přistání se okolní srázy tyčily vysoko nad modulem a Cernan si nemohl dovolit žádnou chybu. Ovšem zmíněné sebevědomí bylo oprávněné a nyní astronauti stáli přesně tam, kde měli být. Taurus-Litrow měl začít vydávat svá tajemství…

Vesmírné osudy 104. díl – Harrison Schmitt

Posádka Apolla 17 během předstartovních příprav

V jeden moment jste civilistou, uvyklým na relativní svobodu a volnost ve svém konání a vyjadřování. Jako vědecký pracovník s výtečným resumé očekáváte, že vám budou lidé okolo naslouchat a přikyvovat. Pokud vám váš nadřízený vytváří mantinely, přirozeným postupem je obrátit se na vyšší místa. Občasné nápady poněkud excentrického charakteru okolí bere jako roztomilou součást vaší osobnosti a jistá společenská neobratnost je omlouvána vaším staromládeneckým stylem života. A pak, ze dne na den, se všechno změní. Už nejste individualita, jste součástí týmu. Vaše svoboda je determinována pokyny, pravidly, povely, směrnicemi a checklisty. Už nejste svrchovaným pánem sebe sama, váš bezprostřední nadřízený je výsostným arbitrem veškerých nápadů a ideí. Jednoduše jste se ze dne na den stali součástí mikrokolektivu, který má – mírně řečeno – trochu vojenský střih. Známé přísloví říká, že starého psa novým kouskům nenaučíš. A v tom byla ta potíž. Minimálně pro Jacka Schmitta na počátku roku 1972…

Vesmírné osudy 103. díl – Harrison Schmitt

Nácvik přežití v panamské džungli

Výcvik astronautů není rozhodně přímočará ani rychlá záležitost. V dnešní době jsou již požadavky na práci astronautů, stejně jako technologie a postupy, známy a pochopeny. Ovšem v polovině šedesátých let se stále ještě tak trochu “tápalo ve tmách“. Vždyť technologie a hardware se teprve rodily v továrnách kontraktorů. Na svět přicházely revoluční konstrukce, zcela nové materiály, objevná řešení, které bude třeba teprve implementovat do praxe. Pětici vědců – nováčků čekal od jara 1966 základní astronautický výcvik. Krom obligátních nácviků přežití v různých podmínkách, jízd na centrifugách a podobných radostí astronautické profese zahrnoval patnáctiměsíční výcvik i vysedávání ve školních škamnách. Tam se novopečení astronauti učili předmětům, jako nebeská mechanika, geologie, digitální výpočetní technika nebo základům funkce různých systémů nové lodi Apollo. Současně s tím však dostal každý nováček na starosti i jednu z mnoha oblastí, ve kterých bylo třeba znát názor toho, který bude daný hardware využívat v praxi. Zatímco Joe Kerwin a Curtis Michel, kteří nemuseli procházet pilotním výcvikem, už byli až po uši zabořeni ve své práci, na Garriotta, Schmitta a Gibsona přiřazení k jedné z oblastí odbornosti teprve čekalo…

Vesmírné osudy 102. díl – Harrison Schmitt

Jack Schmitt

Tak tedy vzhůru do práce… Protáhnout se za slovní dopomoci Gena miniaturním otvorem průlezu a hlavně nikde nezachytit hranou nebo anténou “batohu“ PLSS. Je jako červ, který se souká z díry, která je pro něj příliš těsná. Tááák, konečně je na verandě. Ještě přivřít dvířka od modulu, aby sluneční svit a UV paprsky neponičily delikátní přístroje a vybavení, na kterém bude záviset jejich cesta domů. Teď opatrně sestoupat po žebříku, devět příček a malý skok na patku nohy modulu. Jack se konečně mohl rozhlédnout kolem a spatřil svého velitele, jak poskakuje v šestinové gravitaci a dovádí jako malý kluk. „Kdo mi to tu zdupává měsíční povrch?“, naoko nasupeně zahromoval Jack, ale přitom se ve své helmě usmíval. Dnes se konečně dostane k pořádné práci, k práci, kterou miluje od chlapeckých let a která dává tomuhle celému dobrodružství smysl. Zvedl levou nohu a opatrně šlápl do prachu, který tu leží od nepaměti. Podrážka boty však uklouzla na kameni, obaleném prachem a Jack se začal kácet. Musel se rychle zachytit žebříku, ale za pár okamžiků už bezpečně stál vedle svého velitele a rozhlížel se po krajině, jejíž krása a nadpozemskost na chvíli zcela zahltily jeho mysl. Naprosto jasné Slunce, sněhově bílé svahy údolí Taurus-Litrow a nad tím vším zpola osvětlená modrá kulička – jeho domov, Země. Tenhle pohled mu v paměti utkví natrvalo…

Vesmírné osudy 101. díl – Story Musgrave

Story během tréningu pro STS-80

Jestliže jste v oddílu amerických astronautů už bezmála tři dekády, máte za sebou pět misí a šedesátku na krku, šance, že poletíte ještě jednou, jsou mizivé. Právě v takovéto pozici se ocitnul v polovině devadesátých let Story Musgrave. V oddílu astronautů se to hemžilo mladými, schopnými a ambiciozními profesionály a mnozí měli za to, že Musgrave jen zabírá místo. Přesto byl i na prahu šedesátky Story v naprosto dokonalé fyzické a psychické kondici. Většina lidí zažívá kolem čtyřicátého roku věku stav, kdy se stále ještě zdánlivě nevyčerpatelná energie snoubí s umem a zkušenostmi, nasbíranými za dosavadní kariéru. Story dokázal tento stav protáhnout o dvě desetiletí. Ve skrytu duše doufal, že se bude moci zúčastnit druhé servisní mise k Hubblu, která byla plánována na rok 1997. Jeho jméno se však na rozpisu neobjevilo. Musgrave se snažil všem okolo dokázat, že ještě nepatří na smetiště. Jeho snaha, diplomacie, ale hlavně schopnosti mu nakonec ještě jednou křeslo v kabině raketoplánu zajistily. Tentokrát to ale skutečně měla být labutí píseň…

Vesmírné osudy 100. díl – Story Musgrave

Start STS-44

Bylo to jako pohled do rozpálené pece. Temnota za okny se náhle proměnila v den a Story na palubě příšerně vibrujícího stroje zvednul před oči zrcátko, které měl upevněné na svém zápěstí. Okénky ve stropě tak mohl spatřit plameny, proudící odtokovými kanály rampy, posléze celou rampu a po pár sekundách i pláže a světélkující vrcholky vln. Atlantis, unášen kombinovaným tahem tří motorů SSME a dvou přídavných motorů SRB, jejichž síla přesahovala 30 MN, zamířil nad oceán a stále zrychloval. Zanedlouho se při pohledu ze země proměnil v malou tečku a vítr záhy rozfoukal dunění, které ještě před chvílí probouzelo překvapené ptáky v listech palem. Na palubě ovšem rachotivá jízda jako na valše pokračovala až do okamžiku, kdy se dvě minuty po startu oddělily nyní již vyhořelé motory SRB, aby se pod kupolemi padáků vrátily dolů, na mořskou hladinu. Raketoplán na hřbetě obří nádrže pokračoval dále, nyní poháněn pouze třemi motory SSME. I ty však bohatě stačily na to, aby stroj zrychloval a muži mohli v okénkách pozorovat ubíhající Zemi, jejíž horizont byl stále více zakřivený. 8 minut po startu byli náhle astronauti ve svých křeslech vrženi kupředu. Nešlo o žádnou katastrofickou poruchu – orbiter dosáhl své plánované dráhy a počítače vypojily motory. Náhlá nepřítomnost zrychlení signalizovala zahájení dlouhého pádu kolem Země. Atlantis byl na místě…