Štítek ‘Salljut 7’

Sága jménem Saljut – 14. díl

Chruničevovo centrum dnes

Koncem sedmdesátých let proběhlo menší organizační zemětřesení na moskevském předměstí Fili. Chruničevův závod se vymanil z područí Čelomějovy kanceláře CKBM. Z bývalé Čelomějovy filiálky se nyní stala samostatná konstrukční kancelář „KB Saljut“. V jejím čele stanul Dmitrij Poluchin. Paradoxně po osamostatnění byla kancelář Saljut mnohem více nakloněna požadavkům CKBM než v dobách, kdy Čelomějovi přímo podléhala. Nicméně těžiště prací ve Filách spočívalo v pokračování programu orbitálních stanic Saljut. Neuvěřitelný úspěch stanice DOS-5 známé jako Saljut 6 potvrdil schopnosti týmu Chruničeva, stejně tak i schopnosti pracovníků koncernu Eněrgija, kteří stáli za konstrukčním řešením stanice. 30. června 1981 pak synergie mezi těmito dvěma podniky vedla k tomu, že KB Saljut oficiálně přešla pod hlavičku Eněrgije a stala se její filiálkou. V tomto uspořádání výrobní komplex ve Filách zůstal až do roku 1988, kdy se pod názvem KB Saljut opět osamostatnil. V roce 1993 se z něj stalo „Státní kosmické výzkumné a výrobní centrum V. M. Chruničeva“, pod kterýmžto jménem bychom výzkumný a výrobní komplex nalezli ve Filách i dnes. Chruničevo sklidilo za svůj přínos ke vzniku a chodu programu Saljut zasloužený díl uznání. Svůj podíl na tom měl i šestý kus stanice, jež v rámci civilního programu sjel z výrobní linky, byť nebyl natolik převratným či novátorským, jako tomu bylo u jeho předchůdců. Postaral se však o více než důstojnou tečku za celou ságou strojů s názvem Saljut…