Archiv rubriky ‘Historie’

Vesmírná architektura (9. díl)

V minulém díle jsme opustili Mezinárodní vesmírnou stanici – obří laboratorium v kosmu. Za to tentokrát se vydáme do „vod“ zatím stále ještě neznámých. Nahlédneme totiž do možné budoucnosti, která v podstatě mohla být v některých případech dokonce i realitou, protože některé projekty a revoluční myšlenky jsou stejně staré, ba i starší, než kosmonautika sama. Mnohdy jejich uskutečnění brání technická proveditelnost a jindy zase vůle či prostředky nebo dokonce chybí odvaha vydat se za hranice možného. Vždyť už sám slavný kosmonaut Alexej Leonov jednou řekl, že pokud by se tehdejší vedení pořád něčeho nebálo, mohli Rusové obletět Měsíc v kosmické lodi Zond ještě před Američany. „Nevím, čeho se pořád báli“ vzpomíná. „ My jsme byli připraveni. Jenomže byrokrati start stále odkládali…“ Víme také, že i Sergej Koroljov od začátku snil o cestách na Mars či základně na Měsíci a pozadu nezůstal ani jeho oponent Wernher von Braun, který zacházel ve svých představách mnohdy ještě dál. Například často vyprávěl o obřích stavbách na orbitu Země, jako by měly být doslova „zítřejší realitou“ a nebál se přitom řádně přehánět. Ve skutečnosti jsou ale i dnes jejich sny stejně vzdálené jako kdysi.  Zato zajímavých projektů od té doby značně přibylo a pokud některé z nich mají být opravdu někdy realizované, neobejdou se bez vesmírných architektů. Na opravdové „vesmírné radovánky“ si však musíme ještě nějaký ten čas počkat.

Gemini – Kosmonautická maturita (14. díl)

John Yeardley

Když v říjnu 1965 selhala během startu Agena 5002, nastalo na Mysu Kennedy období horečné činnosti. Mezi vyjednáváním podpory konceptu letu dvou Gemini, přeplánováváním, demontáží jednoho nosiče a sestavování jiného, kalkulacemi, testováním a nácviky, si technický ředitel programu Gemini u McDonnellu John Yeardley pozval špičky pilotovaného programu NASA na svůj motelový pokoj k poradě. Yeardley byl mužem neortodoxních, avšak velmi dobře proveditelných nápadů. Právě on stál za přeplánováním mise Gemini VI na Gemini VI-A a rendez vous s Gemini VII. Nyní měl další ideu, která by se teoreticky mohla velice hodit: pokud se problémy s Agenou protáhnou a bude hrozit skluz v letovém rozvrhu, bylo by dobré mít nějakou alternativu. Co takhle přimontovat k dokovacímu adaptéru GATV kus čumáku? Nebylo by sice možné létat na vysoké orbitální dráhy, jako tomu bylo v případě využití GATV coby „posunovací lokomotivy“, nicméně nácviky sblížení a spojování s cílovým tělesem by se hodit rozhodně mohly. Přítomní byli plánem na „cíl chudého muže“ nadšeni a ATDA („Augmented Docking Target Adapter – rozšířený cílový a dokovací adaptér“) dostal zelenou. Na jaře 1966 se toto improvizované cílové těleso dostalo do středu pozornosti…

Gemini – Kosmonautická maturita (13. díl)

Hlavní a záložní posádka mise GTA-9

9. listopadu 1965 byla oznámena nominace pro křesla v lodi Gemini IX. Hlavní posádkou byli jmenováni Elliot See z druhého náboru (New Nine) a Charlie Bassett z třetího náboru. Po Neilu Armstrongovi se měl Elliot See stát teprve druhým civilistou, jenž velí kosmické lodi. Záložní posádkou byl jmenován Tom Stafford a Gene Cernan. Kuriózní na celé věci bylo, že v té době se Stafford teprve chystal na svůj let s Wallym Schirrou při misi GT-6A. Proto zpočátku nejvíce práce zastal Gene Cernan, nováček ze třetího náboru. Až poté, co se Stafford vrátil z úspěšné mise a prošel tradičním společenským oslavným kolečkem, mohl se naplno zapojit do výcviku pro svou první misi v roli velitele. Zatímco výběr Stafforda, Bassetta a Cernana do oddílu astronautů byl ostatními uznáván jako opodstatněný, u Elliota Seeho tomu tak zcela nebylo. Podle vzpomínek Deke Slaytona bylo zařazení Seeho do oddílu jedinou personální chybou, které se během své éry šéfastronauta dopustil. See, ač velmi přátelský, milý a zkušený, nebyl na stejné úrovni s ostatními ani ohledně fyzické kondice, ani ohledně pilotních schopností, ani ohledně schopnosti správného rozhodování pod tlakem. Slayton přiznal, že mu velení Gemini IX věnoval víceméně jako „cenu útěchy“, načež měl být jmenován spolu s Cernanem do záložní posádky Gemini XII, což byla jednoznačně slepá ulička, po níž by angažmá Seeho v oddílu tiše vyšumělo. Nakonec všechno dopadlo jinak. Mnohem hůře…

StatistiX: 6. díl – SpaceX v roce 2017

StatistiX

Minulý rok byl pro firmu SpaceX nebývale úspěšný. Po dvou těžších letech, kdy raketa Falcon 9 coby vlajková loď firmy prodělala dvě vážné havárie, byl rok 2017 bez nadsázky prvním skutečně vytíženým rokem. Vždyť raketa Falcon 9 absolvovala téměř stejné množství startů jako v předchozích třech letech dohromady! A nejen to. V uplynulém roce SpaceX neusnula na vavřínech a nadále posouvala své dílo vpřed mílovými kroky a stejně jako v minulých letech jsme tak mohli být svědky několika významných světových premiér. Pojďme si tedy vše hezky postupně shrnout a naposledy se poohlédnout za rokem 2017 tak, jak jím prošla firma SpaceX.

Gemini – Kosmonautická maturita (12. díl)

První americká EVA

Za rok 1965 si díky programu Gemini mohla NASA připsat několik důležitých kroků na cestě k Měsíci. Podařilo se vyzkoušet novou vícemístnou loď, poprvé byl použit palubní počítač a palivové články, astronauti vykonali několik dlouhodobých misí se zvyšující se délkou letu, Američan poprvé vystoupil do volného prostoru, posádky a řídicí středisko si měly možnost nacvičit setkání s druhým tělesem na orbitu, v jednom případě se dvě Gemini navzájem přiblížily na pár decimetrů a létaly ve formaci přes pět hodin. V roce 1966 stálo před NASA ještě několik úkolů. Nejdůležitějším bylo zvládnutí práce v otevřeném prostoru. Ed White během své krátké EVA žádnou smysluplnou činnost nevykonával, nicméně zdálo se, že žádné velké „pasti“ se v tomto ohledu konat nebudou. Druhým důležitým úkolem bylo spojení s druhým tělesem. Přestože mise GT-5 a GT-6A prokázaly, že setkání na orbitu je možné, chybělo ještě finální potvrzení – fyzické spojení s Agenou. Oba tyto úkoly spadly do klína první misi roku 1966. Ovšem o zvraty a drama v tomto případě rozhodně nebyla nouze…

Gemini – Kosmonautická maturita (11. díl)

Tom Stafford a Wally Schirra

Start mise GT-7 nebyl na rozdíl od předešlých případů signálem k rozvolnění pracovního tempa pozemních týmů. Naopak, okamžitě poté, co Titan s Gemini VII opustil rampu a konstrukce byla alespoň trochu ochlazena, nastoupily týmy údržbářů a techniků, aby zjistily, jaká poškození start způsobil a mohly začít s úklidem a opravami. Osm a půl minuty po startu mohl CapCom Elliot See informovat Bormana s Lovellem: „Gemini VII, tady Houston. Už začali s úklidem rampy!“ Astronauti, v té chvíli zabraní do náročných úkonů letu ve formaci s druhým stupněm Titanu, nijak nereagovali. Nicméně další dvojice astronautů zprávu rozhodně uvítala. Wally Schirra a Tom Stafford byli velmi potěšeni zprávami, že rampa utrpěla jen minimální poškození a nic nebrání vytažení „jejich“ Titanu z dočasného úložiště a jeho vztyčení na rampě. Den po startu Gemini VII, brzy ráno 5. prosince 1965, byl Titan ještě za hluboké tmy skutečně přivezen k rampě. Nejprve byl z horizontální polohy vztyčen první stupeň, na něj byl usazen druhý stupeň a nakonec i loď. Během jednoho dne stačili technici zvládnout kompletaci startovní sestavy Titan/Gemini, provést nezbytná propojení a vykonat simulovaný letový test. Zdálo se, že je vše na nejlepší cestě k úspěšnému startu dokonce o den dříve než v plánovaném termínu 13. prosince…

Gemini – Kosmonautická maturita (10. díl)

Gemini VII

Na pozadí příprav a změn letu GT-6 probíhalo také finále výcviku posádky letu GT-7, Franka Bormana a Jima Lovella. Tato mise měla být zatím nejdelší misí v dějinách vůbec. Dvoutýdenní trvání mělo simulovat nejdelší předpokládanou délku lunární expedice. Přestože čtyřdenní let McDivitta a Whitea v červnu a osmidenní let Coopera a Conrada v srpnu toho roku dal odpovědi na mnohé otázky, jež trápily lékaře, plánovače i tým řídicího střediska, dva týdny na orbitu – to byl poměrně značný skok. Krom fyziologických procesů byly předmětem zájmu také palivové články, jejichž funkce předurčovala trvání letu, a v neposlední řadě také – pro některé možná překvapivě – otázka odpadu. V kokpitu Gemini skutečně nebylo místa nazbyt a objem odpadu (například prázdných obalů, fyziologického odpadu, použitých hygienických potřeb a podobně), který dokáží astronauti za čtrnáct dní vyprodukovat, byl značný. Zkušenosti z letu Gemini V dávaly tušit, že právě šetrné nakládání s prostorem v lodi bude jedním z klíčových aspektů nadcházející mise…

Wayne Hale: Jak jsme málem ztratili Discovery

Tento článek je překladem původního článku How We Nearly Lost Discovery přejatého z osobního blogu Wayne Halea s jeho souhlasem. Wayne Hale sloužil v době zachycené ve článku jako zástupce manažera programu Space Shuttle, než povýšil do vedoucí funkce v září 2005, dva měsíce po startu mise STS-114.

Teď, když byla Discovery bezpečně předána do rukou Smithsonovského institutu, myslím, že můžu vylíčit příběh o tom, jak jsme ji v červenci 2005 téměř ztratili, a jak vysoce motivovaným, pilným a chytrým lidem s dobrým úmyslem může uniknout to nejočividnější.

Je těžké znát lidi, kteří zemřeli. Mnozí z nás dobře znali astronauty na Challengeru a Columbii. Denně jsme je potkávali, navštěvovali jsme je v jejich domovech, znali jsme jejich rodiny, jejich děti. Není to lehká věc, ztratit kolegu; zvláště toho, který vám svěřil svou bezpečnost. Takže nezpochybňujte, jestli jsme byli motivovaní předejít další ztrátě.

Proč se Columbie před patnácti lety nevrátila

„Zamkněte dveře.“

Tato na první pohled banální slova, která krátce po osmé hodině ranní houstonského času třesoucím se hlasem prohlásil letový ředitel LeRoy E. Cain, učinila z poměrně rutinního návratu raketoplánu Columbia do zemské atmosféry po téměř šestnáctidenní misi STS-107 jeden z nejtemnějších dnů kosmonautiky vůbec, den, jehož důsledky jsou dodnes jasně hmatatelné v celé komunitě zabývající se lety do vesmíru. Od zkázy raketoplánu Columbia je tomu dnes přesně patnáct let; patnáct let od chvíle, kdy se Rick Husband, William McCool, David Brown, Kalpana Chawla, Michael Anderson, Laurel Clark a Ilan Ramon vydali vstříc hvězdám a nevrátili se domů.

V následujícím článku bychom vám chtěli zprostředkovat okolnosti, které poslední let Columbie pronásledovaly.

Gemini – Kosmonautická maturita (9. díl)

První setkání dvou pilotovaných těles na orbitu

Cooperova a Conradova mise GT-5 mimo rekordní výdrže ukázala, že Gemini s vycvičenou posádkou je schopna vykonat rendez vous na orbitu. Byť bylo sblížení s jiným tělesem vzhledem k okolnostem pouze simulované, znamenalo zvládnutí příslušných manévrů velký pokrok. Bylo však nutné prověřit koncept setkání na obitální dráze naostro. Bez tohoto kroku nebylo možné uvažovat o cestě na Měsíc. Schéma LOR, tedy setkání na lunárním orbitu, jež bylo vybráno jako nejschůdnější varianta lunárních misí, znamenalo, že dokonale zvládnuté rendez vous je naprosto nezbytným a životně důležitým prvkem budoucích letů na povrch Luny. Pokud by se astronauti v lunárním modulu nedokázali po vzletu z povrchu spojit s mateřskou lodí, znamenalo by to jediné: rozsudek smrti. Hlavním posláním další mise GTA-6 mělo tak být provedení rendez vous a spojení s cílovým tělesem GATV, všechno ostatní bylo podružné. Mělo se jednat o svého druhu výjimečnou misi z několika důvodů. Její trvání mělo být omezeno maximálně na dva dny, měla to být poslední mise, během níž se Gemini jako na zdroj energie spoléhala výlučně na baterie a také se během ní krom rendez vous mělo uskutečnit pouhých pět experimentů. Podzim 1965 tak měl být velmi zajímavý. Nakonec skutečně zajímavý byl, ovšem ze zcela jiných důvodů, než si zúčastnění přáli…