Štítek ‘NASA’

Další data sondy Voyager 1 z mezihvězdného prostředí

Nejvzdálenější výtvor lidských rukou, odkaz silné generace popularizátorů vesmírného výzkumu Carla Sagana či Arthura C. Clarka a zároveň jedna z vlajkových lodí NASA je v dobré kondici a neustále odesílá data, která v současnosti formují vznik nové vědní disciplíny. Voyager 1 se vydal na svou předlouhou pouť vesmírem 5. srpna 1977, a to paradoxně o 16 dní později než jeho sesterská sonda Voyager 2. Proto dvojka drží světový rekord nejdelší nepřetržitě probíhající kosmické mise. Voyager 1 se v současné době nachází více než 130 astronomických jednotek od Země (díky poloze naší planety má v tuto roční dobu blíž ke Slunci) a vzdaluje se od nás rychlostí 61 000 km/h. Jeho slabý signál cestuje přes 17 hodin, než jej zachytí některá ze stanic sítě DSN. Každý rok urazí přes 520 milionů kilometrů (relativně ke Slunci).

Čuchám, čuchám organiku!

Aj Curiosity má profilovku na facebooku. A nerobí "duck face"!

Americké vozítko Curiosity, které už dva a půl roku brázdí povrch Rudé planety se v minulých hodinách opět dostalo na první místa novinových titulků. Není se co divit. Její nejnovější objev se totiž týká tématu, které dráždí představivost lidí na celém světě. V odebraném vzorku se totiž podařilo objevit stopy organických látek a v atmosféře byl navíc detekován metan. Náš dnešní článek se pokusí celý objev shrnout a také si povíme, co nové informace znamenají při hledání odpovědi na otázku, zda na Marsu někdy mohl být život.

Vesmírné osudy 85. díl – John Young

Posádka Gemini III během tiskové konference

John Young se svým letem na misi GT-3 stal sedmým americkým astronautem a osmnáctým člověkem ve vesmíru celkově. Na konto si připsal necelých pět hodin ve vesmíru, a tato zkušenost se jemu i veliteli Gusu Grissomovi evidentně velice zamlouvala. „Bylo to skvělé, neuvěřitelné. Angličtina nemá slova, kterými bych mohl popsat tu krásu,“ odpověděl John na otázku ohledně svých pocitů. Většina novinářů na prvních tiskových konferencích si povšimla zajímavé změny v chování obou mužů. Předtím se jevili jako relativně uzavřené analytické a inženýrské osobnosti, nyní z nich však sálalo nadšení a otázky v rozhovorech neodbývali krátkými odpověďmi. John to vysvětlil jednoduše: „Myslím, že 0g udělá extroverta z každého.“ Ve všeobecném nadšení nezůstaly stranou ani rodiny obou astronautů. Manželky Grissoma a Younga i s potomstvem statečně odolávaly náporu novinářů, samozřejmě s vydatnou pomocí manželek ostatních členů astronautického oddílu. Všechny přehlídky, vítání starosty měst a večeře s místní smetánkou však nedokázaly potlačit hlad, který rostl zdánlivě každým dnem. Hlad po nových pohledech na náš domov z oběžné dráhy, hlad po alespoň pár dalších minutách ve stavu beztíže, hlad po další misi. John nemusel na další nominaci čekat příliš dlouho…

Další důkaz o koloběhu vody otisklém na povrchu rudé planety

Poslední výzkumy roveru Curiosity naznačují, že hora Mount Sharp je vytvořena z četných vrstev usazenin rozlehlého jezera, jež se střídavě plnilo vodou a vysychalo v průběhu desítek milionů let. Jde možná o další z důkazů, že na Marsu kdysi panovalo mírné klima a tamní atmosféra umožňovala přirozený koloběh vody. Naše další pátrání by se mělo zaměřit na to, jestli šlo pouze o lokální a dočasné podmínky, nebo zda to byl jev celoplanetární a dlouhodobý. Vadou na kráse totiž je, že zatím neznáme mechanismus, který by to tehdejší atmosféře umožnil v globálním měřítku, navzdory její předpokládané vyšší hustotě na raném Marsu.

Kosmotýdeník 117. díl (8.12. – 14.12.2014)

Kosmická loď Orion

Minulý týden se seběhly hned tři velké události, které svou výjimečností silně vybočovaly z normálu. Aktuální týden naopak nabídl na první pohled méně atraktivní momenty, ale zato jich bylo více. Ostatně posuďte sami – právě přichází 117. díl našeho nejdéle vydávaného seriálu – Kosmotýdeníku. Také dnes si připomeneme nejdůležitější momenty uplynulých sedmi dní, které by rozhodně neměly zapadnout a které si zaslouží připomenutí.

Voda na kometách a na Zemi není v příbuzenském vztahu

Debaty o tom, jestli jsou zásoby pozemské vody následkem četných dopadů komet v dobách pozdního intenzivního bombardování, neberou konce. Není se čemu divit – voda je pro nás zásadním elementem pro vznik a udržení života.

Po desítky let se většinový názor vědecké obce přikláněl k tomu nejpřirozenějšímu vysvětlení – na ranou Zemi mohla vodu dopravit pouze ledová těla komet. Jenže rozpor se skrýval v rozdílných izotopech vodíku, který plní naše oceány, a tím, co jsme pomocí (byť méně přesných) měření našli na površích a v atmosférách vlasatic.

Až teď jsme měli poprvé možnost nasát a analyzovat všechny potřebné ingredience těsně u kometárního jádra, což nám poskytlo daleko přesnější obraz než spektroskopické snímky z velkých vzdáleností pořizované detektory velkých pozemských observatoří.

SpinSat otestuje nový digitální pohon

SpinSat zdroj:nasa.gov

Sestrojit ideální chemický pohon pro kosmické lodě je snem mnoha technologických firem, institucí i jednotlivců. Aktuálně krouží okolo naší planety demonstrační zařízení mající na své palubě prototyp pohonu, který se požadovanému ideálu velmi blíží. Stojí za ním malá společnost DSSP (Digital Solid State Propulsion). Té se podařilo vyvinout poměrně unikátní chemickou látku s dosud nevídanými vlastnostmi. Bohužel dosud své produkty poskytovala spíše armádním složkám. Teď konečně došlo i na pokusné využití v civilním kosmickém programu.

Nejlepší fotky z prvního letu Orionu

5. prosince vstoupila NASA do nové éry své kosmonautiky. Po mnoha desítkách let jsme se dočkali letové zkoušky nové kosmické lodi, která míří výše, než jen na nízkou oběžnou dráhu. Loď Orion startovala na nejsilnější raketě současnosti – Deltě IV Heavy a celá čtyři a půl hodiny dlouhá mise proběhla naprosto bez komplikací. Orion zvládl jak průlet radiačními pásy, tak i spalující žár při průchodu atmosférou a všechno zakončilo rozvinutí padáků. V našem dnešním článku si ukážeme ty nejlepší fotografie z celé mise od startu až po příjezd do přístavu.

Vesmírné osudy 84. díl – John Young

The New Nine

Devět nových členů oddílu astronautů, kteří sami sebe pojmenovali „The New Nine“, očekával nával práce. Během prvního setkání na základně Ellington 16. září 1962 Deke Slayton novopečené astronauty oslovil s tím, že „máme v plánu jedenáct pilotovaných misí Gemini, minimálně čtyři lety Apolla Block I a zatím blíže neurčený počet letů Apolla Block II včetně lunárního přistání. Takže práce budete mít, co hrdlo ráčí.“ O den později byla devítka mužů představena veřejnosti. John Young byl potěšen výběrem, zdálo se, že je v dobré společnosti. Jen z námořnictva tady byl Pete Conrad, legendární postavička (a to doslova – Pete byl postavou pomenší, zato osobnost měl velkou a barvitou…), který přišel z testovacího střediska Pax River. Ze stejné líhně byl i bývalý Youngův nadřízený z období testů Phantomu James Lovell. A do třetice reprezentoval „námořnický odchov“ i tichý a trochu samotářský Neil Armstrong, který ovšem nepřišel přímo z řad US Navy, ale už jako civilista a pilot NASA. Přes klasickou řevnivost mezi námořnictvem a letectvem musel Young uznat, že ani kolegové z USAF nejsou žádná ořezávátka. Za letectvo se ve skupině New Nine objevil například jistý Thomas Stafford. Ten samý Stafford, který s Youngem sdílel dělovou věž a palandu na USS Missouri o třináct let dříve. A nyní se společně měli začít připravovat na závod o Měsíc…

New Horizons se dnes probouzí z poslední hibernace

Ve včerejším článku jsme se si letmo připomněli počátek mise, průlet kolem Jupiteru, pravidelná roční testování, úspěšnou navigaci palubní kamery LORRIE a poslední uvedení přístrojů do stavu hlubokého spánku. I to bude už za chvíli minulostí a rozběhne se program, jenž nám poprvé umožní prohlédnout si zblízka druhou největší planetku kuiperova pásu – poněkud rozporuplné těleso, které přišlo o status planety v roce 2006 na mezinárodním kongresu astronomické unie v Praze , což je dodnes předmětem emotivních sporů.

Poslední hibernace skončí dnes ve 21:00 SEČ. Po dalších 90 minutách odešle sonda Zemi hlášení o vstupu do aktivního režimu. Tento signál bude rychlostí světla cestovat k naší planetě další čtyři hodiny a nacelých dvacet pět minut. Potvrzení proto očekáváme až v neděli ve 03:30 SEČ. V tu dobu bude sonda 4,6 miliard kilometrů od nás a pouhých 260,7 milionů km od systému Pluto – to je méně než 2 au.