Štítek ‘historie’

Kosmický šatník 1. díl

Piers Sellers ve skafandru EMU

Jestliže vyzvete libovolného jedince, aby namaloval kosmonauta, můžete si být téměř jisti, že fyziognomie nakreslené postavy bude bezpečně skryta za konturami pracovního oděvu, zvaného skafandr. Zatímco mnozí zájemci o kosmonautiku se zabývají i těmi nejtitěrnějšími detaily konstrukce kosmických lodí, modulů a stanic, není výjimkou, že právě skafandry jsou přehlíženým detailem. Onen detail ale v sobě skrývá hodně fascinujících konstrukčních řešení a nezřídka má také neméně fascinující historii. V žádném případě se nejedná pouze o jakýsi „vzduchotěsný vak ve tvaru lidské postavy“. U jednodušších verzí je poslední bariérou mezi tělem a vakuem v případě, že jeho velký bráška v podobě samotné kosmické lodi selže, u složitějších typů se jedná o samostatnou miniaturní kosmickou loď, která je schopna udržet člověka naživu v neuvěřitelně drsných podmínkách a navrch je schopna zajistit i jeho práceschopnost. Jak vlastně vypadaly skafandry, které psaly historii? V tomto seriálu se postupně pokusíme „probrat“ šatník kosmonautů a astronautů tak, jak se v průběhu dobývání vesmíru vyvíjel.

Bolístky hrdinů vesmíru (5/5)

Ed White během první americké EVA

Naprostá většina komplikací a nepříjemností, souvisejících se zdravotním stavem kosmických cestovatelů se obejde bez vážných následků, byť jsou mnohdy tyto problémy nepříjemné. Vlastně je až s podivem, že ze tří stovek pilotovaných letů, které dosud proběhly, se jen v jednotkách případů odehrála skutečně vážná dramata se zdravotním podtextem. Poměrně specifickou kategorií jsou také výstupy do vesmíru, jež jsou z podstaty riskantní pro ty, kteří je vykonávají. Nezapomínejme, že tito odvážlivci se pohybují v prostředí, které je nám naprosto cizí a jsou obklopeni technikou, jejíž selhání jim může v jediném okamžiku přivodit těžký úraz, či smrt. V tomto ohledu nesmí být zanedbána žádná maličkost a na každém, byť sebemenším detailu záleží. Tuto zkušenost jsme však nezískali zadarmo – než jsme pochopili alespoň základní zákonitosti pohybu a práce ve volném prostoru, stálo to několik odvážlivců málem život…

Bolístky hrdinů vesmíru (4/5)

Řídicí středisko CUP

Oproti krátkodobým letům, jež astronautům nabízely programy Apollo a Space Shuttle, představovaly sovětské orbitální stanice a americký Skylab významný posun směrem k dlouhodobému přežití člověka na orbitu. To s sebou samozřejmě neslo nové výzvy – ať už se jedná o psychologickou dynamiku mikrokolektivu, obtíže spojené s dlouhodobým pobytem v uzavřeném prostředí, pocity izolace až po nové nároky na plánovače, kteří nyní mnohem častěji museli reagovat v reálném čase. V tomto ohledu není možné opomenout ani další členy pozemních týmů, speciálně obsluhu v řídicích střediscích, kdy zejména u Sovětů bylo jejich vytížení enormní – směna v řídicím středisku trvala celých 24 hodin a nebylo výjimkou, že kontroloři během pauz v komunikaci se stanicí usínali na svých pracovních místech. Největší břímě ovšem nesli samozřejmě kosmičtí cestovatelé a jejich náročná práce se nezřídka projevila změnami zdravotního stavu…

Bolístky hrdinů vesmíru (3/5)

Start!

Přetížení dosahuje vrcholu. Nosič je již téměř prázdný, motory ždímají poslední kapky paliva a sestava zrychluje stále více. Odvážlivci na palubě odpočítávají sekundy… A pak náhle přetížení během jediného okamžiku ustupuje a místo něj je tady stav beztíže. Člověk má nejprve pocit, že ovládací a kontrolní panel jej udeří do obličeje, ale hned vzápětí se dostavuje pocit, jakoby začal dlouhý pád. A on vlastně dlouhý pád začal – dlouhý pád první kosmickou rychlostí okolo Země. Výsledek mnohaletého snažení, nesčetných zkoušek, vítězství, zklamání, hodin beznaděje a vyčerpání. Náhle je vše minulé zapomenuto – jsme konečně ve vesmíru! Zdálo by se, že v kabině kosmické lodi nečíhá na její obyvatele moc zdravotních komplikací – vždyť jsou v dokonale uzavřeném prostředí s neustále sledovanými parametry složení atmosféry, desítkami filtrů, senzorů a indikátorů. Navíc před letem byli kosmonauti několik měsíců pod bedlivým dohledem lékařů, ti by určitě na případné zdravotní zádrhele přišli! No, možná to je do značné míry tak, jak se váženému čtenáři snaží úvod tohoto dílu miniseriálu podsunout, nicméně výjimky z pravidla se najdou. A překvapivě nejsou až tak vzácné…

Bolístky hrdinů vesmíru (2/5)

André Kuipers prochází lékařskými testy

Znáte ten pocit, když si vás šéf s potutelným úsměvem pozve „na slovíčko“? Může to znamenat neblahé zprávy, nebo naopak velmi pozitivní novinky. Pakliže máte to štěstí a stali jste se astronauty či kosmonauty, existuje nemalá pravděpodobnost, že onen pohovor s šéfem oddílu může být jízdenkou na orbit. Nominace do posádky znamená jeden z nejdůležitějších stupínků na cestě do vesmíru. Pak už vše záleží jen na daném jednotlivci. Jenže všechno není tak jednoduché, jak se zdá – co když nezvládnu nácviky v simulátorech? Co když nesložím závěrečné zkoušky? Co když bude moje mise zrušena? Co když…? A pak je vše za vámi a zbývá už jen pár dnů do velké cesty za hranice atmosféry. Ale i tady číhá spousta nebezpečí. A většina z nich se pohříchu týká toho nejslabšího článku v řetězu „mysl-odhodlání-důvěra-vědomosti-dovednosti-tělo“. Právě poslední zmíněný článek bývá tím nejkřehčím a někdy dokáže záludně zradit nedlouho před cílem…

Bolístky hrdinů vesmíru (1/5)

zdravotní problémy

Málokterá profese klade tak vysoké nároky na zdraví svých vykonavatelů jako kosmonautika. Kosmonauti a astronauti jsou téměř bezchybnými exempláři druhu Homo Sapiens Sapiens a málokoho by napadlo, že mohou mít také obyčejné lidské bolístky a zdravotní potíže. Sami muži a ženy, kteří mají skafandr jako svůj pracovní oděv, tomuto mýtu od počátku pilotovaného kosmického výzkumu pomáhali svým nedůvěřivým postojem vůči bílým plášťům. Nejspíše za to může fakt, že první kosmonauti a astronauti byli vybírání z řad pilotů, pro které bylo létání způsobem života, drogou, kterou ovšem lékaři mohli (a také to dělali) během jediného okamžiku definitivně odebrat a vyslovit obávané slovo – „uzemněn“. Mnoho adeptů na křeslo v kabině kosmické lodi si proto i během výběrových řízení neslo svá „malá tajemství“. Ale ani když kosmonauti prošli výběrem a výcvikem, nezůstali imunními vůči zdravotním problémům všeho druhu. Někdy se jednalo o maličkost, jindy ale musely být přerušeny mise a následoval urychlený návrat na Zem. Tento miniseriál se pokusí popsat právě tyto situace. Rozhodně nepokrývá úplně všechny případy zdravotních anomálií a úrazů, které se staly před letem, během letu i po něm, ale ty nejzásadnější by se v něm objevit měly…

TOP5: Kosmické opravy

klíč

Každý z nás tu situaci zná: nějaká součást domácnosti se z ničeho nic přestane chovat způsobně a je zapotřebí její oprava. Může se to týkat domácích spotřebičů, jízdního kola, automobilu. Pro nás, pozemšťany, není velký problém buďto stávkující předmět přimět k poslušnosti vlastními silami, eventuálně jej svěřit do rukou odborníkům. Co však nastane, když se v podobné situaci ocitnou kosmonauti? Co mohou dělat v případě, že jsou hodně daleko od nejbližšího servisu? Právě o tom pojednává náš dnešní žebříček Top 5. Je nutno předeslat, že každá oprava ve vesmíru je svým způsobem výjimečná a vybrat reprezentativní vzorek je velmi těžký úkol. Připravme si tedy montérky, brašnu s nářadím a pusťme se do toho!

Vesmírné osudy 111. díl – Sergej Krikaljov

Emblém Expedice 1

30. ledna 1996 bylo oficiálně oznámeno složení první stálé posádky mezinárodní orbitální stanice. Velitelem tříčlenného týmu měl být Američan Bill Shepherd, s nímž měli necelý půlrok trávit v prostorách stanice Jurij Gidzenko a… Sergej Krikaljov. Let měl odstartovat v květnu roku 1998. Ovšem záhy se objevily problémy s financováním ruské části stanice. Stavba servisního modulu Zvezda, který měl pro plánovaný komplex zajistit zázemí a pohonný systém, byla v roce 1996 v takovém skluzu, že Rusko nebylo schopno garantovat plánovaný start v dubnu 1998. Celá mašinérie ISS se tím pádem zastavila a posádka Shepherd-Gidzenko-Krikaljov byla nucena přerušit výcvik. Sergej pak v roce 1998 na palubě raketoplánu Endeavour při misi STS-88 asistoval při sestavování prvních komponentů stanice. 12. června 2000 pak tak dlouho očekávaná Zvezda zamířila na orbit, aby se v automatickém režimu spojila se zadním portem modulu Zarja, toho času spojeného s americkým modulem Unity. Základ ISS byl konečně pohromadě a mohla se začít připravovat první stálá posádka. A protože nebylo efektivní cvičit posádku úplně ‚od píky‘, svých rolí se opět ujali Shepherd, Gidzenko a Krikaljov. Pro posledně jmenovaného to měl být už pátý start do vesmíru…

Vesmírné osudy 110. díl – Sergej Krikaljov

Počátek devadesátých let přinesl nové možnosti...

Nová doba, nové možnosti, nové plány. A také staronoví partneři – to vše přinesl počátek devadesátých let ruské kosmické agentuře. Rusko a Spojené státy se ocitly překvapivě v pozici spolupracujících velmocí. Oba státy měly co nabídnout a oběma chyběly přesně ty dílky skládačky, které měl v ruce jejich nový partner. Spojené státy už přes deset let uvažovaly o velké orbitální stanici, ale chyběly jim peníze i zkušenosti – po konci studené války se konaly velké škrty v rozpočtu, Skylab byl dávnou minulostí a úroveň poznání od té doby pokročila. Rusko zase mělo zkušenosti a (víceméně) funkční stanici, ale scházely finance. Navíc hrozil odliv mozků z ruského kosmického a raketového průmyslu směrem ke státům s ne zcela dobrou pověstí. Obě mocnosti se rozhodly spolupracovat a pokusit se spojit své úsilí tak, aby byl výsledek přínosem oběma stranám. Zda tomu tak nakonec bezezbytku bylo, to ponechme v tuto chvíli stranou, každopádně v červnu 1992 oznámili Boris Jelcin a George Bush záměr uskutečnit společný program, zvaný “Dohoda mezi Spojenými státy americkými a Ruskou federací ohledně spolupráce na výzkumu a využití kosmického prostoru pro mírové účely“. Konkrétním výstupem této dohody měly být krátkodobé lety dvou ruských kosmonautů na americkém raketoplánu a jeden dlouhodobý let Američana na Miru. Na přelomu léta a podzimu 1992 začalo v zákulisí ruské agentury hledání vhodných kandidátů pro let na Shuttlu. Nakonec se v hledáčku ocitli dva zkušení kosmonauti…

Vesmírné osudy 109. díl – Sergej Krikaljov

Orbitální stanice Mir

18. května 1991 ve 12:50:28 UT vzlétl z Bajkonuru nosič Sojuz-U2, pod jehož aerodynamickým krytem se skrývala kosmická loď Sojuz TM-12. Na jeho palubě byli dva muži a jedna žena. Velitel Anatolij Arcebarskij, palubní inženýr Sergej Krikaljov a první britská kosmonautka Helen Sharman měli namířeno k orbitální stanici Mir. 20. května se po dvoudenním stíhání Mir skutečně objevil v dohledu a zdálo se, že vše bude rutinní, jako už mnohokrát předtím. Ovšem jen do okamžiku, kdy si velitel Arcebarskij povšiml údajů sbližovacího systému Kurs. Zdálo se, že povědomí systému o poloze lodi vzhledem ke stanici se liší od reality. Arcebarskij proto převzal ruční řízení a opatrně se přibližoval k Miru. Helen Sharman obsluhovala fotoaparáty na palubě, zatímco Sergej Krikaljov držel hlídku u okének v orbitálním modulu. Arcebarskij byl ve vesmíru nováčkem, svou práci však odvedl na výbornou: ve 14:30 UT zacvakly západky na dokovací sondě Sojuzu do svých protikusů v předním stykovacím uzlu stanice. V okamžiku spojení si Arcebarskij povšimnul, že podle systému Kurs by měl Sojuz být stále ještě vzdálen asi 100 metrů od Miru. Pro Sergeje Krikaljova v ten den začal jeho druhý pobyt na stanici, pobyt, který bude mít zcela jiné vyústění, než jaké si bylo možné představit…