Archiv rubriky ‘Historie’

Vostok – úsvit věku kosmického (31. díl)

Vostok

Konstrukce, na níž byla založena loď 3KA „Vostok“, byla neobyčejně vydařenou a životaschopnou platformou. Projektantům soustředěným kolem Konstantina Feoktistova v případě pilotované lodi a Jevgenije Rjazanova v případě rozvědné varianty stroje, se podařil doslova „majstrštyk“. Koncepce, kdy byl stroj vyvíjen paralelně pro různá použití, předznamenal dlouhou kariéru tohoto nevšedního aparátu. To, že ukončením programu pilotovaného programu Vostok a nepilotovaného programu první generace rozvědných družic Zenit nezmizely důvěrně známé rysy kulovité návratové kabiny a přístrojového úseku se dvěma komolými kužely coby poznávacím znamením ze scény, je dokladem inženýrské invence, jasnozřivosti a šťastné ruky při výběru tvaru, koncepce, charakteristik a výrobních nároků. A tak ještě dnes, dlouhá desetiletí poté, co název Vostok zmizel z každoročních soupisek startů, občas nad našimi hlavami létá družice, která je přímým potomkem onoho slavného prapředka, který otevřel lidstvu bránu k pohledům na rodnou planetu z vesmíru. A poté, co se pootevřely archivy, objevily se na denním světle také nikdy nerealizované plány, které měly Vostok povýšit na novou úroveň. Byť tyto plány zůstaly v drtivé většině pouze na papíře, nepostrádají ani dnes zajímavost a jsou také dokladem toho, jakým způsobem tehdy přemýšleli tvůrci sovětského pilotovaného programu…

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (5.díl)

Dyna Soar, další z řady x-plánů, který se ovšem nikdy nedostal až k praktickému použití. Tento projekt o čtvrt století předběhl americký raketoplán. Prošel si velice složitým vývojem, aby nakonec nikdy nevzlétl. Z vývoje Dyna Soar mohl těžit i letoun X-15, který jsme zde už probírali. Právě systém stabilizace řízení SAS pocházel z Dyna Soar. Jako i jiné technologie té doby, měl i Dyna Soar svůj původ v nacistickém Německu. Základem raketového bombardéru se stal koncept letu „skip-glide trajectory“ s užitím vztlakového tělesa, jako bombardéru. Tento koncept patří do skupiny tzv. lifting bodies. Možnosti, které tato nová technologie nabízela ihned zaujala armádu, protože nabízela možnost bombardovat cíle na obrovské vzdálenosti s možností návratu. Zkonstruovat takovýto stroj, ale nebylo zdaleka jednoduchou záležitostí v mnoha směrech. 

Vostok – úsvit věku kosmického (30. díl)

Koroljov během neformálního setkání dva dny před Gagarinovým startem

Dva dny před Gagarinovým startem při neformálním setkání v altánu nad Syr-Darjou Sergej Koroljov vyjádřil přesvědčení, že již v roce 1962 bude k dispozici nová trojmístná kosmická loď „Sever“. Její první stopy bychom našli na jaře 1959, postupně nabrala podobu nám známé lodi Sojuz, nicméně plánované rozměry i hmotnost byly o polovinu větší. Jak se ale (nejen) v kosmonautice až příliš často stává, koncept nikdy nebyl v dané podobě realizován. Jeho místo na konci roku 1962 zaujala loď 7K, která posléze, podle celkového projektu „vláčku“ pro oblet Měsíce, jehož byla součástí, obdržela jméno Sojuz. Jenže než měla být hotova, uběhlo by poměrně mnoho času, který bylo třeba nějak vyplnit. Mnozí měli za to, že potenciál lodí Vostok ještě zdaleka není vyčerpán a byla by škoda od projektu ustoupit a čekat, než bude hotov Sojuz. A ještě v létě 1963 to skutečně vypadalo, že Vostok-6 nebude poslední pilotovanou lodí 3KA. Pakliže si vážený čtenář již trochu zvykl na neustále se měnící směr a mantinely programu, asi tuší, jaký byl nakonec výsledek…

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (4.díl)

„Byl to ten nejošklivější letoun, jaký jsem kdy viděl. Do té doby jsme se snažili snižovat odpor, jak to jen šlo, a teď tu stojí letoun se čtvercovým stabilizátorem, takže mě to moc neuchvátilo. Dokud do toho ovšem nedali ten velký motor, který ve vás uměl vzbudit úctu. Dokud jsem neměl možnost osobně řídit tento letoun, nechoval jsem k němu velké sympatie“. Zajímavý pohled na X-15, z pohledu pilota Billa Dany. Letoun nemusel na první pohled vzbuzovat velké sympatie, ale jeho poměr tahu vůči hmotnosti byl ohromující. Spolu s X-15 přišel i speciální výcvik, kdy piloti trávili šest měsíců jen teoretickou přípravou spolu s nácviky v simulátoru. Člověk se chystal tam, kde nikdo nikdy nebyl, technicky náročným způsobem. Výcvik připomínal spíše výcvik astronautů na misi. Piloti létali na simulátoru jeden let za druhým a pokaždé jim byla nasimulována nová a nová závada. Na co se, ale piloti nedokázali připravit, bylo první oddělení od NB-52. Podle Milta Thompsona to byl šok, když ho motor okamžitě zatlačil do sedačky on neměl ani šanci číst přístroje, jak byl zvyklý ze simulátoru. Podobné dojmy si odnášeli i budoucí astronauti ze svých prvních letů, kdy po všech simulacích nakonec nebyli ani schopni číst údaje z přístrojů, díky silným vibracím.

Vostok – úsvit věku kosmického (29. díl)

Vostok nad planetou

Každý návrat z oběžné dráhy je vysoce dynamickou záležitostí, při níž působí na návratový aparát i na jeho případné pasažéry síly, jež mohou v případě jakékoli chyby způsobit extrémní namáhání, eventuálně destrukci stroje a okamžitou smrt posádky. V relativně krátkém časovém úseku musí kabina zbrzdit z 28 000 km/h na podzvukovou rychlost, aby bylo možné provést závěrečnou přistávací sekvenci. Po vstupu do hustých vrstev atmosféry se před kabinou vytvoří rázová vlna, jež může, díky extrémnímu stlačení vzduchu, mít podle tvaru stroje teplotu i přes 5 000°C. Nebýt tepelné ochrany kabiny, během několika okamžiků by přišla totální dezintegrace. Po této fázi však nenastává oddech, naopak. S odezníváním tepelného namáhání přichází špička decelerace, kdy na stroj i posádku působí přetížení. Podle typu sestupu se jeho úroveň může lišit, od zhruba 1,7 g v případě raketoplánu, po zhruba 4 g u řízeného sestupu v běžné návratové kabině. Nicméně pro první pilotované kosmické lodi, Vostok nevyjímaje, platilo, že jejich sestup je výlučně balistický, tedy neřízený. Trochu se to podobá projektilu z pistole, která vystřelí pod vodou. Zpomalení probíhá na mnohem kratší dráze a u Vostoku na kosmonauty působila síla kolem 10 g (ve špičce mohla být krátkodobě i vyšší). Celou dobu neměli ti, kteří čekali návrat kosmonauta na Zemi, ponětí o tom, jak dotyčný snáší tyto extrémní podmínky. Krátce po vstupu do atmosféry odhořely antény komunikačního systému, kabinu obklopil oblak rozžhaveného plazmatu, které nepropouští rádiové vlny a s kosmonautem bylo ztraceno spojení. Pouze radary zaznamenávaly, zda kabina směřuje do přistávací oblasti, a hlavně, zda je stále ještě vcelku. Až po katapultáži kosmonauta mohly být automaticky zapojeny vysílače, jejichž antény se nacházely v popruzích padáků. Je dobrým zvykem během vstupu do atmosféry udržovat spojení až do okamžiku odhoření antén. Když je s posádkou ztraceno spojení ještě v době zážehu brzdicího motoru, nebývá to dobré znamení. Není tedy divu, že dopoledne 19. června 1963 měli přítomní na velitelském stanovišti na Bajkonuru velmi pevně sevřené rty a na čele hojné krůpěje potu…

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (3.díl)

Letoun NB-52 A letí vzduchem a stoupá do určené výšky, pod svým pravým křídlem si nese zbrusu nový letoun, který čeká jeho první let. Píše se 8. červen 1959 a na palubě prvního kusu X-15 sedí tovární pilot North American Aviation, Scott Crossfield. NB-52 A nastoupal do pracovní výšky 11 500 m s rychlostí M=0,79 a nyní již zbývá, aby se Scott se svým X-15 oddělil od mateřského letounu a klouzavým letem přistál na dně vyschlého jezera u základny Edwards AFB. Ještě nedošlo k oddělení a už musel Scott řešit výpadek v systému řízení SAS přepnutím na STANDBY a potvrdit pokračování v letu. Oddělení proběhlo čistě a X-15 konečně mohl provést svůj inaugurační let. Crossfield stočil svůj stroj doprava a ověřoval řízení. Času bylo málo, let nepřesáhne 6 minut, a už se musí chystat na přistání. Nasměroval X-15 na dráhu a začal podrovnávat a držel si rychlost, když v tom začal X-15 zvedat příď mnohem víc, než Scott čekal, rychle potlačil a zase se rychle snažil srovnat X-15. Marně, letoun zase pokračoval přídí vzhůru víc, než bylo zdrávo v takové chvíli a choval se velmi,, jankovitě,,. Byla to opravdu velmi nebezpečná situace, kdy šlo o život pilotovi a o zničení X-15. Scott Crossfield byl velmi zkušený zkušební pilot s chladnou hlavou a celou situaci dokázal ukočírovat a usadit svůj stroj na zem. Pilot Milt Thomson to při pohledu na situaci komentoval tak, že to byl strašný pohled, na strašlivou situaci.

Vostok – úsvit věku kosmického (28. díl)

Vostok během příprav v montážní hale MIK

Jedna z největších obav před startem Valerije Bykovského byly dávky radiace, jimž bude kosmonaut vystaven. Vzhledem k tomu, že sluneční aktivita byla v předchozích dnech znatelně zvýšená, bylo rozumné těmto obavám popřát sluchu. Vostok-5 proto s sebou na palubě vezl hned několik dozimetrů, z toho i jeden ruční, u něhož mohl hodnoty odečítat sám Bykovskij v reálném čase. Podle jeho slov se však ručička ani nehnula. Jeden z největších strašáků tak byl zažehnán a přípravy ke startu lodě 3KA No8 mohly pokračovat plným tempem. Oproti patáliím během startovních příprav Bykovského se nyní zdálo, jako by kdosi držel nad Vostokem i raketou pro ženskou kosmonautku ochrannou ruku. Zcela hladký chod předstartovních operací nenarušila žádná vážnější závada a 15. června se opět otevřela vrata MIKu, aby z nich lokomotiva vytlačila raketu s lodí na špici. Toho samého dne v podvečer se konalo setkání kosmonautek s bojovým odřadem a zástupci vedení kosmického programu na startovní rampě. Ještě před ním však bylo třeba vyřešit jednu velmi „důležitou“ otázku, která nedávala spát vedení letectva…

X-Planes / Dělníci kosmonautiky (2.díl)

Máte malý letoun a velký motor s velkým tahem. Chceme se dostat na výšku 80 km a rychlost M=6, kde bychom rádi studovali aerodynamický ohřev. Nechceme se obávat o aerodynamickou stabilitu, řízení nebo o to, že by se letoun rozpadl. Takže, pokud uděláte chybu, udělejte ji v dobře dimenzované části konstrukce. Toto jsou vzpomínky vedoucího konstrukční skupiny North American Aviation, Harrisona „Bouřliváka“ Storma, na první ústní instrukci ke konstrukci letounu X-15, z úst předsedy hodnotící skupiny.

Vostok – úsvit věku kosmického (27. díl)

Motor RD-0109

Po relativně bezproblémových startech předchozích Vostoků by se mohlo zdát, že vzlet páté pilotované lodi bude rutinní záležitostí. Velmi trnitá cesta ke konečné fázi odpočtu však všechny na kosmodromu překvapila. Tolik smůly se zatím nikdy u letu s lidskou posádkou nenasbíralo a ubohý Valerij Bykovskij musel po několikadenním odkladu vinou nových a nových technických problémů trčet v kabině celkem pět hodin, než se stroj odlepil od rampy. Diváci a odpovědní činitelé v bunkru řízení startu a na pozorovacím bodě nedaleko rampy si oddechli, když se mohutná semjorka změnila v zářící bod pomalu se sunoucí k horizontu, nicméně vydechnutí to bylo jen velmi mírné. Zatímco první a druhý stupeň by při selhání (pakliže by se nejednalo o selhání explozivního charakteru) znamenaly pro kosmonauta nepříjemnosti v podobě přistání do ne zcela obydlených oblastí, třetí stupeň byl docela jiná písnička. Pokud by selhal ten, mohlo to pro kosmonauta znamenat možnou smrt i přes úspěšnou aktivaci havarijní záchranné sekvence. V jižním Altantiku většinou nepanuje úplně ideální počasí, navíc v této oblasti nemělo loďstvo sovětského námořnictva zrovna nejsilnější zastoupení. Pokud by motor RD-0109 nefungoval tak, jak se od něj očekávalo, důsledky by byly bývaly velmi závažné. Nebylo tedy divu, že když 673 sekund po startu motor ukončil svou práci, zmíněná skupina lidí si oddechla definitivně. Jak ovšem vzápětí vyšlo najevo, oddechnutí to bylo lehce předčasné. Bykovského se smůla zkrátka nehodlala pustit…

Fermi – 15 let v kosmickém prostoru

Fermiho gama observatoř

Právě včera uplynulo přesně 15 let od chvíle, kdy Američané vypustili do kosmického prostoru teleskop GLAST, známější jako Fermi. Jedná se o jeden z nejpokročilejších projektů pro studium gama záření vesmíru, který za dobu své činnosti velmi pomohl astronomům z celého světa a o velký kus posunul naše znalosti fyziky vysokých energií. Většinu plánovaných cílů dokázal bez problémů splnit, navíc ale přidal také množství úplně nových nečekaných objevů. A přitom ani zdaleka nekončí, ačkoliv totiž byla jeho mise původně plánována na maximálně deset let, funguje stále bezvadně. Proto se od něj v nadcházejících letech můžeme těšit na celou řadu dalších zajímavých výsledků.