Štítek ‘Vesmírné osudy’

Vesmírné osudy 39. díl – Alan Shepard

Závěr letu Apolla-14

Apollo-14 ukončilo svou úspěšnou misi hlasitým šplouchnutím do vln Pacifiku 9. února 1971 ve 21:05:00 UTC na dohled od čekající lodi USS New Orleans. Právě uplynuvších devět dnů ve vesmíru, z toho 33 hodin na povrchu Měsíce bylo pro Alana Sheparda labutí písní. Už před startem tušil- ne, vlastně věděl, že se tam nahoru už nikdy znovu nepodívá. Proto byl rozhodnut užít si každou minutu, každou sekundu času mimo naši Zemi, kterou mu osud dopřál. Ledový kapitán byl náhle pryč a místo něj tady byl zvídavý a usměvavý chlapík, jemuž životní zkušenost umožňovala dívat se na vše okolo s nadhledem a vsakovat do sebe každý detail. Po devět dní mu byl vesmír domovem. Pak ještě 17 dnů povinné karantény, která byla oproti plánu o několik dní zkrácena (astronauti Apolla-14 byli poslední, kteří museli karanténou projít), a Alan a jeho posádka se mohli vrátit do svých skutečných domovů, těch pozemských. Vrchol Alanova života byl náhle minulostí a on si musel začít klást stejnou otázku, jako všichni ostatní astronauti měsíčních misí: kam dál?

Vesmírné osudy 38. díl – Alan Shepard

S- IVB se zaparkovaným LM

Stu Roosa byl dokonale soustředěný. Věděl, že v sázce je více, než jen jeho reputace pilota „Kitty Hawk“- velitelské sekce Apolla-14. Jako nováček byl postaven před mnoho nelehkých úkolů a jeden z nich má právě před sebou. Musí otočit Apollo přídí k S-IVB, vyhořelému třetímu stupni ohromného Saturnu, který je dostal na dráhu k Měsíci. Potom se musí spojit s lunárním modulem, pojmenovaným „Antares“, který zatím odpočívá v útrobách S-IVB jako v garáži, a pomalu jej vytáhnout ven. Teď měl Stu obě ruce na pákách ovládání polohy a směru pohybu Apolla. Obrat už měl za sebou, teď jen lehce pošťouchnout velitelský modul k S-IVB, o záchyt a spojení se postará automatika. Levou rukou lehce stlačil páčku ve tvaru „T“. Apollo se poslušně vydalo ke svému cíli. Roosa sledoval přibližující se stykovací uzel pomocí malého zaměřovače v okénku Kitty Hawku. Vše běželo hladce, během pár příštích sekund uslyší bouchání tří západek ve špici dokovací sondy, které ohlásí záchyt. Kitty Hawk jel jako po kolejích, na nováčka je to hodně slušný výkon, pomyslel si Stu. Teď! Ale místo cvakání západek se od sebe obě lodi jemně odrazily a pluly dál samostatně. Že bych se přibližoval příliš pomalu? Roosa s Apollem trochu „zacouval“ a zkusil to znovu. Tentokrát držel během dotyku ruku na ovladači a tryskami tlačil Apollo, aby dotyk s Antaresem trval déle. “No joy!“, hlásil Shepard do řídícího střediska neúspěch. Během následující hodiny to Stuart Roosa zkusil ještě třikrát, pokaždé se stejným žalostným výsledkem. Shepard byl zoufalý. Po letech čekání to vypadalo, že jeho vysněný let na Měsíc skončil dříve, než pořádně začal…

Vesmírné osudy 37. díl – Alan Shepard

Deke Slayton

Když člověku seberete to, co je podstatou jeho bytí, může zareagovat dvěma způsoby. Může se propadnout do apatie a pomalu chátrat, nebo se dokáže s novou realitou vyrovnat a najít si nový směr. Když Alu Shepardovi osud ustřihnul jeho křídla, ocitl se najednou na křižovatce. Má to vzdát? Má se potloukat kolem a čekat na zázrak, který by mu umožnil ještě jednou letět do vesmíru? Má odejít z NASA a vrátit se k námořnictvu? Před nedávnem oslavil čtyřicítku, což je pro službu v námořnictvu docela pokročilý věk. Na admirálské výložky může zapomenout, létat nemůže, takže by ho čekal jen kancelářský stůl… Ale říká se, že v nouzi poznáš přítele. Když se Shepard se svým dilematem svěřil Deke Slaytonovi, Deke mu poradil, ať zůstane v NASA. „Mám pro tebe prácičku,“ řekl tehdy Slayton, který nedávno povýšil na pozici velitele letových operací posádek. Narůstající stádečko astronautů jeho povýšením přišlo o svého pastýře a potřebovalo někoho, kdo se o ně postará a bude nad ním vládnout rukou pevnou, ale spravedlivou. Alan Shepard byl pro tuto práci ideálním kandidátem. Ještě na podzim roku 1963 tedy nastoupil do funkce velitele oddílu astronautů a stal se podle mnohých „ještě větším parchantem, než doposud“…

Vesmírné osudy 36. díl – Alan Shepard

Shepard během letu MR-3

Stovky lidí na plážích kolem Cocoa Beach a prostřednictvím obrazovek i miliony lidí po celé Americe fascinovaně sledovaly, jak se z rampy číslo 5 na mysu Canaveral zvedá na ohnivém chvostu štíhlá tužka a míří k modré obloze. Přestože takovýto pohled nebyl na zdejším kosmodromu nijak neobvyklý, tentokrát to bylo jiné. Tentokrát seděl ve špičce oné tužky člověk. Byl 5. květen 1961 a Alan Shepard započal svou krátkou cestu za brány vesmíru a také do učebnic americké historie. Start přenášely snad všechny velké televizní stanice a na obrazovku fascinovaně hleděli lidé bez rozdílu věku, rasy nebo pohlaví. Po plážích se nesly nadšené výkřiky „Go, go, go!“ Lidé jakoby silou vlastní vůle poháněli raketu, která neustále zrychlovala, až se z ní stal malý světlý bod na blankytném nebi. Sekundy tikaly jedna za druhou, a s každou z nich se Al Shepard posouval do oblasti výšek a rychlostí, o kterých dříve snili pouze spisovatelé fantastických románů. V řídícím středisku byla nervozita téměř hmatatelná. Když Redstone naposledy vezl živého pasažéra- šimpanze Hama- skončil let téměř katastrofou. Po vyřešení závad sice proběhla jedna úspěšná testovací mise, ale červík pochybností hlodal snad v každém muži u konzole řídícího střediska. Největší tíhu nesl na svých ramenou letový ředitel Chris Kraft. Napjatě poslouchal hlášení Teca Robertse, jehož pracovištěm byla konzole s akronymem FIDO- tedy Flight Dynamics Officer. FIDO měl na starosti profil dráhy Redstonu a následně i kabiny Mercury. Zatím bylo vše v pořádku, zatím bylo vše „go“….

Vesmírné osudy 35. díl – Alan Shepard

Mercury 7

Od samého počátku byla sedmička astronautů Mercury neuvěřitelně uctívanými celebritami. Každý, kdo mohl, se předháněl se skvělými nabídkami pro nové hrdiny- od domů na klíč za hubičku, přes směšně levné nejnovější sporťáky Chevrolet, až po půl milionu dolarů, které si měli astronauti rozdělit během tří let výměnou za přístup do svého soukromí. Nabídku učinil časopis Life, který se tak od 14. září 1959 stal výlučným informačním kanálem o „domácím dění“ u nových hvězd na americkém nebi popularity. Navenek bylo vše přátelské, selanka, jakou by člověk pohledal. Ovšem v zákulisí se začal rozhořívat zápas o sedadlo při první epochální misi člověka za hranice atmosféry. Boj se odehrával zejména mezi dvěma postavami. Jednou z nich byl John Glenn, zkušený pilot s více než pěti a půl tisíci nalétaných hodin, držitel transkontinentálního rychlostního rekordu, mistr mediální manipulace a miláček médií. Druhým favoritem byl muž, jehož letecká kariéra mu přinesla stejně jako Glennovi v součtu téměř osm měsíců prožitých ve vzduchu, z toho velká část jeho letů začínala a končila na palubách letadlových lodí. Jeho osobnost vyzařovala krom silné sebedůvěry i jistou auru nadřazenosti a ledový pohled modrých očí dokázal spolehlivě přimrazit každého, kdo mu zkřížil cestu. Alan Shepard byl Johnu Glennovi více než důstojným soupeřem…

Vesmírné osudy 34. díl – Alan Shepard

Pax River v roce 1950

Čas, strávený v Pax river, byl pro Sheparda jako splněný sen. Denně mohl usedat do různých letounů, nezřídka zcela nových a nevyzkoušených. Al získával cit pro rozmanité stroje a jeho zprávy o výkonech a chování těchto technologických zázraků své doby se staly předmětem respektu mezi kolegy i nadřízenými. Bylo jasné, že Shepard má cosi, co později Tom Wolfe ve své knize pojmenoval „the right stuff“. Tedy mix osobního šarmu, drzosti, odvahy, instinktu a schopností. Někdy měl drzosti možná až příliš, zejména když provozoval svou oblíbenou kratochvíli. „Buzzing“, „flathatting“, „hedge-hopping“, tato všechna pojmenování patří velmi nízkému letu značnou rychlostí. A právě tento styl létání si Shepard užíval asi nejvíce. Zejména, když měl diváky, ať už to byli návštěvníci místních pláží, účastníci vojenské přehlídky, nebo Louise a Laura v jejich malém domku, který si v Pax river postavili. Přestože měl Al věci vždy pod dokonalou kontrolou, v jednom případě vystrašil jistého admirála, a ten požadoval jeho hlavu na stříbrném podnose. Shepard dostal desetidenní distanc od létání a uvažovalo se o vojenském prokurátorovi. Ale Alovo charizma a jeho skvělé výsledky během testování nové techniky mu zachránily kůži. Alan Shepard mohl zůstat v řadách létajícího personálu, a jeho ego se o něco více načechralo…

Vesmírné osudy 33. díl – Alan Shepard

USS Arkansas

Život námořníků je opředen mnoha mýty a má kolem sebe auru romantiky. Vůně exotických končin, bujarý přístavní život, bezstarostné polehávání na prosluněné palubě. Jenže to všechno je opravdu jen mýtus. Hlavní náplní života každého námořníka je tvrdá, nudná dřina, dny, které se podobají jeden druhému jako vejce vejci, špatné jídlo, spánek na uzounké palandě v dusném podpalubí a zápach snídaně, se kterou se před chvílí rozloučil kamarád vedle vás. Když devatenáctiletý Alan Shepard podstupoval tradiční plavbu na staré bitevní lodi, přesvědčoval se každým dnem stále více, že voda není jeho osudem. Zato když obrátil ve chvíli, kdy zrovna nedrhnul palubu, hlavu k obloze, měl pocit, že se dívá na svou budoucnost. Jak je to dávno, kdy s Carlem Parkem a posléze sám brázdil nebe nad New Hampshirem? Zdálo se to jako celá věčnost. Když konečně sestupoval z lodní lávky na pevnou zem, měl v hlavě vše srovnané. Stůj co stůj se musí dostat do pilotního výcviku. A ještě jednu emoci mu pobyt na lodi přinesl- stesk po Louise…

Vesmírné osudy 32. díl – Alan Shepard

Shepard při EVA-1

Na Zemi byl nevlídný únor. Toho dne v Houstonu rtuť oscilovala okolo mizerných jedenácti stupňů celsia, umocněných občasnou studenou sprškou, což obyvatelé tohoto jindy horkého koutu USA nenesli právě nejlépe. Předpovědi dokonce naznačovaly pro nejbližší období propad pod bod mrazu, za tři dny přijde nejstudenější den celého roku 1971. Ale tam, kde právě stál on, žádná předpověď neplatila. Žádná oblačnost, žádný vítr, žádné přeháňky. Nikdy. A tak tomu bylo už po miliardy let. Půda, na níž právě spočinula jeho noha, nebyla z našeho světa. Zrakem pomalu přejel po panoramatu, které jakoby namaloval surrealistický malíř. Tak málo barev- a přece tolik odstínů. Oslňující běloba osvětlených míst a téměř úplná čerň s názvuky šedivé ve stínu. A nad tím vším se jako nějaký úžasný drahokam vznášela modrobílá koule- jeho domov, nádhera uprostřed pusté černi oblohy. Náhle se v něm vzedmula vlna emocí. Málokdo by v něm v ten okamžik viděl toho známého Ledového kapitána. Koutky úst se mu neznatelně zachvěly a oči se zaplnily slzami. V šestinové gravitaci slané kapky pomalu putovaly dolů pětidenním strništěm. „Trvalo to dlouho, ale jsme tady…“ A tehdy všichni, kteří jej znali, a v tento okamžik byli přes 380 tisíc kilometrů daleko, pochopili, že jeho slova shrnovala nejen dosavadní cestu Apolla-14. Alan Bartlett Shepard junior právě uzavřel temnou životní kapitolu, trvající sedm dlouhých let…

Vesmírné osudy 31. díl – Jurij Gagarin

Gagarin

Kádr kosmonautů se během první poloviny šedesátých let pomalu rozrůstal. Přibyly první ženy, k výcviku nastoupili také civilní kandidáti z konstrukční kanceláře OKB-1. Hlavně díky nim se celková úroveň technických vědomostí kosmonautického oddílu zvedla na novou úroveň. Noví kandidáti byli disciplinovaní, cílevědomí, vzdělaní. Oproti prvnímu výběru, kdy se kladl důraz na nízký věk, dokonalé zdraví a relativně malou postavu, se nyní do zvažování výběrové komise vkrádaly nové aspekty: akademické vzdělání a technické nadání. Fyzické předpoklady sice zůstaly nutností také, nicméně ustoupily mírně do pozadí. Jako příklady mohou sloužit kosmonauti z první vícemístné mise Voschod-1: Konstantin Feoktistov rozhodně nebyl žádným sportovcem a jeho zdraví bylo podlomeno ještě z válečných let, Boris Jegorov zase oplýval ne zcela orlím zrakem. Přesto startovali do vesmíru na misi, která krom jiného zaznamenala jeden zajímavý rekord: jednalo se o první let, který skončil pod vedením jiné vlády, než v okamžiku, kdy startoval. 12. října 1964, v den startu Voschodu-1, byl Nikita Chruščov povolán z dovolené na Krymu, aby se stal svědkem vlastního politického pádu. Na jeho místo nastoupil Leonid Brežněv. Jurij Gagarin vše sledoval a není pochyb o tom, že si uvědomoval konec svých zlatých časů. S Brežněvem se nikdy neměli v lásce, navíc z jeho bývalého ochránce Nikity Chruščova se stala persona non grata. Okolnosti rozhodně nebyly nakloněny Jurovu návratu do kosmu, jakkoli o něj usiloval…

Vesmírné osudy 30. díl – Jurij Gagarin

Gagarin se svými rodiči

Tu středu uprostřed dubna to ve vesničce Klušino vypadalo na krásný den. Alexej Ivanovič Gagarin vstal brzy a vydal se opravovat střechu na jedné z budov kolchozu. Před několika týdny onemocněl, ale teď se cítil mnohem lépe. Čerstvý vzduch mu udělá jen dobře. Hleděl si své práce na krovu stavení, když najednou k němu přišel jeden z kolchozníků. Začal se Alexeje vyptávat na jeho syna. „Co s ním pořád máš?“, zeptal se zmatený Alexej. „Ty jsi to neslyšel? V rádiu říkali, že major Gagarin lítá ve vesmíru!“ „Ale ne, můj syn je jen nadporučík. Ale stejně je to hezká náhoda s tím jménem, že?“, usmál se Alexej Ivanovič. Událost jej přesto zaujala, a tak se rozhodl, že se zajde podívat na místní Sovět (obdoba našeho obecního úřadu) a poptá se, co a jak. Když strčil hlavu do místnosti předsedy, podivil se, kolik je tam natlačeno lidí. Předseda Birjukov zrovna s kýmsi hovořil telefonem, a když Alexeje uviděl, zakřičel přes vzrušený šum hlasů shromážděných lidí do sluchátka: „Já nepotřebuju žádné záznamy o narození, mám přímo tady jeho otce! Hned vám ho předám!“ Za okamžik už konsternovaný Alexej Gagarin poslouchal, jak mu oblastní předseda Sovětu říká, že musí okamžitě přijet za ním, do Gžatsku.Pár minut poté už traktor s otcem prvního kosmonauta světa směřoval rozblácenými cestami k městu a Alexej Ivanovič Gagarin přemýšlel, co se to vlastně k čertu děje…