Štítek ‘historie’

Sága jménem Saljut – 13. díl

Původní posádka Sojuzu T-3 (zleva: Feoktistov, Kizim, Makarov)

Zatímco se posádka čtvrté dlouhodobé expedice pomalu blížila konci své mise, na Zemi probíhalo velké rozhodování. Saljut 6 už výrazně přesluhoval a jeho technický stav se pomalu horšil. Některé agregáty a bloky bylo možné nahradit, ovšem na palubě stanice se nacházely také systémy, jež byly koncipovány jako bezúdržbové a do jejichž útrob se kosmonauti ani neměli jak dostat. Aby bylo možné zjistit, jak na tom Saljut je, bylo třeba vyslat k němu experty, kteří by se stanici „podívali na zoubek“. Právě k tomuto účelu se už od června připravovala trojice kosmonautů Leonid Kizim, Oleg Makarov a Konstantin Feoktistov. Dva posledně jmenovaní byli kosmonautickými veterány – Makarov už měl za sebou jeden suborbitální let (Sojuz-18a) a dva krátkodobé lety (Sojuz-12 a Sojuz-26/27), Feoktistov zase figuroval v posádce první vícemístné kosmické lodi světa (Voschod-1). Navíc byli oba zkušenými inženýry NPO Eněrgija a Saljut znali jako své boty. Záložní posádkou byl tým Lazarev/Strekalov/Poljakov. Původně byl start plánován na září, posléze byl přeložen na listopad. Složení posádky se však nelíbilo lékařům. Jejich nevole směřovala k osobě Konstantina Feoktistova. Nejprve měli námitky proti dávnému žaludečnímu vředu, potom se ukázaly odchylky na kardiogramu. Podle Feoktistova byla za vším politika. Ať už to bylo jakkoli, 9. října byl z posádky vyřazen a na jeho místo naskočil člen záložní posádky Gennadij Strekalov. Když se pak 27. listopadu 1980 k nočnímu nebi vznesl nosič se Sojuzem T-3, na tuto posádku čekal poměrně neobvyklý let…

Sága jménem Saljut – 12. díl

Saljut 6 s připojenou transportní lodí Sojuz

Přípravy na další, v pořadí už čtvrtou expedici na Saljut 6 probíhaly na počátku roku 1980 podle plánu. Dvojice Leonid Popov a Valentin Lebeděv dublovala předchozí hlavní posádku a nyní měla sama pracovat na palubě stanice. V plánu byl rekordní let o délce trvání 185 dní, v jehož průběhu se kosmonauti téměř neměli zastavit. Přijmout měli tři mezinárodní posádky, jednu sovětskou v novém Sojuzu řady „T“, vyložit čtyři nákladní lodě a provést na palubě řadu experimentů i údržbářských prací. Záložní posádku tvořili Vjačeslav Zudov a Boris Andrejev. První jmenovaný měl za sebou neúspěšný let k Saljutu 5, jež na konci jen tak tak neskončil katastrofou, Boris Andrejev byl nováčkem. Na začátku března, tedy měsíc před plánovaným startem, obě posádky skládaly komplexní státní zkoušky. Zatímco hlavní posádka prošla náročnými testy hladce, v přípravě záložní posádky bylo zjištěno mnoho nedostatků, jež bylo doporučeno co nejdříve odstranit. Situace nicméně nebyla nijak zvlášť problematická. Popov a Lebeděv jsou připraveni skvěle a Zudov s Andrejevem budou mít čas na další přípravu. Obě posádky prováděly poslední přípravy před odletem na Bajkonur, když náhle zasáhla obyčejná náhoda, kterou nikdo nemohl očekávat a jež pořádně zahýbala plány a psychikou hned několika lidí…

Sága jménem Saljut – 11. díl

Třetí dlouhodobá expedice na Saljut 6 (zleva: Ljachov, Rjumin)

Na třetí dlouhodobou expedici na Saljutu 6 čekalo obrovské množství práce. Podle letového plánu měli kosmonauti pobýt na stanici 173 dní a během tohoto rekordního letu přijmout dvě mezinárodní návštěvnické posádky, vyložit tři nákladní lodě, rozvinout desetimetrovou anténu radioteleskopu KRT-10 a s tímto teleskopem provést určené úkoly, hlavně však vykonat značné množství opravářských prací. Saljut 6 už kolem Země kroužil půldruhého roku a na jeho stavu se začal poměrně pokročilý věk podepisovat. Nicméně po pečlivém zvážení situace došli jeho tvůrci k závěru, že by měl ještě nějaký ten pátek vydržet. Starosti všem zúčastněným dělalo hlavně protržení membrány v jedné z palivových nádrží pohonného systému ODU („Объединенная двигательная установка – kombinovaný pohonný systém“). To bylo vážné, protože pokud by se do motorů dostalo palivo „obohacené“ bublinkami dusíku, mohlo by dojít k celé plejádě situací, z nichž ani jedna neměla dobrý konec a většinou by konečným výsledkem bylo poškození nebo zničení motorů. Pokud se nepodaří tuto závadu vyřešit, stanice je odsouzena k zániku, neboť nebude možné její pohonný systém využívat k periodickým úpravám dráhy a tím pádem nebude dostatečně účinné ani urychlování pomocí nákladních lodí Progress a transportních lodí Sojuz. Saljut totiž nebude moci parametry své dráhy korigovat tak, aby přilétající loď mohla využít co nejekonomičtější trajektorii, proto v nádržích Sojuzů a Progressů zbude méně paliva. Hrozba visela také nad orientačními motorky, jež využívaly stejné nádrže paliva i okysličovadla jako ODU. Na bedrech Vladimira Afanasjeviče Ljachova a Valerije Viktoroviče Rjumina tedy ležela obrovská odpovědnost. Možná by však byli velmi překvapeni, kdyby tušili, že jejich let nakonec bude mít zcela jiný průběh, než původně očekávali…

Sága jménem Saljut – 10. díl

Vladimir Kovaljonok a Valerij Rjumin

Nad posádkou Sojuzu-25 visel jako černý mrak neúspěch při pokusu o první zabydlení Saljutu 6. Přestože Kovaljonok ani Rjumin na nemožnosti připojit svou transportní loď ke stanici nenesli vinu, obavy o další kariéru v rámci oddílu kosmonautů byly z jejich pohledu opodstatněné. Když si je tedy nedlouho po návratu z letu, v listopadu 1977, pozval na pohovor generální konstruktér Valentin Gluško, na schůzku s ním jeli oba kosmonauti se smíšenými pocity. Jejich obavy ale Gluško rozptýlil hned na začátku setkání. Dal Kovaljonkovi a Rjuminovi najevo, že si je vědom faktu, že neúspěch nebyl jejich vinou a že s nimi nadále počítá. Oběma mužům také prozradil jejich nové zařazení. Kovaljonok měl spolu s Alexandrem Ivančenkovem působit jako náhradní posádka pro Romaněnka a Grečka a Rjumin se měl začít připravovat spolu s Vladimirem Ljachovem. Oběma mužům se obrovsky ulevilo, když zjistili, že jejich kariéra bude pokračovat a navíc mají velkou šanci se do vesmíru poměrně brzy znovu podívat. Ovšem každá mince má dvě strany. Kovaljonok s Rjuminem tvořili poměrně sehraný tým a zdálo se jim, že je škoda tento tým rozdělit. Gluško však dal jednoznačně najevo, že rozhodnutí o novém složení posádek je definitivní. Koneckonců – napříště měly létat posádky, ve kterých byl vždy alespoň jeden veterán a parťáka mu měl dělat až na výjimky nováček. Obě posádky začaly ještě v průběhu listopadu trénovat. Když si je pak v lednu 1978 povolal do své kanceláře velitel oddílu kosmonautů Vladimir Šatalov, měl pro ně ještě lepší zprávy: Kovaljonok a Ivančenkov byli jmenováni posádkou druhé dlouhodobé expedice o trvání 140 dní a Ljachov s Rjuminem jim měli dělat náhradníky. Předběžné datum startu: 15. června 1978!

Sága jménem Saljut – 9. díl

Saljut 6 s obsazenými stykovacími uzly

Dlouho předtím, než v roce 1974 odstartovala na orbit stanice Saljut 4, si její konstruktéři uvědomovali, že stanice tohoto typu jsou slepou uličkou. Stejně jako kolegové (či spíše konkurenti) z Čelomějovy kanceláře CKBM si palčivě uvědomovali limity, na něž provoz dosavadních stanic narážel. Životnost systémů byla často vyšší, než doba, po kterou stanice působila ve vesmíru. Důvod, proč Saljuty létaly s pilotovanými posádkami po relativně krátkou dobu, byl jednoznačný: pohonné látky. Omezená zásoba paliva a okysličovadla pro hlavní i orientační motorky byla určující pro životnost stroje, jehož stavba a provoz stály stovky milionů rublů. Bylo třeba vyvinout způsob, jak zásoby paliva doplňovat přímo na orbitální dráze. Projekt stanice nové generace byl v kanceláři CKBEM rozpracován v roce 1973 a v květnu 1974 byla zahájena její stavba. Začala se rodit stanice, jež byla pionýrem mnohých postupů, které jsou používány dodnes. Více plnohodnotných stykovacích uzlů, doplňování paliva a okysličovadla, návštěvnické posádky, výměna transportních lodí, doplňování nových modulů ke stanici a koneckonců i internacionální lety – u počátku toho všeho stála stanice DOS-5, známá pod oficiálním označením Saljut 6…

Sága jménem Saljut – 8. díl

Orbitální komplex Almaz-TKS

Už od začátku prací na stanicích Almaz byl Vladimir Čeloměj a jeho konstruktéři přesvědčeni, že stanice, jež byly v té době konstruovány, mají velkou slabinu. Jejich životnost bude omezena zásobou paliva, jež bylo nutné pro udržování zvolené orbitální dráhy. I ve výškách přes 300 km jsou přítomny malé zbytky atmosféry, o něž stanice tře a tím neznatelně zpomaluje svůj pohyb. Její dráha tak neustále klesá a je nutno ji pravidelně zvyšovat. Navíc transportní lodě a jejich nosiče často nemají dostatečnou energii na to, aby se dostaly na vyšší orbitu. Před přílety dopravních lodí tak bylo často nutné provádět korekce, které ladily dráhu stanic tak, aby byla pro přilétající lodě s posádkami co nejvýhodnější. Přestože první stanice DOS i Almaz disponovaly poměrně velkými zásobami paliva, v průběhu několika měsíců, eventuálně desítek měsíců bylo palivo vypotřebováno a stanice byly s využitím posledních zbytků v nádržích poslány k zániku nad Tichý oceán. Svým způsobem se tedy jednalo o stanice na jedno použití, což bylo pochopitelně velmi neekonomické a tento fakt také omezoval možnosti, jež s sebou práce na orbitu přináší (například testy vlastností různých materiálů při dlouhodobém vystavení prostředí nízkého orbitu apod.). Řešením byla stanice vybavená systémem doplňování paliva a dalších látek. Čtvrtý Almaz měl tuto možnost mít, osud si s ním však nepěkně zahrál…

Sága jménem Saljut – 7. díl

Vzhled stanice typu Almaz

Almaz byl pro konstrukční kancelář CKBM Vladimira Čeloměje významným programem, od kterého si mnozí slibovali velké věci. Špionáž v reálném čase, rychlé hrubé vyhodnocování pozorování přímo na palubě, stovky metrů fotomateriálu dopraveného na zemi pomocí autonomní kapsle a navíc i pozorování a experimenty v zájmu národního hospodářství – co si přát více? Ovšem realita byla trochu jiná. Už v počátcích pilotovaného programu začalo být zřejmé, že přítomnost lidí na palubě špionážní kosmické techniky nepřináší nijak významné výhody oproti automatickým družicím. Inženýry v CKBM navíc trápil ne zrovna povzbudivý výsledek dosavadního průběhu programu. Z dosavadních dvou stanic z různých důvodů fungovala pouze jedna a i v jejím případě nebylo vzhledem k původním plánům příliš důvodů k úsměvu: na palubě OPS-2 (nazvané oficiálně Saljut 3) pracovala pouze jedna posádka po dobu dvou týdnů. To bylo dost málo na projekt, který už spolykal stovky milionů rublů. Reputaci programu Almaz měla zachránit další stanice, exemplář s výrobním číslem №103. Jeho označení OPS-3 však, stejně jako u předchozích Almazů, znali jen zasvěcení. Veřejnost měla mít za to, že se jedná o další pokračování „mírového“ programu Saljut, proto stanice dostala název Saljut 5. Na počátku léta 1976 byl stroj připraven ke startu.

Sága jménem Saljut – 6. díl

Saljut 4 během příprav ke startu v jednom z Bajkonurských hangárů

V roce 1969 začali konstruktéři z kanceláře CKBEM pracovat na trupech stanic, jež přebrali ze zpožděného programu Almaz. „Osvojené“ trupy měli přetvořit v DOS, tedy „Dlouhodobé orbitální stanice“. Trupy byly celkem čtyři a v letech 1971-1973 už byly tři z nich pod názvem Saljut vypuštěny na orbit. Zatímco vojenský program Almaz se mezitím dokázal vzpamatovat a zajistit alespoň jeden úspěšný pobyt posádky na palubě vojenské stanice (pro zmatení zahraničních pozorovatelů též vypuštěné pod názvem Saljut), jeho civilní protějšek na úspěch teprve čekal. V roce 1971 sice na palubě prvního DOSu posádka pobývala tři týdny, při návratu však vinou dekomprese návratového modulu transportní lodi přišla o život. Takováto mise se přes splněný program práce na stanici úspěchem nazvat nedá. V roce 1974 zbýval konstrukční kanceláři CKBEM poslední trup převzatý z výrobní linky konkurenční CKBM na konci minulé dekády. Do stanice DOS-4 vkládali její konstruktéři velké naděje, přestože bylo stále více jasné, že využití stanic podobného typu je velmi omezené…

Sága jménem Saljut – 5. díl

OPS-2/Saljut 3 na rampě

Na východě se nesměle začínaly ukazovat první náznaky svítání, ale zatím ještě nad kazašskou stepí držela vládu noc. Uprostřed pustiny by však případný náhodný divák spatřil jasně osvětlené místo, jemuž vévodil vysoký stroj připomínající tužku. Nezaměnitelné kontury rakety Proton-K byly osvětleny oslňujícími reflektory. Obslužné plošiny a celá startovní rampa č. 81 byly liduprázdné. Nic nenasvědčovalo tomu, že se zde ještě před několika desítkami minut odehrával zápas lidí s technikou: specialisté celou noc pracovali na odstranění problémů v elektrickém systému, propojujícím nosič s jeho nákladem. Nyní bylo vše v pořádku a odtikávaly poslední sekundy před startem. Byl 26. červen 1974, přesně 3:38:00 místního času (1:38:00 moskevského času), když Proton ožil. Pomalu se vydal vzhůru, aby na určenou dráhu donesl nový přístav pro připravené posádky – stanici OPS-2, druhý stroj oficiálně neexistujícího programu Almaz. Proton-K splnil svou úlohu a po několika minutách byla stanice na určené orbitě. Rozvinula své antény a křídla slunečních baterií a poté, co byly provedeny prvotní prověrky jejích systémů bylo oznámeno světu, že Sovětský svaz vypustil novou stanici programu Saljut. Stroj dostal oficiální označení Saljut 3. Pokud by si ji však někdo mohl na orbitu prohlédnout zblízka, zjistil by, že na trupu její oficiální jméno opět není napsáno. Averze Čelomějových lidí vůči programu, který jim před pěti lety „ukradl“ rozpracované trupy stanic, se nijak nezmírnila…

Sága jménem Saljut – 4. díl

Alexej Leonov během zkoušek nového skafandru Sokol-K

Po tragédii Sojuzu-11 čekala na konstruktéry CKBEM obrovská hora práce. Po vyjasnění příčin katastrofy bylo rozhodnuto, že žádná další posádka nepoletí do vesmíru bez skafandrů. To ovšem znamenalo poměrně velký zásah do konstrukce transportní lodi. Skafandry a systémy pro zabezpečení jejich funkce zapříčinily redukci posádky ze tří mužů na dva. Nutné úpravy zabraly téměř celý rok a napříště měly dvoučlenné posádky startovat v nových skafandrech Sokol-K. V pozadí těchto změn však stále probíhaly práce v Chruničevu. Pod rukama tam technikům rostla stanice DOS-2, která byla víceméně kopií DOSu-1. Výběr posádky pro tuto stanici byl jedním z prvních úkolů nového náčelníka oddílu kosmonautů, Vladimira Šatalova, jenž v říjnu 1971 v této funkci nahradil generála Kamanina. Šatalov, sám veterán nezdařeného letu ke stanici, se dokázal dobře vžít do pocitů jež zažíval Alexej Leonov se svojí posádkou, když byli 48 hodin před startem vyměněni za jinou posádku. Jako velkorysé gesto proto jmenoval k prvnímu letu na novou stanici Alexeje Leonova a Valerije Kubasova. Kvůli nutným úpravám však vypadl z kola ven jejich druh, Pjotr Kolodin. Už v červnu 1971, po výměně posádek dva dny před startem, Kolodin tušil, že cesta do vesmíru pro něj začíná být příliš vzdálenou metou. Nicméně Leonov a Kubasov pokračovali dál a doufali, že po dlouhém čekání a mnoha frustrujících momentech budou konečně moci vplout do nitra orbitální stanice a sami na vlastní kůži zjistit, jak se skutečně žije ve vesmíru…