Štítek ‘Kritické momenty kosmonautiky’

Kritické momenty kosmonautiky 23. díl

Mir

Naprostá většina krizových situací během pilotovaných cest do vesmíru se odehrála při nejexponovanějších fázích letu- během startu a přistání. Pokud nepočítáme Apollo-13, v průběhu letu samotného se zatím kosmonauti a astronauti dokázali většinou vyhnout momentům, kdy je od velkého průšvihu dělilo pár sekund. I když… Tak úplně pravda to není. Na konci devadesátých let minulého století začala NASA spolupracovat s RKA(Ruská federální kosmická agentura, známá také jako „Roskosmos“) a vypravovat společné expedice na orbitální stanici. Pro Američany to byl výhodný způsob, jak před počátkem stavby ISS z první ruky obnovit zkušenosti s dlouhodobým pobytem na oběžné dráze, který se shuttlem nebyl možný. Pro Rusy to pro změnu zase byla příležitost, jak získat nemalé finanční prostředky v podobě tvrdé měny. Dalo by se říci, že hlavním zaměřením společných pobytů Američanů a Rusů na orbitální stanici nebyla ani tak věda a bádání, jako spíše plnění politických cílů vedení NASA a špiček ve Washingtonu a ekonomické zájmy RKA a Kremlu. Stanicí, na kterou se Američané vydávali, byl legendární Mir- historicky první modulární stanice, jejíž základní modul se vydal na orbit v roce 1986. Postupně se stanice rozrostla na docela velké monstrum. Její konečná podoba zahrnovala 7 modulů (včetně jednoho dokovacího modulu pro připojení amerických raketoplánů) a množství nehermetických konstrukcí a komponentů. Dlouhou dobu Mir držel rekord jako nejdéle nepřetržitě obývaný kosmický stroj a byl svědkem nejdelšího nepřetržitého pobytu jednoho člověka ve vesmíru- Valerij Poljakov v letech 1994-1995 strávil na jeho palubě (a zčásti také na palubách transportních Sojuzů při cestě na stanici a zpět) 437 dní a 18 hodin. Nicméně ke konci aktivní životnosti stanice, kde se také odehrála níže zmíněná dramata, už byl Mir přestárlou a jen zčásti funkční stanicí, jejíž údržba zabírala stále více času na úkor vědy a experimentů…

Kritické momenty kosmonautiky 22. díl

Roger Boisjoly

Roger Boisjoly byl v šoku. Jako jeden ze zástupců firmy Morton Thiokol, výrobce SRB, seděl v konferenční místnosti a nechtěl věřit vlastním uším. Zítra má startovat Challenger, jenže na rampě je mráz. Ale zástupci NASA jeho a ostatní lidi od Thiokolu přesvědčují, aby podepsali souhlas se startem. Telekonference se začínala protahovat a mezi zúčastněnými narůstalo napětí. Pracovníci NASA poukazovali na napjaté termíny dalších startů- nemohou si dovolit čekat. Jenže Boisjoly, jeho kolega Arnie Thompson a dokonce i viceprezident Thiokolu Bob Lund věděli o Achillově patě SRB. Gumové těsnění, zvané O-ring, které bylo umístěno ve spojích mezi segmenty motoru, mohlo být v důsledku chladu částečně nefunkční.

Kritické momenty kosmonautiky 21. díl

Posádka neuskutečněné mise STS-62A

Na kosmodromu Vandenberg v Kalifornii se na svou misi STS-62A připravovala posádka raketoplánu Discovery. Měl to být první start raketoplánu z tohoto kosmodromu, jehož využití skýtalo nové možnosti. Vzhledem ke svému umístění byl vhodný pro starty na polární dráhy, díky čemuž si ruce mnuli hlavně vojáci. Znamenalo to totiž, že raketoplány svým pozorovacím vybavením pokryjí kompletní povrch Země. Poprvé se měl odsud shuttle vznést 15. července 1986. Dnes astronauti měli na programu návštěvu jedné z laboratoří, kde byly připravovány některé z experimentů, který s sebou povezou na orbit. Teď ale svůj tréning o pár minut odložili, seděli kolem televize, sledovali jeden ze zpravodajských kanálů a čekali na start sedmičky svých kolegů, pro které nadešel jejich velký den.

Kritické momenty kosmonautiky 20. díl

Konec mise STS-51L

Barbara Morgan stála na jedné z tribun a myslí jí prokmitávaly protichůdné pocity. Jedním byl pocit zklamání. Dostala se svému snu na dosah, ten poslední, nejdůležitější krok však nebude moci udělat- takový je úděl náhradníků. Zároveň měla radost i za svou kamarádku a kolegyni Christu McAuliffe, která dostala příležitost stát se první učitelkou, která bude svou hodinu vést během mise STS-51L z paluby raketoplánu, 280 kilometrů nad zemí. Existuje záběr na Barbaru Morgan během startu této mise. Vypadá na něm nadšeně a svými výkřiky „Go, Christa!“ a „Good bye, Christa!“ povzbuzuje svou šťastnější kolegyni, která několik kilometrů od ní prožívá poslední momenty před startem na palubě raketoplánu Challenger. Pak se na obzoru objeví dým a plameny a z nich jako bájný Fénix stoupá Challenger ke svému desátému letu za brány atmosféry. Teprve po dlouhé chvíli dolehne k tribuně rachot motorů a Barbara střídavě stojí v úžasu a pak zase tleská a křičí, jakoby chtěla svým nadšením pomoci raketoplánu na oběžnou dráhu. Zhruba minutu a půl po začátku záznamu je vidět, jak Barbara znejistí. Ještě jednou zaraženě mává se slovy „Good bye!“, ale to už se kolem začínají rozléhat překvapené výkřiky a jakýsi mužský hlas říká:“ To nevypadá dobře! To nevypadá dobře!“ Pak Barbara utíká ze záběru a míří pryč z tribuny. Neznámý kameraman po chvíli zamíří kameru směrem vzhůru, kde je na obloze vidět stopa spalin motorů SRB, která náhle končí v jakési podivné kouli, ze které vybíhají tenké výběžky kouře. Barbara a mnoho dalších přítomných už v té chvíli podvědomě tuší, že Christa a šest jejich kolegů v tomto okamžiku odlétají někam mnohem výše, než kam by je dopravil sebesilnější raketový motor, někam, odkud není návratu. Jedna z nejčernějších kapitol americké kosmonautiky se právě stopami padajících trosek kdysi hrdého a úžasného stroje zapisuje do floridské oblohy a také do historie…

Kritické momenty kosmonautiky 19. díl

Představme si jedince, který se pro jediný moment vzdá téměř veškerého dosavadního života. Dobrovolně podstupuje mnohdy tvrdé testy a zkoušky. Neustálé udržování kondice spolu s obrovským kvantem informací, které musí zpracovat a zapamatovat si. Nekonečný trénink dovedností, které jsou pro ostatní smrtelníky na pomezí sci-fi a magie. A hlavně čekání. Rok, dva… Často na onen moment čeká i více než deset let. A nikde není jistota, že se dočká- mnozí jejich kolegové odešli po dlouhých letech tvrdé dřiny, aniž by jejich okamžik nastal. Jakýkoli úraz, zhoršení zdravotního stavu, nedostačující úroveň vědomostí a dokonce i nedostatek zaujetí pro věc může obrátit všechny ambice během okamžiku v prach. Ale potom ten okamžik nastane- je jmenován. V ten moment je svému snu blíže, než kdy předtím. Ale neznamená to, že by jeho úsilí polevilo- naopak, ještě se znásobí. Vždyť tato cesta přece vede k okamžiku, na který tak dlouho čekal a jemuž tak mnoho obětoval a podřídil. A pak, jednoho rána (nebo také odpoledne, či večera), jej probudí lehké potřesení ramenem a on ví, že ten okamžik je konečně zde. Konečně se může dobrovolně nechat upoutat do špice stroje, který je až po okraj napěchován výbušnými látkami. Stačí malá chyba a během okamžiku se jeho stroj může proměnit ve smrtící past uprostřed ohnivého inferna. Ale dnes se to nestane, dnes určitě ne. Protože tohle je jeho okamžik, moment, kdy se plní sen…

Kritické momenty kosmonautiky 18. díl

Orbitální stanice Saljut-6

Každá- a tím spíše lidská- návštěva za brány vesmíru je neuvěřitelně drahým podnikem. Do ceny pilotovaného letu je nutno započítat nejen hardware, který let po technické stránce umožní. Podle náročnosti mise je třeba také různě dlouhého výcviku posádky, k čemuž je nutno využít široké spektrum zařízení, simulátorů a nástrojů. Letový plán je třeba naplnit experimenty, z nichž mnohé znamenají i celoživotní práci svých tvůrců. Kosmonauti a astronauti se musí s experimenty seznámit, naučit se ovládat s nimi spojená zařízení a mnohdy také interpretovat jejich výstupy. Podstatnou část výcviku tvoří řešení nouzových situací, jejichž počet a vzájemné kombinace jdou do tisíců. O hardware samotný se starají malé „armády“ kvalifikovaného personálu. Zkrátka- ať už se jedná o let trvající několik měsíců, nebo několik dní, prostředky a úsilí, vložené do jeho zajištění, jsou astronomické.

Kritické momenty kosmonautiky 17. díl

O kosmická dramata nebyla zejména během prvních, „pionýrských roků“, nouze. To jsme koneckonců mohli sledovat v předchozích dílech tohoto seriálu. Ale ani později, když technologie pokročila a kosmické cesty se staly alespoň navenek rutinou, neobešlo se vše bez zádrhelů a kritických momentů. Ty se jen taktak odehrály bez obětí a ve dvou případech bohužel došlo i na daň nejvyšší. Vzhledem k počtu součástek a systémů je pravděpodobné, že při každém letu jich několik selže. Kdosi se během programu Apollo vyjádřil v tom smyslu, že jestliže Apollo obsahuje více než 5 milionů součástek a předpokládáme 99% spolehlivost, zbývající procento znamená 5 tisíc poruch během letu. Pokud se jedná „pouze“ o palubní toaletu, není to až takový problém. Pokud ovšem selže součástka, která má přímý vliv na průběh mise, nastávají dramatické chvíle. Započítejme do rovnice také lidský faktor i mnohdy nevypočitatelné vnější vlivy a nelze se ubránit dojmu, že dosud jsme při cestách do vesmíru (i přes zmíněné oběti) měli neuvěřitelné štěstí.

Kritické momenty kosmonautiky 16. díl

Volkov (vlevo) a Dobrovolskij na palubě Saljutu-1

Posádka první orbitální stanice se zabydlela v novém domově a prováděla experimenty podle letového plánu. I přes nemožnost pozorování pomocí komplexu ONA byl jejich program nabitý. Jenže fakt, že posádka byla sestavena relativně nedávno a měla za sebou pouhé čtyři měsíce výcviku (jmenování záložní posádkou přišlo pro Dobrovolského, Volkova a Pacajeva v polovině února) se podílel na jistém napětí a čím dál častějších konfliktech v rámci posádky a také mezi posádkou a řídícím střediskem. Nedostatek výcviku a malá „sehranost“ posádky ovšem nebyla jediným faktorem. Vyskytly se problémy, které prostě nikdo nečekal: osvětlení uvnitř stanice bylo nedostatečné- na několika pracovních místech bylo v podstatě šero; kosmonauti byli nuceni ze začátku nepřetržitě nosit biomedicínské pásy se senzory, které způsobovaly alergické reakce; pracovní náplň byla předimenzována a hlavně, díky charakteristikám orbitu a rozložení komunikačních „oken“, den na stanici netrval 24 hodin, ale 23 hodin a 35 minut. Neustále se tak posouvala doba práce a odpočinku, s čímž si cirkadiánský rytmus organizmů Dobrovolského, Volkova a Pacajeva nevěděl rady. Není divu, že muži byli podráždění a zejména Vladislav Volkov byl iniciátorem častých rozepří, se kterými si komunikátoři v řídícím středisku v Jevpatorii na Krymu často nevěděli rady. Domlouvat mu musel sám hlavní konstruktér Vasilij Mišin.

Kritické momenty kosmonautiky 15. díl

Posádka Sojuzu-10: (odzadu) Jelisejev, Šatalov, Rukavišnikov

Po neúspěchu v závodě o Měsíc se Sovětský svaz rozhodl namířit své úsilí v dobývání vesmíru trochu jiným směrem. Zmínky o Sovětském pilotovaném měsíčním programu nadlouho zmizely z oficiálních dokumentů a teprve po rozpadu SSSR a otevření archivů mohla laická veřejnost nahlédnout pod pokličku plánovaných měsíčních misí.
Směr, kterým se Sověti začali ubírat, byl ovšem také zajímavý a nebyl prostý překážek, problémů a skvělých nápadů a řešení. Cílem se stal dlouhodobý pobyt na orbitálních stanicích.
22. dubna 1971 ve 23:54:06 UTC z Bajkonuru odstartovala mise Sojuz-10. Na její palubě byl zkušený velitel Vladimir Šatalov, palubní inženýr Alexej Jelisejev a nováček- kosmonaut- výzkumník Nikolaj Nikolajevič Rukavišnikov. Cíl: měsíční pobyt na první plnohodnotné orbitální stanici Saljut-1.

Kritické momenty kosmonautiky 14. díl

Gene Kranz u své konzoly. Nahoře jsou vidět kontrolky, pomocí kterých s ním komunikovali kontroloři.

Gene Kranz prožíval hektické momenty, které se v jeho životě už nikdy nebudou opakovat. Apollo-13, vzdálené více než 300 000 km od domova, bylo ve smrtelném nebezpečí. Podle všeho přišlo o podstatnou část zásob kyslíku a vodíku a tím i o elektrickou energii, bez níž se nedostanou domů. Jedinou možností v té chvíli byl lunární modul, který měl fungovat jako záchranný člun. Potíž je v tom, že jeho zprovoznění trvá přes dvě hodiny a tolik času astronauti nemají. Pokud velitelský modul Odyssey zkolabuje dříve, než se potřebná data přenesou do počítače Aquaria, jak se jmenuje lunární modul, bude velmi obtížné, ba skoro nemožné zjistit polohu soulodí v prostoru. Bez jejího určení pak nebude možné provést zážeh, který Apollo-13 vrátí na trajektorii volného návratu. A bez trajektorie volného návratu se Apollo prožene ve vzdálenosti několika desítek tisíc kilometrů od Země a pak se navždy ztratí kdesi ve vesmíru, pravděpodobně na excentrické dráze okolo Země.