Štítek ‘historie’

Kritické momenty kosmonautiky 16. díl

Volkov (vlevo) a Dobrovolskij na palubě Saljutu-1

Posádka první orbitální stanice se zabydlela v novém domově a prováděla experimenty podle letového plánu. I přes nemožnost pozorování pomocí komplexu ONA byl jejich program nabitý. Jenže fakt, že posádka byla sestavena relativně nedávno a měla za sebou pouhé čtyři měsíce výcviku (jmenování záložní posádkou přišlo pro Dobrovolského, Volkova a Pacajeva v polovině února) se podílel na jistém napětí a čím dál častějších konfliktech v rámci posádky a také mezi posádkou a řídícím střediskem. Nedostatek výcviku a malá „sehranost“ posádky ovšem nebyla jediným faktorem. Vyskytly se problémy, které prostě nikdo nečekal: osvětlení uvnitř stanice bylo nedostatečné- na několika pracovních místech bylo v podstatě šero; kosmonauti byli nuceni ze začátku nepřetržitě nosit biomedicínské pásy se senzory, které způsobovaly alergické reakce; pracovní náplň byla předimenzována a hlavně, díky charakteristikám orbitu a rozložení komunikačních „oken“, den na stanici netrval 24 hodin, ale 23 hodin a 35 minut. Neustále se tak posouvala doba práce a odpočinku, s čímž si cirkadiánský rytmus organizmů Dobrovolského, Volkova a Pacajeva nevěděl rady. Není divu, že muži byli podráždění a zejména Vladislav Volkov byl iniciátorem častých rozepří, se kterými si komunikátoři v řídícím středisku v Jevpatorii na Krymu často nevěděli rady. Domlouvat mu musel sám hlavní konstruktér Vasilij Mišin.

Kritické momenty kosmonautiky 15. díl

Posádka Sojuzu-10: (odzadu) Jelisejev, Šatalov, Rukavišnikov

Po neúspěchu v závodě o Měsíc se Sovětský svaz rozhodl namířit své úsilí v dobývání vesmíru trochu jiným směrem. Zmínky o Sovětském pilotovaném měsíčním programu nadlouho zmizely z oficiálních dokumentů a teprve po rozpadu SSSR a otevření archivů mohla laická veřejnost nahlédnout pod pokličku plánovaných měsíčních misí.
Směr, kterým se Sověti začali ubírat, byl ovšem také zajímavý a nebyl prostý překážek, problémů a skvělých nápadů a řešení. Cílem se stal dlouhodobý pobyt na orbitálních stanicích.
22. dubna 1971 ve 23:54:06 UTC z Bajkonuru odstartovala mise Sojuz-10. Na její palubě byl zkušený velitel Vladimir Šatalov, palubní inženýr Alexej Jelisejev a nováček- kosmonaut- výzkumník Nikolaj Nikolajevič Rukavišnikov. Cíl: měsíční pobyt na první plnohodnotné orbitální stanici Saljut-1.

Kritické momenty kosmonautiky 14. díl

Gene Kranz u své konzoly. Nahoře jsou vidět kontrolky, pomocí kterých s ním komunikovali kontroloři.

Gene Kranz prožíval hektické momenty, které se v jeho životě už nikdy nebudou opakovat. Apollo-13, vzdálené více než 300 000 km od domova, bylo ve smrtelném nebezpečí. Podle všeho přišlo o podstatnou část zásob kyslíku a vodíku a tím i o elektrickou energii, bez níž se nedostanou domů. Jedinou možností v té chvíli byl lunární modul, který měl fungovat jako záchranný člun. Potíž je v tom, že jeho zprovoznění trvá přes dvě hodiny a tolik času astronauti nemají. Pokud velitelský modul Odyssey zkolabuje dříve, než se potřebná data přenesou do počítače Aquaria, jak se jmenuje lunární modul, bude velmi obtížné, ba skoro nemožné zjistit polohu soulodí v prostoru. Bez jejího určení pak nebude možné provést zážeh, který Apollo-13 vrátí na trajektorii volného návratu. A bez trajektorie volného návratu se Apollo prožene ve vzdálenosti několika desítek tisíc kilometrů od Země a pak se navždy ztratí kdesi ve vesmíru, pravděpodobně na excentrické dráze okolo Země.

Nové typy pohonů pro kosmické lodě

VASIMR

Chemické raketové motory nám otevřely cestu do vesmíru. Podívali se díky nim do kosmu i lidé. Automaty a nakonec i pilotované výpravy s nimi dosáhly Měsíce. Meziplanetární sondy si s jejich pomocí obhlédly naše nejbližší planetární sousedy a některé i dosáhly povrchu těchto těles.

Tyto klasické motory však vyžadují díky malému specifickému impulsu velké množství paliva, což se ve vesmíru pěkně prodraží. Nejvyšší rychlosti s nimi dosažené také vylučují nějakou rozumně dlouhou meziplanetární výpravu s lidskou posádkou. Pokud se tedy budeme chtít pohybovat meziplanetárním prostorem rychleji, případně efektivněji, pak nám nezbývá než začít využívat nové pokročilejší koncepty.

Kritické momenty kosmonautiky 12. díl

Georgij Timofejevič Beregovoj

Po katastrofě Sojuzu-1 se sovětský kosmický program opět rozběhl v roce 1968. 26. října odstartoval z Bajkonuru Sojuz-3. Na jeho palubě byl hrdina druhé světové války- Georgij Timofejevič Beregovoj. Muž, který během konfliktu odlétal 185 bojových misí jako pilot Il-2, se stal nadlouho nejstarším člověkem v kosmu- v době startu mu bylo 47 let. Bylo o něm známo, že byl chráněncem velitele oddílu kosmonautů Nikolaje Kamanina. Zařazením do posádky plánovaného Voschodu-3 přeskočil kosmonauty, kteří přišli do oddílu mnohem dříve. Pochybnosti vzbuzoval jeho věk, kterým při výběru výrazně překračoval daná kritéria, i jeho schopnosti. Během zkoušek, které kosmonauti skládali, rozhodně nijak neoslnil. Přesto byl jmenován na veledůležitou misi, která měla vrátit důvěru programu Sojuz po smrti Vladimira Komarova. Jeho úkolem bylo spojit se s bezpilotním Sojuzem-2, který byl vypuštěn o den dříve. Beregovoj se ke svému cíli přiblížil na 200 metrů, avšak spojení se nezdařilo. Kosmonaut nesprávně orientoval svou loď vzhledem k cílovému Sojuzu a při pokusech napravit svou chybu spálil příliš mnoho paliva. Když se ani napodruhé spojení nepovedlo, bylo od něj upuštěno a propaganda dlouhá léta tvrdila, že vůbec nebylo zamýšleno. Je pravdou, že Beregovoj byl nováček a navíc údajně na začátku letu, kdy mělo ke spojení dojít, trpěl kosmickou kinetózou. Po 3 dnech, 22 hodinách a 50 minutách Sojuz-3 přistál. Nesplnil sice hlavní cíl letového plánu, ale jedna věc se povedla stoprocentně: loď udržela bez zádrhelů svého obyvatele naživu- Beregovoj dokonce tvrdil, že přistání bylo tak měkké, že jej takřka nezaznamenal. Jeho práci ale museli odvést jiní o pár měsíců později…

Kritické momenty kosmonautiky 11. díl

Sergej Koroljov

10. ledna 1966 se na moskevském předměstí Ostankino v jednom z dvoupatrových domků konala oslava narozenin. Muž, který se měl za dva dny dožít svého devětapadesátého roku, byl hybatelem a stratégem sovětského kosmického výzkumu. Svět zatím neznal jeho jméno, bylo přísně střeženým státním tajemstvím. Když skupinka obdivovatelů navrhla tohoto muže jako kandidáta na Nobelovu cenu, ztroskotala kandidatura mimo jiné právě na jeho anonymitě. Pro své okolí byl znám pod prvními písmeny svého křestního jména a „otčestva“- S.P. Jeho spolupracovníci ale jméno Sergej Pavlovič Koroljov vyslovovali s úctou. Náročný k sobě i ostatním, Koroljov pootevřel lidskému rodu cestu do vesmíru.

Kritické momenty kosmonautiky 10. díl

Valentin Bondarenko

Experiment byl u konce. Mladý muž se pousmál a protáhl se. Deset dní izolace bylo úspěšně za ním. Z reproduktoru se ozval hlas jednoho z lékařů- nyní měl povolení odlepit protivné senzory z těla. Psal se 23. březen 1961 a čtyřiadvacetiletý benjamínek sovětského oddílu kosmonautů Valentin Bondarenko měl pocit dobře vykonané práce. Deset dní pobytu v izolační komoře bylo za ním. Nejen, že byl Bondarenko izolován od vnějších podnětů, ale navíc byl celkový tlak v komoře snížen na úroveň, která měla simulovat nadmořskou výšku 5 km. Aby mohl Bondarenko dýchat, byl parciální tlak kyslíku zvýšen na 430 mm rtuťového sloupce. Dalo se říct, že atmosféra v komoře byla z velké části tvořena kyslíkem. Valentin si o této skutečnosti nemyslel nic. Byl rád, že jeho pobyt zde končí. Přestože nijak nestrádal- vedle něj na stolku byl dokonce elektrický vařič, na kterém si mohl uvařit čaj a ohřát jídlo- těch deset dní bylo opravdu dlouhých. Bondarenko se už viděl venku, když si strhával biosenzory z hlavy a hrudníku a dezinfikoval kůži kousky gázy, namočené v lihu. Stačila malá chvilka nepozornosti a jeden ze smotků nedopadl do odpadkového koše. Místo toho přistál přímo na vařiči, který byl nedopatřením zapnutý. Bondarenkovy zorničky se rozšířily úlekem: gáza v kyslíkové atmosféře komory vytvořila prskající ohnivou kouli. Než měl Valentin čas jakkoli reagovat, oheň přeskočil na jeho bavlněnou kombinézu, která byla po deseti dnech dokonale nasáklá kyslíkem! Snažil se plameny uhasit sám, ale byl to nerovný zápas. Komora se změnila na ohnivé inferno. Po pár sekundách si plamenů všimli lékaři, kteří dohlíželi na průběh experimentu. Pokusili se otevřít dveře komory, ale neuvědomili si, že rozdíl tlaků je příliš velký. Nezbylo než čekat, než se úrovně vyrovnají a přitom pozorovat zoufalý Bondarenkův boj s požárem. Když se dveře konečně otevřely, doktorům se naskytl hrůzný pohled. Valentin Bondarenko na pokraji vědomí stále opakoval: „Je to moje vina, odpusťte, je to jen moje vina…“. Jeho tělo pokrývaly strašlivé popáleniny a byl div, že vůbec žije. Po několika marných hodinách zápasu se zubatou Valentin Bondarenko svůj boj prohrál. Kyslíková atmosféra jako součást kosmického výzkumu si vybrala svou první krutou daň. Nebude poslední…

Kritické momenty kosmonautiky 9. díl

Trosky letounu T-38

„Tohle počasí nám byl čert dlužen. Kolem překrytu kabiny se míhají sněhové vločky smíchané s dešťovými kapkami a kolem je pořád jen ta zatracená bílá tma. Snad se nám Tom s Genem pořád drží na křídle. Mají to těžké, musí se u nás v té vánici udržet. Ale to nejdůležitější je na mně. Musím oba letouny dovést na přistání. Tak se mrkneme, jak to vypadá venku, pomalu by měly být vidět světla dráhy. Pořád nic… Tak nevím, výška oblačnosti má být 790 ft., ale meteorkáři to asi zase nějak popletli. Do háje, kde je ta…á tamhle je! Dráha v dohledu! Konečně. Ale…sakra, budeme dlouzí. Tohle nevyjde, jsme moc rychlí a moc vysoko. Sednout? Ne, neubrzdíme to. Charlie mi po interkomu radí opakovat okruh. Má pravdu, takhle přistávat nemůžeme. Takže jdeme na opakované přiblížení… No, do té polívky nahoře se mi nechce, raději si budu držet letiště v dohledu. Ale na dráhu 12 to asi takhle nepůjde. Zkusím dráhu 24, ta křižuje dvanáctku diagonálně, to by mělo vyjít. Ještě zahlásit změnu ranveje věži a Tomovi s Genem v druhém stroji. Hotovo, teď jen… Kruci, tohle jsem přešvihl, klesáme moc rychle, tohle se klukům od McDonnella, kteří pracují na naší lodi v hale 101, nebude líbit, prosvištíme jim těsně nad hlavou. Kdyby se aspoň na chvíli zvedla ta mlha… Kde je dráha? Jo, tam je. Ale co se to děje? Jsme nízko! Ten stín před námi… to je výrobní hala McDonnellu, kruci, musím se jí vyhnout! Rychle srovnat a doprava! Snad to ještě stihnu! Rychle forsáž! No ták! Mašinko, přece nás v tom nene…“

Kritické momenty kosmonautiky 8. díl

Neil Armstrong

Pohled z okénka jej ujistil, že má skutečně většinu atmosféry pod sebou. Výhled z výšky 63 kilometrů nad zemským povrchem byl úchvatný. Reaktivní kontrolní systém, který pomáhal udržet polohu stroje při balistickém letu, pracoval uspokojivě. Nebyl ale čas na přemítání o krásách země a nebe, byl čas pracovat. Čas ale pracoval proti němu, měl jen pár desítek sekund na to, aby splnil úkol, kvůli kterému tady byl tady. Vrchol balistické křivky už měl za sebou a dalším bodem v checklistu bylo otestování omezovače přetížení, na jehož vývoji se sám podílel. Malé trysky na jeho popud natočily příď vzhůru, přibližně do 15°úhlu náběhu a „géčka“ narostla až na čtyřnásobek běžné hodnoty, kterou tak dobře známe. Jenže ten zatracený G-limiter ne a ne naskočit! Ve sluchátkách slyšel, jak mu ze země radí, aby začal točit doleva, jenže jak na to? Je tak vysoko, že vzduch okolo není dost hustý. Nemá jak stroj otočit. A příď je příliš vysoko, mašina plave ve výšce jako korek na hladině. Potřebuje níž, tam kde je atmosféra dost hustá na to, aby se do ní křídla pořádně zakousla. Po chvíli se to konečně podařilo- stroj začal zatáčet. Jenže tou dobou už přeletěl cílovou plochu, na kterou měl přistát. Dostane se na ni? Nebo bude muset přistát na některém z vyschlých solných jezer? Bylo 20. dubna 1962 a Neil Armstrong, sedící v klesajícím stroji X-15, si uvědomoval, že má problém…

Kritické momenty kosmonautiky 7. díl

Kosmická loď Gemini 7

Program Gemini byl pro NASA triumfem. Všechny důležité úkoly, které musely být splněny předtím, než se astronauti vydají k Měsíci, Gemini zvládla během deseti pilotovaných letů. Podařilo se měnit parametry dráhy, bylo provedeno první rendez-vous, rendez-vous na prvním obletu (technika, která přišla později ke slovu při startu lunárních modulů z povrchu Měsíce), spojení dvou objektů, vycházky do volného prostoru, použití navigačního počítače a v neposlední řadě byly také otestovány palivové články, které byly nutností při letech, trvajících až dva týdny, kdy by baterie nepostačovaly k zajištění provozu lodi. Všechny pilotované lety Gemini se uskutečnily v rozmezí let 1965 až 1966. Tento údaj napovídá o neuvěřitelném tempu celého programu. Není divu- závod o Měsíc byl v plném rozmachu. Ovšem ani Gemini se nevyhnuly mnohdy velmi nebezpečné momenty. Některé z nich si připomeneme v dalších dílech miniseriálu. Dnešní díl se jmenuje:

Start- nestart, aneb „Jen sedíme a dýcháme!“