23. duben 1996 byl pro všechny, kteří byli nějakým způsobem svázáni s orbitální stanicí Mir, malým svátkem. Do vesmíru se vydával modul 77KSI „Priroda“, poslední dílek do skládačky modulárního komplexu. Připojením Prirody ke stanici se měl završit proces jejího budování, který měl původně trvat pouze dva až tři roky, ale vlivem hlubokých změn v geopolitické situaci a tím i v ruském kosmickém průmyslu se natáhl na celou dekádu. Přes všechna zpoždění, škrty a osekané plány však měli být ruští tvůrci stanice na co hrdí – příletem Prirody bude kolem Země obíhat cvalík o hmotnosti 128 980 kg, na dlouhou dobu největší a nejtěžší pilotované kosmické těleso vyrobené lidskou rukou (nepočítaje v to soulodí obsahující nosnou raketu nebo její část). Ovšem nejprve musela Priroda k Miru doletět. Lehkou nervozitu vzbuzoval její energetický systém, který se nespoléhal na solární panely, jako tomu bylo u předchozích modulů, ale na jednorázové baterie. A obavy se nakonec ukázaly jako opodstatněné. Bezprostředně po oddělení od nosné rakety mělo být všech 168 baterií připojeno k hlavní sběrnici a modul měl ožít. Jenže podle údajů z telemetrie do sběrnice začala proudit energie z pouhých 88 baterií a modul tak dostával jen o něco více než polovinu potřebné energie. Specialisté v řídicím středisku vyslovili svou verzi: někde na sběrnici vzniknul zkrat. Druhý pokus o připojení baterií proto není rozumné provádět a Priroda se bude muset spokojit s polovičním přídělem elektřiny. To nejenže značně komplikovalo situaci, ale hlavně to znamenalo, že téměř veškeré energetické rezervy, se kterými předtím řídicí středisko počítalo, byly rázem pryč…