Štítek ‘Gemini’

Gemini – Kosmonautická maturita (7. díl)

Posádka Gemini IV během výcviku

Mise Gemini IV měla znamenat v mnoha ohledech jistý přelom v pilotovaném programu USA. Prvotní plány pro druhý pilotovaný let Gemini nalinkované v dubnu 1963 počítaly s dlouhodobou misí o trvání až 7 dní, čímž by byl překonán dosavadní rekord sovětského Vostoku-5. Pro tak dlouhý let by musela být připravena technika včetně palivových článků, protože baterie by nebyly schopny po tak dlouhou dobu zásobovat loď energií. Proti týdenní misi se však postavil Dr. Charles Berry, šéflékař oddílu astronautů. Podle něj byl skok z pěti hodin u Gemini 3 na 168 hodin u následující mise příliš velký. Berry proto požadoval zkrácení mise na polovinu. Do karet mu hrál i problematický vývoj zmíněných palivových článků, s nimiž měl výrobce, firma General Electric, velké problémy. V srpnu 1964 pak šéf GPO Chuck Mathews skutečně oznámil vedení NASA, že mise druhého pilotovaného letu bude čtyřdenní. Dr. Chuck Berry nebyl spokojen ani s touto délkou letu, nakonec však dal svůj souhlas. I tak měla být tato mise zatím nejdelší v americké historii. Mezitím se však v letovém plánu objevil jeden zajímavý bod, jenž by znamenal velmi důležité vítězství nad dosavadním hegemonem dobývání vesmíru – Sovětským svazem. Paradoxní je, že když byl tento bod veřejně oznámen, téměř nikdo mu nevěnoval pozornost…

Gemini – Kosmonautická maturita (6. díl)

Uzavírání příklopů Gemini

Když se na podzim roku 1963 šéfastronaut Deke Slayton rozhodoval o obsazení křesel v prvních misích programu Gemini, měl na výběr celkem dvanáct astronautů. Tři zbyli z původní sedmičky Mercury a doplňovalo je devět mužů z druhé skupiny zvané „The New Nine“. Čtrnáct astronautů ze třetího náboru teprve začalo se základním výcvikem a pro rané mise Gemini tedy byli zatím nepoužitelní. Křeslo velitele první mise pochopitelně mělo připadnout zkušenému a schopnému astronautovi, proto Slayton zvolil Ala Sheparda. Pilota mu měl dělat Tom Stafford, člen „Nové devítky“. Záložní posádku mělo tvořit duo veterán Gus Grissom / nováček Frank Borman. Jenže, jak se říká, člověk míní… Personální obsazení letu vzalo zasvé koncem roku, kdy byl Shepard „uzemněn“ s diagnózou Ménièrův syndrom. Na místo Sheparda a Stafforda se posunula záložní posádka. Problém byl ale v tom, že Gus Grissom si evidentně příliš nerozuměl s Frankem Bormanem. Borman po letech vzpomínal na to, jak jej Grissom pozval k sobě domů na večeři, a přestože měl Frank z večera poměrně dobrý pocit, Grissom posléze dal najevo, že s ním nechce letět. Oba dva muži byli jednoduše příliš silnými osobnostmi na to, aby dokázali během výcviku i mise samotné spolupracovat. Ohledně délky a náplně letu také panovaly nejasnosti – v jeden okamžik se uvažovalo o osmnácti obletech Země, tedy přibližně jednom dni, pak převážila varianta se třemi orbity. Během letu měl být otestován palubní radar Gemini pomocí cvičného radarového cíle REP, ovšem podle mnohých během pouhých tří orbitů nebyl na pořádný test čas. Necelý rok před startem tak neměl první pilotovaný let Gemini jasnou posádku ani dobu trvání…

John Watts Young (1930-2018)

John Young - legenda

Tuto sobotu prošuměla éterem zpráva, které se věří jen velmi těžko a při které každého fanouška kosmonautiky píchne u srdce. Na svůj poslední let se vydala legenda mezi legendami, člověk, jenž sedlal tři různé kosmické lodě, z toho dvě z nich při inauguračních pilotovaných misích, prošel se po Měsíci a strávil v oddílu astronautů neuvěřitelných 42 let. Jen těžko se mezi elitním klubem mužů a žen, kteří měli možnost podívat se za hranice atmosféry, hledá někdo, kdo by dosáhl vyšších met. Pro každého, kdo se o vesmír jen trochu zajímá, byl John Young superhrdinou. Přes svůj status se nikdy nesnažil o publicitu, jeho skromnost a málomluvnost byly vyhlášené, stejně tak ovšem i jeho schopnosti. S Johnem Youngem odchází kus historie, ve kterém jsme se poprvé pokoušeli váhavě pronikat mimo náš známý svět a osobně nahlížet za oponu nebes. Nyní zbývá už jen pět lidských bytostí, které pod nohama cítily lunární prach…

Gemini – Kosmonautická maturita (5. díl)

Start Gemini

Dříve, než se jakákoli nová kosmická loď s posádkou zvedne ze startovní rampy, probíhá testovací fáze. Ta pochopitelně začíná na zemi a postupuje od testů jednotlivých subsystémů až po testy kompletního stroje. Sebelepší test však nenasimuluje podmínky a vlivy, jakým je loď vystavena v průběhu skutečného letu. Je tradicí, že předtím, než se do vesmíru vydá posádka, probíhají testovací bezpilotní lety, jež mají za cíl definitivně stanovit, zda je loď připravena k pilotovaným operacím. V dosavadní historii kosmonautiky bylo toto pravidlo porušeno pouze jednou, onou výjimkou byl americký raketoplán, jenž ke svému fungování potřeboval lidské zásahy. Jinak ovšem jak Sověti, tak Američané, tak i Čína své lodě nejprve zkoušejí v bezpilotním režimu. Týkalo se to i lodí Gemini. Přestože byla Gemini konstruována jako systém, jenž do značné míry spoléhal na funkci člověka, počítalo se s bezpilotními testy. Jejich určení a počet se však v průběhu času často měnil, až se nakonec ustálil na dvou misích.

Gemini – Kosmonautická maturita (4. díl)

Řez lodí Gemini

Gemini byla strojem, od něhož se očekával významný kvalitativní skok ve srovnání s jednoduchými kabinami Mercury. Měla to být skutečná kosmická loď se vším všudy a na rozdíl od své předchůdkyně neměla být odsouzena k pasivnímu kroužení kolem Země po trajektorii, již jí udělil její nosič. Doba, po kterou měla Gemini vydržet na orbitu, se již neměla počítat na hodiny, nýbrž na dny (dokonce i na týdny). A navíc se na palubě Gemini nenacházel jeden, ale hned dva astronauti. Úkol, který stál před inženýry firmy McDonnell a jejich protějšky v NASA, byl proto vskutku olbřímí. Bylo třeba vytvořit životní prostor pro dvě osoby a zabezpečit únikový mechanismus pro případ havárie; zajistit přežití posádky i fungování lodi po nezbytnou dobu včetně obnovy atmosféry v kabině po výstupu do prostoru; vytvořit pohonný a orientační systém; najít prostor pro vybavení nutné ke splnění specifických úkolů mise; najít způsob, jak provést setkání a spojení lodi s cílovým tělesem na orbitu a v neposlední řadě také vytvořit spolehlivý přistávací systém, jenž by byl schopen loď navést na přistání s přesností řádově vyšší než u Mercury. Při pohledu na požadavky, jež byly na Mercury Mark II a posléze Gemini kladeny, by jednoho rozbolela hlava. Když k tomu připočteme obrovský časový tlak (první lety Gemini s posádkou měly proběhnout v roce 1964, tedy sotva dva roky po formálním zahájení programu), je jasné, že všichni zúčastnění měli plné ruce práce. Jejich dílo však zůstává i dnes pomníkem lidské vynalézavosti, odhodlanosti a účelnosti. Lodě řady Gemini jsou jednoduše vzhledem k době svého vzniku uměleckým dílem…

Gemini – Kosmonautická maturita (3. díl)

Samokřídlo ve větrném tunelu

Projekt Gemini dostal při svém zrodu do vínku několik hlavních cílů. Krom dlouhodobých misí a rendezvous včetně spojení s jiným tělesem na orbitu bylo třetím cílem v pořadí řízené přistání na souši. První část, tedy řízený průchod atmosférou, byl žádoucí nejen coby akademické cvičení, s kontrolovanou trajektorií se totiž počítalo u Apolla během návratu od Měsíce. Dosavadní zkušenosti s návratem těles zpět do atmosféry byly jak na sovětské, tak na americké straně získány výlučně s využitím balistické trajektorie. Tu využívaly kabiny Vostok a Mercury a zjednodušeně řečeno znamenala, že před deorbitačním zážehem bylo třeba zorientovat kabinu, přesně dodržet čas zážehu a pak už bylo vše v rukou prozřetelnosti a astronaut byl pouhým pasažérem. To měla Gemini změnit. Druhá část onoho úkolu byla stejně důležitá: jestliže bude kabina schopna relativně přesného přistání a případných korekcí trajektorie, bylo by vhodné nechat ji dosednout na pevninu. Záchranné operace na moři znamenaly astronomické náklady nutné pro vydržování záchranných složek v daném oceánu, navíc přistání na hladinu, jakkoli výhodné z hlediska dimenzování přistávacího systému (voda působí jako solidní tlumič), s sebou neslo inherentní rizika, která se naplno ukázala například v případě letu Guse Grissoma při misi MR-4. Přistání v předem určené oblasti na pevnině bylo zkrátka mnohem více žádoucí. A ještě před oficiálním startem programu Gemini měli jeho tvůrci za to, že na obě části tohoto úkolu mají dobrý recept…

Gemini – Kosmonautická maturita (2. díl)

Bob Seamans

Každý správný obchodník si je velmi dobře vědom, že na jménu velmi záleží. Špatný název už dokázal pohřbít nejeden dobrý program či produkt. U nástupnického programu po Mercury nešlo ani tak o marketing, jako spíše o tradici. Všechny předchozí projekty NASA nesly pojmenování, jež mělo v sobě určitou symboliku. A Mercury Mark II nebylo zrovna označení, jež by dovolovalo hluboké výklady či nadchlo veřejnost. V závěru roku 1961 se rozběhlo hledání „slušivého“ označení nového programu. Tehdejší náměstek administrátora NASA Robert Seamans měl v prosinci na Industrial College of the Armed Forces (ICAF) přednášku na téma Mercury Mark II a vybídl posluchače, aby mu poslali návrhy na pojmenování tohoto programu. Jeden z lístků, jež tehdy doputovaly z pléna, nesl návrh „Gemini“. V průběhu prosince dostali stejnou možnost také pracovníci ústředí NASA. Mezi navrhovanými jmény bychom našli například „Orfeus“, „Diana“, „Valiant“, ovšem nejpřiléhavější název přinesl jistý Alex Nagy. Ten navrhoval, stejně jako onen student na ICAF, název „Gemini“. Latinsky toto slovo znamená „Blíženci“ nebo také „Dvojčata“. Podle Nagyho jméno Gemini dokonale vystihovalo jednak fakt, že nová loď měla nést dva členy posádky, stejně jako jeden z hlavních cílů, jímž mělo být rendezvous na orbitu. Název také symbolizoval jistou sounáležitost s předchozím programem Mercury. A v neposlední řadě astronomický symbol souhvězdí Blíženců, tedy „II“, korespondoval s oním „Mark II“ v dosavadním označení programu. Robert Seamans uznal coby autory návrhu oba muže – jak posluchače v auditoriu ICAF, tak Alexe Nagyho. Do historie však nakonec vešel pouze Nagy a onen posluchač zůstává dosud anonymní. 3. ledna 1962 byl nicméně název nového programu veřejně představen. 15. ledna byl pak Jim Chamberlin jmenován manažerem „Gemini Project Office (Kancelář projektu Gemini)“. Zrodil se program, jenž měl ukázat cestu k Měsíci…

Gemini – Kosmonautická maturita (1. díl)

Logo programu Gemini

Šedesátá léta byla pro kosmonautiku skutečným zlatým obdobím. Zejména pro Američany to byla, po počátečním šoku z ruských prvenství, doslova „doba zaslíbená“. V průběhu jediné dekády se agentura NASA posunula od opatrných výprav odvážných jedinců za hranice atmosféry až k výpravám na jiné kosmické těleso. Zatímco program Mercury má dodnes pro mnohé příchuť pionýrských počinů, nesporným vrcholem oné éry je program Apollo. Stovky tisíc lidí, jež Apollo pomáhali tvořit, dokázaly něco, co je dodnes téměř nepochopitelné a čemu ani v dnešní době nejeden laik (bohužel) nedokáže uvěřit. Tak trochu ve stínu veleúspěšného Apolla však zůstává program, bez něhož bychom legendární slova Neila Armstronga o velkém skoku pro lidstvo mohli poslouchat jen stěží – nebo o mnoho později. Program Gemini dnes bývá vnímán jako pouhý mezičlánek mezi Mercury a Apollem, ve skutečnosti si však tento program zasluhuje naši pozornost a mnohem, mnohem více uznání, než je mu doposud dopřáváno. Právě během tohoto programu Američané pokročili od jednoduchých nakouknutí do vesmíru po úkony, jež tvoří pomyslnou kosmonautickou maturitu, a bez nichž by cesta na Měsíc nebyla možná…

Richard Francis Gordon Jr. (1929-2017)

Richard "Dick" Gordon

Za celou existenci našeho lidského rodu se můžeme jako lidstvo pochlubit jen malou hrstkou těch, kteří pokořili hranice zemské atmosféry. K dnešnímu dni pouhých 552 jedinců stojí proti miliardám ostatních, kteří nikdy nespatřili Zemi z výšky několika desítek či stovek kilometrů. Ovšem i v této pětisethlavé skupince existuje jeden exkluzivní klub. Klub těch, co měli možnost spatřit náš domov v celé kráse coby modrou kuličku v černi nekonečného vesmíru. Pouhých 24 mužů opustilo hranice nízkého zemského orbitu a vydalo se k Měsíci. Onen klub se vytvořil v letech 1968-1972 a je obrovskou hanbou naší společnosti, že k nim za pětačtyřicet let nepřibyl ani jeden další člen. A co horšího – tito výjimeční mužové, kteří mohli na vlastní oči sledovat východ Země nad Měsícem a porovnat lunární nehostinnou a prázdnou krajinu s živoucími barvami a nádherou zeměkoule, pomalu odcházejí. Ještě začátkem týdne jich zbývalo patnáct. Od pondělní noci to již neplatí. Klub pozbyl dalšího ze svých členů…

Expresní linka na ISS

Tento čtvrtek mělo dojít k prvnímu letu ruské zásobovací lodi Progress po takzvaném superrychlém letovém profilu. Loď měla u Mezinárodní kosmické stanice zadokovat už 3,5 hodiny po startu. Doposud se používal rychlý letový profil v délce trvání šest hodin. Ke startu nakonec nedošlo a v náhradním termínu stanoveném na tuto sobotu bylo nakonec řečeno, že se poletí delším dvoudenním profilu a premiéra rychlejšího profilu se odkládá. To ale nebrání tomu, abychom se na tento zajímavý manévr nepodívali blíže. Možná někoho překvapí, že let k cílovému tělesu v délce trvání 3,5 hodiny není vůbec rekordní. Více už v článku.