Štítek ‘Venuše’

Venuše pohledem Akatsuki

Roman Tkačenko poskládal z dostupných dat sondy Akatsuki tento krásný pohled na atmosféru Venuše. 20. listopadu 17:11

Parker Solar Probe poprvé u Venuše

Sonda Parker Solar Probe by bez planety Venuše za současného stavu techniky nemohla dosáhnout dráhy tak blízko ke Slunci. K přiblížení nejnižšího bodu co nejblíže k povrchu naší hvězdy totiž musí sonda velmi výrazně zpomalit – ztratit boční rychlost. Hodně jí pomohla už raketa Delta IV Heavy při startu a nakopávací horní stupeň na tuhé palivo, ale je to právě Venuše, která se postará o finální snížení rychlosti. Celkem kolem ní v dalších letech proletí Parker Solar Probe sedmkrát a vždy provede gravitační manévr. Ty se většinou používají k urychlení sond, ale tentokrát Venuše poslouží ke zpomalení sondy.

ESA vybrala tři kandidáty na novou misi

Evropská kosmická agentura používá pro dělení svých projektů program Cosmic Vision, který má tři kategorie – malé, střední a velké. ESA nyní představila tři návrhy na mise středního rozsahu, z nichž vyjde vítěz, který se stane pátým evropským středně velkým projektem (M5). Těmi předchozími byly Solar Orbiter pro blízký průzkum Slunce, Euclid studující temnou hmotu, Plato zaměřená na hledání a výzkum exoplanet a Ariel studující složení exoplanet, přičemž všechny zatím čekají na svůj start. Pátý středně velký projekt se bude realizovat až za hezkých pár let. Předpokládaný termín startu momentálně vychází na rok 2032.

„Úsvit“ nad Venuší stále nezhasíná

Přestože se kosmonautika v posledních letech rozvíjí mílovými kroky, schopnost umístit vesmírnou sondu na oběžnou dráhu jiné planety je i v dnešních dnech stále prestižní záležitostí. Jen hrstka zemí potažmo institucí tuto výzvu dokázala překonat a dlouhodobě operovat s robotem kolem cizího světa. Do tohoto klubu v roce 2015 přibyl další člen, když se umělým satelitem planety Venuše stala sonda Akatsuki japonské kosmické agentury JAXA. Akatsuki je japonský výraz pro úsvit či svítání, čímž tato sonda tak trochu sdílí jméno s americkou družicí Dawn, která pracuje v Hlavním pásu asteroidů. Samotná Akatsuki se sice na oběžnou dráhu Venuše dostala s pětiletým zpožděním, přesto nejenže nyní i po více než dvou letech na orbitě stále dobře funguje, ale je navíc jedinou sondou momentálně operující ve vnitřní Sluneční soustavě.

Výzkum Venuše – 9. díl

Akatsuki u Venuše. Zdroj: JAXA

Náš seriál se přehoupl od výzkumu Venuše prováděného v dávné i blízké minulosti až do žhavé současnosti. Program Veněra je už téměř zapomenutou minulostí a bude zajímavé, jestli se tento program ještě v budoucnu vzkřísí. Podíváme se alespoň na úvahy, jakým způsobem by to mohlo proběhnout. Americký výzkum Venuše přinášel vždy významná data, což vyvrcholilo misí Magellanu v letech devadesátých. Jediný průzkumník, který ještě máme čerstvě v paměti, tak je evropský Venus Express, ovšem i ten už zanikl v atmosféře planety. A když už to vypadalo, že s touto misí výzkum Venuše prozatím končí, podařilo se uspět ještě Japoncům. Díky jejich schopnosti zachránit téměř ztracené sondy má nyní naše sesterská planeta další umělou družici a tak nás seriál končíme v době, kdy od planety proudí nová data a snímky. Jak už bylo naznačeno, podíváme se tedy nejen na tuto aktuálně probíhající misi, ale také na výhled do úvah o nápadech na budoucí průzkum Venuše.

Výzkum Venuše – 8. díl

Venus Express zdroj: nasa.gov

Náš seriál se překlopil do období po Magellanu. Povrch byl zmapován s do té doby nepředstavitelnou detailností (kolem 100 až 150 metrů). A v tu chvíli se ukázalo, jak geologicky zajímavý povrch Venuše má. Množství sopek, lávových tunelů a jiných sopečných útvarů se nachází po celé planetě. Co ovšem zásadně chybí, jsou jakékoli stopy deskové tektoniky nebo působení tekuté vody. Povrch je geologicky relativně mladý, přibližně v posledních 500 miliónech let byl celý přetvořen sopečnou činností. Tedy alespoň v něčem je Venuše trochu podobná Zemi. Velkým otazníkem ale zůstalo, zda tato geologická aktivita už skončila, nebo v určité míře pokračuje. Vzhledem k velikosti planety je zřejmé, že vnitřního tepla zde bude ještě dost, ale to nejdůležitější, totiž přímý důkaz sopečné činnosti chybí. A nebo ne? Pokusíme se nahlédnout na tuto hádanku podrobněji i díky jedné z posledních misí, která měla tu čest Venuši prozkoumat.

Výzkum Venuše – 7. díl

Venuše a Magellan

V našem seriálu jsme prošli první čtvrtstoletí výzkumu Venuše kosmickými sondami. Během tohoto období jsme zažili prvenství i neúspěchy. Poznali jsme základní charakteristiku atmosféry a podívali se na povrch planety. Začala vznikat první mapa povrchu včetně detailních záběrů. Výzkum Venuše se však samozřejmě nezastavil. Naopak, k pochopení geologie planety bylo třeba povrch zmapovat mnohem detailněji. NASA kvůli tomu připravila ambiciózní misi Magellan, která je symbolem současného poznání povrchu planety. Sonda startovala poněkud nezvyklým způsobem, totiž na palubě raketoplánu, ale to, jak si ukážeme, bylo v té době celkem běžné. Koneckonců nacházíme se v období vypuštění Hubbleova vesmírného dalekohledu, který byl také vynesen na palubě raketoplánu Discovery. A nejen Magellan se k Venuši vydal tímto způsobem.

Výzkum Venuše – 6. díl

Povrch Venuše z Veněry 13 a 14

Jak jsme si ukázali v minulém dílu, konec sedmdesátých let byl ve výzkumu Venuše velice plodný a zásluhou orbiteru Pioneer Venus vznikla první mapa povrchu. Některé oblasti vypadají jako kdyby šlo o velké sopečné útvary, ale na detaily bylo třeba si ještě počkat. Zajímavé je pohoří Maxwell Montes, nejvyšší zaznamenaný útvar na Venuši, navíc jediný, který nenese ženské jméno, jak se na planetu pojmenovanou po bohyni lásky sluší (ovšem pomineme-li Einsteina a Newtona, jde zřejmě o třetího nejvýznamnějšího fyzika, takže pojmenování si jistě zasluhuje). Ale vraťme se zase k našemu přehledu kosmických misí. Přirozeným pokračováním musí být Veněra 13 až 16, což byla dvojice velmi úspěšných sond, které na Venuši přistály a dvojice mapovacích misí.

Výzkum Venuše – 5. díl

Výřez mapy Venuše ze sondy Pioneer Venus. NASA-Ames/USGS/MIT

Ve čtvrtém dílu jsme konečně pohlédli na povrch Venuše prostřednictvím kamer Veněry 9 a Veněry 10. Čistě sovětský blok nyní opět naruší další americká mise, která byla nachystána na rok 1978. Tentokrát šlo o program Pioneer Venus a mise to byla ambiciózní. K planetě se vydal mapovací radarový orbiter a také čtyři přistávací pouzdra. Ovšem ve stejném roce se k Venuši vydaly také dvě Veněry s pořadovým číslem 11 a 12. Na rozdíl od předchozí dvojice neletěly orbitery, ale pouze průletové sondy, které vysadily dvě přistávací pouzdra. Úspěch předchozí dvojice ale zcela zopakovat nedokázaly.

Výzkum Venuše – 4. díl

Veněra na Venuši (TASS)

Minulý díl jsme věnovali dvěma velkým úspěchům. Sovětská Veněra 7 dokázala dosednout na povrch a z analýzy signálu původně utopeného v šumu se ukázalo, že chvíli vysílala z povrchu jiné planety jako první sonda v historii vůbec. Další velký úspěch zaznamenal americký Mariner 10, který jako první přinesl nádherné fotografie Venušiny atmosféry. Ačkoli šlo jen o průlet směrem k Merkuru, byl to úžasný počin. Marineru předcházelo ještě druhé úspěšné dosednutí na povrch planety zásluhou Veněry 8. Na toto přistání se tedy ještě podíváme v úvodu dnešního článku. Hlavní snahou a nakonec i úspěchem dalších výprav ale bylo dostat na povrch sondu, která by jej vyfotografovala. Sedmdesátá léta 20. století však byla i ve znamení nových výsledků studia atmosféry.