Štítek ‘Rusko’

ŽIVĚ: Progress MS-10 u ISS

V 19:30 začne na NASA TV přímý přenos připojování ruské zásobovací lodě. 18. listopadu 18:47

Svět nad planetou (5. díl)

Kvant-1

Léto roku 1986 pomalu přešlo v podzim a základní blok stanice Mir stále kroužil kolem planety bez posádky. EO-2, tedy druhá expedice (označení EO je zkratkou основная экспедиция – základní expedice), měla původně startovat v říjnu toho roku, jenže vše vázlo na modulu 37КЭ, jenž dostal oficiální pojmenování „Kvant“. Jeho vybavování se stále protahovalo a stávající termín startu modulu, tedy listopad 1986, musel být přesunut na březen 1987. Hlavní problém spočíval v dokončení a vyladění orientačního systému. Stejně jako u základního bloku Miru, i tady ještě bylo třeba dopracovat hlavně software ovládání modulu. Za dané situace nemělo smysl k Miru posílat další posádku. Kosmonauti by totiž, podobně jako první expedice, neměli téměř nic na práci. Kvant se tak stal prvkem, udávajícím tempo sovětských pilotovaných startů. Bylo nutné smířit se s faktem, že v roce 1986 zapíše Sovětský svaz do statistik pouze jeden pilotovaný let. Onen rok koneckonců nebyl nijak jednoduchým jak pro Sověty, tak pro Američany. Posledně jmenovaní se vzpamatovávali z katastrofy raketoplánu Challenger, jenž se před tisíci diváky na kosmodromu a stovkami tisíc diváků u televizních obrazovek 28. ledna krátce po startu rozpadl a na jehož palubě našlo smrt všech sedm členů posádky. Ani pro Sověty nebyl šestaosmdesátý šťastným rokem. V dubnu proběhla havárie na jaderné elektrárně, jejíž jméno se stane synonymem pro největší katastrofu nukleárního zařízení vůbec – Černobyl. Likvidace následků polykala miliardy rublů a s odstupem je možné spekulovat o tom, že Černobyl se stal jedním z faktorů, jež v konečném důsledku znamenaly ekonomický kolaps SSSR. Na pozadí těchto událostí probíhal výcvik kosmonautů pro EO-2. Ani zde však nešlo vše zcela hladce…

Svět nad planetou (4. díl)

Základní blok stanice Mir

Pro lety k Miru se připravovala skupina kosmonautů už od podzimu 1984. Ovšem přípravy vzaly zasvé poté, co se z expedice na Saljutu 7 kvůli nemoci velitele předčasně vrátila posádka Vasjutin, Savinych, Volkov. Jejich letový plán zůstal nedokončený a to byl jeden z faktorů, který vedl k vypuštění Miru na stejnou orbitální rovinu se Saljutem. Podle rozhodnutí zainteresovaných měla první posádka Miru vykonat bezprecedentní a dosud nezopakovaný kousek: přeletět z jedné stanice na druhou a aby toho nebylo málo, v plánu byly dokonce dva přelety mezi Mirem a Saljutem – jeden tam a druhý zpět. Ovšem už jen přílet k Miru neměl být tak úplně rutinní záležitostí. Na kosmonauty čekal poměrně tvrdý oříšek v souvislosti s nekompatibilitou sbližovacích systémů. Sojuz T, který měli využít, byl osazen systémem Igla. To na první pohled neměl být problém, protože stejným systémem byl vybaven zadní stykovací uzel Miru. Jenže nákladní lodi Progress byly osazeny stejným systémem. V čem je tedy potíž, připojí se k přednímu stykovacímu uzlu stanice – říká si možná leckterý čtenář. Jenže přední uzel byl osazen novým systémem Kurs, který nebyl s Iglou kompatibilní. Zásoby paliva a okysličovadla z Progressu byly pro další fungování zbrusu nové stanice naprosto klíčové. Jenže bez kosmonautů na palubě se Progress nepřipojí…

Sojuz vynesl navigační družici

Ruská raketa Sojuz 2-1b odstartovala včera večer z kosmodromu Pleseck a do vesmíru vynesla s pomocí horního stupně Fregat-M družici, která nahradí vysloužilý díl navigační sítě GLONASS. Ke startu došlo ve 23:17 moskevského času, tedy 21:17 SEČ, když začala tři a půl hodiny dlouhá služba nosné rakety vstříc cílové oběžné dráze. Ruský navigační systém obsluhuje síť družic pojmenovaných Uragan, jejichž aktuální verze Uragan-M má ve vesmíru vydržet sedm let. Včera vypuštěný Uragan Uragan-M 757 je 48. družicí z řady Uragan-M a celkově jde o 137. družici systému GLONASS.

Posádku Sojuzu MS-10 ohrozil vadný senzor

11. října startovala z Bajkonuru raketa Sojuz-FG s pilotovanou lodí Sojuz MS-10. Ta měla na Mezinárodní vesmírnou stanici dopravit dvoučlennou posádku – v sedačkách leželi Američan Nick Hague a Rus Alexej Ovčinin. Jejich let však skončil jen po několika desítkách sekund anomálií při oddělení postranních urychlovacích bloků a loď musela přejít na záchranný režim. Oba muži zažili při neřízeném balistickém sestupu přetížení 6,7 g, ale přistání v kazašské stepi u města Žezkazgan přežili ve zdraví. Alexej Ovčinin a Nick Hague měli mimo zemský povrch strávit několik měsíců, ale jejich let nakonec trval jen 19 minut a 41 sekund, z čehož většinu času zabrala návratová fáze. Rusové zřídili hned dvě vyšetřovací komise – ta státní včera v 10:00 našeho času spustila tiskovou konferenci, která představila zjištěné výsledky.

První ruská Arktika poletí v roce 2020

Rusko připravuje unikátní satelitní síť, která bude zaměřená na sledování Arktidy. Tisíce kilometrů ruského území se táhnou podél pobřeží Severního ledového oceánu a Rusko čelí mnoha výzvám, když se zde snaží najít rovnováhu mezi ekonomickým rozvojem a ochranou přírody v těchto pustých severských lokalitách. Blízko pólů jsou možnosti tradičních komunikačních a meteorologických družic, které jsou „zavěšené“ nad rovníkem, značně omezené. Rusové proto pro sledování těchto oblastí musí připravit speciální družicový systém, který nese jméno Arktika.

Svět nad planetou (3. díl)

Železniční stanice Ťuratam v roce 1980

Jednou z nevýhod kosmického průmyslu, jež přetrvává dodnes, je jeho geografická struktura. Firmy vyrábějící družice či kosmické lodi se nacházejí v oblastech, kde mají dobrý přístup k dopravní infrastruktuře, kde lze optimalizovat styky a dodávky od subkontraktorů a kde v neposlední řadě mohou ubytovat své nezřídka velmi vysoce kvalifikované zaměstnance. Z principu věci se jedná o města či oblasti s velkou hustotou obyvatelstva. Na druhou stranu místa, odkud jsou ony stroje posílány do vesmíru, mají – krom dostupnosti dopravní infrastruktury – přesně opačná kritéria. Jedná se o velmi řídce osídlené oblasti, odkud jsou nejbližší velká města poměrně daleko. Za výjimku lze v tomto smyslu považovat kosmodrom KSC, jehož střelecký sektor směřuje nad Atlantický oceán, a může tak být od velkoměsta Orlando vzdálen pár desítek kilometrů. Nicméně Sovětský svaz neměl při budování svého nejznámějšího kosmodromu příliš na výběr. Z několika míst, jež připadala v úvahu bylo nakonec vybráno místo v blízkosti železniční stanice Tjuratam v Kazachstánu. Civilizace odtud začínala ve vzdálenosti mnoha kilometrů a velké výrobní závody kosmického průmyslu sídlily většinou v Moskvě, tedy více než 2 500 km daleko. Přeprava velkých komponentů a strojů proto nebyla a dosud není nijak jednoduchou záležitostí.

ISS čeká nezáviděníhodný logistický hlavolam

Včerejší úspěšný start rakety Sojuz 2-1B znamenal návrat těchto nosičů do služby po selhání pilotované mise Sojuz MS-10. Zdálo by se, že stačí vypustit ještě několik raket z této rodiny, které ověří spolehlivost, pak poletí na ISS pilotovaná loď a všechno je vyřešeno. Jenže situace je mnohem zamotanější, než se může zdát. Neúspěšný start dvoučlenné posádky Sojuzu MS-10 prakticky roztrhal veškeré harmonogramy práce na Mezinárodní vesmírné stanici a i kdyby se opravdu na začátku prosince na ISS dostala nová posádka, stále bude potřeba vyřešit mnoho věcí, které se jako jednoduché označit nedají.

Sojuzy jsou zpět v provozu

Pouhé dva týdny uplynuly od anomálie, která 11. října způsobila nouzové přerušení startu pilotované lodi Sojuz MS-10. Od té doby byly starty raket Sojuz dočasně zastaveny a vyšetřovací komise hledala odpověď na otázky spojené s příčinami této mimořádné události. Další rakety pochopitelně nemohly startovat, protože nikdo nechtěl riskovat, že by se podobná událost opakovala znovu. Vyšetřovací komise má sice své výsledky představit až za několik dní, ale za velmi dobrý ukazatel průběhu vyšetřování nám může posloužit start, který proběhl dnes ráno.

Svět nad planetou (2. díl)

Základní blok stanice Mir

Sovětský svaz oplýval poměrně bohatou historií provozu orbitálních stanic. Od roku 1971 se do poloviny osmdesátých let s většími či menšími úspěchy nad planetou prohánělo šest stanic Saljut a Almaz, které se podařilo zabydlet minimálně jednou posádkou. Jejich vnější podoba se v průběhu času zásadně neměnila, koncepce několika spojených válců o různém průměru zůstala stejná. Zato uvnitř se technologie od časů prvního Saljutu změnila téměř k nepoznání. Téměř neexistoval systém, jenž by nebyl během oné půldruhé dekády vylepšen, modernizován, nahrazen systémem lepším či kompaktnějším. Od systému pro zajištění životních podmínek přes solární panely a energetický systém až po orientační a pohonný systém. Klíčovým rysem stanic se stala možnost doplnit zásoby kapalin a plynů přímo na orbitální dráze. Poprvé byl tento prvek otestován na Saljutu 6 a stal se natrvalo součástí sovětského a posléze ruského kosmického know-how. Přes všechna vylepšení však byl vývoj stanic rozhodně spíše evolucí než revolucí. Zdálo by se, že stejně tomu mělo být i u základního bloku plánovaného komplexu Mir. Přesto byla některá technická řešení razantním krokem vpřed…