Archiv rubriky ‘Historie’

Jak se fotí na ISS?

Vzpomínky na výcvik

„…později toho dne mi byl představen počítačový program World Map, který je nainstalován na mnoha laptopech na ISS a slouží jako podpora pro fotografování Země. Řekněme, že chcete pořídit snímek určité oblasti na Zemi, například sopky: buďto si ji v mapě vyhledáte nebo zadáte její souřadnice a vytvoříte si tak ve World Map cíl. Software poté pro vás dokáže vypočítat predikce přeletů: Kdy se cíl objeví ve vašem zorném poli? Jak dlouhý bude přelet? Bude to v noci nebo ve dne? Pod jakým úhlem cíl uvidíte? Jak si jistě dokážete představit, jsou to všechno nesmírně užitečné věci pro operace spojené s pozorováním Země a s fotografováním.

Vesmírné osudy 97. díl – Story Musgrave

"Meatball"- původní logo NASA

Už na počátku šedesátých let uvažovala NASA o náboru členů vědecké obce coby potenciálních astronautů. Tento plán pak prošel mnohými peripetiemi, nakonec však v průběhu podzimu 1964 NASA oznámila, že hledá do svého astronautického kádru vědecké pracovníky, kteří splňují následující kritéria: věk do 34 let, maximální výška 182 cm, bakalářský nebo doktorský titul v oblasti přírodních věd, techniky nebo medicíny, eventuálně odpovídající ekvivalent praxe. Spolu s dalšími náležitostmi měly být přihlášky zaslány NASA nejpozději do 31. prosince 1964. V té době Story Musgrave získával svou atestaci v nemocnici v Lexingtonu. V létě zahlédl v jakémsi časopise noticku o kroku, který se NASA chystá učinit a najednou si byl jistý, že jeho život bude směřovat do vesmíru. Neměl žádný pocit nerozhodnosti, zda zůstat, či nezůstat u chirurgie. Absolutně bez váhání se během zlomku sekundy rozhodl a své další úsilí napřel směrem k vesmíru. Protože první výběr astronautů-vědců už nemohl stihnout, rozhodl se pro další studium – podle jeho názoru mu tak měly stoupnout šance pro přijetí do kádru NASA. Po ročním úsilí měl v roce 1966 v ruce postgraduální diplom v oboru fyziologie a biofyzika. Právě včas, 26. září téhož roku NASA oznámila, že hodlá přibrat do svých řad další skupinu vědců…

Vesmírné osudy 96. díl – Story Musgrave

STS-61 startuje

Bylo, nebylo, za dalekým oceánem se před 79 lety narodil chlapec. Mladík, pocházející z mimořádně problematického prostředí se rozhodne, že pro sebe zajistí lepší život, než jaký poznal během svých dětských let. Ke svému štěstí je obdařen pronikavým intelektem a nekonečnou zvídavostí, která se neomezuje pouze na jeden obor. Náš hrdina uteče ze střední školy, aby se mohl dát na vojnu, posléze se stane pilotem. Za celou svou kariéru nalétá zhruba 17 700 hodin na 160 typech letounů. Skáče také padákem a má za sebou 700 seskoků, přičemž 100 jich má experimentální povahu. To ovšem našemu hrdinovi nestačí, jeho apetit po poznání je nekonečný a postupně získává 6 vysokoškolských titulů – z toho část při zaměstnání! A aby se nenudil, zkouší své štěstí v NASA. Po dlouhém čekání se na něj opět usměje štěstěna a přihraje mu do klína 6 letů v raketoplánu. Hrdina vykoná několik zajímavých a komplikovaných výstupů do volného prostoru, při kterých mimo jiné opravuje i Hubbleův teleskop během legendární první servisní mise a podílí se tak na odvrácení obrovského fiaska a také jeho zásluhou se dnes můžeme obdivovat krásným snímkům hlubokého vesmíru. Ani to však našemu hrdinovi nestačí a tak se krom své práce ještě věnuje na částečný úvazek traumatologické chirurgii. Po odchodu z NASA se zabývá designem v různých formách a obhospodařuje svou palmovou plantáž. A také fotografuje, píše básně, zabývá se počítačovými technologiemi, uměním, literární kritikou, potápěním, plachtařením, stranou nezůstávají ani jeho zamilované toulky přírodou. Ale už dost, vždyť přeci takoví lidé jsou jen v pohádkách! Nebo… ne? Tahle story má opravdu skutečný základ. Nebo spíše – tenhle Story…

Nově zveřejněné fotky ze zlaté éry NASA, Zn: Nepovedené

Alan Beam zdroj:gizmodo.com

„Mistře, neměl byste tam nějakej nepovedenej obraz?“ Podobnou větou, jakou pronesla Zdena Hadrbolcová v dnes již legendárním filmu Slavnosti sněženek, byla zřejmě častována americká kosmická agentura tak dlouho, až se rozhodla otevřít archivy a ukázat vůbec poprvé za dobu své existence fotografie, které mají dle mínění jejích odborníků i samotných astronautů, kteří je pořídili, nějakou vadu na kráse.

Alexej Alexandrovič Gubarev (1931 – 2015)

Alexej Alexandrovič Gubarev

Články, jako je tento, se mi rozhodně nepíší snadno. Každý člověk má do určitého věku za to, že svět je neměnný, že vše zůstane tak, jako tomu bylo dosud. Místa, děje a tváře se zdají být stálými a nic nenasvědčuje tomu, že by se snad mohly někdy změnit nebo zmizet. Ale, jak praví staré přísloví, „pantha rei“, vše je v pohybu a čas plyne svou cestou bez ohledu na naše přání a dojmy. A spolu s časem plynou do minulosti i ony tváře, které provázely mé dětství a ke kterým jsem vzhlížel coby dítko školou povinné. Nyní se ztratila další z těchto tváří – tentokrát dobrosrdečný a věčně usměvavý Alexej Gubarev. Muž, který na svou chvíli čekal dlouhých dvanáct let, muž, který byl u toho, když se tvořila historie…

Vesmírné osudy 95. díl – Vladimir Džanibekov

Oživování Saljutu 7

9. června 1985 se Džanibekov a Savinych probudili do dalšího dne, který bude stejně těžký, jako ten předchozí. Na palubě mrtvé stanice byl mráz, všechny stěny byly pokryty ledovou vrstvičkou a odevšud trčely různými směry rampouchy. Hrubý odhad teploty, vymyšlený v řídicím středisku, předpokládal, že jeden z kosmonautů plivne na stěnu stanice a bude sledovat, za jak dlouho sliny zmrznou. Džanibekov metodu vyzkoušel a slina zamrzla během tří sekund! Po krátkých propočtech středisko odhadlo vnitřní teplotu ve stanici na -10°C. Přestože byli Viktor i Vladimir navlečeni v teplém oblečení a na hlavách měli ″furašky“, chlad si nacházel cestu až do morku jejich kostí. To ovšem nebylo to nejhorší. Vzhledem k nefunkčnosti větráků se kolem těl obou mužů vytvářela vrstvička vydechovaného oxidu uhličitého, která po chvíli začala způsobovat únavu, omámenost a při delším setrvání na jednom místě hrozila otrava. Bylo proto rozhodnuto, že se kosmonauti budou při práci střídat – jeden bude pracovat v Saljutu, zatímco druhý bude odpočívat v teple transportního Sojuzu a zároveň bude dávat pozor na příznaky otravy oxidem uhličitým u svého kolegy. Celkově lékaři povolili pracovat maximálně 8 hodin denně, s hodinovou přestávkou každé dvě hodiny. Hned na počátku vyšlo najevo, že se začíná odvíjet závod s časem: nefungoval systém ″Rodnik“ pro přechovávání a dávkování pitné vody. Jeho nádrže byly kompletně zamrzlé a z dávkovací hadice čouhal rampouch. Na palubě Sojuzu byly zásoby pitné vody ještě na 5 dní. Jestli voda nerozmrzne do 14. června nebo, pokud budou hodně šetrní, pak do 21. června, budou se muset kosmonauti vydat s nepořízenou domů…

Přehlídka skafandrů

úvodní obrázek

Skafandr je oděv, který neodmyslitelně patří ke kosmonautům již od počátků dobývání vesmíru. Neobešel se bez něj Jurij Gagarin a stejně tak se bez něj neobejdou současní kosmonauti. Během vesmírných závodů v šedesátých letech sice měl Sovětský svaz krátkou periodu letů do vesmíru bez skafandrů, ale naneštěstí se jim to vymstilo. První vesmírné skafandry používané jak v USA, tak v Sovětském svazu byly odvozeny od obleků výškových armádních pilotů. Ty dnešní již staví na zkušenostech svých předchůdců a pracuje se samozřejmě i na jejich nástupcích, které budou člověka omezovat ještě méně a umožní mu tak například větší rozsah pohybů, delší pobyt v nehostinném prostředí a větší volnost.

Vesmírné osudy 94. díl – Vladimir Džanibekov

Saljut 7

Schylovalo se k poledni 11. února 1985 a v řídicím středisku ЦУП (Центр Управления Полётом) vše probíhalo docela normálně. Operátoři pečovali o stanici Saljut 7, která zrovna létala v automatickém režimu a čekala na čtvrtou základní posádku, Vladimira Vasjutina a Viktora Savinycha. Ti se měli k Saljutu vydat toho roku na jaře. V říjnu roku předchozího stanici opustili po rekordně dlouhém pobytu kosmonauti Kizim, Solovjov a Aťkov, od té doby se stroj choval způsobně a operátoři už byli možná trochu znudění. Nicméně právě 11. únor měl všechno změnit. Když toho dne během jednoho z oběhů Země stanice vlétla z oblasti mimo dosah sledovacích stanic do rádiového ″okna“, ukázalo se, že na palubě došlo k poruše. Podle všeho palubní sítí proběhl výkyv proudu, tím byl automaticky vypnut hlavní vysílač telemetrie a Saljut přešel automaticky na záložní vysílač. Nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí, jednotka elektroniky S-190, ve které byly oba vysílače umístěny, byla už za hranicí své životnosti. Protože ve středisku zrovna končila směna, upozornili odcházející operátoři své nastupující kolegy, že bude třeba zavolat specialisty, kteří telemetrický a ovládací systém konstruovali. Čerstvá směna ovšem z nepochopitelných důvodů celou záležitost považovala za bagatelní a pokusila se dálkovým povelem opět zapnout stávkující hlavní vysílač. Bylo 13 hodin, 20 minut a 51 sekund moskevského času, když byl rádiový povel vyslán na stanici. Aniž to kdo mohl tušit, v útrobách stanice vyvolal onen povel elektrickou bouři a záplavu zkratů. Na dalším orbitu čekali operátoři, že se Saljut ozve prostřednictvím znovuzapojeného hlavního vysílače. Místo toho zavládlo ticho. Stanice se zcela odmlčela. Operátorům nad hlavami prolétala mrtvá masa, o jejímž stavu se bylo možno pouze dohadovat. Saljut 7 upadl do kómatu a zdálo se, že dny jeho služby jsou sečteny…

Vesmírné osudy 93. díl – Vladimir Džanibekov

Džanibekov, Chretien a Ivančenko

Kulturní rozdíly mezi národy bývalého východního bloku a národy západní Evropy byly a jsou jistě v některých oblastech dosti podstatné. Jestliže se však začnou míchat do tak vážného a riskantního podniku, jako jsou lety do vesmíru, je to na pováženou. V prostředí, kde na bleskové reakci závisí úspěch astronomicky nákladné mise, či dokonce zdraví a život posádky, není čas na dohady. Proto jsou posádky sestavovány s dostatečným předstihem, aby si dokázaly vytvořit kolektivní stereotyp řešení nenadálých situací. Jenže co v případě, kdy na sebe narazí dvě osobnosti, které jsou – kulantně řečeno – nekompatibilní? Občas se taková situace přihodí a pak přicházejí na řadu různé scénáře. Buď se přítomní dohodnou na rozumném kompromisu, nebo se v průběhu letu vyskytnou vážné problémy a konflikty. Tím nejoptimálnějším scénářem je rozpoznání problému před letem a případné změny ve složení posádky. V roce 1981 se jeden souboj osobností odehrával v rámci posádky jisté ostře sledované mise a Vladimir Džanibekov měl v celém dění sehrát významnou roli…

Vesmírné osudy 92. díl – Vladimir Džanibekov

Džanibekov v době EPAS

Květen 1970 znamenal pro rodinu Vladimira Džanibekova velké změny. Spolu s ostatními osmi rodinami kosmonautů-posluchačů se stěhovali do nového. Přestože byt byl maličký a pouze dvoupokojový, jeho adresa byla velmi prestižní: Hvězdné městečko. Lilija se stala učitelkou hudby v místní umělecké škole, ale svého manžela nijak často nevídala. Hned od počátku byli nováčci zapřáhnuti v něčem, čemu se říká ″všeobecná kosmická příprava“. Dva roky trvající řehole, v jejímž průběhu si mohli posluchači zapsat stovky hodin výuky, přípravy na simulátorech, výcvik pro přežití v různých podmínkách od pouštního prostředí přes nácvik přistání na vodu až po bivakování v uprostřed zasněžené tajgy. Součástí výcviku byl i roční kurz v Moskevském leteckém institutu a letový výcvik na nových typech letounů. Vladimir si do svého zápisníku mohl připsat MiG-21 a L-29 Delfin (posléze, ve druhé polovině sedmdesátých let, do jeho kolekce přibyl i L-39 Albatros). Dva roky tvrdé práce se však vyplatily a 15. června 1972 mohl Vladimir odhodit ze své funkce přílepek ″posluchač“ a konečně se dostat k zajímavé práci. Stal se příslušníkem 1. oddílu 1. oddělení v rámci kosmonautického oddílu, jeho náplní prací tedy bylo vypracovávání orbitálních procedur. A hned v červenci toho roku dostal velmi zajímavý úkol: podílet se na konstrukci raketoplánu Spiral. Tento stroj se nakonec dočkal osmi pilotovaných atmosférických testů a posléze byl roku 1978 v tichosti zrušen. Džanibekov se ale u Spiralu zdržel pouze půl roku. Doba oteplování vztahů mezi SSSR a USA přinášela nepředpokládané příležitosti. I pro Vladimira Džanibekova…