Štítek ‘Apollo’

John Watts Young (1930-2018)

John Young - legenda

Tuto sobotu prošuměla éterem zpráva, které se věří jen velmi těžko a při které každého fanouška kosmonautiky píchne u srdce. Na svůj poslední let se vydala legenda mezi legendami, člověk, jenž sedlal tři různé kosmické lodě, z toho dvě z nich při inauguračních pilotovaných misích, prošel se po Měsíci a strávil v oddílu astronautů neuvěřitelných 42 let. Jen těžko se mezi elitním klubem mužů a žen, kteří měli možnost podívat se za hranice atmosféry, hledá někdo, kdo by dosáhl vyšších met. Pro každého, kdo se o vesmír jen trochu zajímá, byl John Young superhrdinou. Přes svůj status se nikdy nesnažil o publicitu, jeho skromnost a málomluvnost byly vyhlášené, stejně tak ovšem i jeho schopnosti. S Johnem Youngem odchází kus historie, ve kterém jsme se poprvé pokoušeli váhavě pronikat mimo náš známý svět a osobně nahlížet za oponu nebes. Nyní zbývá už jen pět lidských bytostí, které pod nohama cítily lunární prach…

Richard Francis Gordon Jr. (1929-2017)

Richard "Dick" Gordon

Za celou existenci našeho lidského rodu se můžeme jako lidstvo pochlubit jen malou hrstkou těch, kteří pokořili hranice zemské atmosféry. K dnešnímu dni pouhých 552 jedinců stojí proti miliardám ostatních, kteří nikdy nespatřili Zemi z výšky několika desítek či stovek kilometrů. Ovšem i v této pětisethlavé skupince existuje jeden exkluzivní klub. Klub těch, co měli možnost spatřit náš domov v celé kráse coby modrou kuličku v černi nekonečného vesmíru. Pouhých 24 mužů opustilo hranice nízkého zemského orbitu a vydalo se k Měsíci. Onen klub se vytvořil v letech 1968-1972 a je obrovskou hanbou naší společnosti, že k nim za pětačtyřicet let nepřibyl ani jeden další člen. A co horšího – tito výjimeční mužové, kteří mohli na vlastní oči sledovat východ Země nad Měsícem a porovnat lunární nehostinnou a prázdnou krajinu s živoucími barvami a nádherou zeměkoule, pomalu odcházejí. Ještě začátkem týdne jich zbývalo patnáct. Od pondělní noci to již neplatí. Klub pozbyl dalšího ze svých členů…

Expresní linka na ISS

Tento čtvrtek mělo dojít k prvnímu letu ruské zásobovací lodi Progress po takzvaném superrychlém letovém profilu. Loď měla u Mezinárodní kosmické stanice zadokovat už 3,5 hodiny po startu. Doposud se používal rychlý letový profil v délce trvání šest hodin. Ke startu nakonec nedošlo a v náhradním termínu stanoveném na tuto sobotu bylo nakonec řečeno, že se poletí delším dvoudenním profilu a premiéra rychlejšího profilu se odkládá. To ale nebrání tomu, abychom se na tento zajímavý manévr nepodívali blíže. Možná někoho překvapí, že let k cílovému tělesu v délce trvání 3,5 hodiny není vůbec rekordní. Více už v článku.

Odešel muž, který jako poslední kráčel po Měsíci

Dnes zasáhla svět kosmonautiky smutná zpráva – náš svět opustil ve věku 82 let Eugene Andrew „Gene“ Cernan – bývalý astronaut NASA, jehož kořeny sahají až do Československa. Cernan byl členem výběru astronautů, které NASA přijala v roce 1963. Do historie se zapsal jako poslední muž, který kráčel po povrchu Měsíce. V rámci mise Apollo 17 sem zamířil společně s geologem Harrisonem Schmidtem. Kapitán amerického námořnictva se ještě předtím při misi Gemini 9A stal druhým Američanem, který vykonal výstup do volného prostoru a při misi Apollo 10 plnil roli pilota lunárního modulu. Gene se vydal na svůj poslední let v kruhu rodiny.

Vesmírná architektura (3. díl)

Mars habitat

Pro naše předky byl kvalitní domov otázkou přežití. Podobné nároky máme však i dnes. Pocit bezpečí je pro nás stejně důležitý jako kdysi. Umění stavět v sobě ukrývá odvěkou touhu člověka po hledání dokonalosti, krásy, identity a kultury. Jak s tím však souvisí vesmírná architektura? Zejména tím, že se snaží tyto hodnoty nově uplatnit také ve vesmíru. Vítejte u dalšího dílu našeho seriálu, ve kterém jste již měli možnost seznámit se s historií vesmírné architektury. A myslím, že právě teď je ta vhodná chvíle podívat se také na to, co se pod tímto pojmem vlastně skrývá. Tento obor byl totiž překvapivě definován až v 21. století a to i přesto, že je reálně využíván téměř od počátku pilotovaných letů do vesmíru. Tehdy však nebyl ještě pojmenován. Zatímco architektura na Zemi potřebuje nosné a opěrné body a to zejména vertikály, jako jsou sloupy, klenby, tunely nebo stěny, zkrátka vše, co je nezbytné, aby konstrukce byla schopna unést vlastní tíhu, v prostředí s jinou gravitací se mění pravidla a architekturu zde je třeba chápat zcela jinak.

Skylab – laboratoř na nebesích (10. díl)

Skylab

Stroj, na jehož palubě se toho tolik odehrálo, byl od počátku února 1974 v pasivním stavu a jako tichá, neživá masa oblétával na své zdánlivě nekonečné pouti planetu. Skylab byl uveden do spánkového režimu, kdy byly aktivní pouze radiové přijímače. Přestože byl původně koncipován zhruba na roční misi, neoficiálně se počítalo s tím, že se k němu astronauti ještě v budoucnu vrátí. Vzhledem k faktu, že sesterská stanice Skylab B byla sice z větší části hotova, avšak peníze na její dovybavení a vypuštění nehodlali politici uvolnit, byl návrat na Skylab zajímavou alternativou. Projekt Apollo, jenž poskytoval programu Skylab transportní kapacity, však skončil společnou americko-sovětskou misí v létě 1975 a v americkém programu pilotovaných letů nastalo na nějaký čas vakuum. Času ovšem bylo zdánlivě dost. Skylab byl před opuštěním poslední posádkou „pošťouchnut“ na mírně vyšší oběžnou dráhu a podle balistických propočtů, vycházejících z aktuálních údajů o celkové hmotnosti stanice a o stavu atmosféry, byl jeho zánik predikován zhruba na březen roku 1983. Do té doby však bude určitě uveden do provozu systém Space Shuttle, pomocí nějž by mohli astronauti vdechnout Skylabu nový život. Jenže nikdo nemohl předvídat, že proti Skylabu se postaví ten samý objekt, jenž byl hlavním předmětem vědeckého výzkumu na stanici – Slunce…

Skylab – laboratoř na nebesích (9. díl)

Skylab

Sobota 9. února byla zvláštním okamžikem v kontextu amerického pilotovaného programu. Právě toho dne byla deaktivována stanice Skylab. Do tohoto dne existovaly pro její využití přesné plány, harmonogramy a prostředky. Od roku 1969 se stanicí nepřetržitě zabývaly stovky a tisíce lidí, kteří pomáhali nejprve stanici navrhnout, zkonstruovat, vypustit, pomoci vstát z mrtvých, zabydlet ji. Do tohoto dne byl Skylab také jedinečnou laboratoří, ve které pracovaly tři posádky a další se k tomu alespoň chystaly. V obdobích, kdy byla stanice dočasně neobydlena, operátoři ze Země ovládali některé aparatury, aby se co nejvíce maximalizovala příležitost k vědeckým pozorováním. A teď byla najednou stanice jen tichým, potemnělým a neživým kusem hmoty, pomalu kroužícím kolem naší planety. Ačkoliv – tak úplně neživým kusem hmoty vlastně nebyla. Zástupy lidí měly ke Skylabu osobní vztah, neboť do tohoto stroje investovaly kus vlastního života. Přestože před stanicí stála poměrně nejistá perspektiva, svým způsobem se její život dostal do nové fáze. Vědci a výzkumníci se mohli vrhnout na záplavy dat, snímků, filmů a artefaktů, které astronauti ze Skylabu přivezli. Ne, v únoru 1974 se Skylab nerozloučil – až nyní vlastně konečně přišel čas ohlédnout se za aktivitami na jeho palubě a začít sklízet plody…

Skylab – laboratoř na nebesích (8. díl)

Emblém mise Skylab SL-4

Bylo to jako jeden obří paradox… Tato posádka měla ze všech ostatních nejvíce času k tomu, aby se připravila na svoji misi, jež měla být dosud nejdelším pilotovaným kosmickým letem v historii – a přesto se musela spokojit s drobky simulátorového času, které jim přenechaly dvě předchozí posádky. Když se zdálo, že členové této posádky mají svoji misi zvládnutou tak, že ji dokáží provést téměř se zavřenýma očima, začaly ze všech stran přicházet výzkumné týmy s novými experimenty, u nichž nebyl čas ani pořádně přečíst manuály, natož nacvičit příslušné postupy. Pak se postavila na zadní nosná raketa. Potom vestibulární aparát chlapíka, u kterého se problémy čekaly nejméně. A když byli astronauti konečně na stanici zabydleni, řídicí středisko tvrdošíjně odmítalo pochopit, že den má jen čtyřiadvacet hodin. Jedno z nejvíce očekávaných pozorování skončilo malou globální blamáží (byť ne vinou posádky) a aby toho nebylo dost, astronauti dostali neprávem nálepku vzbouřenců a obyčejná malá chyba v komunikaci byla stále dokola rozebírána v celostátním tisku. Ne, posádka Jerryho Carra rozhodně neměla na růžích ustláno. Čas ovšem ukázal, že to, co během svého pobytu na Skylabu dokázali, přineslo všem užitek a vědcům zajistilo práci na dlouhá léta…

Skylab – laboratoř na nebesích (7. díl)

Emblém mise SL-3

Ve specifickém oboru, jakým je kosmonautika, není výjimkou, když je start přeložen na pozdější termín. Může se tak stát měsíce před plánovaným startem, ovšem i pár minut nebo dokonce sekund před očekávaným okamžikem vzletu. Důvodů mohou být tisíce, od počasí přes poruchy pozemního vybavení až po problémy s nosičem či jeho nákadem samotným. Ovšem naprostou výjimkou jsou naproti tomu případy, kdy je start přeložen na dřívější datum. Jednou z oněch výjimek byla mise SL-3 – tedy druhý pilotovaný let ke Skylabu. Ještě v době, kdy na stanici pracovala Conradova posádka, probíhala v zákulisí programu jednání právě v tomto duchu. Vedení programu dělal vrásky na čele Parasol, u něhož si nebyl nikdo jist úrovní poškození solárními paprsky. Parasol byl konstruován pouze coby dočasné krátkodobé řešení a nebylo moudré spoléhat na něj příliš dlouho. Podle všech zúčastněných by měl být co nejdříve nahrazen plachtou Marshall sail, na jejíž vylepšené verzi se ve středisku Marshall pracovalo. Druhým důvodem k hlubokému zamyšlení byly pomocné nebo také měřící gyroskopy (tzv. rate gyros). Ty měly snímat úhlové rychlosti stanice a údaje předávat elektronickému mozku Skylabu. Ten v případě nutnosti změnil nastavení hlavních gyroskopů, jež dokázaly měnit polohu stanice v prostoru. Ovšem o věrohodnosti údajů z těchto pomocných gyroskopů začali operátoři pochybovat už v době před příletem první posádky. Gyroskopy umístěné na ATM snášely velmi špatně teplotní výkyvy během snah o záchranu stanice a jevily sklony k přehřívání a „driftu“ tedy pomalému vychylování z dané polohy. V průběhu mise první posádky se problémy s gyroskopy začaly horšit natolik, že nebylo jisté, zda Skylab přežije plánovanou přestávku mezi odletem první posádky a příletem posádky druhé. Přítomnost astronautů a transportní lodi byla klíčová. Po prvních jednáních na konci května bylo 6. června definitivně rozhodnuto o urychlení startu druhé posádky. Mise SL-3 měla nově místo 8. srpna odstartovat 27. července. Později bylo datum upraveno o jeden den na 28. červenec, aby byly zajištěny lepší podmínky pro sblížení a dokování. Jestliže předtím byly přípravy na let SL-3 tradičně hektické, nyní se tempo změnilo na téměř frenetické…

Skylab – laboratoř na nebesích (6. díl)

"chybná" nášivka první mise ke Skylabu

Pátek 25. května 1973 byl pro floridský kosmodrom poměrně netypickým dnem. Přestože se do vesmíru chystala první expedice k orbitální stanici Skylab, jednalo se o start s nejmenším počtem diváků v rámci celého pilotovaného programu Apollo. Kvůli neočekávané krizi a odkladu startu nejprve o pět dní a posléze o dalších pět dní bylo na plážích kolem KSC jen pár tisíc vytrvalců, kteří byli schopni a ochotni o deset dní prodloužit svou dovolenou. Manželky a děti astronautů nebyly přítomny – školní povinnosti se nedaly obcházet donekonečna. To však nebyla jediná zvláštnost, jež provázela start mise SL-2, jak byla první výprava nazývána. Už samotný název mise byl poněkud zavádějící. Původně měl být let Pete Conrada a jeho posádky označen jako SL-1. V průběhu příprav ale kohosi napadlo, že označení SL-1 by měl dostat start samotného Skylabu a číslování pilotovaných letů se teď příslušně posunulo. Jenže všechny tři hlavní posádky už měly v té době hotovy emblémy svých misí. Desítky nášivek a odznáčků byly už vyrobeny a nebyl čas na jejich úpravu. Conradův let se tedy stal prvním, ve kterém označení mise neodpovídalo jejímu oficiálnímu emblému. A do třetice – zcela v souladu se svou pověstí – Pete Conrad uvažoval, jak by odlehčil atmosféru během startu a, jako vždy, nepotřeboval uvažovat příliš dlouho. Pár sekund poté, co se Saturn IB v 9:00 místního času (13:00 UTC) zvedl do vzduchu a minul vrchol obslužné věže, ozvalo se Conradovo hlášení s trochu upraveným volacím znakem: „Věž volná, Houstone, tady Skylab-2-Opravíme-Cokoli, začal program rotace a sklonu!“ Atmosféru v řídicím středisku to skutečně trochu odlehčilo, nicméně Conrad by možná nebyl tak rozverný, kdyby tušil, jak málo dělilo jeho nosič od obřího průšvihu…