Poslední mozaika od Cassini

Už zase musíme v souvislosti se sondou Cassini použít ono nepříjemné slovo „naposledy“, které nám připomíná, že tato slavná mise skončí už v polovině letošního září. Sonda během dosavadní mise udělala hned několik velkoformátových mozaiek Saturnu a jeho magicky vypadajících prstenců. Pokaždé pořídila několik snímků, kterými pokryla celou scénu. Jelikož se fotky vždy na krajích překrývaly, bylo možné z nich složit působivou mozaiku. 13. května se sonda do této činnosti pustila naposledy. O několik dní později se mohli specialisté pochlubit povedeným dílem, které nám opět ukazuje křehkou krásu saturnových prstenců. Náhledový obrázek si můžete kliknutím zvětšit, případně navštivte přímo originální snímek.

Ubytování v nástupci ISS

Ke stanici DSH přilétá loď Orion.

Na našem webu se čas od času věnujeme vývoji situace na poli nástupce Mezinárodní vesmírné stanice. Čerpáme přitom z údajů, které na svém webu prezentuje znalec ruské kosmonautiky a blogger Anatoly Zak. Ani dnešní článek nebude v tomto směru výjimkou. Poté, co jsme Vás v minulých článcích seznámili s konstrukcí základního energetického a pohonného modulu PPB, nebo ruské přechodové komory do volného prostoru, se nyní podíváme na to, jak bude na nově chystané stanici řešena jedna z klíčových otázek a sice ubytování posádky, která tu bude pobývat i několik měsíců.

Orion má svařené nádrže

Práce na návratovém modulu lodi Orion pokračují. V minulých dnech byla hlavní část nové americké lodi přesunuta z čisté místnosti na pracoviště uvnitř Neil Armstrong Operations and Checkout Building na Kennedyho středisku na Floridě – právě z tohoto přesunu pochází úvodní fotka našeho článku. Jedná se o nezbytný krok pro pokračování přípravy na let v roce 2019. V čisté místnosti inženýři spolu s techniky dokončili svařování nádrží pro pohonný systém, ale i potrubí pro podporu života, byť tato mise bude nepilotovaná. Orion má za sebou i instalaci nádrží pro palivo, tlakovací médium a chladivo, které se bude hodit po přistání. Tlakovací médium zase umožní plynulý průtok paliva a chladiva v pohonném systému a systému podpory života (ECLSS). Orion navíc podstoupil i tlakové testy pro ověření těsnosti svařených spojů.

Neviditelná, lidmi vytvořená bariéra kolem Země

O tom, že lidé již dlouhá staletí přetváří Zemi nemusíme diskutovat. Lidstvo mění zalesnění velkých území, upravuje toky řek, někde zarovnává terén, jinde zase vytváří umělé kopce. Vědci ale nyní zjišťují, že lidská činnost neovlivňuje Zemi samotnou a její povrch, ale že stopy civilizačních aktivit lze sledovat i v blízkém okolí naší planety. Ukazuje se, že specifický druh radiové komunikace, konkrétně vysílání na velmi nízkých frekvencích (VLF) interaguje s kosmickými částicemi a ovlivňuje to, jak a kam tito mikroskopičtí drobečkové zamíří.

Čeká nás česko-slovenský let

První slovenská družice SkCUBE

Už za pár týdnů bychom se měli dočkat startu, jaký nemá v historii našich dvou států obdoby. Na start indické rakety PSLV se už dlouho těšili Češi, protože tento nosič měl zajistit vynesení českého cubesatu VZLÚSat, ale nyní bude tento start extrémně zajímavý i pro naše východní sousedy. Indická raketa totiž kromě české družice vynese i cubesat slovenský – SkCube (na úvodním obrázku). O této mimořádné a velmi atraktivní situaci se mezi fanoušky spekulovalo už několik týdnů, ale teprve dnes bylo vše oficiálně potvrzeno na tiskové konferenci. Můžeme se těšit na start, který nemá v historii našich dvou států obdoby!

Nanotechnologie se derou do vesmíru

Před několika týdny jsme Vám přinesli článek, který se věnoval suborbitálním raketám. Jelikož měl u čtenářů poměrně úspěch, řekli jsme si, že se pokusíme čas od času zabrousit do oblasti suborbitálních nosičů, které, ač nikdy nedosáhnou oběžné dráhy, mohou nést velmi zajímavé náklady. Výzkum, který probíhá na suborbitálních skocích může vydláždit cestu k tomu, co jsme zvyklí označovat jako skutečnou kosmonautiku, tedy lety minimálně na oběžnou dráhu Země. V dnešním článku se podíváme na výzkum zaměřený na nanotechnologie.

Blíží se zkouška s třicetimetrovými plameny

Záchranný systém je nezbytnou součástí každé pilotované lodě. Má totiž zajistit odnesení kabiny s astronauty pryč od nebezpečné rakety. Většina pilotovaných lodí k tomuto účelu používá tzv. záchrannou věžičku, která disponuje motory na tuhé palivo. Výjimkou v tomto směru nebude ani nově vyvíjená americká loď Orion. Při jejím startu v roce 2019 na misi EM-1 budou ještě záchranné motory nahrazeny maketami, protože půjde o nepilotovanou misi. Další let, označovaný jako EM-2 už ale má mít na palubě posádku a proto je potřeba připravit i záchrannou věžičku. V Promontory v Utahu proto firma Orbital ATK připravuje zkoušku, která ověří správné fungování tohoto systému. Technici již z velké části dokončili stavbu pětimetrové věžičky o průměru 90 centimetrů, která je tvořena velkým motorem na tuhé palivo se čtyřmi „výfuky“.

Je to zkouška!

Mám rád, když někdo přinese do kosmonautiky čerstvý vítr, který rozvíří stojaté vody. Líbí se mi, když se objeví nějaký „hlupák“, který neví, že něco nejde a udělá to. Proto se tolik raduji z nástupu soukromých firem, které přináší nové, neotřelé nápady a navíc ji doplňují lehkým odlehčením a zlidštěním. Kosmonautika se díky nim posouvá blíže běžným lidem – vzpomeňme třeba na to, když SpaceX při prvním letu lodi Dragon naložila do jejích útrob kolo sýra. V těchto dnech se můžeme těšit na premiéru společnosti Rocket Lab, která premiérovou misi své rakety Electron pojmenovala velmi originálně: It’s a test (Je to zkouška).

Havárie při testech motoru BE-4

Ještě před pár týdny se zdálo, že firma Blue Origin je na nejlepší cestě k nasazení svých motorů na chystané raketě Vulcan. Stačilo jen, aby úspěšně proběhl statický zážeh a mohla být ruka v rukávě. Ale technika metanového motoru není jednoduchá, což se ukázalo na konci minulého týdne. Při pozemních zkouškách totiž došlo k blíže nespecifikované závadě/havárii, která zničila část hardwaru – několik tzv. powerpacků, tedy základních srdcí motorů (viz úvodní fotka článku). Přímým důsledkem bude zpoždění celého testování, jehož délka se zatím nedá odhadnout.

Sága jménem Saljut – 14. díl

Chruničevovo centrum dnes

Koncem sedmdesátých let proběhlo menší organizační zemětřesení na moskevském předměstí Fili. Chruničevův závod se vymanil z područí Čelomějovy kanceláře CKBM. Z bývalé Čelomějovy filiálky se nyní stala samostatná konstrukční kancelář „KB Saljut“. V jejím čele stanul Dmitrij Poluchin. Paradoxně po osamostatnění byla kancelář Saljut mnohem více nakloněna požadavkům CKBM než v dobách, kdy Čelomějovi přímo podléhala. Nicméně těžiště prací ve Filách spočívalo v pokračování programu orbitálních stanic Saljut. Neuvěřitelný úspěch stanice DOS-5 známé jako Saljut 6 potvrdil schopnosti týmu Chruničeva, stejně tak i schopnosti pracovníků koncernu Eněrgija, kteří stáli za konstrukčním řešením stanice. 30. června 1981 pak synergie mezi těmito dvěma podniky vedla k tomu, že KB Saljut oficiálně přešla pod hlavičku Eněrgije a stala se její filiálkou. V tomto uspořádání výrobní komplex ve Filách zůstal až do roku 1988, kdy se pod názvem KB Saljut opět osamostatnil. V roce 1993 se z něj stalo „Státní kosmické výzkumné a výrobní centrum V. M. Chruničeva“, pod kterýmžto jménem bychom výzkumný a výrobní komplex nalezli ve Filách i dnes. Chruničevo sklidilo za svůj přínos ke vzniku a chodu programu Saljut zasloužený díl uznání. Svůj podíl na tom měl i šestý kus stanice, jež v rámci civilního programu sjel z výrobní linky, byť nebyl natolik převratným či novátorským, jako tomu bylo u jeho předchůdců. Postaral se však o více než důstojnou tečku za celou ságou strojů s názvem Saljut…