Štítek ‘Vesmírné osudy’

Vesmírné osudy 7. díl – Sergej Koroljov

Sputnik-1 startuje

Okamžik sváděl k nadšení. Ale on se snažil své emoce držet na uzdě. Nemá cenu jásat předčasně, na oslavy bude čas za hodinu a půl. To už budeme vědět jistě, jak na tom jsme. Před chvílí se ozvala sledovací stanice na Kamčatce, signál je prý silný a jasný. Teď je čas na chvíli vyjít ven z bunkru a podívat se na oblohu. Nádherná černočerná opona, posetá tisíci, ne- desetitisíci hvězd. Chlad zalézá za kabát, ale nic z toho nevnímá. Dívá se nahoru a přemýšlí. Výsledek jeho práce a práce mnoha neznámých odborníků teď putuje někde nahoře onou temnou plání. Nebo se možná už v tuto chvíli řítí zpět k zemi? To zatím neví a nemá jak to zjistit. Musí čekat. Na obloze se rozplývají poslední zbytky sledů po ohnivém chvostu rakety a mísí se s matným svitem Mléčné dráhy. Všichni, kteří jsou toho dne na Ťura- Tamu, stojí v hloučcích kolem radiovozu a rampy a stejně jako on sledují oblohu. Ještě ne, zbývá půl hodiny…20 minut…10… A v následujícím okamžiku se nad kazašskou stepí rozléhá z ampliónu hlasité pípání. Všichni jásají a vyhazují čepice do vzduchu. I on, tvrdý a přísný šéf se najednou směje jako malý kluk a volá: „To je ale muzika! Nejkrásnější, jakou svět slyšel. Mám pocit… jako bych měl v ruce housle!“ Vtom se k němu přitáčí jeden ze spolupracovníků: „Sergeji, tamhle se shromáždili lidé. Běž jim poděkovat, už dvě noci nespali…“ Hlavou mu najednou prolétnou obličeje všech, se kterými se denně setkával v dílnách, laboratořích, výrobních halách i tady na… no vlastně ano, ode dneška se tohle místo může právem nazývat kosmodromem. „Máš pravdu. Půjdeme.“ a kráčí směrem k rozjásanému davu lidí. Lidstvo právě vstoupilo do kosmického věku, pro tuto chvíli to však ví jen hrstka lidí. Až se ostatní dnes ráno probudí, svět bude úplně jiné místo. Jak moc jiné, to zatím netuší ani on…

Vesmírné osudy 6. díl – Sergej Koroljov

Kolyma

Jak hluboký může být pád jednoho lidského osudu? Jak lze vůbec běžným chápáním obsáhnout ten šílený kontrast? Vytržen z běžného života, teď musí hnít tady, ve tmě a špíně… Oči, které se ještě před nedávnem otáčely k obloze a dál, teď běží po špinavé zdi téhle zatuchlé ťurmy. A výslechy… Jeden za druhým, při jednom vyšetřovatelé mluví, jako by máslem chleba mazali, při dalším zase řvou a zasypávají každou část těla ranami… A všude kolem jsou slyšet řeči zkušenějších muklů. Prý- nepřítel státu? Jestli vyvázneš s deseti roky, bude to zázrak. Ale vždyť já jsem neudělal vůbec nic, proč já? Proč? Ptá se stejnou otázkou, jakou vyslovovaly desetitisíce stejně nevinných lidí po celém Sovětském svazu. Zbytečně. To přiznání z něj stejně nakonec dostanou, ví to až moc dobře. Najednou se otevírají dveře a strážný řve jeho jméno. Dlouhou tmavou chodbou jej vede k dalšímu výslechu. V nevelké místnosti bubnuje prsty na desku stolu, osvětleného malou lampičkou, vyšetřovatel Šestakov. Nebo je to snad Bykov? V tom šeru se to moc nedá rozeznat. Pak začne známý kolotoč otázek. A rány. Moc, strašně moc ran. Dneska jich většina dopadá na hlavu. Sleduje, jak vyšetřovatel bere ze stolu karafu a rozmachuje se. Najednou mu před očima vybuchne ohňostroj a následuje pád do tmy blaženého bezvědomí. Jeho tělo se kácí ze židle na podlahu a z úst teče pramének krve. Vyšetřovatel si znechuceně prokřupe klouby a zavolá bachaře…

Vesmírné osudy 5. díl – Sergej Koroljov

Sergej Koroljov v bunkru řízení startu

Muž nervózně poposedl na své židli. Zřetelně cítil tíhu odpovědnosti, která spočívala na jeho ramenou. Už před chvílí, když se nikdo nedíval, si vsunul do úst tabletku Validolu. Jeho tělo jej zrazovalo, ale nesmí to na sobě nechat znát. Podíval se k periskopu. Jeho náměstek Voskresenskij byl nalepený na okulár a sledoval raketu, která zatím spočívala klidně na rampě. Tohle jsme spolu prožili už mnohokrát, tak proč ta nervozita? Další start, stává se z toho skoro rutina. Ano, technicky je to úplně stejný start, jako desítky předchozích, ale přece… Dnes je na špici rakety v anatomickém křesle v kabině kosmické lodi připoután člověk. Živá, myslící, dýchající bytost, jejíž osud závisí na bezchybné práci všech, kteří se kdy dotkli jeho stroje. Ještě teď v duši bodne osten marnosti, jako tehdy, když posílali nahoru na jistou smrt Kudrjavku, později známou jako Lajka. Všichni byli tehdy překvapení, když během příprav ke startu nechal otevřít její kabinu a přikázal, aby jí dali napít. Každý jej zná jako tvrdého šéfa, který jde nekompromisně za svým cílem a neváhá zvednout hlas nebo vyhodit kohokoli, kdo svou práci nedělá dobře. Jenže i hlavní konstruktér má své lidské stránky. Ale co o tom kdo ví? Co vlastně o něm ostatní vědí? Jeho příběh, který nyní, 12. dubna 1961 vrcholí, by mu možná málokdo z mladých inženýrů kolem věřil.

Muž se lehce protáhl, pohledem přelétl místnost řízení startu a na chvíli zavřel oči. Pod víčky cítil slunce a do nosu jakoby mu znovu zavanula známá slaná vůně milované Oděsy, kde poprvé přičichl k volnosti, kterou nabízí let…

Vesmírné osudy 4. díl – Robert Goddard

Vesmírné osudy 4. díl

Cesta do vesmíru byl kdysi především sen. Byla to obrovská touha pochopit, zda nad mraky je jiný svět, boží království, nebo pouhá smrt. Dnes už víme, že je to jakási kombinace všech tří těchto prvků. Dosáhnout vesmíru však není jednoduché. Dnes se podíváme na příběh muže, který měl v mnohém jednodušší cestu ke svému snu, než Herman Oberth, či Ciolkovský. Tento muž prožil svůj aktivní život v jednom z nejzvláštnějších období dějin lidstva. Prožil světovou válku, naději a touhu po lepším zítřku, hospodářskou krizi a svůj život dožil během největší války dějin. Během tohoto období žil Robert Hutchings Goddard svůj sen o cestě do vesmíru a pokládal základy oboru, který dostal možnost vstoupit do reálného světa až po jeho smrti. Goddard rád říkával: Je těžké říci, co je nemožné, sen včerejška je naděje dnešního dne a realitou zítřka. Tím také říkal, že je důležité se nikdy nevzdat a on se skutečně během svého života svého snu nikdy nevzdal.

Vesmírné osudy 3. díl – Herman Oberth

Osudy těch, kteří překonají myšlení své doby a budují cesty, které využije spíše budoucnost, než jejich současnost, nebývají mnohdy nijak záviděníhodné. Často se vizionáři setkávají s veřejným opovržením, je jim dávána nálepka snílků a jejich snaha je považována za zbytečné mrhání drahocennými prostředky. Přesto právě takoví lidé posouvají lidské poznání o významné kusy kupředu a mnohdy tvoří zásadní věci, které nadobro změní budoucnost. Mnoho z nich najde uznání až po smrti, ty šťastnější pouze ve svém pozdním věku. Jedním z vizionářů, kterému se akademický svět vysmíval, přičemž později musel uznat jeho význam, byl profesor Herman Oberth. Ten je považován za jednoho z trojice otců kosmonautiky a to zcela právem. Jeho životní osud byl mnohdy pohnutý, jindy plný slávy. Pojďme se tedy věnovat blíže jeho životní cestě a odkazu, který promlouvá dodnes.

Vesmírné osudy 2. díl – Konstantin Ciolkovskij

Konstantin Ciolkovskij

Člověk odjakživa otáčel hlavu k noční obloze a snil o tom, že jednou prozkoumá onen prostor, který je tak lákavý. Vesmír lidstvo přitahuje jako magnet po tisíciletí. Jenže lidské bytosti se od začátku svého vývoje pohybovaly v prostředí, které nám poskytuje naše Země. Jako štědrá matka nás opečovává vzduchem k dýchání, tlakem, kterému jsou naše těla přizpůsobena, gravitací, která nám umožňuje pohyb a běžné fungování. Ovšem vesmír- to je něco úplně jiného. To, co po miliony let bereme jako normální a neměnné, zde neplatí. Poměry, které v něm panují, se často vymykají naší pozemské logice. Přesto nedokážeme odolávat jeho vábení. K tomu, abychom se do vesmíru dostali, bylo třeba mnoho úsilí, pokusů a výpočtů. Po dlouhé generace byly cesty do vesmíru romantickým výstřelkem snílků a spisovatelů. Až na konci 19. století začali někteří tuto problematiku studovat se vší vážností. A tady začíná náš další příběh Vesmírných osudů. Příběh muže, který jednou řekl: „Země je kolébkou lidstva, ale v kolébce nelze zůstat věčně…“

Vesmírné osudy 1. díl – Jules Verne

Měsíc skrz zemskou atmosféru

Cesty do vesmíru jsou každodenní realitou moderního světa. Kosmonautika každému z nás usnadňuje každodenní život, aniž to často tušíme nebo vnímáme. Jedná se o jedno z nejbouřlivěji se rozvíjejících odvětví lidské činnosti, jehož vznik a vývoj se datuje mnohem dříve, než první družice v roce 1957 zamířila na oběžnou dráhu. Kdo ale jsou lidé, kteří „mají na svědomí“ kosmonautiku tak, jak ji známe dnes? Kdo byli oni snílkové a pionýři, kteří prošlapávali cestu dnešním následovníkům? Jak vypadaly osudy těch, jejichž myšlenky a práce předběhly svou dobu často i o celé generace? To se vám budeme snažit přiblížit v našem novém seriálu „Vesmírné osudy“. Každý díl bude malým medailónkem osobnosti, bez níž by dnešní kosmonautika nebyla myslitelná. Hned v prvním díle bychom rádi vzdali hold člověku, který sice neměl na kosmonautiku praktický vliv, jehož obrazotvornost však předběhla svou dobu o několik desetiletí a někdy se až překvapivě blížila realitě kosmických cest.