Štítek ‘historie’

John Watts Young (1930-2018)

John Young - legenda

Tuto sobotu prošuměla éterem zpráva, které se věří jen velmi těžko a při které každého fanouška kosmonautiky píchne u srdce. Na svůj poslední let se vydala legenda mezi legendami, člověk, jenž sedlal tři různé kosmické lodě, z toho dvě z nich při inauguračních pilotovaných misích, prošel se po Měsíci a strávil v oddílu astronautů neuvěřitelných 42 let. Jen těžko se mezi elitním klubem mužů a žen, kteří měli možnost podívat se za hranice atmosféry, hledá někdo, kdo by dosáhl vyšších met. Pro každého, kdo se o vesmír jen trochu zajímá, byl John Young superhrdinou. Přes svůj status se nikdy nesnažil o publicitu, jeho skromnost a málomluvnost byly vyhlášené, stejně tak ovšem i jeho schopnosti. S Johnem Youngem odchází kus historie, ve kterém jsme se poprvé pokoušeli váhavě pronikat mimo náš známý svět a osobně nahlížet za oponu nebes. Nyní zbývá už jen pět lidských bytostí, které pod nohama cítily lunární prach…

Gemini – Kosmonautická maturita (5. díl)

Start Gemini

Dříve, než se jakákoli nová kosmická loď s posádkou zvedne ze startovní rampy, probíhá testovací fáze. Ta pochopitelně začíná na zemi a postupuje od testů jednotlivých subsystémů až po testy kompletního stroje. Sebelepší test však nenasimuluje podmínky a vlivy, jakým je loď vystavena v průběhu skutečného letu. Je tradicí, že předtím, než se do vesmíru vydá posádka, probíhají testovací bezpilotní lety, jež mají za cíl definitivně stanovit, zda je loď připravena k pilotovaným operacím. V dosavadní historii kosmonautiky bylo toto pravidlo porušeno pouze jednou, onou výjimkou byl americký raketoplán, jenž ke svému fungování potřeboval lidské zásahy. Jinak ovšem jak Sověti, tak Američané, tak i Čína své lodě nejprve zkoušejí v bezpilotním režimu. Týkalo se to i lodí Gemini. Přestože byla Gemini konstruována jako systém, jenž do značné míry spoléhal na funkci člověka, počítalo se s bezpilotními testy. Jejich určení a počet se však v průběhu času často měnil, až se nakonec ustálil na dvou misích.

Gemini – Kosmonautická maturita (4. díl)

Řez lodí Gemini

Gemini byla strojem, od něhož se očekával významný kvalitativní skok ve srovnání s jednoduchými kabinami Mercury. Měla to být skutečná kosmická loď se vším všudy a na rozdíl od své předchůdkyně neměla být odsouzena k pasivnímu kroužení kolem Země po trajektorii, již jí udělil její nosič. Doba, po kterou měla Gemini vydržet na orbitu, se již neměla počítat na hodiny, nýbrž na dny (dokonce i na týdny). A navíc se na palubě Gemini nenacházel jeden, ale hned dva astronauti. Úkol, který stál před inženýry firmy McDonnell a jejich protějšky v NASA, byl proto vskutku olbřímí. Bylo třeba vytvořit životní prostor pro dvě osoby a zabezpečit únikový mechanismus pro případ havárie; zajistit přežití posádky i fungování lodi po nezbytnou dobu včetně obnovy atmosféry v kabině po výstupu do prostoru; vytvořit pohonný a orientační systém; najít prostor pro vybavení nutné ke splnění specifických úkolů mise; najít způsob, jak provést setkání a spojení lodi s cílovým tělesem na orbitu a v neposlední řadě také vytvořit spolehlivý přistávací systém, jenž by byl schopen loď navést na přistání s přesností řádově vyšší než u Mercury. Při pohledu na požadavky, jež byly na Mercury Mark II a posléze Gemini kladeny, by jednoho rozbolela hlava. Když k tomu připočteme obrovský časový tlak (první lety Gemini s posádkou měly proběhnout v roce 1964, tedy sotva dva roky po formálním zahájení programu), je jasné, že všichni zúčastnění měli plné ruce práce. Jejich dílo však zůstává i dnes pomníkem lidské vynalézavosti, odhodlanosti a účelnosti. Lodě řady Gemini jsou jednoduše vzhledem k době svého vzniku uměleckým dílem…

Gemini – Kosmonautická maturita (3. díl)

Samokřídlo ve větrném tunelu

Projekt Gemini dostal při svém zrodu do vínku několik hlavních cílů. Krom dlouhodobých misí a rendezvous včetně spojení s jiným tělesem na orbitu bylo třetím cílem v pořadí řízené přistání na souši. První část, tedy řízený průchod atmosférou, byl žádoucí nejen coby akademické cvičení, s kontrolovanou trajektorií se totiž počítalo u Apolla během návratu od Měsíce. Dosavadní zkušenosti s návratem těles zpět do atmosféry byly jak na sovětské, tak na americké straně získány výlučně s využitím balistické trajektorie. Tu využívaly kabiny Vostok a Mercury a zjednodušeně řečeno znamenala, že před deorbitačním zážehem bylo třeba zorientovat kabinu, přesně dodržet čas zážehu a pak už bylo vše v rukou prozřetelnosti a astronaut byl pouhým pasažérem. To měla Gemini změnit. Druhá část onoho úkolu byla stejně důležitá: jestliže bude kabina schopna relativně přesného přistání a případných korekcí trajektorie, bylo by vhodné nechat ji dosednout na pevninu. Záchranné operace na moři znamenaly astronomické náklady nutné pro vydržování záchranných složek v daném oceánu, navíc přistání na hladinu, jakkoli výhodné z hlediska dimenzování přistávacího systému (voda působí jako solidní tlumič), s sebou neslo inherentní rizika, která se naplno ukázala například v případě letu Guse Grissoma při misi MR-4. Přistání v předem určené oblasti na pevnině bylo zkrátka mnohem více žádoucí. A ještě před oficiálním startem programu Gemini měli jeho tvůrci za to, že na obě části tohoto úkolu mají dobrý recept…

Gemini – Kosmonautická maturita (2. díl)

Bob Seamans

Každý správný obchodník si je velmi dobře vědom, že na jménu velmi záleží. Špatný název už dokázal pohřbít nejeden dobrý program či produkt. U nástupnického programu po Mercury nešlo ani tak o marketing, jako spíše o tradici. Všechny předchozí projekty NASA nesly pojmenování, jež mělo v sobě určitou symboliku. A Mercury Mark II nebylo zrovna označení, jež by dovolovalo hluboké výklady či nadchlo veřejnost. V závěru roku 1961 se rozběhlo hledání „slušivého“ označení nového programu. Tehdejší náměstek administrátora NASA Robert Seamans měl v prosinci na Industrial College of the Armed Forces (ICAF) přednášku na téma Mercury Mark II a vybídl posluchače, aby mu poslali návrhy na pojmenování tohoto programu. Jeden z lístků, jež tehdy doputovaly z pléna, nesl návrh „Gemini“. V průběhu prosince dostali stejnou možnost také pracovníci ústředí NASA. Mezi navrhovanými jmény bychom našli například „Orfeus“, „Diana“, „Valiant“, ovšem nejpřiléhavější název přinesl jistý Alex Nagy. Ten navrhoval, stejně jako onen student na ICAF, název „Gemini“. Latinsky toto slovo znamená „Blíženci“ nebo také „Dvojčata“. Podle Nagyho jméno Gemini dokonale vystihovalo jednak fakt, že nová loď měla nést dva členy posádky, stejně jako jeden z hlavních cílů, jímž mělo být rendezvous na orbitu. Název také symbolizoval jistou sounáležitost s předchozím programem Mercury. A v neposlední řadě astronomický symbol souhvězdí Blíženců, tedy „II“, korespondoval s oním „Mark II“ v dosavadním označení programu. Robert Seamans uznal coby autory návrhu oba muže – jak posluchače v auditoriu ICAF, tak Alexe Nagyho. Do historie však nakonec vešel pouze Nagy a onen posluchač zůstává dosud anonymní. 3. ledna 1962 byl nicméně název nového programu veřejně představen. 15. ledna byl pak Jim Chamberlin jmenován manažerem „Gemini Project Office (Kancelář projektu Gemini)“. Zrodil se program, jenž měl ukázat cestu k Měsíci…

Gemini – Kosmonautická maturita (1. díl)

Logo programu Gemini

Šedesátá léta byla pro kosmonautiku skutečným zlatým obdobím. Zejména pro Američany to byla, po počátečním šoku z ruských prvenství, doslova „doba zaslíbená“. V průběhu jediné dekády se agentura NASA posunula od opatrných výprav odvážných jedinců za hranice atmosféry až k výpravám na jiné kosmické těleso. Zatímco program Mercury má dodnes pro mnohé příchuť pionýrských počinů, nesporným vrcholem oné éry je program Apollo. Stovky tisíc lidí, jež Apollo pomáhali tvořit, dokázaly něco, co je dodnes téměř nepochopitelné a čemu ani v dnešní době nejeden laik (bohužel) nedokáže uvěřit. Tak trochu ve stínu veleúspěšného Apolla však zůstává program, bez něhož bychom legendární slova Neila Armstronga o velkém skoku pro lidstvo mohli poslouchat jen stěží – nebo o mnoho později. Program Gemini dnes bývá vnímán jako pouhý mezičlánek mezi Mercury a Apollem, ve skutečnosti si však tento program zasluhuje naši pozornost a mnohem, mnohem více uznání, než je mu doposud dopřáváno. Právě během tohoto programu Američané pokročili od jednoduchých nakouknutí do vesmíru po úkony, jež tvoří pomyslnou kosmonautickou maturitu, a bez nichž by cesta na Měsíc nebyla možná…

Richard Francis Gordon Jr. (1929-2017)

Richard "Dick" Gordon

Za celou existenci našeho lidského rodu se můžeme jako lidstvo pochlubit jen malou hrstkou těch, kteří pokořili hranice zemské atmosféry. K dnešnímu dni pouhých 552 jedinců stojí proti miliardám ostatních, kteří nikdy nespatřili Zemi z výšky několika desítek či stovek kilometrů. Ovšem i v této pětisethlavé skupince existuje jeden exkluzivní klub. Klub těch, co měli možnost spatřit náš domov v celé kráse coby modrou kuličku v černi nekonečného vesmíru. Pouhých 24 mužů opustilo hranice nízkého zemského orbitu a vydalo se k Měsíci. Onen klub se vytvořil v letech 1968-1972 a je obrovskou hanbou naší společnosti, že k nim za pětačtyřicet let nepřibyl ani jeden další člen. A co horšího – tito výjimeční mužové, kteří mohli na vlastní oči sledovat východ Země nad Měsícem a porovnat lunární nehostinnou a prázdnou krajinu s živoucími barvami a nádherou zeměkoule, pomalu odcházejí. Ještě začátkem týdne jich zbývalo patnáct. Od pondělní noci to již neplatí. Klub pozbyl dalšího ze svých členů…

Paul Joseph Weitz (1932 – 2017)

Paul Joseph Weitz

Až příliš často se poslední dobou objevují zprávy o tom, že se na svou poslední cestu vydal jeden z těch, kteří pomáhali formovat kosmonautiku tak, jak ji známe dnes. Jak už bylo mnohokrát řečeno, kalendář je neúprosný a průkopníkům z počátků kosmického věku je stejně jako všem ostatním vyměřen jen omezený čas. Neustále mám před očima fotografie v knihách, které jsem hltal jako malý kluk a podvědomě předpokládám, že oni mužové, k nimž jsem vzhlížel, vypadají stále stejně – v nejlepších letech a plní síly. Proto pokaždé, když jeden z nich odejde, nemohu se ubránit překvapení. Tento týden bohužel opět jedna taková zpráva oběhla komunitu fanoušků kosmonautiky a oznamovala, že tento svět opustil jeden z výjimečných mužů, astronaut a bývalý důstojník námořního letectva Paul Joseph Weitz. Jeho jméno je spojeno se dvěma výpravami do vesmíru, jež od sebe dělila celá dekáda, a obě tyto cesty byly něčím výjimečné.

Sága jménem Saljut – 20. díl

Saljut 7

S odletem Leonida Kizima a Vladimira Solovjova stanice Saljut 7 osaměla. S připojeným Kosmosem-1686 vykružovala orbit za orbitem a čekala na svůj další osud. Mezitím na Zemi probíhalo velké rozhodování. Bylo evidentní, že k dlouhodobým expedicím už Saljut není způsobilý, navíc tady byla nová stanice Mir. Nemělo příliš smysl držet obě stanice na oběžné dráze. Zprvu tak převládal názor, že by bylo bývalo nejlepší poslat Saljut/Kosmos co nejdříve do atmosféry. Ovšem byl tady i druhý názor: možná by nebylo od věci přizvednout Saljut pomocí motorů Kosmosu na vysokou dráhu a učit se na neobydlené stanici, jak vlastně tak komplexní stroj ve vesmíru stárne. Nesmělé pokusy na toto téma už byly vykonány se Saljutem 4 a Saljutem 6, ovšem Saljut 7 se pomalu blížil dlouhověkosti svého předchůdce a vidina možnosti detailního sledování postupné degradace systémů stanice po dobu dejme tomu dvojnásobně delší oproti Saljutu 6 byla velmi lákavá. Nakonec právě tento názor převážil a na Saljut čekal nový život – život pokusného objektu, který napoví svým tvůrcům, jak připravovat budoucí kosmické stroje tak, aby byla co nejdéle zachována jejich funkčnost. Realita však nakonec, jak už to bývá, revidovala velké plány zainteresovaných…

Sága jménem Saljut – 19. díl

Základní modul stanice Mir

20. ledna 1986 krátce před půl třetí ráno místního času se nad Bajkonurem rozzářila obloha a ozval se hromový rachot. Ze startovní rampy 200L se právě zvedal Proton-K, pod jehož aerodynamickým krytem na špici se skrýval dlouho očekávaný stroj – základní blok stanice nové generace. Základní blok nesl tovární označení 17КS №12701 a mezi svými tvůrci byl znám také jako DOS-7. Nosič opět fungoval bezvadně a po navedení na předběžný orbit dostal onen stroj název, jež se stane legendou – „Mir“. Tentokrát neměl být DOS-7 monolitní stanicí, jeho koncepce byla modulární a předpokládala v průběhu několika let připojení dalších pěti modulů, jež měly nebývale rozšířit možnosti výzkumu a pozorování zemského povrchu, mikrogravitace, prostředí nízkého orbitu, vesmírných těles a dalších oblastí zájmu vědců a výzkumníků. Osud stanice Mir by vydal na velmi tlustou knihu (a koneckonců vícero velmi tlustých knih na téma Mir už spatřilo světlo světa), ovšem náš seriál je zaměřen čistě na program Saljut a Mirem se zabývat nebude. Čtenáři si však zajisté mohou klást otázku, proč je zde Mir zmiňován a jak vypuštění základního bloku souvisí s programem Saljut. Pravda, stejně jako Saljuty, i základní blok a další bloky Miru vznikaly v konstrukční kanceláři KB Saljut. Ovšem Mir měl alespoň ze začátku své kosmické pouti společného se Saljuty mnohem více…