Štítek ‘Galaxie’

Evropský průzkumník temných složek vesmíru

Evropa rozhodně nespí na vavřínech a pokračuje v nikdy nekončícím koloběhu vývoje stále nových sond. V dnešním článku se zaměříme na projekt, který se má do vesmíru vydat až ve čtvrtém čtvrtletí roku 2020, ale přesto si zaslouží pozornost už nyní. Evropský teleskop Euclid patří mezi projekty, které mohou změnit naše chápání vesmíru. Za svůj cíl si totiž neklade nic menšího, než průzkum temné hmoty a temné energie. Celá mise je charakterizována inovativními přístupy ve zpracování velkých objemů dat a vědci už se nemohou dočkat výsledků měření. V této době už je jasné, že projekt opouští rýsovací prkna a modelovací softwary a zhmotňuje se – výrazným milníkem je dodání tří špičkových senzorů pro přístroj NISP (Near-Infrared Spectrometer and Photometer).

Dva miliony hvězd během pěti milionů let

Evropská kosmická observatoř Gaia pilně posílá na Zemi přesná měření o poloze a pohybu hvězd, které tvoří naši Galaxii. Díky počítačovým modelům tak bylo možné vytvořit video, které ukazuje, jak se bude během následujících pěti milionů let měnit pozice dvou milionů hvězd v Mléčné dráze. Video je krásné na pohled, ale zároveň nám ukazuje, jak mocné údaje nám Gaia posílá. Když můžeme modelovat budoucí vývoj, mohli bychom se dočkat i zpřesnění našich znalostí o dosavadním vývoji Mléčné dráhy. Data z observatoře Gaia nám mohou prozradit, jak se hvězdy v našem okolí pohybovaly i před miliony let. Video navíc ukazuje jen některé hvězdy – Gaia sleduje řádově větší počet hvězd.

Nejpřesnější hvězdný metr slaví první rok ve vesmíru

V pátek 21.8.2015 završila astrometrická sonda Gaia svůj první pracovní rok na orbitu kolem libračního bodu L2 v plném pracovním režimu. U té příležitosti zveřejnila Evropská kosmická agentura toto úterý krátký přehled prozatimních vědeckých výsledků. Dlužno dodat, že jde o fenomenální úspěch na poli moderní astrometrie. Sondu na oběžnou dráhu vynesl ruský nosič Soyuz ST 19. prosince 2013 z kosmodromu v Kourou. Poté započala půlroční cesta do blízkosti bodu L2 ležícího přibližně 1,5 milionu kilometrů od Země (ve směru od Slunce, takže naše planeta slouží jako primární stínění před rušivým zářením naší domovské hvězdy).

Jak daleko se dostaly signály naší civilizace?

Ve sci-fi jde všechno velmi snadno. Hrdina prostě nasedne do své lodi ,zapne speciální pohon a už za pár hodin je u jiné hvězdy, pokud cestuje déle, může navštívit i cizí galaxii. Někteří diváci pak podlehnou mámivému dojmu, že vzdálenosti ve vesmíru nejsou tak hrozné. Jenže skutečnost přesahuje schopnosti lidského chápání. Nejvzdálenější hmotný vyslanec lidské civilizace – Voyager 1 je momentálně od Slunce vzdálen 18 světelných hodin a 8 světelných minut. V kosmickém měřítku je to ale pořád „za rohem“. Jeden důkaz naší existence však doputoval mnohem dál.

Překvapivá měření fádní galaxie v rentgenovém oboru

Detektory v rentgenovém oboru na oběžných drahách tvoří důležitou oporu našeho vesmírného výzkumu. To, že se zprávy o nich v posledních týdnech neobjevují na titulních stránkách médií, neznamená, že by nebylo o čem psát. Právě naopak. Jelikož atmosféra pohlcuje rentgenové záření už ve výškách 60 km nad hladinou moře, skutečný rozvoj tohoto podoboru astronomie začal až s nástupem kosmických teleskopů. Jedním z nich je doslovný rekordman – čtyřtunový XMM-Newton Evropské kosmické agentury se dostal na excentrickou oběžnou dráhu kolem Země v prosinci 1999. Od té doby provedl řadu zajímavých pozorování od objektů naší sluneční soustavy až po ten nejvzdálenější vesmír. Jedno z jeho posledních pozorování je obzvláště zajímavé a týká se prapodivné trpasličí galaxie.

Kosmická šňůra perel detektorem Chandra

Pomocí rentgenového detektoru Chandra se astronomům podařilo „zvážit“ rozlehlou galaktickou kupu v adolescentním vývojovém stadiu. Ta se navíc utvářela v době, kdy byl vesmír daleko mladší. Galaktickou kupu teď pozorujeme v relativně mladém věku pouhých osmi set milionů let po jejím vzniku. Zároveň tvořila součást vesmíru v době přibližně 3,3 miliard let po velkém třesku. Jde o jeden z nejhmotnějších a nejvzdálenějších objektů, u kterých se vědci snaží určit jeho hmotnost i další vlastnosti. Rozsáhlou strukturu objevil „konkurenční“ detektor Evropské kosmické agentury XMM-Newton. Pomocí měření teleskopu Chandra se pokusili astronomové odhadnout úhrnnou hmotnost kupy. Ta vychází na 400 bilionů Sluncí a nachází se asi 9,6 miliard světelných let od nás.

Hubbleův teleskop a miliony opuštěných hvězd

Asi každý z nás zakusil v dětství zvláštní pocit, kdy se nám podařilo zvednout pomocí magnetu sponku nebo jiný drobný kovový předmět. Bez problému překonáte gravitační působení celé naší planety snáze, než se nasnídáte. Je zajímavé, v jakém nepoměru se nachází některé ze čtyř základních sil našeho vesmíru. Ale pokud se vydáme do hájemství velmi hmotných objektů, přebírá veškerou aktivitu gravitace…O posledním programu Hubbleova teleskopu (hraničním poli Frontier Fields a souběžném Parallel Fields) jsme vás už informovali zde. Původní myšlenka celého projektu spočívala v tom, že jsme chtěli ještě podrobněji poznat celý pozorovatelný vesmír. Je skutečně tak homogenní a izotropický, jak nám to potvrdila předchozí Hubbleova hluboká a ultrahluboká pole? Nemáme se podívat ještě jiným směrem? Skeptici se do toho obuli v plné síle, ale tím vlastně přiměli personál teleskopu vymyslet zajímavý (a zřejmě poslední dlouhodobý) projekt v historii tohoto teleskopu.

XMM Newton nalezl binární galaktické jádro

Systém binárních supermasivních černých děr

O tom že naprostá většina galaktických jader ve svém středu ukrývá supermasivní černou díru už dnes asi nikdo nepochybuje. Ale co třeba dokonce dvojice černých děr? Nekonečný vesmír má v záloze i takovouto možnost. Pojďme spolu za vydatné asistence evropské rentgenové observatoře XMM Newton nahlédnout do nitra galaxie s tradičně poetickým jménem SDSS J120136.02+300305.5, kde se právě taková pozoruhodná dvojice nachází.

Hubbleův teleskop měřil pohyby hvězd v Magellanově oblaku

Díky pozorování HST cílenému na našeho trpasličího galaktického souputníka, Velký Magellanův oblak (LMC, PGC 17223), byli poprvé v dějinách astronomie vědci schopni měřit jeho rotační moment pomocí změření drobných rozdílů v pohybech místních hvězd. A opravdu nejde o fádní či nudné zjištění. Výsledky měření poukazují na to, že hvězdy oběhnou centrum Velkého Magellanova oblaku přibližně jednou za 250 milionů let – to je takřka stejná doba, kterou trvá našemu slunečnímu systému, aby jednou oběhl centrum Galaxie.

A opravdu nejde o fádní, či nudné zjiištění. Výsledky měření poukazují na to, že hvězdy oběhnou centrum Velkého Magellanova oblaku přibližně jednou za 250 milionů let – to je takřka stejná doba, která trvá našemu slunečnímu systému aby jednou oběhl centrum naší Galaxie.