Štítek ‘katastrofa’

Mesiac po havárii Protonu – diletantstvo, nezodpovednosť a nulová morálka

Stretol sa mesiac s mesiacom a o spektakulárnej havárii spred tridsiatich dvoch dní tu máme o trochu podrobnejšie informácie. Prečo raketa Proton s družicami Glonass za približne dvesto miliónov dolárov vybuchla už po niekoľkých sekundách? Môžeme čakať nejakú nápravu? Ako to nakoniec celé dopadlo? Ruský vesmírny program sa už stretol z množstvom problémov a toto ho určite nepoloží. Napriek tomu je veľmi zaujímavé, pozrieť sa spätne na túto katastrofu a porozmýšľať nad tým, čo by sa malo do budúcna zmeniť. No, v prvom rade by asi mali vyhodiť toho babráka, ktorý celú udalosť spôsobil. Poďme však pekne poporiadku.

Tragické zlyhanie pri Marse

Trajektória, po ktorej sa Mars Observer vydal k Marsu.

Po megaúspešnej americkej misii Viking, pri ktorej sa podarilo dva krát pristáť na červenej planéte a ešte roky sledovať jej povrch a atmosféru sa výskum Marsu na jedno desaťročie stopol. Po dlhom čase sa ďalšie sondy rozhodol poslať Sovietsky Zväz. Ani jeden Fobos však bohužiaľ nebol úspešný a iba krátkodobé fungovanie na obežnej dráhe bolo pre všetkých obrovským sklamaním. Niekde v hĺbke duše to však každý čakal. Pre Rusov bol Mars jednoducho zakliaty. O štyri roky neskôr sa od odpaľovacej rampy odpútala raketa Titan 3 a kozmodróm Cape Canaveral bol svedkom ďalšieho štartu do vesmíru. Pätnásťročné americké mlčanie sa tak prerušilo a všetci očakávali efektný návrat. NASA predsa mala s výskumom nášho červeného suseda bohaté skúsenosti a navyše celá misia stála takmer miliardu dolárov. Nikto nepochyboval, že USA bude mať o pol roka ďalšiu sondu pri cudzej planéte.

Kritické momenty kosmonautiky 29. díl

Záběr kokpitu Columbie pár minut před katastrofou

Trosky Columbie pomalu vytvářely na podlaze hangáru KSC na Floridě obrysy orbiteru. Hledání trvalo dlouho, oblast, do které trosky dopadly, byla obrovská. První dlaždice termální ochrany dopadly jen pár kilometrů od místa, nad kterým se od raketoplánu oddělily. Hlavní části motorů SSME, nazývané „powerheads“ pak dopadly o 400 km dále a v rychlosti, která dvojnásobně překračovala rychlost zvuku, se zaryly do měkké lesní půdy. Veškeré ostatní trosky se nacházely v protáhlé elipse mezi těmito dvěma body. Bylo štěstím v neštěstí, že rozpad Columbie proběhl v daném místě a čase. Pokud by se odehrál o něco dříve, trosky by dopadly do hustěji obydlených oblastí a zřejmě by došlo ke zranění či usmrcení osob na zemi.

Kritické momenty kosmonautiky 28. díl

Helma jednoho z členů posádky mise STS-107

Když se 1. února 2003 rozpadl raketoplán Columbia během návratu z mise STS-107, nejvíce zasaženou obydlenou oblastí byl texaský okres Nacogdoches a stejnojmenné městečko, které je jeho centrem. Trosky stroje byly snad všude, větší či menší kusy se válely na ulicích, v lesích, na pastvinách. Místní kluci prohledávali místa, která ze svých her znali jen oni a přinášeli stále nové úlomky kdysi krásného a složitého stroje. Mnoho lidí si říkalo, že paradoxně místo, které bylo toho dne nejlépe připraveno na podobnou událost, byl právě okres Nacogdoches. Nedaleko totiž zrovna probíhalo cvičení Národní gardy, jejíž jednotky tak mohly dorazit na místo v rekordním čase. Zanedlouho se po krajině pohybovaly skupinky lidí s podivnými žlutými anténami na zádech- pomocí zaměřovačů GPS značili přesnou polohu nalezených trosek.

Kritické momenty kosmonautiky 27. díl

Velitelský vůz konvoje vozidel na KSC

Manželky, manželé a děti astronautů stáli na malé tribuně a prohledávali zrakem oblohu nad sebou, ačkoli velmi dobře věděli, že zatím ještě nemají možnost nic zahlédnout. Ale už brzy se dočkají- jejich nejbližší se vrátí domů po šestnácti dnech, které strávili na oběžné dráze. Psal se 1. únor 2003 a ranvej na KSC čekala na to, až na ni v 9:16 místního času (14:16 UTC) dosedne Columbia, nejstarší z flotily amerických raketoplánů. Před několika momenty byl ohlášen úspěšný brzdící zážeh a teď už se jistě Columbia noří do hustých vrstev atmosféry. Mise STS-107 za pár minut skončí úspěšným přistáním. S rodinami astronautů čekali také jejich kolegové.

Kritické momenty kosmonautiky 26. díl

Přistání mise STS-27

V kabině raketoplánu vládlo napjaté ticho, přerušované pouze informacemi velitele o rychlosti, výšce a vzdálenosti od přistávací dráhy. Stroj se nořil do hustých vrstev atmosféry a narůstající tření zahřívalo jeho tmavé břicho stále více. Nejexponovanější místa, jako je nos raketoplánu, náběžné hrany a břicho orbiteru, se rozpalovala na teplotu kolem 1600°C, ale astronauti na palubě necítili nic z ohnivého inferna, které zuřilo jen pár decimetrů od nich. Přesto bylo na jejich obličejích znát napětí. Věděli, že tepelný štít jejich stroje je vážně poškozen a podvědomě čekali na náhlý neobvyklý pohyb raketoplánu, jekot alarmu a vlnu horka, která ohlásí posledních pár sekund jejich životů. Konstrukcí stroje otřásaly nárazy a dunění. Bylo to normální? Nebo bylo při minulých misích ono dunění slabší? Velitel klidným hlasem informoval posádku: „Mach 20; výška 210 000 stop; 1 190 mil do přistání… Mach 18; 200 000 stop… Přetížení 1g… 185 000 stop; Mach 15,5… 1,4 géčka…“ Všichni na palubě si oddechli- raketoplán překonal oblast největšího tepelného namáhání. Před nimi se za několik minut objevila přistávací dráha na Edwardsově základně. Byl 6. prosinec 1988 a mise STS-27 se chýlila ke konci. Když o půl čtvrté odpoledne místního času Atlantis zastavil a shromáždění inženýři si mohli zblízka prohlédnout jeho pravý bok, jenom polkli naprázdno a beze slova zírali na tu spoušť. Fakt, že Atlantis přežil tak rozsáhlé poškození tepelného štítu, vypadal jako malý zázrak…

Kritické momenty kosmonautiky 25. díl

Stíhačka F-15 nad komplexem 39

Počátek roku 2003 byl na floridském kosmodromu KSC ve znamení příprav další mise raketoplánu. Na první pohled rutinní let, jakých NASA s raketoplánem vykonala doposud už 112. Ale přece jen tady bylo několik okolností malinko odlišných. Po dlouhých třech letech se nejednalo o misi k orbitální stanici ISS. Téměř 16 dní měl raketoplán létat samostatně. Zaměření mise bylo absolutně podřízeno vědě- v nákladovém prostoru orbiteru čekal na astronauty modul Spacehab nové generace a celkem 58 pokusů a experimentů. V neposlední řadě se do vesmíru měla vydat vlajková loď flotily amerických raketoplánů- exemplář s označením OV-102, všeobecně známý jako Columbia. Tento stroj se stal v dubnu 1981 prvním pilotovaným vícenásobně použitelným prostředkem, vyslaným do vesmíru. Teď se na kosmickou pouť chystal po osmadvacáté. A ještě jedna okolnost nebyla zcela standardní- bezpečnostní opatření. Na oběžnou dráhu se chystal příslušník národa, který má asi nejvíce nepřátel- plukovník izraelského letectva Ilan Ramon. Už tak přísná pravidla pro bezpečnost během startu se velice zpřísnila už po 11. září. Nyní, díky přítomnosti Izraelce v posádce, byla vyšroubována na maximum: například přesný čas startu neměl být znám dříve, než 24 hodin předem. Na druhou stranu to mělo za následek, že poprvé po dlouhé době nedošlo k narušení vzdušného ani hladinového zakázaného koridoru. O zpřísněných pravidlech všichni věděli, takže piloti i kapitáni plavidel si dali veliký pozor, aby se vyhnuli problémům. Stíhačky F-15 i rychlé čluny Pobřežní stráže a US Navy byly tentokrát bez práce. Ale ani ta nejpřísnější bezpečnostní opatření, ani ta nejlépe vyzbrojená letadla, ani sebevětší počet agentů tajné služby nemohl astronauty ochránit před nebezpečím, které v sobě skrývá každý start člověka do vesmíru…

Kritické momenty kosmonautiky 22. díl

Roger Boisjoly

Roger Boisjoly byl v šoku. Jako jeden ze zástupců firmy Morton Thiokol, výrobce SRB, seděl v konferenční místnosti a nechtěl věřit vlastním uším. Zítra má startovat Challenger, jenže na rampě je mráz. Ale zástupci NASA jeho a ostatní lidi od Thiokolu přesvědčují, aby podepsali souhlas se startem. Telekonference se začínala protahovat a mezi zúčastněnými narůstalo napětí. Pracovníci NASA poukazovali na napjaté termíny dalších startů- nemohou si dovolit čekat. Jenže Boisjoly, jeho kolega Arnie Thompson a dokonce i viceprezident Thiokolu Bob Lund věděli o Achillově patě SRB. Gumové těsnění, zvané O-ring, které bylo umístěno ve spojích mezi segmenty motoru, mohlo být v důsledku chladu částečně nefunkční.

Kritické momenty kosmonautiky 21. díl

Posádka neuskutečněné mise STS-62A

Na kosmodromu Vandenberg v Kalifornii se na svou misi STS-62A připravovala posádka raketoplánu Discovery. Měl to být první start raketoplánu z tohoto kosmodromu, jehož využití skýtalo nové možnosti. Vzhledem ke svému umístění byl vhodný pro starty na polární dráhy, díky čemuž si ruce mnuli hlavně vojáci. Znamenalo to totiž, že raketoplány svým pozorovacím vybavením pokryjí kompletní povrch Země. Poprvé se měl odsud shuttle vznést 15. července 1986. Dnes astronauti měli na programu návštěvu jedné z laboratoří, kde byly připravovány některé z experimentů, který s sebou povezou na orbit. Teď ale svůj tréning o pár minut odložili, seděli kolem televize, sledovali jeden ze zpravodajských kanálů a čekali na start sedmičky svých kolegů, pro které nadešel jejich velký den.

Kritické momenty kosmonautiky 20. díl

Konec mise STS-51L

Barbara Morgan stála na jedné z tribun a myslí jí prokmitávaly protichůdné pocity. Jedním byl pocit zklamání. Dostala se svému snu na dosah, ten poslední, nejdůležitější krok však nebude moci udělat- takový je úděl náhradníků. Zároveň měla radost i za svou kamarádku a kolegyni Christu McAuliffe, která dostala příležitost stát se první učitelkou, která bude svou hodinu vést během mise STS-51L z paluby raketoplánu, 280 kilometrů nad zemí. Existuje záběr na Barbaru Morgan během startu této mise. Vypadá na něm nadšeně a svými výkřiky „Go, Christa!“ a „Good bye, Christa!“ povzbuzuje svou šťastnější kolegyni, která několik kilometrů od ní prožívá poslední momenty před startem na palubě raketoplánu Challenger. Pak se na obzoru objeví dým a plameny a z nich jako bájný Fénix stoupá Challenger ke svému desátému letu za brány atmosféry. Teprve po dlouhé chvíli dolehne k tribuně rachot motorů a Barbara střídavě stojí v úžasu a pak zase tleská a křičí, jakoby chtěla svým nadšením pomoci raketoplánu na oběžnou dráhu. Zhruba minutu a půl po začátku záznamu je vidět, jak Barbara znejistí. Ještě jednou zaraženě mává se slovy „Good bye!“, ale to už se kolem začínají rozléhat překvapené výkřiky a jakýsi mužský hlas říká:“ To nevypadá dobře! To nevypadá dobře!“ Pak Barbara utíká ze záběru a míří pryč z tribuny. Neznámý kameraman po chvíli zamíří kameru směrem vzhůru, kde je na obloze vidět stopa spalin motorů SRB, která náhle končí v jakési podivné kouli, ze které vybíhají tenké výběžky kouře. Barbara a mnoho dalších přítomných už v té chvíli podvědomě tuší, že Christa a šest jejich kolegů v tomto okamžiku odlétají někam mnohem výše, než kam by je dopravil sebesilnější raketový motor, někam, odkud není návratu. Jedna z nejčernějších kapitol americké kosmonautiky se právě stopami padajících trosek kdysi hrdého a úžasného stroje zapisuje do floridské oblohy a také do historie…