Archiv rubriky ‘Historie’

61 let vývoje rakety Atlas

thumbnail

Raketa Atlas V je dnes jedním z nejpoužívanějších a nejspolehlivějších kosmických nosičů. Její úspěch je založen na vývoji dlouhém více než 60 let. Současná verze Atlasu je tedy poslední v dlouhé řadě vývojových variant sahajících do samotných počátků kosmické éry. Dnešního dne, přesně před 61 lety se uskutečnil historicky první start Atlasu. Ačkoliv skončil neúspěchem a raketu ještě čekalo mnoho dalších explozí, Atlas si postupem času získal důvěru a svou pevnou pozici v těžké konkurenci orbitálních nosičů. V dnešním článku Vám nabídneme video s českými titulky, které velice podrobně popíše konstrukci i vývoj rakety Atlas od jejího úplného počátku až do dnešních dní včetně výhledu do blízké budoucnosti.

Alan LaVern Bean (1932-2018)

Alan LaVern Bean

Existuje mnoho okamžiků, o nichž víme, že jednou nastat musí. Přesto však, když nakonec nadejdou, není lehké se s danou realitou vyrovnat. Přesně takový okamžik přišel tuto sobotu. Fanoušky kosmonautiky zastihla zpráva, že odešel Alan Bean – čtvrtý muž, jenž otisknul své stopy do lunárního prachu a velitel veleúspěšné druhé expedice na americkou orbitální stanici Skylab. Zvěst o jeho skonu byla o to krutější, že den předtím oběhla sociální sítě zpráva o jeho úmrtí, jež se ukázala být hoaxem. Hoax však trval pouhých několik hodin, sobotní odpoledne pak přineslo oznámení z oficiálních míst. Svět přišel nejen o legendárního astronauta a dalšího „moonwalkera“, ale také o nezdolného optimistu a nadaného umělce, který svými malbami přibližoval nám ostatním poetickou tvář lunárních výprav.

Začnou se ve vesmíru konečně využívat jaderné reaktory?

Od září 2017 do března 2018 proběhly intenzivní testy nového reaktoru pro vesmír Kilopower. Závěrečná série byla věnována provozním testům v letových podmínkách ve vakuové komoře. Vzhledem k obnovenému zájmu o Měsíc a Mars by se tentokrát mohly reaktory opravdu začít ve vesmíru využívat. Podívejme se na současnou situaci i reaktor podrobněji. V posledních letech se obnovil zájem o návrat člověka na Měsíc a lety na Mars. Znovu se uvažuje o letech automatů k velkým planetám a do vnějších oblastí Sluneční soustavy, případně až za její hranici. O letech k Marsu neuvažují jen státní instituce, ale také soukromníci. Energetické potřeby takových projektů v tomto případě nelze zajistit bez využití jaderných zdrojů založených buď na radionuklidových generátorech, nebo štěpných reaktorech. Podrobně jsou možnosti popsány v článku o jaderných zdrojích pro vesmírnou kolonizaci a v dřívějším článku o jaderných zdrojích.

Gemini – Kosmonautická maturita (19. díl)

Pohled z pilotního křesla Gemini

Program Gemini bývá většinou vnímán pouze jako přechodná fáze mezi prostou kabinou Mercury a mnohem pokročilejším Apollem. Jak se nakonec ukázalo, program Gemini byl něčím mnohem důležitějším. Právě během něj jsme se naučili důležité dovednosti, které využíváme dosud. Nicméně program měl původně mnohem větší potenciál a jeho tvůrci se snažili, aby nezůstal pouze oním mezičlánkem. V průběhu šedesátých let minulého století se na téma Gemini objevilo poměrně hodně variací, přičemž některé se dostaly pouze do stádia úvah, jiné dospěly do fáze vypracovávání studií a návrhů, u dalších se dostalo i na makety a v jednom případě proběhl dokonce zkušební suborbitální let. Přestože plánů bylo mnoho, žádný z nich nakonec bohužel nevyústil v plnohodnotný program a Gemini se tak zapsala do historie kosmonautiky hlavně svými deseti pilotovanými misemi v letech 1965-66. Avšak pohled na možnosti, které program skýtal, není zcela od věci a ukazuje velmi zajímavé alternativy, jež mohly nasměrovat kosmonautiku trochu jiným směrem, než tomu nakonec bylo. Zatímco v minulém díle seriálu jsme se věnovali možné roli Gemini coby dopravního prostředku k Měsíci a na jeho povrch, tentokrát zůstaneme na nízkém zemském orbitu…

Gemini – Kosmonautická maturita (18. díl)

Měsíc - objekt snílků mnoha generací

Měsíc byl odedávna objektem zájmu mnoha fantastů, snílků, ale i vědců a badatelů. Úsvit kosmického věku v polovině dvacátého století s sebou přinesl možnost prozkoumat našeho souputníka takříkajíc z první ruky. Jakýmsi svatým grálem se pak měl stát pilotovaný oblet Měsíce a přistání člověka na jeho povrchu. První nástiny lunárních výprav se v rámci NASA objevily na konci roku 1958. Už tehdy panovaly obavy, zda Sovětský svaz nemá podobné cíle. Jak se vyjádřil jeden z pracovníků Army Ballistic Missile Agency (ABMA – pozdější Marshallovo středisko), „doufejme, že nás na Měsíci nebudou čekat ruští celníci.“ O rok později se cirkumlunární mise a následné přistání člověka na měsíčním povrchu objevily ve výčtu možných priorit jako součást studie Komise pro astronautiku a výzkum vesmíru v rámci Kongresu. Posléze se tyto cíle objevily i ve zprávě Goettovy komise, o níž byla řeč na začátku seriálu. Zpočátku někteří zúčastnění zastávali názor, že minimálně oblet Měsíce bude možné dosáhnout s upravenou dvoumístnou kabinou Mercury Mark II. Přestože se v polovině roku 1960 začalo pracovat na programu, který posléze dostal název Apollo, ještě relativně dlouho poté se vynořovaly návrhy, jež počítaly s lunárními misemi s využitím lodě Gemini…

Gemini – Kosmonautická maturita (17. díl)

Pohled z Gemini XII během druhé SEVA

Desátá pilotovaná mise Gemini byla v několika ohledech tak trochu zvláštní. Především pro ni ještě pár měsíců před startem nebyl připraven ani rámcový letový plán. Ještě na počátku roku 1966 se uvažovalo o společném letu poslední Gemini s prvním Apollem. Nebylo zcela vyloučeno dokonce ani spojení obou lodí, nicméně v průběhu jara tato idea pomalu vyšuměla, především kvůli zpoždění během vývoje a výroby Apolla. Jediným pevným bodem mise Gemini XII tak měla být zkouška manévrovací jednotky AMU, kterou se nepodařilo prověřit Genu Cernanovi při misi GTA-9. Jinak měl být poslední let věnován něčemu, co se dá nazvat jako dočišťování – cokoli zásadního se nezdařilo při předchozích misích, to měla do vínku dostat posádka Gemini XII. Po počátečních nejasnostech začal letový plán nabírat reálnou podobu až na začátku léta. Oproti předchozím čtyřem misím, jež standardně trvaly přibližně tři dny, byl let GTA-12 plánován na čtyři dny. Na program se dostalo další rendez vous s Agenou na druhém obletu (posléze byl typ rendez vous změněn na setkání na třetím obletu), vysoké apogeum a EVA včetně zkoušky křesla AMU. Paradoxně právě ona jednotka AMU byla nakonec bodem, který z letového plánu vypadnul…

Gemini – Kosmonautická maturita (16. díl)

Gemini XI během příprav

Program Gemini měl vydláždit cestu na Měsíc prostřednictvím ověření technologií, technik a postupů nutných k uskutečnění lunárních výprav. Prvních osm pilotovaných misí nade vší pochybnost prokázalo, že je možné uskutečňovat dlouhodobé pobyty ve vesmíru, setkávat se na orbitu s jinými tělesy a provádět s nimi pevná spojení. Do skutečně kompletního seznamu úkonů však bylo třeba doplnit ještě dvě položky. První bylo rendez vous na prvním orbitu (zvané M=1), které mělo simulovat jeden ze scénářů setkání lunárního modulu s mateřskou lodí po startu z Měsíce. Druhým bodem pak bylo zvládnutí práce v otevřeném prostoru. V době plánování letu Gemini XI nikdo nemohl tušit, že vycházky při misích GTA-9A a GTA-10 přinesou přinejmenším rozporuplné výsledky a přinutí zainteresované ke změně pohledu na dosavadní systém nácviku a vývoje pomůcek pro EVA. Proto byly některé detaily a úpravy dopracovávány narychlo. Vycházka byla ovšem také nutná k vykonání velmi zajímavého experimentu, který byl už dlouho v hledáčku jak Američanů, tak Sovětů. Sověti dokonce počítali s tímto experimentem v rámci programu Voschod, ale nikdy se nedostali k jeho realizaci. Američané nyní měli možnost vykonat další pionýrský krok v rámci dobývání vesmíru…

Zpráva NASA k havárii mise Dragon CRS-7

Přesně v den 44. narozenin Elona Muska (28. června 2015) SpaceX postihla velmi nepříjemná událost. Při sedmé zásobovací misi nákladní lodi Dragon CRS-7 k ISS došlo během letu Falconu 9 k nečekané havárii nosiče a ztrátě celého vynášeného nákladu. K anomálii došlo ve 139. sekundě letu při rychlosti 1,56 km/s, ve výšce necelých 45 km. O této události jsme vás podrobně informovali v tomto článku.

Gemini – Kosmonautická maturita (15. díl)

Cílové těleso GATV

Po divokém tanci Gemini VIII zůstala operátorům v rukou Agena 5003, kterou s velkou dávkou duchapřítomnosti aktivoval Dave Scott krátce předtím, než se od ní s Armstrongem odpojili. Agenu se podařilo během jednoho orbitu stabilizovat a nyní čekala na svůj další osud. Zpočátku nebyl ještě úplně vyloučen podíl GATV na problémech Gemini, nicméně tato možnost byla stále více nepravděpodobná a Agena se chovala velmi způsobně. Nyní bylo třeba rozhodnout, co s ní provést dále. Původně se počítalo s tím, že by mohla posloužit jako cíl pro některou z následujících misí, samozřejmě coby čistě pasivní mrtvé těleso. Nyní však byla Agena ještě na začátku své aktivní životnosti, její baterie byly nabité a nádrže téměř plné, proto se její konstruktéři a operátoři rozhodli vyzkoušet, co se dá. Astronauti už byli dávno na zemi, když GATV 5003 přibližně 21 hodin a 47 minut po svém startu na pokyn ze Země zažehla svůj motor při manévru, jenž měl změnit inklinaci z 28,89 ° na 30,60 °. Ovšem na konci manévru řídicí středisko s překvapením zjistilo, že zatímco inklinace se změnila o žádanou hodnotu, apogeum se zvedlo o 218 kilometrů! Za chybou podle rychlé analýzy měla stát chyba v kalkulaci těžiště Ageny, ovšem při dalším manévru, jenž měl stroj vrátit na dráhu s inklinací 28,89 ° a napravit chybnou výšku apogea, Agena opět skončila na vyšší dráze, než bylo v plánu. Problém byl nakonec nejen v chybně zadaném těžišti, ale také v elektronice pneumatického systému. Během dalších manévrů operátoři postupně dokázali adaptovat své postupy a Agenu dostat na zamýšlenou dráhu. Celkem vykonala Agena 5003 během necelých dvou dnů deset manévrů, přijala 5 439 dálkových příkazů a potvrdila fakt, že v dramatu Gemini VIII byla zcela nevinným účastníkem. Po vyčerpání pohonných látek a s tenčící se zásobou elektrické energie byla ponechána na parkovací dráze a bylo s ní přerušeno spojení. Jediným aktivním prvkem zůstala navigační světla, jež se měla automaticky rozsvítit 17. července 1966, tedy 123 dní po startu. Byla to však spíše jen znouzectnost – bylo velmi nepravděpodobné, že by baterie v té době ještě byly schopny dodávat byť jen minimální množství energie. Zda se světla skutečně rozsvítila, to se nikdo nedozví. Lidské oči totiž GATV spatřily až o tři dny později…

Vesmírná architektura (9. díl)

V minulém díle jsme opustili Mezinárodní vesmírnou stanici – obří laboratorium v kosmu. Za to tentokrát se vydáme do „vod“ zatím stále ještě neznámých. Nahlédneme totiž do možné budoucnosti, která v podstatě mohla být v některých případech dokonce i realitou, protože některé projekty a revoluční myšlenky jsou stejně staré, ba i starší, než kosmonautika sama. Mnohdy jejich uskutečnění brání technická proveditelnost a jindy zase vůle či prostředky nebo dokonce chybí odvaha vydat se za hranice možného. Vždyť už sám slavný kosmonaut Alexej Leonov jednou řekl, že pokud by se tehdejší vedení pořád něčeho nebálo, mohli Rusové obletět Měsíc v kosmické lodi Zond ještě před Američany. „Nevím, čeho se pořád báli“ vzpomíná. „ My jsme byli připraveni. Jenomže byrokrati start stále odkládali…“ Víme také, že i Sergej Koroljov od začátku snil o cestách na Mars či základně na Měsíci a pozadu nezůstal ani jeho oponent Wernher von Braun, který zacházel ve svých představách mnohdy ještě dál. Například často vyprávěl o obřích stavbách na orbitu Země, jako by měly být doslova „zítřejší realitou“ a nebál se přitom řádně přehánět. Ve skutečnosti jsou ale i dnes jejich sny stejně vzdálené jako kdysi.  Zato zajímavých projektů od té doby značně přibylo a pokud některé z nich mají být opravdu někdy realizované, neobejdou se bez vesmírných architektů. Na opravdové „vesmírné radovánky“ si však musíme ještě nějaký ten čas počkat.