Štítek ‘Sojuz’

Sága jménem Saljut – 11. díl

Třetí dlouhodobá expedice na Saljut 6 (zleva: Ljachov, Rjumin)

Na třetí dlouhodobou expedici na Saljutu 6 čekalo obrovské množství práce. Podle letového plánu měli kosmonauti pobýt na stanici 173 dní a během tohoto rekordního letu přijmout dvě mezinárodní návštěvnické posádky, vyložit tři nákladní lodě, rozvinout desetimetrovou anténu radioteleskopu KRT-10 a s tímto teleskopem provést určené úkoly, hlavně však vykonat značné množství opravářských prací. Saljut 6 už kolem Země kroužil půldruhého roku a na jeho stavu se začal poměrně pokročilý věk podepisovat. Nicméně po pečlivém zvážení situace došli jeho tvůrci k závěru, že by měl ještě nějaký ten pátek vydržet. Starosti všem zúčastněným dělalo hlavně protržení membrány v jedné z palivových nádrží pohonného systému ODU („Объединенная двигательная установка – kombinovaný pohonný systém“). To bylo vážné, protože pokud by se do motorů dostalo palivo „obohacené“ bublinkami dusíku, mohlo by dojít k celé plejádě situací, z nichž ani jedna neměla dobrý konec a většinou by konečným výsledkem bylo poškození nebo zničení motorů. Pokud se nepodaří tuto závadu vyřešit, stanice je odsouzena k zániku, neboť nebude možné její pohonný systém využívat k periodickým úpravám dráhy a tím pádem nebude dostatečně účinné ani urychlování pomocí nákladních lodí Progress a transportních lodí Sojuz. Saljut totiž nebude moci parametry své dráhy korigovat tak, aby přilétající loď mohla využít co nejekonomičtější trajektorii, proto v nádržích Sojuzů a Progressů zbude méně paliva. Hrozba visela také nad orientačními motorky, jež využívaly stejné nádrže paliva i okysličovadla jako ODU. Na bedrech Vladimira Afanasjeviče Ljachova a Valerije Viktoroviče Rjumina tedy ležela obrovská odpovědnost. Možná by však byli velmi překvapeni, kdyby tušili, že jejich let nakonec bude mít zcela jiný průběh, než původně očekávali…

Thomasův fotokoutek (22)

Thomas Pesquet

Minulý týden se na Mezinárodní vesmírné stanici nesl ve znamení příletů nových lodí. Nejdříve šlo o Sojuz MS-04 s druhou polovinou posádky Expedice 51, a poté o zásobovací loď Cygnus. Obě vesmírná plavidla jsou dozajista hlavním poutačem tohoto dílu Thomasova fotokoutku. Thomas Pesquet pochopitelně nelenil a svým fotoaparátem zvěčnil jejich přílet k ISS na několika působivých fotografiích. Kromě toho v dnešním článku najdete také přivítání nových členů posádky na stanici a mnoho výtvarných kousků, jejichž autory jsou matička Země či její obyvatelstvo. I v dnešním článku, stejně jako v tom minulém, najdete několik videí z oběžné dráhy. Tentokrát budou hned tři a prozradím, že jedno z nich bude noční. Doufáme, že se Vám bude další díl našeho fotoseriálu líbit.

ŽIVĚ A ČESKY: Dva muži v Sojuzu a čínská loď

Ne, nadpis není názvem nového filmu, to si jen osudu a plánovačům kosmických letů podařila zajímavá shoda. Zítra by totiž mělo dojít hned ke dvěma zajímavým kosmonautickým událostem. Už v 9:13 našeho času by měla z Bajkonuru odstartovat raketa Sojuz FG s kosmickou lodí Sojuz MS-04. V jejích útrobách budou netradičně sedět jen dva lidé – Fjodor Jurčichin a Jack Fischer. A okolo 13:40 nás čeká druhý zajímavý start – čínská raketa Dlouhý pochod 7 má vynést první exemplář automatické zásobovací lodi Tiančou. Obě události bychom Vám rádi přinesli v přímém přenosu s českým komentářem.

Sága jménem Saljut – 10. díl

Vladimir Kovaljonok a Valerij Rjumin

Nad posádkou Sojuzu-25 visel jako černý mrak neúspěch při pokusu o první zabydlení Saljutu 6. Přestože Kovaljonok ani Rjumin na nemožnosti připojit svou transportní loď ke stanici nenesli vinu, obavy o další kariéru v rámci oddílu kosmonautů byly z jejich pohledu opodstatněné. Když si je tedy nedlouho po návratu z letu, v listopadu 1977, pozval na pohovor generální konstruktér Valentin Gluško, na schůzku s ním jeli oba kosmonauti se smíšenými pocity. Jejich obavy ale Gluško rozptýlil hned na začátku setkání. Dal Kovaljonkovi a Rjuminovi najevo, že si je vědom faktu, že neúspěch nebyl jejich vinou a že s nimi nadále počítá. Oběma mužům také prozradil jejich nové zařazení. Kovaljonok měl spolu s Alexandrem Ivančenkovem působit jako náhradní posádka pro Romaněnka a Grečka a Rjumin se měl začít připravovat spolu s Vladimirem Ljachovem. Oběma mužům se obrovsky ulevilo, když zjistili, že jejich kariéra bude pokračovat a navíc mají velkou šanci se do vesmíru poměrně brzy znovu podívat. Ovšem každá mince má dvě strany. Kovaljonok s Rjuminem tvořili poměrně sehraný tým a zdálo se jim, že je škoda tento tým rozdělit. Gluško však dal jednoznačně najevo, že rozhodnutí o novém složení posádek je definitivní. Koneckonců – napříště měly létat posádky, ve kterých byl vždy alespoň jeden veterán a parťáka mu měl dělat až na výjimky nováček. Obě posádky začaly ještě v průběhu listopadu trénovat. Když si je pak v lednu 1978 povolal do své kanceláře velitel oddílu kosmonautů Vladimir Šatalov, měl pro ně ještě lepší zprávy: Kovaljonok a Ivančenkov byli jmenováni posádkou druhé dlouhodobé expedice o trvání 140 dní a Ljachov s Rjuminem jim měli dělat náhradníky. Předběžné datum startu: 15. června 1978!

Sága jménem Saljut – 9. díl

Saljut 6 s obsazenými stykovacími uzly

Dlouho předtím, než v roce 1974 odstartovala na orbit stanice Saljut 4, si její konstruktéři uvědomovali, že stanice tohoto typu jsou slepou uličkou. Stejně jako kolegové (či spíše konkurenti) z Čelomějovy kanceláře CKBM si palčivě uvědomovali limity, na něž provoz dosavadních stanic narážel. Životnost systémů byla často vyšší, než doba, po kterou stanice působila ve vesmíru. Důvod, proč Saljuty létaly s pilotovanými posádkami po relativně krátkou dobu, byl jednoznačný: pohonné látky. Omezená zásoba paliva a okysličovadla pro hlavní i orientační motorky byla určující pro životnost stroje, jehož stavba a provoz stály stovky milionů rublů. Bylo třeba vyvinout způsob, jak zásoby paliva doplňovat přímo na orbitální dráze. Projekt stanice nové generace byl v kanceláři CKBEM rozpracován v roce 1973 a v květnu 1974 byla zahájena její stavba. Začala se rodit stanice, jež byla pionýrem mnohých postupů, které jsou používány dodnes. Více plnohodnotných stykovacích uzlů, doplňování paliva a okysličovadla, návštěvnické posádky, výměna transportních lodí, doplňování nových modulů ke stanici a koneckonců i internacionální lety – u počátku toho všeho stála stanice DOS-5, známá pod oficiálním označením Saljut 6…

Kosmotýdeník 238 (5.4. – 9.4.)

Je tu nedělní poledne a tudíž nastává ideální čas pro týdenní souhrn nejzajímavějších událostí, které nám přinesla kosmonautika v uplynulém týdnu. V hlavním tématu Kosmotýdeníku se tentokrát podíváme na rošádu v nosičích pro dva italské satelity, které podmínily start lovce exoplanet evropského satelitu CHEOPS a také náklad první mise Red Dragonu v roce 2020. V dalších tématech prověříme, jak probíhalo balení nákladní lodi Cygnus, také jak se zabalila posádka odlétající z ISS a podíváme se i na další zprávy. Přeji vám dobré čtení a hezkou neděli.

Sága jménem Saljut – 6. díl

Saljut 4 během příprav ke startu v jednom z Bajkonurských hangárů

V roce 1969 začali konstruktéři z kanceláře CKBEM pracovat na trupech stanic, jež přebrali ze zpožděného programu Almaz. „Osvojené“ trupy měli přetvořit v DOS, tedy „Dlouhodobé orbitální stanice“. Trupy byly celkem čtyři a v letech 1971-1973 už byly tři z nich pod názvem Saljut vypuštěny na orbit. Zatímco vojenský program Almaz se mezitím dokázal vzpamatovat a zajistit alespoň jeden úspěšný pobyt posádky na palubě vojenské stanice (pro zmatení zahraničních pozorovatelů též vypuštěné pod názvem Saljut), jeho civilní protějšek na úspěch teprve čekal. V roce 1971 sice na palubě prvního DOSu posádka pobývala tři týdny, při návratu však vinou dekomprese návratového modulu transportní lodi přišla o život. Takováto mise se přes splněný program práce na stanici úspěchem nazvat nedá. V roce 1974 zbýval konstrukční kanceláři CKBEM poslední trup převzatý z výrobní linky konkurenční CKBM na konci minulé dekády. Do stanice DOS-4 vkládali její konstruktéři velké naděje, přestože bylo stále více jasné, že využití stanic podobného typu je velmi omezené…

Sága jménem Saljut – 5. díl

OPS-2/Saljut 3 na rampě

Na východě se nesměle začínaly ukazovat první náznaky svítání, ale zatím ještě nad kazašskou stepí držela vládu noc. Uprostřed pustiny by však případný náhodný divák spatřil jasně osvětlené místo, jemuž vévodil vysoký stroj připomínající tužku. Nezaměnitelné kontury rakety Proton-K byly osvětleny oslňujícími reflektory. Obslužné plošiny a celá startovní rampa č. 81 byly liduprázdné. Nic nenasvědčovalo tomu, že se zde ještě před několika desítkami minut odehrával zápas lidí s technikou: specialisté celou noc pracovali na odstranění problémů v elektrickém systému, propojujícím nosič s jeho nákladem. Nyní bylo vše v pořádku a odtikávaly poslední sekundy před startem. Byl 26. červen 1974, přesně 3:38:00 místního času (1:38:00 moskevského času), když Proton ožil. Pomalu se vydal vzhůru, aby na určenou dráhu donesl nový přístav pro připravené posádky – stanici OPS-2, druhý stroj oficiálně neexistujícího programu Almaz. Proton-K splnil svou úlohu a po několika minutách byla stanice na určené orbitě. Rozvinula své antény a křídla slunečních baterií a poté, co byly provedeny prvotní prověrky jejích systémů bylo oznámeno světu, že Sovětský svaz vypustil novou stanici programu Saljut. Stroj dostal oficiální označení Saljut 3. Pokud by si ji však někdo mohl na orbitu prohlédnout zblízka, zjistil by, že na trupu její oficiální jméno opět není napsáno. Averze Čelomějových lidí vůči programu, který jim před pěti lety „ukradl“ rozpracované trupy stanic, se nijak nezmírnila…

Kosmotýdeník 233 (27.2. – 5.3.)

Další díl nejstaršího seriálu serveru Kosmonautix právě vychází. Kosmotýdeník i tentokrát zdokumentuje sedm uplynulých dní z pohledu kosmonautického dění. V dnešním hlavním tématu se pokusíme rozklíčovat to, že Boeing koupil pět křesel na kosmických lodích Sojuz, aby je hned mohl prodat NASA a jak do toho všeho zapadá Sea Launch. V dalších tématech se vypravíme k Saturnu i Marsu a nevynecháme dění kolem pěstování rostlin na ISS. Přeji vám příjemné čtení a hezkou neděli.

Sága jménem Saljut – 2. díl

Stavba stanice DOS/Saljut

Zdálo by se, že rozhodnutím o použití korpusů stanic OPS „Almaz“ byla ta nejtěžší práce na projektu stanice DOS vykonána, ovšem nebylo tomu tak. Technické specifikace a řešení projektu OPS postavila před konstruktéry mnoho výzev, s nimiž se museli popasovat ve velmi krátkém čase. Způsob připojování dopravních lodí, zdroje energie, pohonný systém, orientační systém, systémy zachování životních podmínek a mnoho dalších aparatur bylo nutno přepracovat s využitím stávajících systémů transportních lodí Sojuz. Na konstruktéry a manažery neustále tlačil čas. Slib, jenž dali Ustinovovi, tedy že stanice bude vypuštěna přibližně do 12-18 měsíců od zahájení prací, byl zavazující a v rámci sovětského způsobu řízení velkých projektů hraničil s nemožným. Navíc animozita vedení obou konstrukčních kanceláří, jež v projektu figurovaly, nebyla zrovna podpůrným faktorem. Přesto hned od počátku tým CKBEM a inženýři z Chruničeva našli společnou řeč. Ti posledně jmenovaní stále ještě vzpomínali na časy, kdy byl jejich tým samostatnou kanceláří pod vedením Vladimira Mjasiščeva. V kooperaci na projektu DOS viděli příležitost jak se alespoň částečně vypořádat s Čelomějovými autoritářskými manýry a získat byť jen malou míru autonomie v rámci CKBM. Ti první zase před sebou měli výzvu, jakou člověk nenachází na každém kroku…