Štítek ‘NASA’

Kritické momenty kosmonautiky 10. díl

Valentin Bondarenko

Experiment byl u konce. Mladý muž se pousmál a protáhl se. Deset dní izolace bylo úspěšně za ním. Z reproduktoru se ozval hlas jednoho z lékařů- nyní měl povolení odlepit protivné senzory z těla. Psal se 23. březen 1961 a čtyřiadvacetiletý benjamínek sovětského oddílu kosmonautů Valentin Bondarenko měl pocit dobře vykonané práce. Deset dní pobytu v izolační komoře bylo za ním. Nejen, že byl Bondarenko izolován od vnějších podnětů, ale navíc byl celkový tlak v komoře snížen na úroveň, která měla simulovat nadmořskou výšku 5 km. Aby mohl Bondarenko dýchat, byl parciální tlak kyslíku zvýšen na 430 mm rtuťového sloupce. Dalo se říct, že atmosféra v komoře byla z velké části tvořena kyslíkem. Valentin si o této skutečnosti nemyslel nic. Byl rád, že jeho pobyt zde končí. Přestože nijak nestrádal- vedle něj na stolku byl dokonce elektrický vařič, na kterém si mohl uvařit čaj a ohřát jídlo- těch deset dní bylo opravdu dlouhých. Bondarenko se už viděl venku, když si strhával biosenzory z hlavy a hrudníku a dezinfikoval kůži kousky gázy, namočené v lihu. Stačila malá chvilka nepozornosti a jeden ze smotků nedopadl do odpadkového koše. Místo toho přistál přímo na vařiči, který byl nedopatřením zapnutý. Bondarenkovy zorničky se rozšířily úlekem: gáza v kyslíkové atmosféře komory vytvořila prskající ohnivou kouli. Než měl Valentin čas jakkoli reagovat, oheň přeskočil na jeho bavlněnou kombinézu, která byla po deseti dnech dokonale nasáklá kyslíkem! Snažil se plameny uhasit sám, ale byl to nerovný zápas. Komora se změnila na ohnivé inferno. Po pár sekundách si plamenů všimli lékaři, kteří dohlíželi na průběh experimentu. Pokusili se otevřít dveře komory, ale neuvědomili si, že rozdíl tlaků je příliš velký. Nezbylo než čekat, než se úrovně vyrovnají a přitom pozorovat zoufalý Bondarenkův boj s požárem. Když se dveře konečně otevřely, doktorům se naskytl hrůzný pohled. Valentin Bondarenko na pokraji vědomí stále opakoval: „Je to moje vina, odpusťte, je to jen moje vina…“. Jeho tělo pokrývaly strašlivé popáleniny a byl div, že vůbec žije. Po několika marných hodinách zápasu se zubatou Valentin Bondarenko svůj boj prohrál. Kyslíková atmosféra jako součást kosmického výzkumu si vybrala svou první krutou daň. Nebude poslední…

Kosmotýdeník 8. díl (4. 11. – 10. 11. 2012)

Raketa SLS

Po znovuzvolení amerického prezidenta se spekuluje o možné stanici na oběžné dráze za Měsícem. Mohlo by se tak najít další využití pro superraketu SLS. Raketoplány míří do důchodu. Atlantis už má za sebou poslední zastávku v průmyslovém parku na mysu Canaveral. Příští rok si ho návštěvníci budou moci prohlédnout tak, jak ho viděli pouze astronauti.
ESA připravuje malý raketoplán, který by v budoucnu mohl sloužit jako záchranný člun zaparkovaný u ISS. Zatím probíhají pouze testy, ale vše vypadá velice nadějně. Tato témata probereme v osmém díle Kosmotýdeníku.

Kritické momenty kosmonautiky 9. díl

Trosky letounu T-38

„Tohle počasí nám byl čert dlužen. Kolem překrytu kabiny se míhají sněhové vločky smíchané s dešťovými kapkami a kolem je pořád jen ta zatracená bílá tma. Snad se nám Tom s Genem pořád drží na křídle. Mají to těžké, musí se u nás v té vánici udržet. Ale to nejdůležitější je na mně. Musím oba letouny dovést na přistání. Tak se mrkneme, jak to vypadá venku, pomalu by měly být vidět světla dráhy. Pořád nic… Tak nevím, výška oblačnosti má být 790 ft., ale meteorkáři to asi zase nějak popletli. Do háje, kde je ta…á tamhle je! Dráha v dohledu! Konečně. Ale…sakra, budeme dlouzí. Tohle nevyjde, jsme moc rychlí a moc vysoko. Sednout? Ne, neubrzdíme to. Charlie mi po interkomu radí opakovat okruh. Má pravdu, takhle přistávat nemůžeme. Takže jdeme na opakované přiblížení… No, do té polívky nahoře se mi nechce, raději si budu držet letiště v dohledu. Ale na dráhu 12 to asi takhle nepůjde. Zkusím dráhu 24, ta křižuje dvanáctku diagonálně, to by mělo vyjít. Ještě zahlásit změnu ranveje věži a Tomovi s Genem v druhém stroji. Hotovo, teď jen… Kruci, tohle jsem přešvihl, klesáme moc rychle, tohle se klukům od McDonnella, kteří pracují na naší lodi v hale 101, nebude líbit, prosvištíme jim těsně nad hlavou. Kdyby se aspoň na chvíli zvedla ta mlha… Kde je dráha? Jo, tam je. Ale co se to děje? Jsme nízko! Ten stín před námi… to je výrobní hala McDonnellu, kruci, musím se jí vyhnout! Rychle srovnat a doprava! Snad to ještě stihnu! Rychle forsáž! No ták! Mašinko, přece nás v tom nene…“

Útěk z Měsíce

Lunar Escape System

V 70. letech byl program Apollo v plném proudu a plánovaly se další a větší mise. Tím se ale zvětšovala možnost nějaké poruchy nebo hodně vážené situace. Proto vědci přišli s několika malými moduly, které měli zajistit bezpečný návrat astronautů z povrchu Měsíce na orbitu. Tyto projekty zůstaly pouze na papíře, stejně jako dlouhodobé mise na Měsíci. V tomto článku si ukážeme, jak by případný „útěk“ vypadal a jak moc by byl riskantní.

Kritické momenty kosmonautiky 8. díl

Neil Armstrong

Pohled z okénka jej ujistil, že má skutečně většinu atmosféry pod sebou. Výhled z výšky 63 kilometrů nad zemským povrchem byl úchvatný. Reaktivní kontrolní systém, který pomáhal udržet polohu stroje při balistickém letu, pracoval uspokojivě. Nebyl ale čas na přemítání o krásách země a nebe, byl čas pracovat. Čas ale pracoval proti němu, měl jen pár desítek sekund na to, aby splnil úkol, kvůli kterému tady byl tady. Vrchol balistické křivky už měl za sebou a dalším bodem v checklistu bylo otestování omezovače přetížení, na jehož vývoji se sám podílel. Malé trysky na jeho popud natočily příď vzhůru, přibližně do 15°úhlu náběhu a „géčka“ narostla až na čtyřnásobek běžné hodnoty, kterou tak dobře známe. Jenže ten zatracený G-limiter ne a ne naskočit! Ve sluchátkách slyšel, jak mu ze země radí, aby začal točit doleva, jenže jak na to? Je tak vysoko, že vzduch okolo není dost hustý. Nemá jak stroj otočit. A příď je příliš vysoko, mašina plave ve výšce jako korek na hladině. Potřebuje níž, tam kde je atmosféra dost hustá na to, aby se do ní křídla pořádně zakousla. Po chvíli se to konečně podařilo- stroj začal zatáčet. Jenže tou dobou už přeletěl cílovou plochu, na kterou měl přistát. Dostane se na ni? Nebo bude muset přistát na některém z vyschlých solných jezer? Bylo 20. dubna 1962 a Neil Armstrong, sedící v klesajícím stroji X-15, si uvědomoval, že má problém…

Kritické momenty kosmonautiky 7. díl

Kosmická loď Gemini 7

Program Gemini byl pro NASA triumfem. Všechny důležité úkoly, které musely být splněny předtím, než se astronauti vydají k Měsíci, Gemini zvládla během deseti pilotovaných letů. Podařilo se měnit parametry dráhy, bylo provedeno první rendez-vous, rendez-vous na prvním obletu (technika, která přišla později ke slovu při startu lunárních modulů z povrchu Měsíce), spojení dvou objektů, vycházky do volného prostoru, použití navigačního počítače a v neposlední řadě byly také otestovány palivové články, které byly nutností při letech, trvajících až dva týdny, kdy by baterie nepostačovaly k zajištění provozu lodi. Všechny pilotované lety Gemini se uskutečnily v rozmezí let 1965 až 1966. Tento údaj napovídá o neuvěřitelném tempu celého programu. Není divu- závod o Měsíc byl v plném rozmachu. Ovšem ani Gemini se nevyhnuly mnohdy velmi nebezpečné momenty. Některé z nich si připomeneme v dalších dílech miniseriálu. Dnešní díl se jmenuje:

Start- nestart, aneb „Jen sedíme a dýcháme!“

Mars na dosah ruky

Červenomodré 3D brýle, které použijete pro prohlížení fotek

Napadlo vás někdy, jak to vypadá na Marsu? Myslíte si, že je to hloupá otázka? Že v dnešní době máme tuny fotek z povrchu i oběžné dráhy? To je pravda, ale stejně tyhle snímky (byť se proti jejich kvalitě nedá říct půl slova) nedokáží věrně přenést dojem z místa. Je to tím, že jsou dvourozměrné a tak nám chybí dojem prostorovosti. Nic ale není ztraceno. V dnešní době není těžké vytvořit tzv. anaglyf, který ze dvou podobných fotek udělá trojrozměrný snímek. A v dnešním článku se zaměříme na trojrozměrné fotky, které souvisí s vozítkem Curiosity. V dnešním článku nečekejte žádné dlouhé texty. Uvařte si oblíbený čaj, nebo kávu, pohodlně se usaďte do svého křesla, nasaďte si červenomodré 3D brýle a kochejte se krásou světa, který se zdá na dosah ačkoliv jej od vás dělí miliony kilometrů.

Kosmická loď přistane na heliportu

Přistání kosmické lodi je jednou z nejnebezpečnějších částí vesmírné mise. Už samotné brzdění z 1.kosmické rychlosti připomíná průlet ohnivým peklem, ale ani druhá podstatná pasáž návratu, sestup na padáku, není zcela bez rizika. Ostatně, o tom se přesvědčil kosmonaut Sojuzu 1, Vladimír Komarov, pro kterého byla bohužel osudná.
Parašutisté strefující se se sportovními padáky přesně doprostřed kříže 1×1 metr se mnou asi nebudou moci souhlasit když napíši, že i při správné funkci mají padáky kosmické lodi jednu zásadní nevýhodu. Nemůžete s nimi ovlivnit místo přistání, alespoň tedy nějak výrazně. Proto se již několikrát v minulosti pokoušeli konstruktéři kosmických plavidel přijít s něčím, co by tuto nevýhodu eliminovalo. Když pominu raketoplán, který problém vyřešil takřka dokonale, jsou zde ještě další dva koncepty. Tím prvním je přistání pomocí raketových motorů a tím druhým, které se nyní dere na scénu, je přistání pomocí vrtule.

Do kosmu se chystají další lidé

Kosmická loď Sojuz

Na ISS momentálně pobývá jen tříčlenná posádka. V podstatě se jedná o zárodek 33. dlouhodobé expedice, která začala v polovině září, kdy se od stanice podle plánu oddělila kosmická loď Sojuz TMA-04 M. Stanici momentálně vede Američanka Sunita Williamsová. Nyní se ale všechno schyluje k doplnění počtu astronautů na tradiční počet, tedy na šest. Z kosmodromu Bajkonur totiž za několik dní odstartuje raketa Sojuz, která na největší vesmírnou stavbu vynese trojici astronautů.

Kritické momenty kosmonautiky 5. díl

Kabina Mercury

Po letu Johna Glenna se zdálo, že všechno by mělo jít jak na drátkách. Vadný spínač sice přivodil řídícímu středisku na mysu Canaveral skoro nervový kolaps a vyskytly se také jisté problémy s řídícím systémem Mercury, ale Glenn se vrátil na zem živ a zdráv. Nic nemělo teoreticky bránit tomu, aby se program Mercury rozběhl na plné obrátky. Takhle to alespoň viděl muž, který měl být dalším v pořadí pro křeslo Mercury na špici nosiče Atlas- Donald Kent Slayton. Opravdu nic nebránilo?

Potrhlý turista, nebo obětní beránek?

Donald Slayton, zvaný přáteli Deke (přezdívka vzešla z počátečních písmen jeho křestních jmen Donald Kent- tedy D.K.) se na svůj let velmi těšil. Jako testovací pilot považoval mise Mercury za zkušební lety v té nejčistší formě. A to bylo to, pro co byl vycvičen a pro co žil poslední dva roky.