Štítek ‘raketoplán’

Vesmírné osudy 87. díl – John Young

Řídicí středisko během krize Apolla 13

Apollo 13 bylo – tedy spíše mělo být – velmi zajímavou misí. Přistání v pahorkatině Fra Mauro mělo přinést vědcům více poznatků než u předchozích letů, k tomu bylo třeba přizpůsobit i trajektorii během letu k Měsíci. Místo dráhy volného návratu, která zajišťovala jistý stupeň bezpečí, měla Třináctka využít hybridní trajektorii. Velitelem byl Jim Lovell, první člověk, který se měl vydat počtvrté do vesmíru. Apollo 13 však bylo zvláštní ještě v jedné okolnosti: všude samé třináctky. Apollo 13 mělo odstartovat ve 13:13 houstonského času, do sféry měsíční přitažlivosti se mělo dostat 13. dubna. Žeby příliš mnoho třináctek najednou? Těsně před letem se začalo zdát, že všichni škarohlídi možná mají pravdu. Kvůli možné infekci spalničkami musel být vyměněn pilot velitelského modulu Ken Mattingly a jeho místo zaujal Jack Swigert, pilot záložní posádky, kterou vedl John Young. O něco později, v úterý 13. dubna, si mohli pověrčiví lidé na celém světě tiše mnout ruce se slovy: „Já jsem to říkal!“ Apollo 13 se změnilo z odvážné expedice ve prospěch lidstva a vědy v boj o život. John jako velitel záložní posádky měl v boji o záchranu Lovella a jeho mužů významný podíl. Přibližně 90 hodin, které uběhly mezi výbuchem kyslíkové nádrže číslo 2 v servisním modulu Apolla a úspěšným přistáním v Pacifiku, strávil s Charliem Dukem v simulátoru LM, kde do nekonečna zkoušel, vymýšlel, cizeloval a definoval postupy pro různé fáze letu. Když Lovell, Haise a Swigert stanuli na palubě záchranné lodi USS Iwo Jima, celý svět si hlasitě oddechnul. John Young nebyl výjimkou. A jen doufal, že celý lunární program touto dramatickou epizodou neskončí…

Vesmírné osudy 86. díl – John Young

Apollo-1

V pátek 27. ledna 1967 byl John Young v kalifornském Downey, kde spolu s Tomem Staffordem a Gene Cernanem trénovali v kabině Apolla s výrobním číslem 014. Přestože Stafford, Cernan a Young byli záložní posádkou pro plánovaný let posádky Jima McDivitta na nové specifikaci Apollo Block II, reálný hardware zatím ještě nebyl hotov, proto museli astronauti vzít zavděk starší specifikací lodi. Jedině tak mohli trénovat činnost posádky v reálné kabině. Ta ovšem nestála ani za zlámanou grešli. Ten den nedokončili Stafford a spol. ani jeden simulovaný odpočet, a když Young zpozoroval na podlaze velitelského modulu kaluž glykolu, Stafford se rozhodl test odpískat. „Na Měsíc, to určitě…“, odfrknul znechuceně Young, „…tenhle kýbl šroubů nedoletí ani na orbit!“ Když pak John odšroubovával vnitřní poklop kabiny, spadl mu tento těžký kus přímo na nohu, čímž si loď, poklop a jeho tvůrci vysloužili výživnou dávku jmen, která nelze ve slušné společnosti opakovat. Jako první z lodi vylezl Tom Stafford a okamžitě se k němu přitočil jeden z techniků s tím, že má jít k telefonu. Volal jeden z astronautů nováčků Al Worden: „Už jsi něco slyšel o požáru na rampě na Mysu?“ Po Staffordově záporné odpovědi mu Worden sdělil šokující zprávy. Stafford zavěsil a počkal, až Young a Cernan ukončí vypínání lodi, vzal si je stranou a pověděl jim, že tři jejich kolegové a blízcí přátelé jsou mrtví. Tiché obavy, které měli všichni ohledně kyslíkové atmosféry na palubách kosmických lodí, se právě proměnily v šerednou realitu…

Vesmírné osudy 85. díl – John Young

Posádka Gemini III během tiskové konference

John Young se svým letem na misi GT-3 stal sedmým americkým astronautem a osmnáctým člověkem ve vesmíru celkově. Na konto si připsal necelých pět hodin ve vesmíru, a tato zkušenost se jemu i veliteli Gusu Grissomovi evidentně velice zamlouvala. „Bylo to skvělé, neuvěřitelné. Angličtina nemá slova, kterými bych mohl popsat tu krásu,“ odpověděl John na otázku ohledně svých pocitů. Většina novinářů na prvních tiskových konferencích si povšimla zajímavé změny v chování obou mužů. Předtím se jevili jako relativně uzavřené analytické a inženýrské osobnosti, nyní z nich však sálalo nadšení a otázky v rozhovorech neodbývali krátkými odpověďmi. John to vysvětlil jednoduše: „Myslím, že 0g udělá extroverta z každého.“ Ve všeobecném nadšení nezůstaly stranou ani rodiny obou astronautů. Manželky Grissoma a Younga i s potomstvem statečně odolávaly náporu novinářů, samozřejmě s vydatnou pomocí manželek ostatních členů astronautického oddílu. Všechny přehlídky, vítání starosty měst a večeře s místní smetánkou však nedokázaly potlačit hlad, který rostl zdánlivě každým dnem. Hlad po nových pohledech na náš domov z oběžné dráhy, hlad po alespoň pár dalších minutách ve stavu beztíže, hlad po další misi. John nemusel na další nominaci čekat příliš dlouho…

Vesmírné osudy 84. díl – John Young

The New Nine

Devět nových členů oddílu astronautů, kteří sami sebe pojmenovali „The New Nine“, očekával nával práce. Během prvního setkání na základně Ellington 16. září 1962 Deke Slayton novopečené astronauty oslovil s tím, že „máme v plánu jedenáct pilotovaných misí Gemini, minimálně čtyři lety Apolla Block I a zatím blíže neurčený počet letů Apolla Block II včetně lunárního přistání. Takže práce budete mít, co hrdlo ráčí.“ O den později byla devítka mužů představena veřejnosti. John Young byl potěšen výběrem, zdálo se, že je v dobré společnosti. Jen z námořnictva tady byl Pete Conrad, legendární postavička (a to doslova – Pete byl postavou pomenší, zato osobnost měl velkou a barvitou…), který přišel z testovacího střediska Pax River. Ze stejné líhně byl i bývalý Youngův nadřízený z období testů Phantomu James Lovell. A do třetice reprezentoval „námořnický odchov“ i tichý a trochu samotářský Neil Armstrong, který ovšem nepřišel přímo z řad US Navy, ale už jako civilista a pilot NASA. Přes klasickou řevnivost mezi námořnictvem a letectvem musel Young uznat, že ani kolegové z USAF nejsou žádná ořezávátka. Za letectvo se ve skupině New Nine objevil například jistý Thomas Stafford. Ten samý Stafford, který s Youngem sdílel dělovou věž a palandu na USS Missouri o třináct let dříve. A nyní se společně měli začít připravovat na závod o Měsíc…

Vesmírné osudy 83. díl – John Young

Pensacola NAS

Námořní základna Pensacola má ve výcviku pilotů dlouhou tradici. Vznikla v roce 1914 a stala se obřím centrem leteckého výcviku a legendární líhní špičkových pilotů. Za prvních čtyřicet let fungování její brány opustilo přes 55 000 novopečených aviatiků a nyní, v červnu 1953, se měl k houfu zelenáčů přidat i John Watts Young. Jenže tady byl malý detail: torpédoborec USS Laws, na kterém se momentálně nacházel, měl do přístavu v San Diegu namířeno až za několik měsíců. Young si ale rychle poradil – přece v Koreji neuvízne teď, když se mu měl splnit dávný sen o létání! Jedním námořním letounem na základnu Cubi Point na Filipínách, druhým vojenským letadlem pak do San Francisca. Odtud už se mohl domů, do Orlanda dostat mnohem snadněji. V Orlandu se po dlouhé době setkal se svým otcem, který byl určitě na svého syna hrdý – koneckonců John kráčel v jeho námořnických šlépějích. Z Orlanda je to do Pensacoly asi 750 kilometrů, a ty bez problémů zvládla stará Fordka Johnova otce. V červnu 1953 konečně prošel John Young branami Naval Air Station Pensacola. Kariéra, která měla trvat 51 let, se právě rozběhla…

Vesmírné osudy 82. díl – John Young

"When thoughts turn inwards"

Štětec malíře klouže po papíru a zachycuje nejen rysy jeho tváře, ale snad i myšlenky, létající kolem jeho hlavy. Pevně semknuté rty a pohled, který chvílemi směřuje do neurčita. Procedury při oblékání skafandru vykonává jakoby bezmyšlenkovitě, přesto jeho pohyby dávají tušit nesčetné hodiny tréningu. Přestože má podle všech měřítek být odpočatý, tohle ráno prozrazují stíny pod jeho očima jistou mentální únavu a nervozitu. Snaží se odhánět nepříjemné myšlenky a soustředit se na procedury v případě přerušeného startu. Je si dobře vědom toho, že některé z nich v případě, že je bude muset využít, povedou k téměř jisté smrti jeho samého i jeho parťáka, nedovolí však své mysli, aby u takových myšlenek setrvávala příliš dlouho. Raději přemýšlet v rámci akronymů a suchých čísel, ta mu odjakživa poskytovala útěchu, když to potřeboval. RTLS… TAL… AOA… ATO… vystřelovací sedadla… spaliny motorů budu mít 2700°C… katapultáž určitě nepřežijí… Ksakru, už zase myslí na to, co by měl co nejvíce vytěsnit! A štětec dál a dál vykresluje jeho tvář a jeho skryté obavy. Je ráno 12. dubna 1981 a v místnosti OCB na Cape Canaveral se vše připravuje na nejodvážnější zkušební let v dějinách. John Young dokončuje oblékání svého skafandru a spolu s kolegou Bobem Crippenem vstává a odchází ke dveřím. Po cestě míjí malíře Henry Casselliho, který právě zaznamenal pro historii tvář velitele prvního kosmického letu raketoplánu…

Vítej domů, X-37B..?

X-37B

Před necelými dvěma roky započala tajemstvím obestřená vojenská mise bezpilotního raketoplánu amerického letectva X-37B. Ten se vydal do vesmíru 11. prosince 2012 v 18:03 UT na špici nosiče Atlas V 501. Původně měla sestava odstartovat už 25. října 2012, problémy s nosičem však zapříčinily odsunutí startu na prosinec. Pak už vše fungovalo podle plánu. Start z odpalovacího komplexu 41 základny Cape Canaveral Air Force Station proběhl bez problémů a bezpilotní raketoplán mohl začít plnit své úkoly, ať už byly jakékoli. Jedná se o celkově třetí misi typu X-37B, oficiální označení letu je OTV-3, přičemž na orbit se dostal exemplář, který v průběhu roku 2010 vykonal první let tohoto typu (v roce 2011 pak startoval druhý kus X-37B na misi OTV-2). USAF předem neoznámilo parametry dráhy, ovšem velmi záhy kosmický letoun zpozorovali amatérští stopaři satelitů. X-37B obíhal po dráze 345 x 363 km se sklonem 43,497° vzhledem k rovníku a v průběhu mise se tyto charakteristiky měnily minimálně.

Všechny starty raketoplánů na jednom místě

Ať už raketoplány bezmezně milujeme pro jejich technickou eleganci, nebo nenávidíme pro jejich finanční náročnost, nebo je bereme takové, jaké byly, jistě se shodneme na tom, že tvořily po několik desetiletí páteř americké kosmonautiky. Tyto koráby se do kosmu vydaly celkem 135x a během svých misí plnily nejrůznější úkoly – od vědeckých pokusů, přes vypouštění družic až po stavbu a zásobování Mezinárodní vesmírné stanice. Jak by to ale vypadalo, pokud bychom těch 30 let shrnuli do pár minut – tedy pokud bychom nechali všechny raketoplány odstartovat v jednu chvíli. To nám ukáže video vložené do dnešního krátkého článku. Jen malé upozornění – nezapomeňte si ztlumit zvuk.

Nevídaný pohled na start raketoplánu

Raketoplány, symboly americké kosmonautiky po dlouhé desítky let, dnes již důstojně odpočívají v muzeích. Fanoušci kosmonautiky mohou už jen vzpomínat na dobu, kdy tyhle spanilé stroje létaly do vesmíru. Divácky nejefektnější částí byly vždy starty těchto okřídlených kosmických lodí. Jejich tajemná krása spojená se zkrocením neuvěřitelného množství energie se nesmazatelně zapsaly do paměti všech fanoušků kosmonautiky. Ale i když jste viděli desítky startů raketoplánů, tak jste nikdy neviděli to, co najdete v dnešním článku. Není žádným tajemstvím, že zpomalené záběry často odhalí detaily, kterých si člověk v běžné rychlosti nevšimne. Dnes jsme si pro Vás připravili lahůdku – ultra-slow-motion záznam startu raketoplánu s podmanivou podkresovou hudbou. Přejeme Vám příjemné sledování.

Všechny rakety světa (skoro)

Kosmonautika existuje teprve pár desítek let. Ovšem za tu dobu už dokázali lidé vymyslet a hlavně zkonstruovat nepřeberné množství raket. Od malých sondážních nosičů, které létají pouze na suborbitální skoky až po těžkotonážní rakety schopné dopravit náklad k jiným planetám. Asi jen stěží byste hledali fanouška kosmonautiky, který by nevěděl, jak vypadá Saturn V, nebo ruský Proton. Ale co třeba francouzský nosič Diamant, izraelský Šavit, nebo britský Black Arrow? To jsou perličky, o kterých se moc často nemluví, přesto by se na ně zapomínat nemělo. Naštěstí ale existují šikovní lidé, kteří umí prohledat archivy a dát všechny možné rakety dohromady. Náš dnešní krátký příspěvek přináší jednu takovou povedenou rekapitulaci.