Články autora 'Ondřej Šamárek':

Vesmírné osudy 30. díl – Jurij Gagarin

Gagarin se svými rodiči

Tu středu uprostřed dubna to ve vesničce Klušino vypadalo na krásný den. Alexej Ivanovič Gagarin vstal brzy a vydal se opravovat střechu na jedné z budov kolchozu. Před několika týdny onemocněl, ale teď se cítil mnohem lépe. Čerstvý vzduch mu udělá jen dobře. Hleděl si své práce na krovu stavení, když najednou k němu přišel jeden z kolchozníků. Začal se Alexeje vyptávat na jeho syna. „Co s ním pořád máš?“, zeptal se zmatený Alexej. „Ty jsi to neslyšel? V rádiu říkali, že major Gagarin lítá ve vesmíru!“ „Ale ne, můj syn je jen nadporučík. Ale stejně je to hezká náhoda s tím jménem, že?“, usmál se Alexej Ivanovič. Událost jej přesto zaujala, a tak se rozhodl, že se zajde podívat na místní Sovět (obdoba našeho obecního úřadu) a poptá se, co a jak. Když strčil hlavu do místnosti předsedy, podivil se, kolik je tam natlačeno lidí. Předseda Birjukov zrovna s kýmsi hovořil telefonem, a když Alexeje uviděl, zakřičel přes vzrušený šum hlasů shromážděných lidí do sluchátka: „Já nepotřebuju žádné záznamy o narození, mám přímo tady jeho otce! Hned vám ho předám!“ Za okamžik už konsternovaný Alexej Gagarin poslouchal, jak mu oblastní předseda Sovětu říká, že musí okamžitě přijet za ním, do Gžatsku.Pár minut poté už traktor s otcem prvního kosmonauta světa směřoval rozblácenými cestami k městu a Alexej Ivanovič Gagarin přemýšlel, co se to vlastně k čertu děje…

Vesmírné osudy 29. díl – Jurij Gagarin

Render Vostoku na orbitu

Když se 10. dubna 1961 sešla Státní komise pod vedením Konstantina Rudněva a maršála Kirilla Moskalenka, kromě zhodnocení probíhajících příprav schválila také letový plán první pilotované mise v dějinách. Na papíře vše vypadalo nekomplikovaně a úhledně. Let měl odstartovat 12. dubna v 9:07 moskevského času. O dvě minuty později se měly oddělit čtyři postranní bloky prvního stupně, v 9:12 měl svou práci ukončit i centrální druhý stupeň. Třetí stupeň, původně používaný při vypouštění automatů řady Luna, měl na svou práci přibližně 6 minut. Deset sekund po jeho dohoření se měl Vostok s Gagarinem od nosiče oddělit a započít samostatný let. V 9:50, v zemském stínu, se měla započít příprava na přistání- nejprve se Vostok měl automaticky zorientovat tak, aby po vylétnutí ze stínu byl ve správné poloze vzhledem ke Slunci. V 10:25 mělo dojít zapálení brzdícího motoru a tím měla začít fáze návratu do atmosféry. O 11 minut později byla předpokládána destrukce antén žárem, a tedy i ztráta spojení s kosmonautem. V 10:44:12 měl proběhnout poslední milník historické cesty- katapultáž kosmonauta z lodi s následným samostatným sestupem pod padákem. Vše bylo logicky uspořádáno, promyšleno, vypočteno a v rámci možností odzkoušeno. Ale skutečnost je mnohdy jiná, než plány. A Gagarin to měl brzy pocítit na vlastní kůži…

Vesmírné osudy 28. díl – Jurij Gagarin

První trojice kosmonautů

Přípravy na start člověka finišovaly. Přestože z dosavadních sedmi startů bezpilotních pouze tři skončily úspěchem, nebylo možno otálet. Na druhé straně světa, v USA, se chystala NASA vypustit do vesmíru svého člověka. Byť se mělo jednat „pouze“ o balistický skok, práh vesmíru by tím pádem překročila jako první noha Američana. Sověti netušili o problémech, které měli Američané při svém posledním pokusu, nazvaném MR-2, během něhož měl pasažér kabiny šimpanz Ham docela namále. Na obou stranách Atlantiku se zúčastnění tvářili, že vše je v nejlepším pořádku, všechno jde jako po másle, a někde v koutku duše se snažili nemyslet na zákony pravděpodobnosti. Gagarin a jeho kolegové o opakovaném selhávání bezpilotních Vostoků věděli, přesto byli ochotni- ne, oni se přímo prali o to, kdo usedne do kabiny temperamentního stroje jako první. Konkurence se nyní smrskla na tři mladé piloty- Jurije Gagarina, Germana Titova a Grigorije Něljubova. Na sklonku zimy proběhlo fotografování trojice na různých místech Moskvy pro propagandistické účely. Na jedné z fotografií stojí tři mladí důstojníci na Rudém náměstí a zdají se být v družném hovoru. Zatímco Titov za pomocí gestikulace hovoří, Něljubov s vážným výrazem a Gagarin s úsměvem naslouchají. Za několik měsíců bude z jednoho z nich globální hrdina, další z mladíků pořádně naštve své nadřízené a zbývající z trojice nastoupí pomalou cestu do zapomnění a jeho obličej bude posléze vymazán ze všech oficiálních fotografií…

Vesmírné osudy 27. díl – Jurij Gagarin

První oddíl kosmonautů

Jaro 1960. Dvacítka mladých mužů procházela náročnou fyzickou přípravou na jednom z moskevských stadionů. Ne že by jim pohyb vadil- byl mezi nimi například i atletický šampion. Ale příprava byla skutečně náročná. K pohodě nepřidal ani fakt, že ubytování pro novopečené členy oddílu bylo eufemisticky možno nazvat jako ne zcela odpovídající. Většina mládenců s sebou do Moskvy přivedla své mladé rodiny a ty se nyní musely tísnit v malých pokojíčcích ubytovny na základně Chodynka v severní části Moskvy. Skupině mladých důstojníků to až tak nevadilo- jejich režim byl hektický. Teoretické lekce byly prokládány vyčerpávajícím programem, který zahrnoval gymnastiku, atletiku včetně běhů na dlouhé trati za každého počasí, posilování různých svalových skupin, cvičení zaměřená na zvyšování odolnosti vestibulárního aparátu, jízdy na centrifuze, zkrátka cokoli, co lze vymyslet k týrání hrdých pilotů- stíhačů. Na konci každého dne po příchodu do dočasného domova na ubytovně sotva prohodili pár slov s manželkou a padali na lůžka nebo otevírali sešity s poznámkami, aby dohnali to, co si na teoretických lekcích nestačili zapamatovat. A to byl jen začátek. Ale každý z nich se ve skrytu duše radoval- oni byli těmi vyvolenými, jeden z nich se stane prvním, který splní dávnou touhu člověka po vesmíru. Který z nich to asi bude?

Vesmírné osudy 26. díl – Jurij Gagarin

Gagarin po prvním samostatném letu

Dva roky učiliště ubíhaly jako voda a přestože Gagarin nebyl rozhodně nejlepším, jeho houževnatost učinila na instruktory velký dojem. Možná už tehdy začalo v jejich hlavách klíčit zářivé hodnocení, které bude na konci oněch dvou let charakterizovat tohoto mladého důstojníka: „(…) Během výcviku v učilišti se projevil jako disciplinovaný a politicky uvědomělý kadet. Řády Sovětské armády zná a řídí se jimi. Materiální a tělesná příprava je dobrá, teoretická- výtečná. Letový program úspěšně zvládl a získal základní dovednosti, které dokázal upevnit. Létání miluje, létá směle a sebevědomě. Státní zkoušky z techniky pilotáže a bojové přípravy vykonal s hodnocením „výborně“. Materiální část letounu dobře zná. Učiliště absolvoval mezi nejlepšími. (…)“
Málokdo si dokáže představit, jaké úsilí se muselo skrývat za těmito slovy. 26. března 1956 se odehrál zlom, jaký přichází v životě každého vojenského pilota- ten den měl MiG-15 pouze pro sebe, tentokrát za ním neseděl žádný instruktor. Kdyby někdo přetočil film času zpět, nestačil by se divit: z Jury Gagarina, vyhublého, usměvavého kluka z vesnice se stal sebevědomý důstojník, jehož štíhlá postava se obalila svaly, ovšem věčný úsměv mu z tváře nezmizel. I když- nechybělo mnoho. V čase, kdy začala letová příprava kadetů, to vypadalo, že Jurijovy dny v učilišti jsou sečteny…

Malcolm Scott Carpenter (1925- 2013)

M. S. Carpenter

Ve čtvrtek proběhla světem smutná zpráva. Vinou komplikací po mrtvici, kterou utrpěl koncem září, zemřel americký astronaut a akvanaut Malcolm Scott Carpenter. Odešel člen legendární sedmičky Mercury a čtvrtý Američan, který nahlédl za práh vesmíru. Z původního oddílu amerických astronautů tak zbývá již jen John Glenn. Přestože Carpenterův život nebyl prostý problémů a zakopnutí, patřil k pionýrům dobývání kosmu a na jeho práci mohly stavět další generace astronautů a kosmonautů.

Vesmírné osudy 25. díl – Jurij Gagarin

Gagarin 1950

Mladému muži v kabině burácejícího stroje splašeně tlouklo srdce. Je to tady, konečně nastal ten vysněný okamžik. Byl nervózní, ale ovládal se. Teď nesmí nic pokazit, není tu nikdo, kdo by jej upozornil na chybu, nebo za něj něco napravoval. Najednou se před ním otevřel úžasný pohled: obzor jakoby se potopil někam do hloubky, zemi, kterou tak dobře znal, najednou viděl ze zcela jiné perspektivy. Přestože tento pohled zažil častokrát předtím, teď to bylo jiné. Teď tu byl jen on a jeho stroj. Jurij Gagarin se ještě jednou rozhlédl, aby si do paměti vtisknul ono nádherné panorama, a pak svou mysl rychle přiměl vrátit se zpět do kabiny. Nesoustředěnost by se mu mohla rychle vymstít. Byl nádherný třetí červencový den roku 1955 a Jura, jak mu všichni říkali, se právě poprvé samostatně vznesl k obloze na křídlech spolehlivého Jaku-18. Před přistáním natahoval krk, aby lépe viděl na orientační body, používané během poslední fáze letu. Když se svým Jakem roloval ke skupince, ve které stál jeho instruktor, uvědomil si, že nesmí zapomenout na krabičku cigaret, kterou pro něj má jako tradiční dárek po prvním sóle. Onoho letního dne Jurij Gagarin svázal svůj osud s oblohou, osud, který jej zavede až tam, kam se žádný letoun nedostane…

Vesmírné osudy 22. díl – Valentin Gluško

Vasilij Mišin

Rok 1974 se zpočátku zdál být v konstrukční kanceláři CKBEM (tak byla v roce 1965 přejmenována OKB-1) naprosto obyčejným. Do vesmíru se chystala stanice, později pojmenovaná Saljut-3. Po několika neúspěších v posledních letech, kdy tři exempláře nebyly schopny přijmout z různých důvodů lidskou posádku, všichni velmi dobře věděli, že tentokrát to musí vyjít. Stejně tak program N-1. Američané sice už dávno ukončili svůj fenomenální pilotovaný měsíční program, ale lunární nosič N-1 dosud vzdoroval snahám o jeho zrušení. Hlavní konstruktér CKBEM Vasilij Mišin, nástupce legendárního Koroljova, se nechtěl tohoto stroje vzdát. Už na něj padlo až příliš mnoho finančních prostředků a lidských i technických zdrojů kanceláře. Neúspěchy při dosavadních čtyřech startech se daly předpokládat- přece jen, testovat tak komplikovaný stroj rovnou ostrými starty není žádná legrace. A následující start, plánovaný na srpen toho roku by měl už proběhnout relativně dobře- všechny mouchy se- doufejme- podařilo odladit. Možná právě takto přemýšlel Vasilij Mišin i před rutinní poradou managementu CKBEM, která se měla konat v polovině května. Ačkoliv- až tak úplně rutinní nebyla, objednal se na ni i ministr všeobecného strojírenství Sergej Afanasjev, pod kterého raketový průmysl spadal. Ale co, nebylo to poprvé, kdy byl Afanasjev přítomen na poradě, zřejmě se přijel informovat o přípravách Saljutu na start. Ovšem ani Vasilij Mišin, ani žádný z jeho náměstků a inženýrů netušili, že ministr má pro svou přítomnost zcela jiné důvody…

Vesmírné osudy 21. díl – Valentin Gluško

Gluško a Koroljov

V říjnu 1957 se změnil svět jediným otočením klíče a stiskem tlačítka. Do temné oblohy se zvedl sloup ohně, na jehož vrcholu stoupala semjorka . Pod kuželem jejího aerodynamického krytu se skrývala první umělá družice světa. Pípání Sputniku-1 se stalo startovním výstřelem, ohlašujícím nový závod- závod o vesmír. Když o necelé čtyři roky později modifikovaná semjorka nesla k nebi Jurije Gagarina, aby z něj po právu učinila novodobého hrdinu, vpřed ji hnaly stejné motory jako Sputnik a předtím vojenské verze této balistické rakety- motory Valentina Petroviče Gluška. “Pohonný systém se tradičně nazývá srdcem stroje. (…) Jako velitel Vostoku Vám srdečně děkuji za dokonalé motory a jejich příslušenství. (…)“ , napsal Gluškovi Jurij Gagarin. Ale ani Gagarin, ani široká veřejnost neměla zdání, že v zákulisí sovětské kosmonautiky to začíná v navenek harmonickém prostředí hlavních konstruktérů vřít. Let na oběžnou dráhu byl jen prvním krokem. Pohledy se začínaly obracet k Měsíci, možná k Marsu. A zasvěcení věděli, že tyto cíle budou vyžadovat zcela nové přístupy, metody a technologie. A právě technologie budou kamenem úrazu ve vztahu dvou nejdůležitějších osobností sovětské kosmonautiky- Sergeje Koroljova a Valentina Gluška.

Vesmírné osudy 20. díl – Valentin Gluško

Zkouška motoru v Chimkách

Raketové motory žily, alespoň co se Valentina Gluška týče, jakoby vlastním životem. Zatímco jeden motor pracoval téměř bezchybně, jiný kus po několika milisekundách vybuchoval a měnil okolí testovací stolice a své vlastní naleštěné a delikátní vnitřnosti v kusy kovu, zralé pro šrotiště. Motory z jedné série měly být identické, ale to prostě nebylo možné. Mikroskopické odchylky při výrobě měly zásadní vliv na funkci agregátu. A navíc- první série motorů pracovaly přinejlepším 2-3 sekundy. Nejlepší motor z další desítky po implementaci vylepšení a po zpřísnění kontroly práce fungoval závratných 15 sekund. Pořád to ale bylo málo. Musíme postavit další sérii motorů, pak další sérii, a ještě další, časem se určitě propracujeme k časům přes 100 sekund. A tak obyvatelé moskevského předměstí Chimki mohli téměř každý den poslouchat ohlušující šum a sledovat oblaka dýmu, vycházející z věží testovacích stolic v areálu OKB-456. Příznačně pro tehdejší léta byl celý komplex umístěn uprostřed běžné zástavby rychle expandujícího předměstí na severozápadním okraji Moskvy. Až po několika letech se podařilo navrhnout testovací stendy s uzavřeným odvodem spalin. I tak je ale závod uprostřed Chimek s dvěma sty tisíci obyvateli dodnes svým způsobem unikátní. Nicméně oněch malých odlišností, kterými se motory lišily jeden od druhého, se Valentinu Gluškovi a jeho lidem zbavit nepodařilo. Zanedlouho jim tento fakt měl připravit velmi krušné chvíle…