Archiv rubriky ‘Historie’

Alexej Alexandrovič Gubarev (1931 – 2015)

Alexej Alexandrovič Gubarev

Články, jako je tento, se mi rozhodně nepíší snadno. Každý člověk má do určitého věku za to, že svět je neměnný, že vše zůstane tak, jako tomu bylo dosud. Místa, děje a tváře se zdají být stálými a nic nenasvědčuje tomu, že by se snad mohly někdy změnit nebo zmizet. Ale, jak praví staré přísloví, „pantha rei“, vše je v pohybu a čas plyne svou cestou bez ohledu na naše přání a dojmy. A spolu s časem plynou do minulosti i ony tváře, které provázely mé dětství a ke kterým jsem vzhlížel coby dítko školou povinné. Nyní se ztratila další z těchto tváří – tentokrát dobrosrdečný a věčně usměvavý Alexej Gubarev. Muž, který na svou chvíli čekal dlouhých dvanáct let, muž, který byl u toho, když se tvořila historie…

Vesmírné osudy 95. díl – Vladimir Džanibekov

Oživování Saljutu 7

9. června 1985 se Džanibekov a Savinych probudili do dalšího dne, který bude stejně těžký, jako ten předchozí. Na palubě mrtvé stanice byl mráz, všechny stěny byly pokryty ledovou vrstvičkou a odevšud trčely různými směry rampouchy. Hrubý odhad teploty, vymyšlený v řídicím středisku, předpokládal, že jeden z kosmonautů plivne na stěnu stanice a bude sledovat, za jak dlouho sliny zmrznou. Džanibekov metodu vyzkoušel a slina zamrzla během tří sekund! Po krátkých propočtech středisko odhadlo vnitřní teplotu ve stanici na -10°C. Přestože byli Viktor i Vladimir navlečeni v teplém oblečení a na hlavách měli ″furašky“, chlad si nacházel cestu až do morku jejich kostí. To ovšem nebylo to nejhorší. Vzhledem k nefunkčnosti větráků se kolem těl obou mužů vytvářela vrstvička vydechovaného oxidu uhličitého, která po chvíli začala způsobovat únavu, omámenost a při delším setrvání na jednom místě hrozila otrava. Bylo proto rozhodnuto, že se kosmonauti budou při práci střídat – jeden bude pracovat v Saljutu, zatímco druhý bude odpočívat v teple transportního Sojuzu a zároveň bude dávat pozor na příznaky otravy oxidem uhličitým u svého kolegy. Celkově lékaři povolili pracovat maximálně 8 hodin denně, s hodinovou přestávkou každé dvě hodiny. Hned na počátku vyšlo najevo, že se začíná odvíjet závod s časem: nefungoval systém ″Rodnik“ pro přechovávání a dávkování pitné vody. Jeho nádrže byly kompletně zamrzlé a z dávkovací hadice čouhal rampouch. Na palubě Sojuzu byly zásoby pitné vody ještě na 5 dní. Jestli voda nerozmrzne do 14. června nebo, pokud budou hodně šetrní, pak do 21. června, budou se muset kosmonauti vydat s nepořízenou domů…

Přehlídka skafandrů

úvodní obrázek

Skafandr je oděv, který neodmyslitelně patří ke kosmonautům již od počátků dobývání vesmíru. Neobešel se bez něj Jurij Gagarin a stejně tak se bez něj neobejdou současní kosmonauti. Během vesmírných závodů v šedesátých letech sice měl Sovětský svaz krátkou periodu letů do vesmíru bez skafandrů, ale naneštěstí se jim to vymstilo. První vesmírné skafandry používané jak v USA, tak v Sovětském svazu byly odvozeny od obleků výškových armádních pilotů. Ty dnešní již staví na zkušenostech svých předchůdců a pracuje se samozřejmě i na jejich nástupcích, které budou člověka omezovat ještě méně a umožní mu tak například větší rozsah pohybů, delší pobyt v nehostinném prostředí a větší volnost.

Vesmírné osudy 94. díl – Vladimir Džanibekov

Saljut 7

Schylovalo se k poledni 11. února 1985 a v řídicím středisku ЦУП (Центр Управления Полётом) vše probíhalo docela normálně. Operátoři pečovali o stanici Saljut 7, která zrovna létala v automatickém režimu a čekala na čtvrtou základní posádku, Vladimira Vasjutina a Viktora Savinycha. Ti se měli k Saljutu vydat toho roku na jaře. V říjnu roku předchozího stanici opustili po rekordně dlouhém pobytu kosmonauti Kizim, Solovjov a Aťkov, od té doby se stroj choval způsobně a operátoři už byli možná trochu znudění. Nicméně právě 11. únor měl všechno změnit. Když toho dne během jednoho z oběhů Země stanice vlétla z oblasti mimo dosah sledovacích stanic do rádiového ″okna“, ukázalo se, že na palubě došlo k poruše. Podle všeho palubní sítí proběhl výkyv proudu, tím byl automaticky vypnut hlavní vysílač telemetrie a Saljut přešel automaticky na záložní vysílač. Nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí, jednotka elektroniky S-190, ve které byly oba vysílače umístěny, byla už za hranicí své životnosti. Protože ve středisku zrovna končila směna, upozornili odcházející operátoři své nastupující kolegy, že bude třeba zavolat specialisty, kteří telemetrický a ovládací systém konstruovali. Čerstvá směna ovšem z nepochopitelných důvodů celou záležitost považovala za bagatelní a pokusila se dálkovým povelem opět zapnout stávkující hlavní vysílač. Bylo 13 hodin, 20 minut a 51 sekund moskevského času, když byl rádiový povel vyslán na stanici. Aniž to kdo mohl tušit, v útrobách stanice vyvolal onen povel elektrickou bouři a záplavu zkratů. Na dalším orbitu čekali operátoři, že se Saljut ozve prostřednictvím znovuzapojeného hlavního vysílače. Místo toho zavládlo ticho. Stanice se zcela odmlčela. Operátorům nad hlavami prolétala mrtvá masa, o jejímž stavu se bylo možno pouze dohadovat. Saljut 7 upadl do kómatu a zdálo se, že dny jeho služby jsou sečteny…

Vesmírné osudy 93. díl – Vladimir Džanibekov

Džanibekov, Chretien a Ivančenko

Kulturní rozdíly mezi národy bývalého východního bloku a národy západní Evropy byly a jsou jistě v některých oblastech dosti podstatné. Jestliže se však začnou míchat do tak vážného a riskantního podniku, jako jsou lety do vesmíru, je to na pováženou. V prostředí, kde na bleskové reakci závisí úspěch astronomicky nákladné mise, či dokonce zdraví a život posádky, není čas na dohady. Proto jsou posádky sestavovány s dostatečným předstihem, aby si dokázaly vytvořit kolektivní stereotyp řešení nenadálých situací. Jenže co v případě, kdy na sebe narazí dvě osobnosti, které jsou – kulantně řečeno – nekompatibilní? Občas se taková situace přihodí a pak přicházejí na řadu různé scénáře. Buď se přítomní dohodnou na rozumném kompromisu, nebo se v průběhu letu vyskytnou vážné problémy a konflikty. Tím nejoptimálnějším scénářem je rozpoznání problému před letem a případné změny ve složení posádky. V roce 1981 se jeden souboj osobností odehrával v rámci posádky jisté ostře sledované mise a Vladimir Džanibekov měl v celém dění sehrát významnou roli…

Vesmírné osudy 92. díl – Vladimir Džanibekov

Džanibekov v době EPAS

Květen 1970 znamenal pro rodinu Vladimira Džanibekova velké změny. Spolu s ostatními osmi rodinami kosmonautů-posluchačů se stěhovali do nového. Přestože byt byl maličký a pouze dvoupokojový, jeho adresa byla velmi prestižní: Hvězdné městečko. Lilija se stala učitelkou hudby v místní umělecké škole, ale svého manžela nijak často nevídala. Hned od počátku byli nováčci zapřáhnuti v něčem, čemu se říká ″všeobecná kosmická příprava“. Dva roky trvající řehole, v jejímž průběhu si mohli posluchači zapsat stovky hodin výuky, přípravy na simulátorech, výcvik pro přežití v různých podmínkách od pouštního prostředí přes nácvik přistání na vodu až po bivakování v uprostřed zasněžené tajgy. Součástí výcviku byl i roční kurz v Moskevském leteckém institutu a letový výcvik na nových typech letounů. Vladimir si do svého zápisníku mohl připsat MiG-21 a L-29 Delfin (posléze, ve druhé polovině sedmdesátých let, do jeho kolekce přibyl i L-39 Albatros). Dva roky tvrdé práce se však vyplatily a 15. června 1972 mohl Vladimir odhodit ze své funkce přílepek ″posluchač“ a konečně se dostat k zajímavé práci. Stal se příslušníkem 1. oddílu 1. oddělení v rámci kosmonautického oddílu, jeho náplní prací tedy bylo vypracovávání orbitálních procedur. A hned v červenci toho roku dostal velmi zajímavý úkol: podílet se na konstrukci raketoplánu Spiral. Tento stroj se nakonec dočkal osmi pilotovaných atmosférických testů a posléze byl roku 1978 v tichosti zrušen. Džanibekov se ale u Spiralu zdržel pouze půl roku. Doba oteplování vztahů mezi SSSR a USA přinášela nepředpokládané příležitosti. I pro Vladimira Džanibekova…

Vesmírné osudy 91. díl – Vladimir Džanibekov

Vladimir Alexandrovič Džanibekov

Stanici spatřili hned poté, co vylétla ze zemského stínu. Zpočátku se jevila jako jasná hvězda a postupně rostla. Na počátku výrazně jasná, nyní už zářila tak, že nemohlo být sporu o tom, co prostřednictvím periskopu VP-1 oba muži pozorují. Vladimir se zhluboka nadechnul: teď půjde do tuhého. To, k čemu se chystali, zatím za celou dobu pilotovaných letů do vesmíru nikdo nedokázal. Jestliže se vše zdaří, bude jeho expedice zapsána v análech sovětské kosmonautiky jako nejodvážnější a nejobtížnější let všech dob. A najednou pocítil obrovskou vděčnost za fakt, že vedle sebe má právě Viktora. ″Lidská kalkulačka“, jak se mu mezi kolegy přezdívalo, začal právě rozehrávat svůj koncert, během kterého navede svého velitele až k cíli jejich cesty. Vladimir přinutil své myšlenky, aby se vrátily zpět k práci, která před nimi stála. Tedy spíše letěla… Začal komentovat dění kolem: „…je desetkrát jasnější než Jupiter. Teď nám odlétává do strany, vzdálenost 7,2 km, rychlost 12,8 m/s… Vzdálenost 4,4 km, rychlost 7,8 m/s… Rozestup 1,5 km…“ Operátoři na zemi jen tiše naslouchali, co se děje vysoko nad hranicemi atmosféry – přesně tak, jak se s kosmonauty dohodli, aby je nerušili při práci. Nyní přešel Vladimir na základní sadu páček řízení a začal oblétávat stanici. Na obrazovkách řídicího střediska se objevily záběry jedné z kamer na trupu Sojuzu. Stanice na nich vypadala jako chromý pták – panely slunečních baterií byly otočeny nazdařbůh a náhle bylo operátorům jasné, že celá záležitost bude mnohem složitější, než si původně představovali. Za odmlčením stanice nestála pouze chyba spojení, Saljut-7 byl zřejmě mrtvý. Ale jestli jej někdo může zachránit, je to Voloďa ″Džan“ Džanibekov, který se s Viktorem Savinychem právě blíží ke spojovacímu uzlu, aby se poprvé v historii spojili s naprosto inertním tělesem…

Jedenácté narozeniny na Marsu

Dnes uplynulo přesně 11 let od přistání amerického vozítka Opportunity na Marsu. To, co původně mělo trvat jen 90 dní, se změnilo v jednu z nejfantastičtějších misí v historii kosmonautiky. Je potřeba znovu smeknout před inženýry, kteří vozítko vyprojektovali i všem lidem, díky kterým mohl rover oslavit již 11. narozeniny. V průběhu solu 3908 měla Opportunity na svém pomyslném odometru úctyhodných 41,80 km, takže se zřejmě již brzy dočkáme překonání hranice maratónu.

Vesmírné osudy 90. díl – John Young

John Young v první polovině 80. let

Program orbitálních testů Shuttlu se rozběhl a John Young se mohl opět ujmout své pozice šéfa oddílu astronautů, na které jej během výcviku k STS-1 zastupoval Alan Bean. Young tak mohl pracovat na sestavování posádek od STS-3 výše. Svá doporučení pro složení posádek posílal vždy Georgi Abbeymu, který měl poslední slovo. Podle Youngových vzpomínek se ale málokdy stalo, že by vzájemně s výběrem nesouhlasili. Samozřejmě také zůstával aktivním členem oddílu astronautů a pokračoval ve výcviku. Vesmír byl jako droga, když jste se podívali na Zemi z ptačí perspektivy, chtěli jste další dávku. 30. dubna 1982 byly oznámeny nominace na lety STS-7, -8 a -9. Každá z těchto misí měla mít své dílčí prvenství. Poslední jmenovaný let měl být prvním čistě ve prospěch vědy, přičemž v nákladovém prostoru se měl nacházet evropský vědecký modul Spacelab. A při vědomí důležitosti mise Young nominoval do velitelského křesla sám sebe. Tento let přinesl krom Spacelabu ještě několik dalších prvenství, ačkoli o ně žádný člen posádky nestál a některá se astronautům odhalila až v průběhu letu…

Nalezenec Beagle 2

Beagle 2 zdroj: esa.int

Prokletí sond letících k Marsu se v posledních letech zdá se podařilo prolomit. Tým okolo americké sondy Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) nyní nalezl dávno ztracenou britskou sondu Beagle 2. Ta letěla k Marsu společně s mateřskou sondou Mars Express, v určeném čase se měla od ní oddělit a přistát na povrchu. Oddělení se povedlo, ale z povrchu se už Beagle 2 neozval. Až včerejší informace nám pomohly poodhalit roušku tajemství, která se za zmizením sondy skrývala. Jak se nakonec ukázalo k prolomení marsovského prokletí chyběl Beaglu opravdu jenom pomyslný krapítek štěstí.