Štítek ‘Gagarin’

Kosmický šatník 1. díl

Piers Sellers ve skafandru EMU

Jestliže vyzvete libovolného jedince, aby namaloval kosmonauta, můžete si být téměř jisti, že fyziognomie nakreslené postavy bude bezpečně skryta za konturami pracovního oděvu, zvaného skafandr. Zatímco mnozí zájemci o kosmonautiku se zabývají i těmi nejtitěrnějšími detaily konstrukce kosmických lodí, modulů a stanic, není výjimkou, že právě skafandry jsou přehlíženým detailem. Onen detail ale v sobě skrývá hodně fascinujících konstrukčních řešení a nezřídka má také neméně fascinující historii. V žádném případě se nejedná pouze o jakýsi „vzduchotěsný vak ve tvaru lidské postavy“. U jednodušších verzí je poslední bariérou mezi tělem a vakuem v případě, že jeho velký bráška v podobě samotné kosmické lodi selže, u složitějších typů se jedná o samostatnou miniaturní kosmickou loď, která je schopna udržet člověka naživu v neuvěřitelně drsných podmínkách a navrch je schopna zajistit i jeho práceschopnost. Jak vlastně vypadaly skafandry, které psaly historii? V tomto seriálu se postupně pokusíme „probrat“ šatník kosmonautů a astronautů tak, jak se v průběhu dobývání vesmíru vyvíjel.

TOP5: Délka pobytu v kosmu

Všechno jednou končí. Této kruté pravdě neuteče ani dospělácká dovolená, ani dětské prázdniny. Stejně tak i náš seriál TOP 5, který vycházel každý prázdninový pátek, dnešním dílem končí, nebo si alespoň dává desetiměsíční pauzu – jak se dočtete v závěru článku. V redakci jsme proto přemýšleli, jaké téma vybrat pro zakončení první série našeho oblíbeného seriálu. Chtěli jsme, aby téma bylo důstojné, ale přitom odlehčené – žádné havárie ani nic podobného. Nakonec jsme se rozhodli, že Vám dnes připomeneme kosmonauty, u kterých hrála hlavní roli délka pobytu ve vesmíru.

Jurij Gagarin má v Praze svou bustu

Kosmonautika, to není jen atraktivní současnost a nadějemi ověnčená budoucnost. Náš milovaný obor má velmi pestrou historii, která si zaslouží, abychom si ji připomínali. Ostatně i na našem blogu pravidelně vychází články, které přináší informace z doby již dávno minulé a připomínají nám často pohnuté osudy vesmírných pionýrů, bez kterých bychom nikdy nebyli tam, kde jsme dnes. Je proto chvályhodné, že se Praha dočkala fyzické připomínky hrdiny největšího – prvního světového kosmonauta Jurije Gagarina.

Vesmírné osudy 31. díl – Jurij Gagarin

Gagarin

Kádr kosmonautů se během první poloviny šedesátých let pomalu rozrůstal. Přibyly první ženy, k výcviku nastoupili také civilní kandidáti z konstrukční kanceláře OKB-1. Hlavně díky nim se celková úroveň technických vědomostí kosmonautického oddílu zvedla na novou úroveň. Noví kandidáti byli disciplinovaní, cílevědomí, vzdělaní. Oproti prvnímu výběru, kdy se kladl důraz na nízký věk, dokonalé zdraví a relativně malou postavu, se nyní do zvažování výběrové komise vkrádaly nové aspekty: akademické vzdělání a technické nadání. Fyzické předpoklady sice zůstaly nutností také, nicméně ustoupily mírně do pozadí. Jako příklady mohou sloužit kosmonauti z první vícemístné mise Voschod-1: Konstantin Feoktistov rozhodně nebyl žádným sportovcem a jeho zdraví bylo podlomeno ještě z válečných let, Boris Jegorov zase oplýval ne zcela orlím zrakem. Přesto startovali do vesmíru na misi, která krom jiného zaznamenala jeden zajímavý rekord: jednalo se o první let, který skončil pod vedením jiné vlády, než v okamžiku, kdy startoval. 12. října 1964, v den startu Voschodu-1, byl Nikita Chruščov povolán z dovolené na Krymu, aby se stal svědkem vlastního politického pádu. Na jeho místo nastoupil Leonid Brežněv. Jurij Gagarin vše sledoval a není pochyb o tom, že si uvědomoval konec svých zlatých časů. S Brežněvem se nikdy neměli v lásce, navíc z jeho bývalého ochránce Nikity Chruščova se stala persona non grata. Okolnosti rozhodně nebyly nakloněny Jurovu návratu do kosmu, jakkoli o něj usiloval…

Vesmírné osudy 30. díl – Jurij Gagarin

Gagarin se svými rodiči

Tu středu uprostřed dubna to ve vesničce Klušino vypadalo na krásný den. Alexej Ivanovič Gagarin vstal brzy a vydal se opravovat střechu na jedné z budov kolchozu. Před několika týdny onemocněl, ale teď se cítil mnohem lépe. Čerstvý vzduch mu udělá jen dobře. Hleděl si své práce na krovu stavení, když najednou k němu přišel jeden z kolchozníků. Začal se Alexeje vyptávat na jeho syna. „Co s ním pořád máš?“, zeptal se zmatený Alexej. „Ty jsi to neslyšel? V rádiu říkali, že major Gagarin lítá ve vesmíru!“ „Ale ne, můj syn je jen nadporučík. Ale stejně je to hezká náhoda s tím jménem, že?“, usmál se Alexej Ivanovič. Událost jej přesto zaujala, a tak se rozhodl, že se zajde podívat na místní Sovět (obdoba našeho obecního úřadu) a poptá se, co a jak. Když strčil hlavu do místnosti předsedy, podivil se, kolik je tam natlačeno lidí. Předseda Birjukov zrovna s kýmsi hovořil telefonem, a když Alexeje uviděl, zakřičel přes vzrušený šum hlasů shromážděných lidí do sluchátka: „Já nepotřebuju žádné záznamy o narození, mám přímo tady jeho otce! Hned vám ho předám!“ Za okamžik už konsternovaný Alexej Gagarin poslouchal, jak mu oblastní předseda Sovětu říká, že musí okamžitě přijet za ním, do Gžatsku.Pár minut poté už traktor s otcem prvního kosmonauta světa směřoval rozblácenými cestami k městu a Alexej Ivanovič Gagarin přemýšlel, co se to vlastně k čertu děje…

Vesmírné osudy 29. díl – Jurij Gagarin

Render Vostoku na orbitu

Když se 10. dubna 1961 sešla Státní komise pod vedením Konstantina Rudněva a maršála Kirilla Moskalenka, kromě zhodnocení probíhajících příprav schválila také letový plán první pilotované mise v dějinách. Na papíře vše vypadalo nekomplikovaně a úhledně. Let měl odstartovat 12. dubna v 9:07 moskevského času. O dvě minuty později se měly oddělit čtyři postranní bloky prvního stupně, v 9:12 měl svou práci ukončit i centrální druhý stupeň. Třetí stupeň, původně používaný při vypouštění automatů řady Luna, měl na svou práci přibližně 6 minut. Deset sekund po jeho dohoření se měl Vostok s Gagarinem od nosiče oddělit a započít samostatný let. V 9:50, v zemském stínu, se měla započít příprava na přistání- nejprve se Vostok měl automaticky zorientovat tak, aby po vylétnutí ze stínu byl ve správné poloze vzhledem ke Slunci. V 10:25 mělo dojít zapálení brzdícího motoru a tím měla začít fáze návratu do atmosféry. O 11 minut později byla předpokládána destrukce antén žárem, a tedy i ztráta spojení s kosmonautem. V 10:44:12 měl proběhnout poslední milník historické cesty- katapultáž kosmonauta z lodi s následným samostatným sestupem pod padákem. Vše bylo logicky uspořádáno, promyšleno, vypočteno a v rámci možností odzkoušeno. Ale skutečnost je mnohdy jiná, než plány. A Gagarin to měl brzy pocítit na vlastní kůži…

Vesmírné osudy 28. díl – Jurij Gagarin

První trojice kosmonautů

Přípravy na start člověka finišovaly. Přestože z dosavadních sedmi startů bezpilotních pouze tři skončily úspěchem, nebylo možno otálet. Na druhé straně světa, v USA, se chystala NASA vypustit do vesmíru svého člověka. Byť se mělo jednat „pouze“ o balistický skok, práh vesmíru by tím pádem překročila jako první noha Američana. Sověti netušili o problémech, které měli Američané při svém posledním pokusu, nazvaném MR-2, během něhož měl pasažér kabiny šimpanz Ham docela namále. Na obou stranách Atlantiku se zúčastnění tvářili, že vše je v nejlepším pořádku, všechno jde jako po másle, a někde v koutku duše se snažili nemyslet na zákony pravděpodobnosti. Gagarin a jeho kolegové o opakovaném selhávání bezpilotních Vostoků věděli, přesto byli ochotni- ne, oni se přímo prali o to, kdo usedne do kabiny temperamentního stroje jako první. Konkurence se nyní smrskla na tři mladé piloty- Jurije Gagarina, Germana Titova a Grigorije Něljubova. Na sklonku zimy proběhlo fotografování trojice na různých místech Moskvy pro propagandistické účely. Na jedné z fotografií stojí tři mladí důstojníci na Rudém náměstí a zdají se být v družném hovoru. Zatímco Titov za pomocí gestikulace hovoří, Něljubov s vážným výrazem a Gagarin s úsměvem naslouchají. Za několik měsíců bude z jednoho z nich globální hrdina, další z mladíků pořádně naštve své nadřízené a zbývající z trojice nastoupí pomalou cestu do zapomnění a jeho obličej bude posléze vymazán ze všech oficiálních fotografií…

Vesmírné osudy 27. díl – Jurij Gagarin

První oddíl kosmonautů

Jaro 1960. Dvacítka mladých mužů procházela náročnou fyzickou přípravou na jednom z moskevských stadionů. Ne že by jim pohyb vadil- byl mezi nimi například i atletický šampion. Ale příprava byla skutečně náročná. K pohodě nepřidal ani fakt, že ubytování pro novopečené členy oddílu bylo eufemisticky možno nazvat jako ne zcela odpovídající. Většina mládenců s sebou do Moskvy přivedla své mladé rodiny a ty se nyní musely tísnit v malých pokojíčcích ubytovny na základně Chodynka v severní části Moskvy. Skupině mladých důstojníků to až tak nevadilo- jejich režim byl hektický. Teoretické lekce byly prokládány vyčerpávajícím programem, který zahrnoval gymnastiku, atletiku včetně běhů na dlouhé trati za každého počasí, posilování různých svalových skupin, cvičení zaměřená na zvyšování odolnosti vestibulárního aparátu, jízdy na centrifuze, zkrátka cokoli, co lze vymyslet k týrání hrdých pilotů- stíhačů. Na konci každého dne po příchodu do dočasného domova na ubytovně sotva prohodili pár slov s manželkou a padali na lůžka nebo otevírali sešity s poznámkami, aby dohnali to, co si na teoretických lekcích nestačili zapamatovat. A to byl jen začátek. Ale každý z nich se ve skrytu duše radoval- oni byli těmi vyvolenými, jeden z nich se stane prvním, který splní dávnou touhu člověka po vesmíru. Který z nich to asi bude?

Vesmírné osudy 26. díl – Jurij Gagarin

Gagarin po prvním samostatném letu

Dva roky učiliště ubíhaly jako voda a přestože Gagarin nebyl rozhodně nejlepším, jeho houževnatost učinila na instruktory velký dojem. Možná už tehdy začalo v jejich hlavách klíčit zářivé hodnocení, které bude na konci oněch dvou let charakterizovat tohoto mladého důstojníka: „(…) Během výcviku v učilišti se projevil jako disciplinovaný a politicky uvědomělý kadet. Řády Sovětské armády zná a řídí se jimi. Materiální a tělesná příprava je dobrá, teoretická- výtečná. Letový program úspěšně zvládl a získal základní dovednosti, které dokázal upevnit. Létání miluje, létá směle a sebevědomě. Státní zkoušky z techniky pilotáže a bojové přípravy vykonal s hodnocením „výborně“. Materiální část letounu dobře zná. Učiliště absolvoval mezi nejlepšími. (…)“
Málokdo si dokáže představit, jaké úsilí se muselo skrývat za těmito slovy. 26. března 1956 se odehrál zlom, jaký přichází v životě každého vojenského pilota- ten den měl MiG-15 pouze pro sebe, tentokrát za ním neseděl žádný instruktor. Kdyby někdo přetočil film času zpět, nestačil by se divit: z Jury Gagarina, vyhublého, usměvavého kluka z vesnice se stal sebevědomý důstojník, jehož štíhlá postava se obalila svaly, ovšem věčný úsměv mu z tváře nezmizel. I když- nechybělo mnoho. V čase, kdy začala letová příprava kadetů, to vypadalo, že Jurijovy dny v učilišti jsou sečteny…

Vesmírné osudy 25. díl – Jurij Gagarin

Gagarin 1950

Mladému muži v kabině burácejícího stroje splašeně tlouklo srdce. Je to tady, konečně nastal ten vysněný okamžik. Byl nervózní, ale ovládal se. Teď nesmí nic pokazit, není tu nikdo, kdo by jej upozornil na chybu, nebo za něj něco napravoval. Najednou se před ním otevřel úžasný pohled: obzor jakoby se potopil někam do hloubky, zemi, kterou tak dobře znal, najednou viděl ze zcela jiné perspektivy. Přestože tento pohled zažil častokrát předtím, teď to bylo jiné. Teď tu byl jen on a jeho stroj. Jurij Gagarin se ještě jednou rozhlédl, aby si do paměti vtisknul ono nádherné panorama, a pak svou mysl rychle přiměl vrátit se zpět do kabiny. Nesoustředěnost by se mu mohla rychle vymstít. Byl nádherný třetí červencový den roku 1955 a Jura, jak mu všichni říkali, se právě poprvé samostatně vznesl k obloze na křídlech spolehlivého Jaku-18. Před přistáním natahoval krk, aby lépe viděl na orientační body, používané během poslední fáze letu. Když se svým Jakem roloval ke skupince, ve které stál jeho instruktor, uvědomil si, že nesmí zapomenout na krabičku cigaret, kterou pro něj má jako tradiční dárek po prvním sóle. Onoho letního dne Jurij Gagarin svázal svůj osud s oblohou, osud, který jej zavede až tam, kam se žádný letoun nedostane…