Štítek ‘historie’

Bolístky hrdinů vesmíru (1/5)

zdravotní problémy

Málokterá profese klade tak vysoké nároky na zdraví svých vykonavatelů jako kosmonautika. Kosmonauti a astronauti jsou téměř bezchybnými exempláři druhu Homo Sapiens Sapiens a málokoho by napadlo, že mohou mít také obyčejné lidské bolístky a zdravotní potíže. Sami muži a ženy, kteří mají skafandr jako svůj pracovní oděv, tomuto mýtu od počátku pilotovaného kosmického výzkumu pomáhali svým nedůvěřivým postojem vůči bílým plášťům. Nejspíše za to může fakt, že první kosmonauti a astronauti byli vybírání z řad pilotů, pro které bylo létání způsobem života, drogou, kterou ovšem lékaři mohli (a také to dělali) během jediného okamžiku definitivně odebrat a vyslovit obávané slovo – „uzemněn“. Mnoho adeptů na křeslo v kabině kosmické lodi si proto i během výběrových řízení neslo svá „malá tajemství“. Ale ani když kosmonauti prošli výběrem a výcvikem, nezůstali imunními vůči zdravotním problémům všeho druhu. Někdy se jednalo o maličkost, jindy ale musely být přerušeny mise a následoval urychlený návrat na Zem. Tento miniseriál se pokusí popsat právě tyto situace. Rozhodně nepokrývá úplně všechny případy zdravotních anomálií a úrazů, které se staly před letem, během letu i po něm, ale ty nejzásadnější by se v něm objevit měly…

TOP5: Kosmické opravy

klíč

Každý z nás tu situaci zná: nějaká součást domácnosti se z ničeho nic přestane chovat způsobně a je zapotřebí její oprava. Může se to týkat domácích spotřebičů, jízdního kola, automobilu. Pro nás, pozemšťany, není velký problém buďto stávkující předmět přimět k poslušnosti vlastními silami, eventuálně jej svěřit do rukou odborníkům. Co však nastane, když se v podobné situaci ocitnou kosmonauti? Co mohou dělat v případě, že jsou hodně daleko od nejbližšího servisu? Právě o tom pojednává náš dnešní žebříček Top 5. Je nutno předeslat, že každá oprava ve vesmíru je svým způsobem výjimečná a vybrat reprezentativní vzorek je velmi těžký úkol. Připravme si tedy montérky, brašnu s nářadím a pusťme se do toho!

Vesmírné osudy 111. díl – Sergej Krikaljov

Emblém Expedice 1

30. ledna 1996 bylo oficiálně oznámeno složení první stálé posádky mezinárodní orbitální stanice. Velitelem tříčlenného týmu měl být Američan Bill Shepherd, s nímž měli necelý půlrok trávit v prostorách stanice Jurij Gidzenko a… Sergej Krikaljov. Let měl odstartovat v květnu roku 1998. Ovšem záhy se objevily problémy s financováním ruské části stanice. Stavba servisního modulu Zvezda, který měl pro plánovaný komplex zajistit zázemí a pohonný systém, byla v roce 1996 v takovém skluzu, že Rusko nebylo schopno garantovat plánovaný start v dubnu 1998. Celá mašinérie ISS se tím pádem zastavila a posádka Shepherd-Gidzenko-Krikaljov byla nucena přerušit výcvik. Sergej pak v roce 1998 na palubě raketoplánu Endeavour při misi STS-88 asistoval při sestavování prvních komponentů stanice. 12. června 2000 pak tak dlouho očekávaná Zvezda zamířila na orbit, aby se v automatickém režimu spojila se zadním portem modulu Zarja, toho času spojeného s americkým modulem Unity. Základ ISS byl konečně pohromadě a mohla se začít připravovat první stálá posádka. A protože nebylo efektivní cvičit posádku úplně ‚od píky‘, svých rolí se opět ujali Shepherd, Gidzenko a Krikaljov. Pro posledně jmenovaného to měl být už pátý start do vesmíru…

Vesmírné osudy 110. díl – Sergej Krikaljov

Počátek devadesátých let přinesl nové možnosti...

Nová doba, nové možnosti, nové plány. A také staronoví partneři – to vše přinesl počátek devadesátých let ruské kosmické agentuře. Rusko a Spojené státy se ocitly překvapivě v pozici spolupracujících velmocí. Oba státy měly co nabídnout a oběma chyběly přesně ty dílky skládačky, které měl v ruce jejich nový partner. Spojené státy už přes deset let uvažovaly o velké orbitální stanici, ale chyběly jim peníze i zkušenosti – po konci studené války se konaly velké škrty v rozpočtu, Skylab byl dávnou minulostí a úroveň poznání od té doby pokročila. Rusko zase mělo zkušenosti a (víceméně) funkční stanici, ale scházely finance. Navíc hrozil odliv mozků z ruského kosmického a raketového průmyslu směrem ke státům s ne zcela dobrou pověstí. Obě mocnosti se rozhodly spolupracovat a pokusit se spojit své úsilí tak, aby byl výsledek přínosem oběma stranám. Zda tomu tak nakonec bezezbytku bylo, to ponechme v tuto chvíli stranou, každopádně v červnu 1992 oznámili Boris Jelcin a George Bush záměr uskutečnit společný program, zvaný “Dohoda mezi Spojenými státy americkými a Ruskou federací ohledně spolupráce na výzkumu a využití kosmického prostoru pro mírové účely“. Konkrétním výstupem této dohody měly být krátkodobé lety dvou ruských kosmonautů na americkém raketoplánu a jeden dlouhodobý let Američana na Miru. Na přelomu léta a podzimu 1992 začalo v zákulisí ruské agentury hledání vhodných kandidátů pro let na Shuttlu. Nakonec se v hledáčku ocitli dva zkušení kosmonauti…

Vesmírné osudy 109. díl – Sergej Krikaljov

Orbitální stanice Mir

18. května 1991 ve 12:50:28 UT vzlétl z Bajkonuru nosič Sojuz-U2, pod jehož aerodynamickým krytem se skrývala kosmická loď Sojuz TM-12. Na jeho palubě byli dva muži a jedna žena. Velitel Anatolij Arcebarskij, palubní inženýr Sergej Krikaljov a první britská kosmonautka Helen Sharman měli namířeno k orbitální stanici Mir. 20. května se po dvoudenním stíhání Mir skutečně objevil v dohledu a zdálo se, že vše bude rutinní, jako už mnohokrát předtím. Ovšem jen do okamžiku, kdy si velitel Arcebarskij povšiml údajů sbližovacího systému Kurs. Zdálo se, že povědomí systému o poloze lodi vzhledem ke stanici se liší od reality. Arcebarskij proto převzal ruční řízení a opatrně se přibližoval k Miru. Helen Sharman obsluhovala fotoaparáty na palubě, zatímco Sergej Krikaljov držel hlídku u okének v orbitálním modulu. Arcebarskij byl ve vesmíru nováčkem, svou práci však odvedl na výbornou: ve 14:30 UT zacvakly západky na dokovací sondě Sojuzu do svých protikusů v předním stykovacím uzlu stanice. V okamžiku spojení si Arcebarskij povšimnul, že podle systému Kurs by měl Sojuz být stále ještě vzdálen asi 100 metrů od Miru. Pro Sergeje Krikaljova v ten den začal jeho druhý pobyt na stanici, pobyt, který bude mít zcela jiné vyústění, než jaké si bylo možné představit…

Vesmírné osudy 108. díl – Sergej Krikaljov

Sergej Krikaljov

Člověkem s nejnižším počtem hodin strávených ve vesmíru zůstává v historických tabulkách Jurij Gagarin. Přestože jeho pozici směrem “dolů“ asi sotvakdo překoná, je navždy legendou. K tomu, aby se jí stal, mu stačilo 108 minut. Ovšem na opačném konci tabulky stojí další legenda. Muž s největším počtem hodin, prožitých ve stavu beztíže – mimo naši planetu strávil celkem více než dva roky. Jediný smrtelník, který jednoho dne vzlétl na orbit ze své vlasti, aby se vrátil do země, která vypadala zcela jinak a nesla dokonce jiný název. Hrdina nejednoho internetového blogu a objekt obdivu a romantických snů fanynek kosmonautiky. V současné době jeden z důležitých činitelů ruského kosmického programu. Bývalý ředitel výcvikového centra ruských kosmonautů. Šampion v letecké akrobacii. Profesionál v pravém smyslu slova. Tak trochu tajemný a nepříliš výřečný chlapík. Pan vesmír…

Vesmírné osudy 107. díl – Sally Ride

Anik C2 opouští nákladový prostor Challengeru

Zřejmě žádný pocit běžných smrtelníků se nevyrovná hluku, vibracím a přetížení, jaké zažívají astronauti při cestě na orbit. Stejně tak tomu bylo i při startu STS-7. A přestože krom velitele Boba Crippena byla zbylá čtveřice astronautů nováčky, nebyl čas na zkoumání vlastních pocitů. Sally seděla na flight decku mírně vzadu a mezi sedadly Crippena a pilota Freda Haucka a jejím úkolem bylo během vzletu pomáhat s monitorováním systémů Shuttlu a se sledováním checklistů. Po osmi a půl minutách bylo hotovo – Challenger byl na orbitu. Ani teď však nezbýval čas na to, aby nováčci mohli vstřebat právě nabyté dojmy. Sally a John Fabian se okamžitě po odpoutání z křesel začali připravovat na vypuštění prvního ze dvou satelitů – telekomunikační družice Anik C2. Devět a půl hodiny po startu byly přípravy u konce a satelit se vydal na svou cestu. Sally Ride se stala nejen první Američankou ve vesmíru, ale i první ženou, která vypustila satelit přímo na oběžné dráze. O další čtyři a půl hodiny později následoval satelit Palapa B1 se stejným posláním jako Anik C2. První den ve vesmíru byl skutečně doslova napěchovaný činností a Sally byla uprostřed dění. To ale zdaleka nemělo být všechno…

Vesmírné osudy 106. díl – Sally Ride

Sally Ride během mise STS-7

V roce 1963 šokoval Sovětský svaz celý svět svým novým kosmickým spektáklem. 16. června se za brány atmosféry vydala první žena. SSSR tak chtěl dokázat svou pokrokovost ve věci rovnosti pohlaví a současně i fakt, že do vesmíru se člověk může propracovat i ze skromných poměrů. Dokonce nemusí být ani pilotem! Mise Valentiny Těreškové však byla provázena mnohými problémy a po jejím skončení si prý Sergej Koroljov ulevil zhruba ve smyslu: „S ženskými už nechci mít nic společného!“ O tom, že vše bylo pouze cirkusem, zaměřeným na světové mínění, svědčí i fakt, že další ženou na palubě sovětské lodi byla až po devatenácti letech Světlana Savickaja. Na druhé straně oceánu v roce 1960 podstoupila skupina žen stejné testy jako jejich mužští protějšci, známí coby Mercury 7. Přestože třináct adeptek testy zvládlo s výbornými výsledky, o jejich cestě do vesmíru nemohlo být v té době ani řeči. Amerika si na svou ženu musela ještě nějakou dobu počkat. Až do 18. června 1983, kdy se téměř na den přesně dvacet let po letu první ženy do vesmíru vydala tam nahoru i první Američanka. Otevřela tak cestu svým kolegyním, které v jejích šlépějích kráčejí dodnes…

Vesmírné osudy 105. díl – Harrison Schmitt

Údolí Taurus-Litrow

Čtyři hodiny po dosednutí lunárního modulu se Cernan vykroutil z průlezu Challengeru, sestoupil po žebříku a stanul na měsíční půdě. O pár minut později se na povrch dostal i Jack. Přes svou zdánlivou netečnost byl uvnitř zcela uchvácen neskutečným místem, kde stál: sněhobílá krajina se stěnami pohoří, které svíraly údolí Taurus-Litrow a připomínaly oběma mužům odvahu, s jakou bylo rozhodnuto přistát právě zde. Původní plány počítaly s cílovou oblastí ve tvaru elipsy dlouhé 3 km a široké 2 km. Záhy však vyšlo najevo, že do Taurus-Litrow se tato elipsa nemůže vejít. Jenže právě toto údolí slibovalo velkou geologickou rozmanitost. Po dlouhých debatách se nakonec plánovači a management shodli na cílové oblasti ve tvaru kruhu o průměru 1 km. Rozhodnutí odráželo neustále se vyvíjející techniky navigace a navádění LM a také rostoucí sebevědomí všech zúčastněných. Během přiblížení na přistání se okolní srázy tyčily vysoko nad modulem a Cernan si nemohl dovolit žádnou chybu. Ovšem zmíněné sebevědomí bylo oprávněné a nyní astronauti stáli přesně tam, kde měli být. Taurus-Litrow měl začít vydávat svá tajemství…

Prožijte znovu dobu Apolla!

Insignie programu Apollo

Pokud jste se třeba během úterý na našem blogu začetli do článku o Jacku Schmittovi, možná jste na chvíli zalitovali, že jsou časy Apolla pryč. Vzrušující doba, kdy kosmonautika coby nové odvětví lidské činnosti konala převratné kroky jako na běžícím pásu a každý z nich s sebou nesl zhmotněnou budoucnost, je už bohužel minulostí. Od sedmdesátých let jsme se v oblasti pilotovaných letů nedostali dál, než na nízký orbit, přes všechny naděje a sliby nejrůznějších činitelů a politiků. Přednost dostává údajné řešení problémů zde, na Zemi. Abych byl upřímný, nezdá se mi, že by problémy ubývaly – spíše naopak. Přesto, nebo možná právě proto, kosmonautika ve srovnání třeba s vojenskými rozpočty živoří na kraji zájmu. Je pro mě těžko pochopitelné, že vojenský rozpočet USA z roku 2011 by zaplatil veškeré projekty za celou dobu existence NASA. Zkrátka, priority politiků (a bohužel i velké části voličů) jsou jinde, než ve vesmíru. Proto nám zejména v oblasti pilotovaného programu nezbývá, než se dívat zpět do minulosti a alespoň zprostředkovaně prožívat heroické chvíle, kdy jsme chodili po Měsíci a Mars byl zdánlivě na dosah.